Vzdělávací systém a dopad globální ekologické krize

Současní studenti a žáci vnímají klimatickou krizi jako palčivý problém. Vědomí jejích dopadů je u nich zároveň často (60 procent dotázaných) doprovázeno pocity bezmoci, smutku, strachu či vzteku, které mohou souviset s tím, že nevědí, jak by mohli situaci sami změnit. Přesto výzkumy odhalily, že si pouhá čtvrtina žáků myslí, že se nedá nic dělat. Potenciál aktivního postoje k transformaci světa tedy v mladých lidech stále dřímá.

Náš současný vzdělávací systém předává a formuje hodnoty a způsoby myšlení, které jsou příčinami současné hlubinné ekologické, společenské a politické krize. Proto klimatické vzdělávání není jen dalším módním tématem, které by škola měla pokrýt, ale ústředním bodem vzdělávání budoucnosti.

Podle UNESCO byly vzdělávací systémy příliš dlouho založeny na modernistickém rozvojovém paradigmatu zaměřeném na růst. Naše vzdělávání má totiž za cíl zformovat takového jedince, který se uplatní na trhu práce a roztočí kolečka dalšího hospodářského růstu. Problém je v tom, že roztáčení dalších koleček růstu je to poslední, co potřebujeme.

Klimatická změna a její dopady mají zasahovat do všech předmětů a dosažení udržitelné budoucnosti je jedním z hlavních smyslů školního vzdělávání. Moderní přístupy ke vzdělávání se shodují v tom, že v kontextu dnešního světa má vzdělávání vedle reprodukce znalostí, dovedností a postojů rozvíjet i akční potenciál žáků a studentů.

Vzdělávání zaměřené na klimatickou krizi musí hrát zásadní roli v nastávajícím období. Stojíme pravděpodobně na prahu největší společenské transformace od průmyslové revoluce a realizovat v krátkém čase jednu z největší proměn v dějinách lidstva se bez důrazu na vzdělání neobejde.

Čtěte také: Příklady environmentálních programů

Doporučení a iniciativy pro klimatické vzdělávání

Odborníci na klimatické vzdělávání doporučují předejít pocitům bezmocnosti a frustrace prakticky zaměřenými projekty, ve kterých by se žáci společně s ostatními aktivně podílely na proměně svého bezprostředního okolí. Klasickými příklady těchto žákovských aktivit je například prosazení bezmasého stravování ve školní jídelně či nahrazení plastových kelímků v automatu na vodu.

Z perspektivy školního vzdělávání se jeví jako skvělá volba iniciovat projekty, v rámci nichž si žáci sami vyberou oblast, kterou by chtěli změnit. V rámci projektu pak participují, volí si témata, provádějí jednotlivé kroky a řeší problémy. Zruší plastové kelímky u automatů na vodu, recyklují odpad, zavedou bezmasou stravu.

Klimatické vzdělávání není jen dalším módním tématem, které by škola měla pokrýt, ale ústředním bodem vzdělávání budoucnosti. Mezi doporučeními na nedávném expertním kulatém stolu věnovaném právě tomuto tématu se opakovaně objevovalo volání změně pouhého „učení o klimatu“ v promyšlenější zapojení všech aktérů vzdělávací politiky (stát, zřizovatelé, školy, učitelé, žáci, rodiče) do reálné proměny jednání a myšlení.

V současné době, kdy je české klimatické vzdělávání v plenkách, je s podivem, že by se tato zásadní kompetence u současných žáků měla projevit až v době, kdy už bude dávno na jakoukoli společenskou změnu pozdě. Je zcela pochopitelné a správné, že se při přemýšlení o klimatickém vzdělávání s empatií zohledňuje věková úroveň žáků. Na druhé straně bychom si možná mohli přiznat, že situace současné potenciální radikální transformace klade zcela odlišné nároky.

Aby vzdělávání mohlo naplnit svůj transformativní potenciál a skutečně přispět k hlubokým společenským přeměnám, které k řešení klimatické krize potřebujeme, musí především proměnit samo sebe. Jeho dnešní rolí není socializovat mladé lidi tak, aby zapadli do společenského systému a mohli v něm úspěšně fungovat. Dnes je to spíše rozvíjení schopnosti kriticky systém vnímat a budování potenciálu přispět k jeho žádoucí proměně.

Čtěte také: Plakáty s přírodní tématikou

Podle autorů mají pozitivní dopady vzdělávání potenciál snížit globální produkci skleníkových plynů až o 30 % v horizontu příštích 10 až 20 let! Jako učitel tomuto obrovskému potenciálu věřím, ale je třeba konstatovat, že zatím se vůbec nedaří ho naplňovat.

Klima a další klíčová témata jako vztah k přírodnímu světu, udržitelný život nebo sociální soudržnost se musí stát rámcovými tématy, která budou prorůstat vzděláváním ve většině předmětů na všech stupních vzdělávacího systému. A předávání znalostí o tom, jak klimatický systém funguje, jak ho člověk negativně ovlivňuje a co s tím můžeme dělat, by mělo být jen odrazovým můstkem k transformativní fázi, tedy k zapojení žáků do aktivit ochrany klimatu na osobní, komunitní i celospolečenské úrovni, kultivaci jejich politického hlasu a jejich přípravě na roli „future leaders“.

Proto například v roce 2021 expertní skupina (pod vedením Petra Daniše ze vzdělávacího centra Tereza) dala dohromady metodickou publikaci „Klima se mění. A co my?“ určenou nejen pro vzdělavatele, ale také pro politiky a úředníky. Díky iniciativě organizace Člověk v tísni a dalších neziskovek také vznikl web „Učím o klimatu“, který poskytuje metodickou podporu a inspiraci pro klimatické vzdělávání. Organizace jako Lipka, Chaloupky, Sever, Veronica, Tereza, Člověk v tísni a další nabízejí pro vzdělavatele i žáky celou řadu kurzů a seminářů zaměřených na klima.

Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) je celosvětově uznávaný obor, který se po několik desítek let uplatňuje i v České republice. Nový Státní program rozvíjí 35 let budovaný systém EVVO, kdy se v posledních letech nastavila jeho dlouhodobá systémová podpora a kdy je potřeba dál rozvíjet jeho kvalitu a stabilitu.

Cílem environmentální výchovy je rozvoj znalostí, dovedností a postojů, které jsou potřebné pro environmentálně odpovědné jednání, tedy takové, které je v dané situaci co nejpříznivější pro současný i budoucí stav životního prostředí.

Čtěte také: Vzdělávací nabídka s environmentálním zaměřením

Školní les jako nástroj environmentálního vzdělávání

Podle učitele z Montessori střední školy v Polné není výuka jen o předávání vědomostí, ale především o povzbuzení ke spolupráci, zájmu o svět kolem sebe a chuti něco měnit. Podle něj si učitelé musí uvědomit, jaký dopad může mít jediný silný zážitek, exkurze nebo třeba návštěva ekocentra: „To může člověka nasměrovat více, než celý rok výuky.

První školní les jsme měli v ekocentru Chaloupky. Nemohl jsem přece nastoupit do nové školy a nemít školní les, když je to můj projekt! Dnes už je asi 25 dalších školních lesů po celé republice. Začali jsme těsně před covidem, když na Vysočině vzala všechny smrky kůrovcová kalamita. To byl pro místní děti velký zásah do jejich života a projekt školního lesa byl takovou náplastí.“

Z výzkumu, který nám dělali Jan Krajhanzl a Barbora Klocová, vyplynulo, že když dětem dáme možnost podílet se na změně - a ještě navíc v kolektivu - mají mnohem silnější pocit, že na to nejsou samy a že jejich ruce něco dokážou. Jasně, školní lesy nejsou žádná spása, jsou to půlhektarové kousky krajiny rozeseté různě po světě. Ale pro to konkrétní dítě je to strašně důležité.

Jedním z příkladů pozitivní motivace je třeba projekt, kde děti mapovaly velké stromy v okolí školy. Vyfotily je, změřily výšku, zjistily si o nich informace. Ve škole pak vystavily fotky a ostatní žáci hlasovali, který strom se stane Stromem roku. Ten, který vyhrál - a děti ho většinou osobně znaly, protože rostl třeba u školky nebo na návsi - se pak snažily oficiálně zpamětnit. Obrátily se na město i vlastníka pozemku. A když uspěly, viděly, že jejich úsilí mělo konkrétní dopad. Pro takové miniprojekty se snažíme shánět i finance a granty, aby mohly školy kolem stromu postavit třeba lavičku, udělat výstavu, zpropagovat jej. Má to smysl.

Problémy a výzvy v environmentálním vzdělávání

Učitelé často získají spoustu vědomostí, ale ty pak jen předávají dál, bez hlubšího smyslu. Takže vymýšlíme různé metody, jak děti přitáhnout. Pořád ale mluvíme jen ke zlomku učitelů, kteří jsou tomu otevření. Děti vnímají, jestli výuka učitele baví nebo ne. Musíme je motivovat zajímat se o svět kolem sebe, vzbudit v nich pocit, že ho mohou samy ovlivnit. Školství dnes dětem tenhle pocit často nedává. Proto spolupracujeme s organizacemi, které se věnují například udržitelnosti nebo občanskému vzdělávání. Ekologická výchova tohle všechno propojuje. Naším cílem je sebevědomé dítě, které se umí ozvat, když se něco děje, a chce zlepšovat věci kolem sebe.

Podle výzkumů se pravidelně školí pouze asi deset procent učitelů. Ale učitel se musí učit pořád. Doba se mění, děti se mění, metody se mění, svět se mění. Učitel by měl jezdit na stáže, využívat mentora, inspirovat se a vidět, jak to dělají jiní.

Studenti na pedagogických fakultách slyší o badatelství jen od vyučujících, kteří to sami nikdy nezkusili, a tak si k tomu nevytvoří vztah. Přesně. Začínajícím učitelům tak ani nemůžeme vyčítat, že něco neumí. Teď se hodně mluví o novém RVP. My jej bereme jako příležitost dostat se ke školám a ukázat jim, jak si můžou tvořit nové školní vzdělávací programy. Ale víme, že se tím dostaneme zase jen k části učitelů. Ti ostatní zůstanou zakonzervovaní a budou dál psát do tabule, jen v jiné kapitole učebnice. Za mě je třeba i nový RVP pořád málo akční. Měl by říct: „Od roku 2027 hodnotíme bez známek, formativně.“ Vím, že by to zpočátku skřípalo, ale strašně by to pomohlo.

tags: #vzdělávací #systém #globální #ekologická #krize #dopad

Oblíbené příspěvky:

• Využití kompostu v praxi
• Výběr klozetu a odpadu vody
• Přírodní rezervace Sloup
• Bezpečná Likvidace Jaderného Odpadu
• Chemický odpad ve Středočeském kraji: Jak se ho zbavit?