Vypouštění plynů do ovzduší: Zdroje znečištění a jejich dopady

Bez kvalitní a spolehlivé dopravy se moderní společnost neobejde: umožňuje dostupnost služeb, rozvoj podnikání a obchodu, podporuje sociální aspekty života a mnoho dalšího. Zároveň z dopravy pochází přibližně čtvrtina světových emisí skleníkových plynů. Pro téměř polovinu států světa platí, že největší podíl na emisích skleníkových plynů, které jsou spojeny s výrobou energie, má právě sektor dopravy.

V globálním měřítku je necelá polovina (46 %) všech emisí z dopravy spojena s přepravou nákladu, zbytek (54 %) vzniká při přepravování osob. Tento text se zaměřuje především na osobní dopravu a její emise, a to zejména v evropském kontextu a s ohledem na specifika osobní dopravy v Česku.

Emise z dopravy v Evropské unii

Celkové emise z dopravy v EU v roce 2020 dosáhly 670 milionů tun CO2, což je srovnatelné s celkovými emisemi evropského průmyslu. Celkový výkon osobní dopravy byl v témže roce 8 750 miliard osobokilometrů. Poměr mezi množstvím emisí a přepravním výkonem se nazývá emisní intenzita. V osobní dopravě se emisní intenzita počítá v emisích na osobokilometr (oskm). Znalost emisní intenzity umožňuje srovnat různé druhy dopravy a jejich vliv na životní prostředí.

Jak ukazuje graf výše, různé druhy osobní dopravy přispívají k celkovým emisím skleníkových plynů v různé míře. Nejvíce emisí (téměř 85 %) produkují automobily a letadla, přestože zajišťují pouze 72 % celkového přepravního výkonu - auta s 52 % výkonu mají 64% podíl na emisích, letadla s 20 % výkonu se na emisích podílejí z 24 %.

Vzdálenost a volba dopravního prostředku

Kromě emisní intenzity hraje u emisí z osobní dopravy významnou roli i vzdálenost, na kterou se cestující dopravují. Ne všechny dopravní prostředky jsou pro každou cestu stejně vhodné, proto je důležité v úvahách o různých typech dopravy délku trasy zohlednit. Tento graf přehledně ukazuje, které druhy osobní dopravy se v Evropě využívají při cestování na různé vzdálenosti. Následující část textu přináší další podrobnosti a popisuje faktory, které ovlivňují volbu dopravního prostředku.

Čtěte také: Důležité informace o hadicích na odpad

Na kratší trasy do vzdálenosti 500 kilometrů, jako je například cesta z Prahy do Brna, volí lidé nejčastěji osobní auto nebo vlak. Na středně dlouhých trasách mezi 500 a 3 000 kilometry (např. cesta z Prahy do Bruselu) převažuje využití automobilů. Emise z osobní dopravy na velké vzdálenosti je možné snížit například změnou některých cestovních zvyklostí, jako je výměna delších cest za kratší (třeba prostřednictvím podpory místní turistiky), ne vždy je také cestování nutné (některé služební cesty může nahradit videokonference).

Převaha osobních automobilů v regionální osobní dopravě je do značné míry způsobena jejich pohodlností a flexibilitou, což je obzvláště důležité v oblastech, kde je hromadná doprava omezená nebo neexistuje. Tento trend byl v minulosti ještě zesilován územním plánováním, které v řadě případů upřednostňovalo silniční sítě před infrastrukturou veřejné dopravy, takže používání automobilů není v mnoha případech pouze osobní preferencí, ale leckdy i nutností. Protože v následujících dekádách bude pravděpodobně dál přibývat lidí žijících ve městech, poptávka po dopravě v regionech bude zřejmě časem opadat (v Evropě se očekává pokles až o 22 %8), a i nadále se zde tedy bude hodně jezdit auty. Úbytek poptávky po regionální hromadné dopravě přinese otázku její finanční udržitelnosti.

Rychlé nahrazení aut se spalovacími motory elektrickými vozy je ovšem v regionální osobní dopravě jen částečným řešením - výrazně sice pomůže její dekarbonizaci, nezvýší však dostupnost dopravy pro ty, kteří si takový vůz nebudou moci dovolit. I zde převažuje využívání osobních automobilů (produkujících přes 80 % emisí). Lidé dají přednost autu, jestliže pro ně hromadná doprava není atraktivní - není dostupná, bezpečná a spolehlivá nebo nejezdí dostatečně často. Současné trendy, jako je rostoucí popularita práce na dálku a online nakupování, mění i způsoby, jak lidé městský prostor využívají.

S tím, jak lidí ve městech přibývá, nabývá na významu také potřeba kvalitní městské a příměstské dopravy. Při dalším strategickém plánování proto bude důležité více myslet na udržitelnější způsoby osobní dopravy. Zejména plánovat a budovat infrastrukturu pro nemotorizovanou dopravu, protože ta je pro cesty do 10 km (v městském prostředí) zpravidla nejvýhodnější. Pouhá elektrifikace automobilové dopravy stačit nebude, protože emise skleníkových plynů nejsou jediný problém, který automobily ve městech způsobují. Zabírají také hodně místa, přinášejí další znečištění a snižují bezpečnost dopravního provozu pro ostatní - zejména pro chodce a cyklisty.

V osobní dopravě v Evropě i v Česku dnes lidé spoléhají především na auta. To je také důvod, proč emise skleníkových plynů z osobní dopravy každoročně rostou - nová auta jsou sice efektivnější a produkují méně CO2 na kilometr, zároveň ale aut stále přibývá a míra jejich využití stoupá. Snížení celkových emisí v dopravě proto není jen technologický problém, jde také změnu některých vzorců chování, jež jsou dnes s osobní dopravou spojeny.

Čtěte také: Srovnání emisí skleníkových plynů

Změna způsobu dopravy - spočívající v tom, že dopravní prostředek s vysokou emisní intenzitou je nahrazen tam, kde to jde.

Vytváření příležitostí pro změnu chování - navazuje na první bod - aby lidé preferovali méně emisně intenzivní dopravu, musí pro ně být atraktivnější.

Snižování potřeby cestovat - strategickým plánováním při budování měst a jejich revitalizaci se zaměřovat na snižování vzdáleností, které lidé potřebují urazit na nákup, za prací nebo s dětmi do školky. Kromě toho je možné také podporovat místní turistiku a práci na dálku.

Plasty jako významný zdroj emisí

Výroba a následná likvidace použitých plastů ve spalovnách přidá do ovzduší více než 850 milionů tun skleníkových plynů. To představuje ekvivalent znečištění, které za rok vypustí 189 nových 500megawattových uhelných elektráren. To je skrytý příspěvek využívání plastů k změně klimatu, který spočítala mezinárodní organizace Center for International Environmental Law.

Analýza Center for International Environmental Law (Centra pro mezinárodní právo v oblasti životního prostředí, CIEL) vypracovaná s partnery z environmentálních organizací komplexně zmapovala emisní zátěž, která je spojená s výrobou a likvidací plastů. Ze zjištěných dat a trendů vyplývá, že pokud by využívání plastů pokračovalo dál neudržitelným tempem, budou do roku 2050 plasty zodpovědné za 13 % celkového „uhlíkového rozpočtu“. Tedy takového množství, které je možné na zemi ještě vypustit, aby se růst teploty udržel pod 1,5 °C. Jen v příštích 10 letech by mohly emise z životního cyklu plastů dosáhnout na objem 1,34 gigatun ročně. To odpovídá emisím z více než 295 500 megawattů uhelných elektráren, které by pálily uhlí na plný výkon.

Čtěte také: Parametry hadic pro septiky

Zpráva uvádí, že při výrobě jedné tuny plastů vznikne asi 1,89 tuny emisí skleníkových plynů. Většina emisí uhlíku spojených s plasty pochází z výrobní fáze životního cyklu, ale zdroj znečištění lze najít také na konci cyklu.

Výroba a likvidace plastů vyvolá ročně takové množství emisí, jaké odpovídá spálení uhlí:

• 2019: v 189 uhelných elektrárnách s výkonem 500 MW
• 2030: v 295 uhelných elektrárnách
• 2050: v 615 uhelných elektrárnách

Uhlíková závislost

Jak připomínají autoři zprávy, téměř každý kus plastu začíná jako fosilní palivo a skleníkové plyny jsou spojeny s každou fází životního cyklu plastů: těžbou a dopravou fosilních paliv; rafinací a výrobou plastů a nakládáním s plastovým odpadem. Zátěž pro životní prostředí představují také plasty rozptýlené v oceánech, volné krajině nebo řekách. „Příspěvek plastů k vypouštění emisí je spojený už s jejich dopravou. Zemní plyn nebo ropa putují ze stovek tisíc vrtů přes síť milionů kilometrů plynovodů, dochází k nesčetným únikům při odvětrávání a spalování, většinou ve formě oxidu uhličitého a metanu. Abychom však získali úplný obraz o těchto dopadech, zkoumali jsme také emise z nákladních automobilů a těžkých strojů, které tento gigantický průmysl obsluhují,“ okomentoval výpočet emisního zatížení spojeného s plasty jeden ze spoluautorů analýzy Matt Kelso z FracTracker Alliance.

Zpráva mapuje také přispěvatele emisí mezi výrobci plastů. Jde například o novou továrnu ExxonMobil na výrobu etylenu v rafinérii Baytown na pobřeží Mexického zálivu. Zpráva kalkuluje, že ročně vyprodukuje až 1,4 milionu tun emisí. Dalším příkladem je plánovaná továrna na zpracování zemního plynu společnosti Shell v Pensylvánii (USA), která by mohla ročně vypustit až 2,25 milionu tun emisí skleníkových plynů. Jak sami autoři analýzy připomínají, jde o pouhé dva příklady z více než 300 nových petrochemických projektů v USA, které jsou zapojeny do produkce plastů nebo plastových přísad. V Evropě se celkové emise skleníkových plynů z plastu odhadují na 132 milionů tun v roce 2017 - očekává se jejich růst o dalších 90 milionů tun ročně například v důsledku rozvoje spalování odpadů.

Likvidace plastů: další emise

Problém s plasty nekončí jejich výrobou. Emise logicky vznikají při jejich spálení v energetických zařízeních pro využití odpadu, ale také na skládkách. Zpráva uvádí, že samovolný rozklad plastového odpadu, typicky polyethylenu nejčastěji používaného pro výrobu jednorázových plastů, uvolňuje metan, ethan, propylen a ethylenové plyny. „Tento nečekaný objev ukazuje, že degradace a rozpad plastů představuje dříve neevidovaný zdroj skleníkových plynů. Očekává se, že bude narůstat, zejména kvůli rostoucí produkci plastů a jejich hromadění v životním prostředí,“ uvádí podrobná zprávy CIEL.

Ucpané oceány

Mezi další negativní dopady plastového odpadu na životní prostředí patří vliv mikročástic na schopnost oceánů absorbovat oxid uhličitý, hlavní skleníkový plyn. Dosud tento efekt zůstával mimo pozornost klimatických studií. Právě oceány přitom absorbují značné množství skleníkových plynů. Jde až o 40 % veškerého oxidu uhličitého produkovaného člověkem od počátku průmyslové éry. Plasty rozptýlené ve vodě však tuto schopnost oceánů mohou významně narušit. Oxid uhličitý v oceánech „spotřebuje“ plankton, kterým se živí malí vodní živočichové. Ovšem ti mohou místo něj pozřít mikroplastové částečky.

Cesta k řešení

„Potřebujeme snížit emise o 45 % do roku 2030,“ říká Carroll Muffett z CIEL. „Plasty však přispívají k pravému opaku. Jakmile se dostanou do oběhu, začínají ovlivňovat klima. Především pokud nejsou recyklovány, což se dnes týká drtivé většiny,“ dodává Carroll Muffett. „Svět se topí v plastech a přehlížíme producenty plastů jako zdroj skleníkových plynů. Existují však způsoby, jak můžeme problém s plasty vyřešit. Je třeba skončit s výrobou plastových produktů na jedno použití a podpořit přechod na koncept nulového odpadu,“ doporučuje řešení Courtney Bernhardt z Environmental Integrity.

Na tomto receptu se shodují autoři analýzy i s Evropskou komisí. Ta loni představila Plastovou strategii EU, jejímž cílem je postupně redukovat spotřebu jednorázových plastů nebo zlepšit recyklovatelnost plastových produktů. Zjištění obrovského množství emisí, které je spojeno s životním cyklem plastových výrobků však dává celé debatě o plastové závislosti nový impuls.

Legislativa a dotační programy v České republice

V České republice je problematika vypouštění emisí do ovzduší upravena řadou právních předpisů na národní i evropské úrovni. Tato legislativa stanovuje emisní limity, podmínky pro provoz stacionárních zdrojů znečišťování a postupy pro zjišťování úrovně znečišťování.

Základní právní předpisy

Mezi základní právní předpisy v této oblasti patří:

• Zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon stanovuje základní povinnosti a práva v oblasti ochrany ovzduší, definuje stacionární zdroje znečišťování a upravuje postupy pro jejich povolování a provoz.
• Vyhláška č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. Tato vyhláška stanovuje emisní limity pro různé znečišťující látky a stacionární zdroje, upravuje postupy pro měření a výpočet emisí a stanovuje intervaly jednorázového měření emisí.

Novela zákona o ochraně ovzduší

Na začátku března vstoupila v platnost pod číslem 42/2025 Sb. dlouho očekávaná novela zákona o ochraně ovzduší 2010/2012 Sb.

V případě povolování nových nebo rozšiřování stávajících zdrojů znečišťování ovzduší zavádí novela nový přístup, a to určení minimální vzdálenosti zdrojů emisí od obytné zástavby. Smysl je jasný a rovněž opodstatněný - ochránit obyvatele před nepříznivými vlivy v bezprostředním okolí zdroje. Nicméně, praktická realizace může být problematická (např. tam, kde již byly zahájeny projekty na rozšíření zástavby nebo emisního zdroje).

Minimální vzdálenost zdrojů se bude pohybovat od 100 do 500 m a týká se zdrojů produkující tuhé znečišťující látky a pachově postižitelné látky (včetně VOC) uvedených v nové příloze č. Dále novela zavádí vyhodnocení zkušebního provozu při povolování nového nebo změny stávajícího emisního zdroje (pokud je zkušební provoz stanoven stavebním zákonem). Do 3 měsíců od ukončení zkušebního provozu je potřeba zpracovat vyhodnocovací zprávu a tu předložit krajskému úřadu.

Novela také doplňuje náležitosti povolení k provozu. V povolení má být uvedeno zařazení stacionárního zdroje pod příslušný kód s uvedením povolené celkové kapacity (nemusí odpovídat projektované kapacitě), způsob a podmínky nepřetržitého sledování a zaznamenávání provozního parametru (více v samostatné kapitole), stanovení minimální vzdálenosti (viz výše), způsob výpočtu množství emisí (pokud je používán místo měření), uvedení, že se jedná o záložní zdroj (jinak bude vyžadováno měření emisí) nebo že se jedná o zdroj bez výduchu (upuštění od povinnosti odvádět emise výduchem).

Pokud současné povolení k provozu tyto náležitosti nesplňuje, je nutné ho přezkoumat do 2 let, tj.

Vymezení vyjmenovaných emisních zdrojů v příloze č. 2 zákona, které jsou dále regulovány, zůstává novelou zachováno, avšak dochází k mnoha změnám v definici kategorií vyjmenovaných zdrojů. V případě pochybností, zda se jedná o vyjmenovaný emisní zdroj, je oprávněn rozhodnout příslušný krajský úřad. Pokud je emisní zdroj nově považován za vyjmenovaný, je nutné požádat o povolení k provozu do 1 roku, tj. do 28.2.2026.

Novela zavádí novou povinnost nepřetržitě sledovat určitý provozní parametr (např. tlaková ztráta filtru, teplota dopalovací komory, spotřeba zemního plynu), který má zajistit spolehlivou funkci zařízení ke snižování emisí nebo jiných opatření. Příslušné konkrétní parametry a rovněž kategorie zdrojů, kterých se tato povinnost týká, budou definovány v prováděcím předpisu.

Pokud nebude možné takový provozní parametr stanovit, krajský úřad namísto toho stanoví technickou podmínku provozu, která zajistí obdobnou kontrolu správné funkce technologie ke snižování emisí nebo opatření ke snížení emisí jako provozní parametr.

Novelou přibyla povinnost zavést kontinuální měření emisí pro zdroje nově uvedené v Příloze č. 4, části B (např. výroba buničiny, výroba dřevotřískových desek atd.).

Ohledně jednorázových měření emisí se od roku 2026 zkrátí doba pro ohlášení plánovaného autorizovaného měření z 5 dní na 1 den. Novelou došlo ke zvýšení sazeb za vypouštění znečišťujících látek o cca 30%, poprvé se navýšené sazby projeví při výpočtu poplatku za rok 2025.

Prováděcí předpisy a technické normy

Pro správné uplatňování zákona o ochraně ovzduší a vyhlášky č. 415/2012 Sb. je důležité dodržovat určené technické normy. Tyto normy stanovují postupy pro měření, odběr vzorků a vyhodnocování emisí znečišťujících látek.

Evropská legislativa

Česká legislativa v oblasti ochrany ovzduší je harmonizována s právem Evropské unie. Mezi relevantní směrnice EU patří:

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU o průmyslových emisích (IED).
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/2284 o snížení národních emisí některých látek znečišťujících ovzduší (NEC směrnice).

Dotační programy

Česká republika připravila další opatření ke snižování emisí skleníkových plynů. Ministerstvo životního prostředí vyhlašuje prostřednictvím Státního fondu životního prostředí ČR novou dotační výzvu zaměřenou na snížení emisí fluorovaných skleníkových plynů, tzv. F-plynů.

Jedná se o uměle vytvořené chemické látky, které mají výrazně vyšší potenciál globálního oteplování než oxid uhličitý, a to v řádu sto až desetitisíc násobku. Proto jsme připravili výzvu z Národního programu Životní prostředí na snížení pravděpodobnosti vypouštění fluorovaných skleníkových plynů do ovzduší.

Ve výzvě máme připraveno pro žadatele 30 milionů a příjem žádostí bude spuštěn 1. ledna 2025.

„Fluorované skleníkové plyny, které využíváme v celé řadě zařízení - od chlazení a klimatizace po tepelná čerpadla a zařízení v energetice, mají mnohonásobně vyšší účinek na změnu klimatu než oxid uhličitý. Emise těchto plynů v posledních dekádách navíc prudce narostly, proto patří mezi regulované látky, které je nezbytné kontrolovat a snižovat míru jejich používání. Právě s tím má pomoci čerstvě vyhlášená dotační výzva.

Dotační titul je určen osobám, které mají certifikaci podle zákona o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, dále školícím střediskům, vzdělávacím institucím a hodnotícím a certifikačním subjektům. Z dotace je možné podpořit investiční náklady na zařízení pro regeneraci fluorovaných skleníkových plynů i na vybavení školicích středisek a vzdělávacích prostor pro osoby manipulující s těmito látkami nebo na tvorbu výukových materiálů."

Školení pracovníků, kteří s F-plyny manipulují, je důležité, aby nedocházelo k jejich únikům do ovzduší. upřesňuje ředitel Státního fondu životního prostředí Petr Valdman.

Výše podpory se pohybuje od 400 tisíc do 4 milionů korun na jeden projekt podle typu aktivity. Příjem žádostí začne 1. ledna 2025 a potrvá až do 31. 12. 2025, nejpozději však do vyčerpání alokace. Žádosti se podávají online přes web zadosti.sfzp.cz.

Specifické emisní limity pro spalovací stacionární zdroje

Specifické emisní limity pro plynové turbíny a pístové spalovací motory jsou vztaženy k celkovému jmenovitému tepelnému příkonu a na normální stavové podmínky a suchý plyn při referenčním obsahu kyslíku v odpadním plynu 15 % a nevztahují se na záložní zdroje energie provozované méně než 300 provozních hodin ročně. Specifické emisní limity pro plynové turbíny se uplatní pouze na provozní stavy, při kterých je překročeno 70 % instalovaného tepelného příkonu.

Tabulka 1 - Specifické emisní limity pro spalovací stacionární zdroje

Poznámky k tabulce: Na spalovací stacionární zdroje, které nejsou v provozu více než 1 500 provozních hodin za rok vyjádřených jako klouzavý průměr za 5 let, kterým bylo vydáno povolení provozu nebo jiné obdobné povolení podle dřívějších právních předpisů před 27. listopadem 2002 nebo jejichž provozovatel podal úplnou žádost o povolení provozu před tímto datem a byly uvedeny do provozu nejpozději 27. Na spalovací stacionární zdroje, kterým bylo vydáno povolení provozu nebo jiné obdobné povolení podle dřívějších právních předpisů před 27. listopadem 2002 nebo jejichž provozovatel podal úplnou žádost o povolení provozu před tímto datem a byly uvedeny do provozu nejpozději 27. Na spalovací stacionární zdroje, které nejsou v provozu více než 1 500 provozních hodin za rok vyjádřených jako klouzavý průměr za 5 let se vztahují následující specifické emisní limity pro NOx. Při spalování kapalných paliv ve spalovacích stacionárních zdrojích o celkovém jmenovitém tepelném příkonu vyšším než 500 MW, kterým bylo vydáno první povolení provozu, nebo obdobné povolení podle dřívějších právních předpisů, před 27.

tags: #vypouštění #plynů #do #ovzduší #zdroje #znečištění

Oblíbené příspěvky:

• Znečištění ovzduší auty
• Curver Flipbin London – 25l recenze
• Historie Fondu ohrožených dětí
• Plzeňská Příroda
• Umístění kontejnerů Zruč nad Sázavou