Návrat zubrů do volné přírody: Případ Milovice a další lokality

Jediné místo v České republice, kde mohou návštěvníci vidět divoké koně, zubry a pratury, se od roku 2015 nachází v bývalém vojenském prostoru Milovice na rozhraní Nymburska a Mladoboleslavska. V nestátní rezervaci tam velcí kopytníci spásáním obnovují vzácné stepi a druhově bohaté louky a pomáhají zachovávat křehkou biodiverzitu a zabraňují tak zarůstání biologicky cenných lokalit agresivními druhy trav a expanzivními křovinami.

Bez divokých kopytníků by loukám bohatým na ohrožené druhy motýlů, ptáků a další druhy živočichů hrozil zánik. O tom, že se velkým kopytníkům jejich práce velmi dobře daří, svědčí nárůst počtů nejvzácnějších rostlin a živočichů v rezervaci.

Stádo prvních čtrnácti divokých koní přijelo do rezervace 28. ledna 2015 z Velké Británie. Zvířata, která patří v Evropě, včetně České republiky, k původním živočišným druhům, byla na kontinentu vyhubena člověkem. Divoce žijící koně však přežili v drsném horském prostředí britského Exmooru, na náhorní planině s mnoha mokřinami a vřesovišti.

V roce založení milovické rezervace přibyly ještě další dva druhy velkých kopytníků. Nejdříve takzvaně zpětně šlechtění pratuři. Poslední původní pratur uhynul v roce 1627 v Polsku. Zvířata, která se vyskytují v Milovicích, jsou výsledkem takzvaného zpětného šlechtění, na kterém od roku 2008 pracuje nizozemská nadace Taurus Foundation.

Plemeno Tauros je šlechtěno tak, aby vzhledem a chováním odpovídalo vyhubenému praturovi. Jako poslední začali obývat nově založenou rezervaci zubři dovezení z několika chovů v Polsku. Tito největší savci Evropy byli po první světové válce v přírodě vyhubeni a přežili jen díky chovu v zajetí. Odtud začali být od 50. let 20. století navraceni do volné přírody a později i do takzvaných polodivokých chovů na ploše desítek nebo stovek hektarů.

Čtěte také: Důležité informace o hadicích na odpad

Díky tomu zubrů postupně přibývá. V rezervaci v bývalém vojenském prostoru Milovice žije největší stádo těchto kopytníků v České republice. Přírůstky odtud pomáhají zvyšovat genetickou rozmanitost stád po celé Evropě, Od Nizozemí, přes Francii až po Španělsko.

Rezervace se postupně rozrůstala z původních 40 hektarů na současných 350 hektarů a je nejenom první, ale stále i největší svého druhu v České republice. Za dobu své existence zaznamenala i některá evropská a světová prvenství. Lokalita je prvním místem na světě, kde se v rámci jedné rezervace vyskytují všechny tři klíčové druhy velkých kopytníků Evropy.

Společnost Česká krajina, která rezervaci založila ve spolupráci s vědci, je největším chovatelem divokých koní z Exmooru v Evropě mimo Velkou Británii, odkud pocházejí. Rezervace je dobře přístupná vlakem, její okraj se nachází asi deset minut pěší chůze od milovického nádraží. Auto je možné zaparkovat na podélném parkovišti v Ostravské ulici, asi 150 metrů od okraje pastvin velkých kopytníků. Kolem celé rezervace je k dispozici okružní stezka.

Návštěvníkům slouží dvě vyhlídkové plošiny, mohou tak unikátní zvířata lépe zahlédnout. Plošiny využívají také fotografové a filmaři, o vzácných zvířatech se totiž již točilo několik filmových dokumentů a další se plánují. Menší vyhlídka vznikla u aklimatizační ohrady na jihovýchodním okraji rezervace, u větší pak mohou návštěvníci po čtyřmetrovém mostě alespoň symbolicky nahlédnout za ohradník mezi zvířata.

Děti tam mají k dispozici rovněž skluzavku a hned v sousedství je i malé dětské hřiště. Na přístupu k rezervaci z Ostravské ulici se nachází kavárna Skočna, kde si mohou návštěvníci zakoupit pohlednice, lepolera, turistické vizitky, turistické známky a další upomínkové předměty s náměty velkých kopytníků a milovické rezervace. Kromě toho mohou zakoupit suvenýry v Turistickém informačním centru Milovice na náměstí 30.

Čtěte také: Srovnání emisí skleníkových plynů

Návrat divokých koní je součástí projektu zaměřeného na záchranu nejenom ohrožených motýlů a mizejících stepních společenstev v Milovicích, ale i postupného rozšiřování přirozené pastvy velkých kopytníků na další vhodná místa v České republice. Díky tomu projekt získal tři nejprestižnější ekologické ceny, které je v tuzemsku možné dostat. Na návrat divokých koní, zubrů a praturů přispívá také veřejnost přes dárcovský portál.

Fascinující pohled na velké kopytníky v milovické rezervaci. Zanedbanou krajinu plnou černých skládek změnili v rozkvetlý ráj překypující životem. Stádo prvních čtrnácti divokých koní přijelo do rezervace 28. V kavárně Skočna a v Turistickém informačním centru Milovice na náměstí 30.

Německo se stalo další evropskou zemí, kde se vyskytuje volně žijící populace zubrů. Největšího suchozemského savce starého kontinentu minulý týden vypustili do přírody v pohoří Rothaargebirge ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Lokalita se nachází v západní části země, zhruba dvě stě kilometrů od hranic s Nizozemím.

„Německo ukázalo, že zubři mohou žít i v této nejprůmyslovější zemi Evropy, s mnoha velkoměsty a velmi hustou dopravní infrastrukturu. Pro další země v Evropě, včetně České republiky, je to určitě příklad hodný následování,“ uvedl Dalibor Dostál, ředitel společnosti Česká krajina. Do volné přírody němečtí ochránci přírody vypustili osmičlennou skupinu zubrů. Zvířata byla předtím tři roky v rozsáhlé aklimatizační ohradě. Projekt návratu zubrů se v Německu těšil velké podpoře tamních firem.

Společnost Česká krajina dlouhodobě pracuje na projektu Návrat zubrů do České republiky, který finančně podporuje společnost Ekospol. Na konci loňského roku vydala ve spolupráci s odborníky z Akademie věd České republiky a Jihočeské univerzity přelomovou odbornou studii.

Čtěte také: Parametry hadic pro septiky

Nejnovější zahraniční výzkumy ukazují, že střední Evropa je pro rozšíření zubrů vhodnějším regionem, než se donedávna předpokládalo. Zubři u nás vyhynuli ve 14. století. O jejich někdejším rozšíření svědčí místopisné názvy. Hned tři jména obcí Zubří (v okresech Vsetín, Chrudim a Žďár nad Sázavou), Zubrnice (okres Ústí nad Labem) a vodních toků Zubřina a Zubřinka.

Podle studie patří v Česku mezi oblasti vhodné pro návrat zubrů do volné přírody zejména vojenské újezdy Boletice, Doupovské hory a Libavá. Loni byli zubři vypuštěni do obory Židlov v bývalém vojenském prostoru Ralsko. Právě pro management bývalých vojenských prostor by mohl být zubr klíčový, dokáže totiž účinně spásat porosty a tím zamezit opětovnému zarůstání krajiny lesy.

Navíc zubrům by se na zarůstajících loukách zřejmě líbilo. Podle studie jsou jejich původním životním prostředím oblasti listnatých a smíšených lesů mírného pásu a díky tomu upřednostňují porosty s bohatým podrostem a mýtinami.

V současné době žije zhruba 4000 těchto největších suchozemských obratlovců Evropy, z toho polovina v přírodě. Samci dosahují hmotnosti až 920 kilogramů, samice o polovinu méně. Po první světové válce byly vyhubeny volně žijící populace na Kavkaze a v polské Bělověži, druh přežil jen díky chovu v zajetí.

Dnes se vrací do Polska, Ruska, Litvy, Španělska, Běloruska, Německa, Slovenska a na Ukrajinu. Návrat se chystá v Nizozemí, Srbsku a Rumunsku. Podle vědců by byl návrat tohoto druhu jedním ze způsobů, jak Česko zařadit do první ligy v ochraně životního prostředí.

Podle studie by navíc chov zubrů mohl být turistickým lákadlem pro řadu regionů, kde by se mohl stát alternativou k současným praktikám založeným na masovém turismu. Navíc prý postupná změna lesů blíže k porostům s přirozenou skladbou dřevin bude vytvářet stále vhodnější možnosti nejenom pro pobyt zubrů na vybraných místech, ale v dlouhodobém měřítku také k jejich migraci mezi existujícími i budoucími lokalitami.

Poprvé na světě mají návštěvníci možnost vidět tři klíčové druhy velkých kopytníků v jedné lokalitě. Bývalý vojenský výcvikový prostor Milovice, který se nachází mezi městy Milovice a Benátky nad Jizerou, se stal novým domovem pro stáda zubrů, divokých koní a praturů.

Podobný pohled se přitom lidem nenaskytl po celá staletí, a možná i několik tisíc let. Velcí kopytníci byli od pradávna nedílnou součástí evropské přírody. Ty divoké lidé postupně vyhubili a nahradili je kopytníky domácími, kteří na několik tisíciletí přebrali jejich funkci v krajině. Ve 20. století však byl dobytek přemístěn na farmy a intenzivní pastviny a z krajiny prakticky zmizel.

Z evropské přírody se tak vytratili takzvaní ekosystémoví inženýři, kteří odedávna zásadním způsobem ovlivňovali její tvář a svou činností vytvářeli prostor k životu spoustě jiných organizmů. Klíčové byly tři druhy - zubr evropský, pratur a divoký kůň. Přítomnost velkých kopytníků byla po tisíce let zdrojem spousty drobných narušení, jež udržovala jemnou krajinnou mozaiku.

Díky nim byla příroda ve stavu neustálé změny, kde si každý organizmus našel své místo. Právě to krajina potřebuje, aby si zachovala pestrost, a právě toho se jí dnes nedostává, protože se hospodaří buď příliš intenzivně a na velkých lánech, nebo naopak vůbec. Bez velkých kopytníků dochází k zarůstání stepí a otevřené krajiny konkurenčně silnými rostlinami, zejména třtinou křovištní, a dřevinami, včetně invazivních druhů.

Velcí kopytníci se vrátili do bývalého vojenského výcvikového prostoru Milovice na dvou pastvinách. Původně vedlejším, ale o to důležitějším efektem projektu se stala adaptace krajiny na změnu klimatu a zadržování vody v krajině. Pastva velkých kopytníků pomáhá obnovovat půdu a vracet do ní organickou hmotu.

Tím pomáhá vázat v půdě uhlík a zároveň zadržovat v krajině vodu při přívalových deštích. To se projevilo v době pěti extrémně suchých let, které začala panovat současně se zahájením projektu. Projekt pomáhá upozorňovat na zatím opomíjenou, ale klíčovou součást adaptace krajiny na změny klimatu, a to je půda.

Podle vědců stačí zlepšit stav půdy o pouhá 4 promile, aby se podařilo vyřešit veškeré dopady změn klimatu. Uzdravení půdy je tak nejúčinnějším lékem pro svět sužovaný klimatickými změnami. Přírodní rezervace Milovice je součástí Evropsky významné lokality Milovice-Mladá.

Nejcennější jsou zde zachovalé otevřené stepi, obývané řadou vzácných rostlin a živočichů. Výjimečná je zejména rozmanitost bezobratlých živočichů. Právě pro chrobáky je klíčová přítomnost velkých býložravců, respektive jejich trusu. Ale vyskytuje se zde i chrobák ozbrojený, zvláštní brouk s nápadným nosorožčím rohem na hlavě, který žije v podzemních houbách, například lanýžích.

Pestrá je i fauna motýlů. Význam lokality pro zachování přírodní rozmanitosti naší země nejlépe ilustruje skutečnost, že někteří bezobratlí už se u nás nikde jinde nevyskytují. Z obratlovců se v okolí vyskytují ropucha obecná a ropucha zelená, skokan štíhlý, čolek velký a čolek obecný, ještěrka obecná, ještěrka živorodá, užovka obojková, užovka hladká, strnad luční a strnad zahradní, pěnice vlašská, bramborníček černohlavý a bramborníček hnědý, krutihlav obecný, chřástal polní, kalous pustovka, křepelka polní, koroptev polní, moták pilich, včelojed lesní a ťuhýk obecný, minimálně deset druhů netopýrů a mnoho dalších.

Výše uvedené druhy jsou vesměs ohrožené, řada z nich kriticky. Prvními obyvateli milovické stepi se mezi velkými kopytníky stali divocí koně, jejichž stádo bylo vysazeno na čtyřicetihektarovou pastvinu u Milovic v lednu roku 2015. Již během několika měsíců dokázali proměnit step způsobem, který neočekávali ani největší optimisté.

Nejenže si poradili s agresivní a neúživnou travinou třtinou křovištní, ale navíc se díky nim začaly ohrožené rostliny vracet i do míst, odkud je husté porosty travin dávno vytlačily. Pastvina se rovněž stala jednou velkou lékárnou.

Objevilo se na ní velké množství léčivek: například česnek planý, česnek ořešec, užanka lékařská, šalvěj luční, čičorka pestrá, řepík lékařský, hadinec nebo třezalka. Pro další rostliny divocí koně vytvořili ideální podmínky a léčivky se zde objeví v příštích letech.

Zejména na vrcholcích tisíců lučních mravenišť, která byla dosud utopená ve vysoké trávě, vznikla díky opasením koňmi sušší a prosluněnější stanoviště ideální pro mateřídoušku. Jakmile jsou mraveniště vysvobozena z vysoké trávy a vystavena slunci, mravenci na ně začnou snášet semínka různých aromatických bylin, která pak využívají jako zdroj nektaru.

Vznikají tak mravenčí zahrádky, které jsou úplně odlišné od vegetace v okolí. Zubr evropský je impozantním zvířetem, které je klíčovým druhem nejenom pro přirozené ekosystémy Evropy, ale je rovněž symbolem mezinárodní ochrany přírody na starém kontinentu.

Zubr je největším volně žijícím suchozemským obratlovcem Evropy. Samci dosahují hmotnosti 530 až 920 kilogramů, samice téměř o polovinu méně, 320 až 540 kilogramů. Zubři se vyskytovali v Evropě od území dnešní severovýchodní Francie, přes střední a východní Evropu až po severní Kavkaz. Dokázali se přizpůsobit velmi široké škále prostředí. Od lesostepí, ale i polopouští v okolí Kaspického moře, až po listnaté a jehličnaté lesy.

Ve volné přírodě byl zubr člověkem vyhuben. Poslední dvě populace zubrů se zachovaly v polské Bělověži a na Kavkaze. Díky chovu v zajetí se však podařilo zubry zachránit a od 50. let 20. století opět vracet do volné přírody. Zvířata v milovické rezervaci pocházejí z několika polských rezervací.

Místní zubři patří k vzácnější a hodnotnější takzvané nížinné neboli bělověžské linii. Jejími zakladateli bylo pouhých sedm zvířat. V současnosti žije na světě zhruba 5500 zubrů, pro bezpečnou budoucnost tohoto druhu je třeba, aby jejich stavy dosáhly nejméně deseti tisíc jedinců.

V České republice patří zubr, stejně jako divoký kůň a pratur, mezi původní živočišné druhy. Jedny z posledních archeologických nálezů dokládají přítomnost zubrů na našem území v Libici nad Cidlinou na Nymbursku v 10. století a v Olomouci ve 14. století. Ve středověku se objevovaly pokusy o vracení zubrů do českých lesů.

Stádo divokých koní pochází z anglického Exmooru. První písemná zmínka o nich je z roku 1086 z takzvané Knihy posledního soudu. V Anglii byli po staletí nazýváni prostě „divocí koně“, od 19. století je tento kůň znám také jako exmoorský nebo keltský pony. Vzhledem, velikostí i zbarvením odpovídá původním divokým koním Evropy, kteří postupně vymizeli po nástupu zemědělství.

Divocí koně žijí v Exmooru celoročně volně a bez lidské péče v hornaté krajině na pomezí hrabství Devon a Somerset v jihozápadní Anglii. I jinde na Britských ostrovech udržují louky a pastviny spásáním hrubé vegetace. Jako národní dědictví jsou chráněni v Národním parku Exmoor.

V Milovicích je vůbec první stádo těchto koní v České republice i celé střední a východní Evropě. Koně z Exmooru jsou ohrožení, jsou totiž vzácnější než panda velká - je jich méně než 1500. Divocí koně mají výrazně odlišnou zimní a letní srst, krátkou hlavu, malé uši, dlouhý ocas, takzvané žabí oči a extrémně silná kompaktní kopyta.

Jejich zbarvení je stejné, jako zachytili pravěcí lovci před několika tisíci lety na stěnách jeskyní. Typický divoký kůň je tedy hnědák, zvíře s hnědou srstí a černými žíněmi na hřívě a ocasu a s černě zbarvenou spodní partií končetin. Moderní genetické analýzy před několika lety zjistily, že takto zbarvení byli všichni divocí koně od Iberského poloostrova, přes západní a střední Evropu až po východoevropské stepi a Asii. Až po nástupu lesů po skončení poslední doby ledové se začali objevovat také černě zbarvení koně.

Mezi znaky divokých koní z Exmooru patří i výrazně světlé zbarvené okolí nozder a bezprostředního okolí očí. Poslední původní pratur uhynul v roce 1627 v Polsku. Zvířata, která se vyskytují v Milovicích, jsou výsledkem takzvaného zpětného šlechtění.

Plemeno Tauros je šlechtěno tak, aby vzhledem a chováním odpovídalo vyhubenému praturovi. Od roku 2008 nizozemská nadace Taurus Foundation pracuje na zpětném šlechtění praturů ve spolupráci s vědci z Wageningenské univerzity. Používá několik primitivních evropských plemen, která jsou praturovi geneticky a vzhledově nejblíže.

Pro pratury jsou typické mohutné slonovinově světlé rohy s černými špičkami. Jejich letní srst je hladká a krátká, na zimu zhoustne a znatelně se prodlouží. Býci mají černé zbarvení se světlým, někdy žlutavým úhořím pruhem podél páteře, světlejší čupřinou delších chlupů mezi rohy a bílým okolím tlamy a nozder.

Pratur se kdysi vyskytoval na většině území Evropy, s výjimkou Irska a severní Skandinávie, v severní Africe a Asii, tedy od Atlantiku po Pacifik. Na území současné České republiky byl pratur velmi hojně rozšířen a v českých zemích byl vyhuben až ve vrcholném středověku, patrně ve 12. až 13. století.

K nejzajímavějším nálezům na našem území patří lebka samice pratura z údolí Šárky v Praze se zachovalými mohutnými rohy, které jsou přes 70 centimetrů dlouhé. Rohy praturů sloužily jako ozdoba přileb starých Germánů, i když spíše než pro válečníky byly takto využívány k rituálním účelům. Ve středověku byly rohy používány jako poháry při hostinách.

Projekt byl podpořen dotací z Evropské unie v rámci Operačního programu životního prostředí jako součást první a druhé etapy projektu Obnova stanovišť a zavedení pastvy velkých spásačů. Projekt rovněž podpořil Středočeský kraj, společnosti Ekospol, Net4Gas, Pivovar Zubr, Nadační fond rodiny Orlických, JK Jewels, Státní fond životního prostředí, Město Milovice, Město Benátky nad Jizerou, American International school ve Vídni, milovická Mateřská škola Kostička i veřejnost.

Zubr evropský (Bison bonasus) je největší žijící evropský kopytník. Jeho původní areál zahrnoval téměř celou Evropu až po Jižní Skandinávii a pokračoval na Východ do Kavkazu západního Ruska po východní Sibiř a severovýchodní Čínu. S rozšiřováním a rozvojem civilizace byl zubr postupně vytlačován a vymizel z většiny území svého původního výskytu. Zubr evropský je tedy naším původním druhem a v současné době je reálná šance jej opět navrátit do naší přírody.

Vojenské lesy a statky ČR, s.p. se aktivně zapojily do programu návratu tohoto ohroženého druhu do přírody České republiky. V lednu roku 2011 bylo do obory Židlov (VLS ČR s.p., divize Mimoň) dovezeno chovné stádo nížinné formy zubra evropského za účelem reintrodukce prostřednictvím polodivokého chovu.

tags: #vypousteni #zubru #do #volne #prirody #lokality

Oblíbené příspěvky:

• Klimatické prvky a norma ČSN EN 12831-1
• Klestena Odpadky Hracka Prevence
• Klíč k Udržitelnosti
• Příčiny a důsledky znečištění ovzduší v ČR
• Kategorie rizik v povodí nádrží