Základní jednotka ekosystému: Co to je?

Ekosystém je obecné označení pro ucelenou část přírody (biosféry), která ovšem není uzavřená a komunikuje s ostatními částmi přírody. Její název je odvozen z řeckého oikos = dům, obydlí. Příkladem je např. ekosystém listnatého lesa nebo vlhké nekosené louky.

Někteří vědci (např. Martin Konvička) se domnívají, že pojem ekosystém je příliš zastaralý a v současné ekologii už nemá místo. Faktem je, že původně byl ekosystém vnímán spíše jako uzavřený celek, který nekomunikuje s okolím (Eugene Odum).

Složky ekosystému

Ekosystém se skládá ze složky živé, tvořené organismy (tzv. z většího či menšího počtu populací) a jejich prostředím. Ekosystém se skládá ze složky živé, tvořené organismy (tzv. z většího či menšího počtu populací). Ekosystém se skládá ze složky živé, tvořené organismy (tzv. z většího či menšího počtu populací).

Všeobecně přijímaný globální systém biotopů neexistuje, ale jeho základy položil projekt Physis. Biosféru Země člení na 8 biogeografických oblastí a definuje mnoho rámcových jednotek platných pro celý svět. Základní jednotky ekosystémů (habitatů), jsou vymezeny pouze pro palearktickou,neotropickou a afrotropickou oblast.

• rostlinami - fytocenóza,
• dále dělíme na entomocenózy, ichtyocenózy, ornitocenózy apod. populací resp. prostředí (např. zapojení).

Ekologicky spjatými druhy je podobná potrava - např. poskytuje vhodné podmínky pro život. Říkáme jim také naleziště (lokality). Ekosystémy jsou propojené do biomy a biosféry.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Biotické a abiotické faktory

Organismy ekosystémem a tím je také ovlivňují. Biotické faktory jsou živé složky ekosystému. Biotické faktory jsou živé složky ekosystému. Ekosystémem je např. živý organismus. Ekosystémem je např. živý organismus.

Abiotické faktory prostředí jsou:

• Ze slunečního záření.
• Formou energetického dodatku (z jiného ekosystému).

Ekologická nika

Každý druh obsazuje v ekosystému určitý prostor a současně je do něho zapojen. Ekologická nika je tedy funkční začlenění druhu do struktury a funkcí ekosystému. Můžeme ji definovat jako soubor nároků určitého druhu na podmínky prostředí. Limitující faktory působí jako rozměry niky.

Ekologická valence druhu označujeme schopnost živočichů snášet určité rozpětí libovolného faktoru. Druhy jsou rovněž různě citliví na celkový charakter stanoviště a obývaného prostředí. Druhy, které obývají různá stanoviště, např. s velkou ekologickou valencí a obrovským areálem. Pro typ prostředí jsou velmi těsně vázány. Podmínkou existence je, aby se hodnoty naprosto všech faktorů nacházely v rozmezí ekologické valence pro příslušný druh.

Potravní vztahy v ekosystému

Organismy konzumují živá těla organismů nebo jejich části. Dělíme je např. (bakterie). Saprofágové rozkládají organickou hmotu. Zoofágy dělíme např. (hmyz) a karnivory (maso). Např. insektivorní (hmyzožravý). Prvním napadení predátorem je kořist živá. Spotřebovávání jednoho organismu (kořisti) jiným organismem (predátorem) může přivodit smrt.

Čtěte také: Úvod do krajinné ekologie

V ekosystému se vytváří těsné spojení, např. potravní pyramida. V potravním řetězci se konzument (spotřebitel) stává naopak zdrojem pro dalšího konzumenta. Například: producent (P), konzumenty 1. atd. Energie se uvolňuje ve formě tepla.

Populace v ekosystému

Populace je soubor jedinců téhož druhu na určitém území. Populace se vyznačuje svojí velikostí, která je dána počtem jedinců na jednotku plochy či prostoru. Celkový počet jedinců, tzv. se zjišťuje spíše ve výjimečných případech. Zjišťuje se počet odchycených nebo pozorovaných jedinců určitou metodou. Populace se dále vyjadřuje biomasu. Jedinci se mohou shlukovat se, mít plošnou disperzi nebo prostorovou disperzi. Zkoumají se vlastnosti celé skupiny. Důležitá je dynamika početnosti populace, ke které dochází v různých časových intervalech. Důležitá je natalitu (porodnost), tedy počet nových jedinců za jednotku času a mortalitu (úmrtnost).

V populacích dochází k pravidelným nebo nepravidelným výkyvům populační hustoty. Rozlišujeme fázi nízké početnosti, tzv. kulminací, tj. gradačním vrcholem. Následuje pokles v důsledku stresu, nemocí) až opět do stadia latence. Faktory regulace početnosti jsou fyziologické a genetické činitele.

Migrace

Migrace je přesun živočichů z jednoho místa na jiné. Příčinami těchto přesunů jsou klima, potrava, rozmnožování a prostor. Tahy jsou patrně nejlépe prostudovány u ptáků. Velmi známé jsou také tahy ryb, plazů (mořské želvy) i obojživelníků. Pasivní formy migrality znamenají, že organismy jsou přenášeny větrem nebo prostřednictvím jiných živočichů.

Vzájemné vztahy mezi organismy

Organismus není schopen existovat samostatně, izolovaně od ostatních. Soužití organismů vede k vývoje, který nazýváme koevoluce. Vzájemné ovlivňování může vést k prospěchu jedné nebo obou zúčastněných populací. Dvě populace mohou obývat tentýž biotop, ale vůbec do interakce nevstupují, tzn. nedochází k jakémukoli vzájemnému působení (mají zcela odlišné ekologické niky).

Čtěte také: Úvod do tropické ekologie

Typy vztahů:

• Potravní vztahy: populace jednoho druhu je potravou jiné populace.
• Parazitismus: parazit sice hostitele poškozuje, ale obvykle nelikviduje.
• Mutualismus: oboustranně kladného ovlivňování dvou populací jsou velmi časté.
• Symbióza (mutualismus): vzájemně prospěšný, ale není závazný (zimní smíšená hejna sýkor).
• Konkurence: populace se vzájemně negativně ovlivňují. Konkurence obvykle určuje horní limit početnosti jedinců.

Ekologická sukcese

Ekologická sukcese je proces vývoje biocenózy, kterému říkáme klimax. Klimax představuje homeostatický systém (např. v horách ČR klimaxová smrčina). Rozlišujeme sukcese pionýrské (např. umělé (druhotné). Změny jsou často způsobeny lidskou činnosti. Biocenóza může být postižena znečištěním ovzduší, změnami vodního režimu apod. Sekundární sukcese se blíží přírodnímu stavu v dané oblasti.

Typy ekosystémů v České republice

V České republice se nacházejí různé typy ekosystémů, například:

• jehličnaté lesy,
• lužní lesy, členěné na vlhčí tzv. měkký luh (převládají vrby, topoly) a sušší tvrdý luh (jasany, duby).
• v pahorkatinách původně převládaly doubravy a dubohabrové lesy.

V horských oblastech nalezneme bukový (500-1200 m) popř. při horní hranici lesa kosodřevinu (kolem 1300 m n.m.) a sutě, popř. nivální stupeň (sníh a led - Alpy). Horskou tajgou a alpínský je horskou tundrou.

Prostorová struktura ekosystémů

Prostorové uspořádání můžeme rozdělit biocenózu s jejím biotopem vertikálně a horizontálně. Vertikální uspořádání se projevuje tvorbou stratocenózy (např. korunové, kmenové, křovinné, bylinné, mechové a hrabankové). Horizontálně vymezené jsou biocenózy i celé ekosystémy stojatých i tekoucích vod. Členěny jsou na čtyři rybí pásma, na základě výskytu tzv.

Tabulka: Základní názory klasické a nerovnovážné ekologie

tags: #zakladni #jednotka #ekosystemu #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Řešení problémů ekologických skládek
• Ekologické hnojivo pro trávník
• Osvědčené postupy pro třídění odpadu
• Setkání s přáteli člověka
• Ochrana přírody v Česku