Emise skleníkových plynů v jednotlivých státech: Žebříček a srovnání

12.12.2025

V kontextu klimatické změny se pod pojmem "emise" rozumí emise skleníkových plynů. Skleníkové plyny se vyznačují tím, že mají schopnost zadržovat teplo, které stoupá ze zemského povrchu, a odrážet ho zpátky k zemi. Když je v atmosféře kolem planety hodně skleníkových plynů, odráží se zpátky na zem také hodně tepla.

Důležitá je tedy celková koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. A tady je podstatný rozdíl mezi tím, jak se jednotlivé skleníkové plyny chovají. Zatímco vodní pára se v atmosféře udrží maximálně jednotky dní (a potom třeba spadne ve formě deště), metan se z atmosféry odbourává převážně chemickou reakcí a trvá mu to okolo 12 let.

Ekvivalent CO₂ (CO₂e) je metrika pro porovnání emisí různých skleníkových plynů na základě jejich potenciálu globálního oteplování vůči oxidu uhličitému. Tímto způsobem se měří, jaký by byl stejný dopad na oteplování, kdyby se jednalo o oxid uhličitý. Všechny emise skleníkových plynů se tak přepočítávají na množství CO₂, které by mělo stejný vliv na atmosféru. Příklad: metan je asi 25krát účinnější v zachycování tepla než CO₂, takže jedna tuna metanu se přepočítá na 25 tun CO₂e.

Při srovnání unijních zemí skrze 14 indikátorů se Česko umístilo až na 23. místě z 27 zemí EU. V čele stojí Švédsko, naopak nejhorší je stav životního prostředí na Kypru. Překvapilo Německo, které se umístilo až na 16. S životním prostředím má největší potíže střední Evropa (vyjma Rakouska), Benelux a Balkánský poloostrov.

Globální emise a regionální rozdíly

V levé části jsou celkové roční emise světových regionů za rok 2023 v gigatunách CO2eq včetně procentuálního zastoupení (jedna gigatuna je miliarda tun). Plochy jednotlivých obdélníků odpovídají relativním emisím daného regionu. V pravé části jsou roční emise přepočtené na jednoho obyvatele daného regionu vyjádřeny v tunách CO2eq.

Čtěte také: Důležité informace o hadicích na odpad

Asie produkuje více než polovinu globálních emisí, zároveň však představuje 59 % globální populace. Z jednotlivých států má v absolutních číslech nejvyšší emise Čína. K prudkému nárůstu emisí zde došlo především mezi lety 2000 a 2011, od roku 2012 čínské emise rostou výrazně pomalejším tempem a od roku 2024 stagnují nebo dokonce klesají.

V Číně od roku 2021 funguje celostátní program pro obchodování s emisemi v sektoru výroby elektřiny, který má být od roku 2025 rozšířený na další průmyslové sektory. V přepočtu na obyvatele má ze sledovaných regionů nejvyšší emise Austrálie a Nový Zéland - přibližně dvojnásobné v porovnání s obyvateli České republiky.

Vertikální osa zobrazuje výši emisí CO2eq v tunách na obyvatele, šířka obdélníků regionů odpovídá jejich populaci. Velké geografické celky (kontinenty a Rusko) jsou seřazeny zleva doprava od nejvyšších celkových emisí po nejnižší. Vybrané státy jsou v infografice zobrazeny samostatně (typicky státy s větší populací nebo s vyššími emisemi skleníkových plynů), ostatní státy daných regionů jsou zpravidla rozděleny na skupinu A s vyššími emisemi na osobu a skupinu B s nižšími emisemi na osobu.

Asie B (Afghánistán, Bangladéš, Filipíny, Myanmar, Pákistán, Vietnam a další země Asie a ostrovní státy v Tichém oceánu): asijské a tichomořské státy s emisemi na obyvatele nižšími než 6 t CO2eq na osobu, přičemž většina států této skupiny má emise na osobu nižší než 3 t CO2eq.
Blízký východ A (Bahrajn, Katar, Kuvajt, Omán, Spojené arabské emiráty): ropné státy Blízkého východu s poměrně malou populací.
Blízký východ B (Izrael, Jemen, Jordánsko, Libanon, Sýrie): státy Blízkého východu, které nejsou významnými vývozci ropy.

Emise v České republice

Česká republika produkuje 0,114 CO2eq ročně, co odpovídá 0,22 % světových emisí na 0,13 % globální populace. Česká republika vyprodukovala více než 12 tun CO2eq na osobu v roce 2015, zatímco světový průměr byl 6,5 tun CO2eq. Průměrný obyvatel České republiky tedy vypouští téměř dvojnásobné množství skleníkových plynů oproti celosvětovému průměru.

V České republice se ročně vyprodukuje 507 kg odpadu na obyvatele, v unijním srovnání jsme tak na 15. místě. V jeho recyklaci navíc zaostáváme, znovu totiž zpracujeme jen 34 % komunálního odpadu, přičemž eurounijní průměr je 40 %. Z tohoto důvodu se Česko v tomto indikátoru umístilo na 19. Skutečnost, že znovu využijeme jen třetinu komunálního odpadu, rozporuje rozšířenou představu o tom, že je Česko přeborníkem v třídění.

Čtěte také: Parametry hadic pro septiky

Podle ředitelky Institutu cirkulární ekonomiky Soni Jonášové je ale taková představa spíše mýtem: „Dlouhá léta jsme v České republice jako data za recyklaci vykazovali čísla o sběrných nádobách. Česká republika rovněž výrazně pokulhává v omezování produkce skleníkových plynů. Jak vysvětluje analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová, emise se liší dle jednotlivých sektorů: „Velmi vysoké jsou naše emise z vytápění domácností, kdy na obyvatele připadá 814 kg ročně, což nás řadí až na 20. místo v EU. To je dáno způsobem výroby tepla, v Česku totiž za zhruba polovinou produkce tepla stojí uhelné zdroje. Lépe si stojíme v emisích z dopravy, které jsou za Česko pod evropským průměrem.

Vysoké emise se podepisují do počtu úmrtí kvůli znečištěnému ovzduší. Ročně v Česku na 100 000 obyvatel připadne 31 úmrtí kvůli špatné kvalitě vzduchu, což nás řadí na 21. místo v rámci EU. Na tomto indikátoru je zajímavý propastný rozdíl mezi jednotlivými zeměmi.

Česko se v poslední době také potýká se suchem. V rámci těchto projektů nacházejí uplatnění moderní technologie, které pomáhají krajinu lépe připravit na nastupující vlny sucha. umístěných v krajině, a tak sbírat velké množství dat. To nám umožňuje přesně a rychle analyzovat nejrůznější parametry nebo simulovat řešení.

Emise skleníkových plynů z využívání půdy a lesnictví, označované zkratkou LULUCF, byly České lesy dlouhodobě schopny absorbovat. Od roku 2018 však vlivem rozsáhlé těžby dřeva při kůrovcové kalamitě tyto emise vzrostly a lesy a půda si s nimi již neporadí. Vinu na tom kromě jiného nese i sucho, s kterým se Česko v poslední době potýká.

Česko do životního prostředí investuje 3. nejvyšší podíl HDP. Ačkoli se Česko v rámci pilíře životního prostředí v jednotlivých indikátorech umisťuje spíše na chvostu, v některých případech naopak stojí v čele EU. Jednou z cest, jak přispět ke zlepšení životního prostředí, je zvýšení podílu bezemisních zdrojů na energetickém mixu, tedy jádra a obnovitelných zdrojů. Zvýšení podílu obnovitelných zdrojů by nemělo pozitivní vliv jen na životní prostředí, ale rovněž na soběstačnost a energetickou závislost Česka na dovozu.

Čtěte také: Emisní limity v ČR

„Jedná se o celkovou dovozní závislost, do které je započítán dovoz pevných fosilních paliv, ropy a zemního plynu. V případě pevných fosilních paliv činí naše dovozní závislost jen 13 %. U zemního plynu jsme na dovozu závislí z 86 %, přičemž prakticky 100 % plynu pochází z Ruska.

Evropský systém obchodování s emisemi (EU ETS)

Evropský systém obchodování s emisemi (EU ETS) se v posledních letech stal jednou z nejčastějších zbraní v politických debatách. Často je líčen jako nástroj „zlé Bruselské byrokracie“, který ničí evropský průmysl, zdražuje bydlení a žene domácnosti do chudoby. Obavy z dramatického nárůstu cen energií a dopadů na konkurenceschopnost našich firem jsou pochopitelné. Skutečnost je však mnohem složitější a sofistikovanější. Tento článek má za cíl demystifikovat systém emisních povolenek, vysvětlit jeho ochranné mechanismy, ukázat, jak probíhá přerozdělování peněz zpět do členských států (včetně ČR), Vysvětlit proč je tenhle systém lepší než jednoduchá uhlíková daň a podívat se zblízka na to, jak se s touto realitou perou klíčové české průmyslové podniky, jako jsou ocelárny a cementárny a chemičky.

Základní principy EU ETS

Základní princip systému ETS je "cap and trade" (stanov a obchoduj). Na začátku byl vydán omezený počet povolenek. Každá odpovídá jedné tuně ekvivalentu CO₂. Povolenky si společnosti buď koupí, nebo je dostanou zdarma. Pokud emitenti - firmy, které spadají do odvětví, která jsou zahnuta do systému (těžký průmysl, energetika, lodní a letecká doprava), svá zařízení nezmodernizují, budou muset povolenky, jejichž cena roste s klesajícím množstvím na trhu, dále kupovat.

Jedním z největších strašáků, který skeptici (a průmysl) oprávněně zmiňují, je tzv. únik uhlíku (carbon leakage). Jde o riziko, že by evropské firmy přesunuly svou výrobu (a s ní i emise a pracovní místa) do zemí s mírnějšími klimatickými regulacemi, čímž by se globální emise nesnížily, jen by se přesunuly jinam. Proti tomuto riziku EU zavedla systém bezplatného přidělování emisních povolenek. Zdarma se aktuálně rozdá zhruba polovina povolenek, které jdou na trh.

Firmy samozřejmě nedostanou tolik povolenek, o kolik si řeknou, to by jaksi postrádalo smysl. Jejich množství se vypočítává na základě přísných referenčních hodnot (benchmarků) množství vypouštění skleníkových plynů. To znamená, že bezplatné povolenky na celou produkci CO₂ (až 100 %) obdrží pouze ta zařízení, která jsou nejefektivnější v EU. Ostatní zařízení s vyššími emisemi dostanou méně a musí zbytek dokoupit. Systém tak tlačí na inovace a odměňuje ty, kteří investovali do čistších procesů. Povolenky, které jim po investici zůstanou, mohou prodat.

V rámci revize ETS bylo navíc zavedeno zpřísnění. Od období 2026-2030 musí zařízení s nejvyšší emisní intenzitou (nad 80. percentil) předložit plán klimatické neutrality, aby mohla na bezplatnou alokaci dosáhnout v plné výši. S postupným zaváděním Mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), který začíná platit pro vybraná dovážená průmyslová odvětví (jako je například ocel, cement, hliník), bude bezplatné přidělování povolenek fázově ukončeno do roku 2034.

Údaje vykázané členskými státy EU k 2. dubnu 2024 ukazují 15,5% pokles emisí v roce 2023 ve srovnání s úrovněmi z roku 2022. S tímto vývojem jsou emise ETS nyní přibližně o 47 % nižší než úrovně z roku 2005 a jsou na dobré cestě k dosažení cíle -62 % pro rok 2030. Je v tom zejména významný nárůst výroby energie z obnovitelných zdrojů, který už celosvětově přesáhl výrobu energie z uhlí. Ovšem v sektoru letectví došlo k nárůstu. Ten byl způsoben oživením trhu po Covidu.

Cena emisní povolenky je přirozeně předmětem velkých spekulací a kolísání ceny, což skeptici považují za důkaz, že trh je nestabilní a ovládán finančními hráči. MSR je de facto automatickým regulátorem, který reaguje na tržní signály, a brání tak jak zhroucení ceny (jak se stalo v raných fázích ETS), tak jejímu nekontrolovatelnému růstu způsobenému například spekulativními bublinami.

Proč s povolenkami mohou obchodovat i firmy, kterých se netýkají? Zásadním důvodem je to, že burza je živa z poplatků, ty jsou v přepočtu na povolenku naprosto zanedbatelné, ale při velkém objemu dělají sumu, která burzu uživí. Přitom cenu povolenky výrazně nezvýší. Jedním z nejsilnějších nástrojů proti umělému navyšování ceny spekulanty jsou poziční limity. Ty omezují maximální počet povolenek nebo jejich derivátů, které může jeden subjekt v danou chvíli držet. Cílem je zabránit tomu, aby jediný spekulant nebo malá skupina spekulantů získala tak dominantní pozici, že by mohla trh manipulovat nebo vyvolat cenový šok.

Zásadním důvodem pro EU ETS je i flexibilita stabilizačního fondu, která umožňuje rychlou reakci na aktuální situaci na trhu. To by daně neumožňovaly. ETS umožňuje i transparentnější rozdělení peněz, které se od znečišťovatelů získají, prostřednictvím evropských fondů. Daně by se vybíraly lokálně v jednotlivých státech a složitě by se hlídalo kam peníze putují.

Další důvod už s týká přímo průmyslu. Jednotná uhlíková daň by extrémě dopadla na průmysl, který v rámci ETS využívá emisní povolenky zdarma a nemá zatím možnosti k větší dekarbonizaci.

Financování a přerozdělování prostředků

Většina povolenek (přibližně 88 % z celkového objemu určeného k aukcím) je dražena národními vládami. Množství povolenek, které může každý stát dražit, se určuje na základě distribučního klíče, jenž primárně zohledňují historické emise. Malá část (přibližně 10 %) je přerozdělena ve prospěch chudších členských států (zemí s HDP na obyvatele pod 60 % průměru EU) k podpoře konvergence a spravedlivého přechodu.

Česká republika je povinna utratit minimálně 50 % z celkového národního výnosu z ETS na klimatické a energetické účely. V praxi se však toto procento blíží 100 %. Většina peněz z této národní aukce je přerozdělena přes Státní fond životního prostředí. Tyto peníze financují národní programy, jako je Nová zelená úsporám (NZÚ), které cílí spíše na podporu domácností, obcí a menších projektů v oblasti energetických úspor a obnovitelných zdrojů.

Kromě národních aukcí se část povolenek vyčleňuje do dvou klíčových celoevropských fondů, které mají pevně stanovené cílové skupiny a pravidla co financují:

Inovační fond (Innovation Fund): Financuje průlomové technologie a dekarbonizační projekty, které jsou příliš riskantní pro komerční banky (např. vodíkové projekty, CCUS). Je otevřen všem státům EU, včetně ČR. Spravuje ho Evropská komise.
Modernizační fond (Modernization Fund): Financuje modernizaci energetických systémů, energetickou účinnost a spravedlivý přechod v 13 zemích s nižšími příjmy (včetně ČR). Česká republika je klíčovým příjemcem a získává z něj velkou část peněz určených pro průmyslovou dekarbonizaci i pro domácnosti v rámci NZÚ.

Dopad na průmysl v ČR

Vedení Třineckých železáren odkládá klíčové projekty modernizace kvůli vysokým cenám energií a nejistotě ohledně konečné výše a rychlosti přísunu veřejné podpory těchto investic. Také čeká jak se vyvine pro tuto firmu zásadní systém CBAM aby se vyrovnala konkurence z třetích zemí.

„Pustit se do tak rozsáhlé investice předpokládá příznivou kombinaci vývoje evropské politiky a zlepšení situace na trhu s ocelí. V současné době nejsou jasně definované regulace evropské ochrany trhu tak, aby změna technologie výroby oceli a s tím spojené zvýšené náklady na její výrobu, měly ekonomický smysl. Není také jasná evropská a státní energetická koncepce, která je zásadní v oblasti konkurenceschopnosti.“ říká Roman Heide, generální ředitel Třineckých železáren a.s.

U cementu není zásadní problém energie pro výrobu, ale samotná výroba cementu, při které vzniká 60% CO₂, které cementárny vyprodukují. Zbytek je energie potřebná na vysokou teplotu. Aby tyto emise snížili, snaží se vyrábět energeticky méně náročné tzv. směsné cementy, zde je ale brzdí zastaralé normy. Už nyní nahrazují velkou část uhlí alternativními palivy a chystají se pilotní projekty pro zachycování uhlíku. Cementárny jsou klíčovými příjemci podpory z Modernizačního fondu (financovaného z výnosů ETS). Jejich vyjádření zdůrazňují nutnost transparentního, rychlého a dostatečného přidělování těchto prostředků na projekty v rámci výzev pro energeticky náročný průmysl. Svaz výrobců cementu ČR uvádí, že k dosažení klimatické neutrality v roce 2050 je pro ně zásadní investice v řádu desítek miliard korun do ukládání uhlíku (CCS/CCU).

Chemický a petrochemický průmysl v ČR (klíčoví hráči jako Orlen Unipetrol, Synthos, Lovochemie, Synthesia, DEZA) je charakteristický vysokou energetickou náročností a složitou strukturou emisí. I zde jsou zásadní procesní emise z výroby a tudíž zachycování a ukládání uhlíku. Chemické firmy v ČR již dlouhodobě pracují na maximální energetické účinnosti a rekuperaci tepla. Klíčová fáze dekarbonizace se však soustředí na Vodík, který je klíčový pro dekarbonizaci petrochemie (rafinace, kde nahrazuje zemní plyn) a pro výrobu amoniaku (hnojiva - např. Lovochemie). Firma Orlen Unipetrol (v Litvínově) patří k předním propagátorům vodíkové ekonomiky v ČR a plánuje rozvoj elektrolyzérů na výrobu nízkoemisního vodíku. Hledají se také možnosti přechodu na recyklované suroviny (např. chemická recyklace plastů) namísto primárních fosilních surovin. V procesech, kde je to technicky možné, se přechází na elektrické kotle nebo elektrický ohřev čímž se snižuje spotřeba fosilních paliv.

ETS2 a dopad na domácnosti

Důvod je jednoduchý. Aby se dala stanovit nižší cena a možnost oddělené regulace a tím se snížil dopad na domácnosti. Když pomineme dotčená odvětví, rozdíl mezi ETS a ETS2, jak jsou navržené, je v tom, že ETS2 nebude nakupovat přímo producent emisí, tedy domácnost, ale váš dodavatel paliva - energie. Ten si povolenky zahrne do ceny. Mechanizmy fungování budou jinak velmi podobné. V České republice je zhruba třetina lidí, kteří mají emisní povolenky v ceně energií již započítané. Zdražení po zavedení ETS2 se jich tedy netýká. Jde o domácnosti s dálkovým vytápěním.

Snahy o snížení emisí na globální úrovni

Když se ale podíváme na to, odkud pocházejí emise skleníkových plynů, které už v atmosféře stovky let jsou a jejichž koncentrace nyní bohužel přesahuje limit, ve kterém si ještě planeta dokáže poradit bez negativního dopadu na lidskou populaci, vyjde nám jako největší znečišťovatel USA spolu s evropskými státy (včetně Velké Británie, která historicky patřila k největším emitentům) a teprve s odstupem za nimi Čína. Příčinou je prostě fakt, že emise v atmosféře zůstávají dlouho a o jejich dopad na zemské klima se vědci začali zajímat teprve před sto lety.

Mezitím ale proběhla průmyslová revoluce, která v různých státech světa začala v různé době. Například velká část evropských emisí pochází z dob před rokem 1950, od té doby podíl evropských emisí na celkové roční produkci klesá. Podobně to platí pro vývoj emisí v USA. Naopak Čína a Indie mají relativně vysoké emise teprve od přelomu milénia (v Číně začaly růst zhruba v 60.

Ačkoliv tedy státy přispívaly a přispívají k vypouštění skleníkových plynů různou měrou, naprostá většina z nich teď bez ohledu na svůj podíl řeší, jak tuto produkci emisí omezit. Přispěla k tomu především Rámcová úmluva o změně klimatu, uzavřená na úrovni OSN, a na ni navazující Pařížská dohoda z roku 2015. V současnosti proto řada států přijímá zákony, hospodářsko-technické plány, závazné emisní cíle a různé strategie, jak emise skleníkových plynů snížit.

Například Čína má od letošního roku platný a závazný “čtrnáctiletý plán”, který stanoví konkrétní kroky pro dosažení uhlíkové neutrality (stavu, kdy ekonomika nevyrobí více emisí CO2, než kolik je schopna odbourat) do roku 2060. Podle tohoto plánu by se také od roku 2030 měly snížit celkové emise CO2, které čínská ekonomika produkuje.

Indie oproti tomu sice na diplomatické úrovni přislíbila, že bude do roku 2060 klimaticky neutrální, v domácí legislativě ale takový závazek na pevno napsaný nemá. Pravdou ale je, že v posledních pěti letech přijala například zákony týkající se podpory zalesňování nebo strategii, podle které do roku 2030 nahradí valnou část zemního plynu vodíkem.

USA postupuje cestou jednotlivých závazných strategií a programů na federální úrovni, ke kterým potom schvaluje zákony upravující především finance a detaily provedení. Takto je stanovený pevný cíl dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality. Závazný cíl má USA například také v energetice, kterou chce do roku 2035 zcela oprostit od emisí CO2.

Evropské státy řeší snižování emisí na dvou úrovních. Pařížskou dohodu totiž podepsala jak samotná EU, tak i jednotlivé členské státy, takže potřeba snižovat emise se týká jak evropského bloku, tak jednotlivých zemí v něm. Na celoevropské úrovni existuje závazný klimatický zákon, který říká, že starý kontinent bude uhlíkově neutrální do roku 2050 a sníží emise o 55 % nejpozději k roku 2030.

Vedle celoevropských strategií ale přijímají vlastní nástroje i samotné státy v EU. Například Německo nebo Rakousko mají svůj vlastní závazný termín uhlíkové neutrality napsaný v zákonech. Španělsko má v zákoně napsanou povinnost snížit emise o 55 % oproti roku 1990, Švédsko o 75 %. Irsko také zvolilo cestu zákona, ale má ještě ambicióznější závazek - snížení emisí skleníkových plynů o 51 % oproti roku 2018. A například Slovensko má nízkouhlíkovou rozvojovou strategii mířící k dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050.

Kromě běžných zákonů se ale otázka klimatické změny v některých státech propisuje i do ústavní roviny. Děje se to běžněji v zemích, kde jsou projevy změny podnebí hmatatelnější - mají třeba podobu ničivého sucha, ztráty úrody, zdraví a život ohrožujícího vedra, požárů nebo povodní. V Ústavě si tyto země často stanoví, že stát má obecně povinnost klimatickou změnu řešit, případně že má chránit životní prostředí a zacházet šetrně s energií i přírodními zdroji.

Investice do životního prostředí a obnovitelné zdroje

Česko do životního prostředí investuje 3. nejvyšší podíl HDP. Ačkoli se Česko v rámci pilíře životního prostředí v jednotlivých indikátorech umisťuje spíše na chvostu, v některých případech naopak stojí v čele EU. Podle posledních dat Eurostatu totiž dlouhodobě investuje do ochrany životního prostředí třetí nejvyšší podíl HDP v EU, konkrétně 2,7 % HDP. Otázkou zůstává, zda jsou tyto investice dostatečné. Jak vyplývá z dat, emise jsou stále vysoké a české lesy si kvůli vlnám horka a kůrovci prošly velmi těžkými časy.

Další cestou, jak přispět ke zlepšení životního prostředí, je zvýšení podílu bezemisních zdrojů na energetickém mixu, tedy jádra a obnovitelných zdrojů. V současnosti zaujímají obnovitelné zdroje 17% podíl na hrubé konečné spotřebě energie v Česku, což odpovídá 19. místu v EU. V případě samotné elektrické energie podíl OZE činí 15 %. Zvýšení podílu obnovitelných zdrojů by nemělo pozitivní vliv jen na životní prostředí, ale rovněž na soběstačnost a energetickou závislost Česka na dovozu.

V tomto ohledu je zajímavé srovnání se Švédskem, které je obecně evropským premiantem stran životního prostředí. Z obnovitelných zdrojů produkují 60 % elektřiny, dalších 31 % elektřiny vyrábí v jaderných elektrárnách. Jinými slovy, výroba elektřiny ve Švédsku je téměř bez emisí. Navíc má nejnižší emise z budov. K tomu přidejme zdravé lesy, které pohlcují CO2.

Nicméně geopolitická realita ukázala, že nemůžeme spoléhat na tranzitní zdroj energie - plyn.