Zákon č. 201/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o ochraně ovzduší" nebo ,,zákon č. 201/2012 Sb.") zachovává základní kategorizaci zdrojů znečišťování ovzduší na zdroje stacionární a mobilní.
Mobilní zdroj je definován v § 2 písm. Rozsah pojmu mobilní zdroj zůstal v zákoně č. 201/2012 Sb. stejný jako v předchozím zákoně č. 86/2002 Sb., kde byly mobilní zdroje vymezeny v § 4 odst. 2 jako ,,samohybná a další pohyblivá, případně přenosná zařízení vybavená spalovacími motory znečišťujícími ovzduší, pokud tyto motory slouží k vlastnímu pohonu nebo jsou zabudovány jako nedílná součást technologického vybavení".
Mobilním zdrojem podle zákona o ochraně ovzduší je tedy samohybné, pohyblivé nebo přenosné zařízení, které má spalovací motor znečišťující ovzduší, přičemž tento motor slouží k pohonu (pohybu) samotného zařízení nebo je zabudován jako nedílná součást technologického vybavení.
Dále ustanovení obsahovalo demonstrativní výčet mobilních zdrojů (,,Jde zejména o a) dopravní prostředky, kterými jsou silniční vozidla, drážní vozidla a stroje, letadla a plavidla, b) nesilniční mobilní stroje, kterými jsou kompresory, přemístitelné stavební stroje a zařízení, buldozery, vysokozdvižné vozíky, pojízdné zdvihací plošiny, zemědělské a lesnické stroje, zařízení na údržbu silnic, sněžné pluhy, sněžné skútry a jiná obdobná zařízení, c) přenosná nářadí vybavená spalovacím motorem, například motorové sekačky a pily, sbíječky a jiné obdobné výrobky.").
Ačkoli pojetí mobilního zdroje zůstalo v zákoně č. 201/2012 Sb.
Čtěte také: Kladno: Informace o mobilním sběru
Naopak zařízení, které není provozováno na jediném místě, protože je možné jej přesouvat nebo převážet, avšak hlavním zdrojem emisí znečišťujících látek u něj není pohonná jednotka, nýbrž činnost, pro kterou je zařízení určeno, je třeba kategorizovat jako stacionární zdroj.
Povinnosti provozovatelů mobilních zdrojů (dopravních prostředků, mobilních strojů se zážehovými motory, mobilní nesilniční stroje) jsou regulovány jinými právními předpisy, které upravují mj. i množství emisí z výfukových plynů motorů těchto zdrojů.
Z důvodu zvyšujícího se vlivu mobilních zdrojů (zejména dopravních prostředků) na špatnou kvalitu ovzduší v České republice je jedním z cílů zákona o ochraně ovzduší upravit i nástroje, které by umožnily regulovat znečišťování ovzduší z těchto zdrojů.
Regulační řád obce pro případ vzniku smogové situace podle § 8 zákona o ochraně ovzduší, který na rozdíl od předchozí úpravy slouží pouze k omezení provozu silničních vozidel (regulace stacionárních zdrojů pro případy smogové situace je řešena v povolení provozu).
Zákon č. 201/2012 Sb. navíc dává pouze možnost regulační řád vydat, tj. nejedná se o povinnost obce.
Čtěte také: Legislativa sběru a výkupu odpadu
V rámci povolení provozu stacionárního zdroje je podle § 12 odst. 4 písm. f) možné stanovit jako technické podmínky provozu i podmínky provádění činností a provozu technologií souvisejících s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje, které mají vliv na úroveň znečištění.
Tímto způsobem lze stanovit i podmínky pro mobilní dopravu související s provozem stacionárního zdroje - např. ze dne 2.
Na znečišťování ovzduší se podílí jak zdroje antropogenní (činnost člověka) tak zdroje přírodní. Mezi nejvýznamnější antropogenní zdroje patří především:
Informace o množství emisí znečišťujícíh látek vypouštěných do ovzduší naleznete na stránkách ČHMÚ.
Pro jednotlivé zdroje či skupiny zdrojů jsou právními předpisy stanoveny podmínky pro jejich provoz.
Čtěte také: Snadný výkup kovů
Zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů, rozlišuje zdroje znečišťování ovzduší na mobilní a stacionární. Stacionární zdroj je v § 2 písm. e) zákona vymezen jako ucelená technicky dále nedělitelná stacionární technická jednotka nebo činnost, které znečišťují nebo by mohly znečišťovat.
S pojmem "lokální zdroj" zákon o ochraně ovzduší nepracuje, nedefinuje jej, ani jej na žádném místě v zákoně neuvádí.
Nicméně tento pojem je používán odbornou veřejností (např. výrobci) a jsou jím označovány stacionární zdroje, které jsou využívány pro účely vytápění a přípravy teplé vody.
Tyto zdroje se označují jako "lokální" jako protiklad k vytápění a přípravě teplé vody ze systému centrálního zásobování teplem.
Podle typu používaného paliva lze tyto "lokální" zdroje rozdělit do několika skupin - kotle či kamna na tuhá paliva (černé uhlí, hnědé uhlí nebo koks, biomasa v podobě dřeva, dřevních briket nebo pelet), plynové kotle a elektrické vytápění.
Co se týče stacionárních zdrojů, zákon o ochraně ovzduší dále rozlišuje zdroje uvedené v příloze č. 2 k zákonu a zdroje v příloze č. 2 neuvedené.
Příloha č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší obsahuje seznam významných stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší, které jsou v příloze rozčleněny podle typu činnosti a velikosti (kapacita, příkon či spotřeba) stacionárního zdroje.
Od zařazení zdroje do přílohy č. 2 se odvíjí jeho další povinnosti podle zákona o ochraně ovzduší.
V příloze č. 2 k zákonu je pod bodem 1.1. uvedena kategorie "Spalování paliv v kotlích o celkovém jmenovitém tepelném příkonu od více než 0,3 MW do 5 MW včetně".
Stacionární zdroje, v kterých dochází ke spalování paliv, které mají jmenovitý tepelný příkon 300 kW a nižší nejsou do přílohy č. 2 zahrnuty (tj. jedná se o zdroje nevyjmenované v příloze č. 2).
Stacionární zdroje neuvedené v příloze č. 2 mají zákonem o ochraně ovzduší stanoveny odlišné povinnosti než zdroje v příloze č. 2 uvedené.
Například krbová kamna o maximálním výkonu 7,2 kW jsou tedy současně spalovacím stacionárním zdrojem (nevyjmenovaným v příloze č. 2k zákonu o ochraně ovzduší) a také zdrojem "lokálním".
Zákon o ochraně ovzduší stanoví v § 16 a 17 provozovateli spalovacího stacionárního zdroje o jmenovitém tepelném příkonu do 300 kW následující povinnosti. Některé povinnosti platí pro všechny spalovací zdroje o jmenovitém tepelném příkonu do 300 kW, jiné pouze pro ty, které slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění (u těch je to výslovně uvedeno).
tags: #mobilní #zdroje #znečišťování #ovzduší