Základní princip ekologické daňové reformy v České republice

11.03.2026

Česká republika stojí před úkolem vytvoření funkční koncepce ekologické daňové reformy a odstranění "škodlivých" dotací. Po dvanáctiletých diskusích se Evropa rozhodla zkoordinovat daňové reformy v členských státech, respektive vytvořit jednotný rámec pro zdanění energií jako jeden z nástrojů pro snižování emisí skleníkových plynů. V současnosti je již ekologická daňová reforma v různém rozsahu zavedena v jedenácti zemích evropské patnáctky. Nejčastěji jde o zdanění energií. Ve Švédsku a Velké Británii je však zdaněn oxid siřičitý, resp. dovoz a těžba stavebních surovin.

Internalizace externalit

Základní princip reformy je založen na tzv. externalitách, což znamená, že se do cen musí zahrnout i dopady na životní prostředí. Jde o to, že v cenách zboží a služeb, které zatěžují životní prostředí, se tyto negativní vlivy na životní prostředí nepromítají. Proto směrnice doporučuje, aby členské státy diferencovaly zdanění podle energetického obsahu v daném palivu. Cílem je postupně napravit stav, kdy se ceny fosilních zdrojů skrytě dotují a obnovitelné zdroje energie mají proto potíže s konkurenceschopností.

Zdanění obnovitelných zdrojů

V programovém prohlášení vlády najdeme záměr postupně promítnout ekologické hledisko do průmyslové výroby - nastavit parametry podnikání tak, aby se naplňovala teze "co je ekologické, je také ekonomické". Restrukturalizace hospodářství musí směřovat k zvýšení energetické účinnosti a orientovat se na obnovitelné zdroje energie a výroby, které jsou energeticky co nejméně náročné.

Co konkrétně ekologická daňová reforma přinese?

Nejde o zavedení dalších daní. Celý koncept je založen na restrukturalizaci daní. Činnosti, které škodí životnímu prostředí, jsou zdaněny a objem prostředků, který stát vybere na energetických daních, vrací do ekonomiky tím, že snižuje jiné povinné platby. Možností je několik. V týmu na Ministerstvu životního prostředí, kde jsem konzultantem, se přikláníme k postupu, jaký použili v Německu, Itálii, Francii, Finsku či Belgii, tedy ke snížení sociálního pojištění. Tím by se zlevnila cena práce a daňová reforma může být nástrojem aktivní politiky zaměstnanosti. Například v Německu zahájili ekologickou daňovou reformu v roce 1998. Za pět let snížili sociální pojištění o 1,7 procenta.

Dražší energeticky náročné výrobky?

Ano i ne. Elektřina a teplo, jejichž výroba více zatěžuje životní prostředí, by měly být dražší. Energeticky náročné výrobky také. Avšak směrnice umožňuje výjimky pro energeticky náročné provozy, které by mohly mít problémy s konkurenceschopností. Každopádně, základní princip daňové reformy se opírá o ekonomickou teorii, která říká, že nejlepší informací pro spotřebitele, která zároveň ovlivňuje jeho spotřebitelskou volbu, je cena. V reformě je důležité, aby zvýšení cen nebylo implementováno skokem, ale postupně.

Čtěte také: Více o ekologické daňové reformě

Volba pro spotřebitele

Například, jestliže budu vědět, že v dvouletém intervalu se budou zvyšovat spotřební daně u benzínu a nafty o tolik a tolik procent, tak se pravděpodobně rozhodnu pro koupi vozu, který nemá spotřebu deset a půl litru, ale šest. Tím se vlastní, spotřebitelskou volbou vyrovnám s dopady ekologických daní. Navíc budu platit nižší sociální pojištění.

Výjimky

Zajímavé budou výjimky podle článku 14, o které bude Česká republika žádat (zejména nad článkem 14a). Tady se mluví o tom, že primární zdroje energie - uhlí nebo plyn - nepodléhají zdanění, jestliže se využívají pro výrobu elektřiny. Elektřina je totiž zdaněna minimální sazbou, která činí pouhé jedno euro na megawatthodinu, to je asi 32 Kč z přibližně 2680 Kč za MWh pro domácnosti, a 50 centů na megawatthodinu pro firmy. Nicméně, pokud se členský stát rozhodne zdanit primární zdroje pro výrobu elektřiny z důvodů politiky péče o životní prostředí, nemá to vliv na jeho povinnost zdanit též elektřinu. O tom se podle mne povede základní diskuse. Výjimku by měly dostat energetické výrobky a elektřina, které se používají pro přepravu cestujících a zboží po železnici, metrem, tramvají a autobusy. Stejně tak by měl dostat výjimky zemní plyn a propan-butan, které se využívají jako hnací látky v dopravě. Zatím panuje v názoru na výjimky mezi ministerstvy životního prostředí a financí shoda.

Ekologické daně v České republice

V lednu 2008 byly do českého daňového systému v rámci ekologické daňové reformy zavedeny tzv. ekologické daně, jinak také energetické daně. Tématem ekologických daní se zabývá především zákon č. a zákonem č. Základem konceptu ekologických daní je teorie externalit, která se objevuje v ekonomické teorii ve 30. letech 20. století. Na začátku roku 2008 zahájila svoji dlouhou pouť česká ekologická daňová reforma (EDR). Vláda Mirka Topolánka zatížila daní elektřinu, zemní plyn a pevná paliva a slíbila, že na oplátku sníží cenu práce, konkrétně platbu za sociální pojištění pro zaměstnavatele. V prvním roce reformy, zvané nultá fáze, vláda zavedla spotřební daň z elektřiny, uhlí, zemního plynu a centrálního tepla na nejnižší možné úrovni, jakou povoluje EU. To ostatně ČR slíbila v přístupové smlouvě k EU a jako nejzazší datum určila právě počátek roku 2008.

Zdanění podléhají pevná fosilní paliva sazbou 8,50 Kč na GJ spalného tepla, zemní plyn ve výši 30,60 Kč na MWh spalného tepla a elektřina je zdaněná ve výši 28,30 Kč na MWh. Osvobozená od daně je naopak elektřina vyrobená z obnovitelných zdrojů, metanu a vodíkových palivových článků a taky zemní plyn pro vytápění domácností. Principem zmíněným ve vládním prohlášení je, že reforma nepovede ke zvýšení celkové daňové zátěže. V souvislosti se zvýšením spotřební daně na energie se měly snížit platby sociálního pojištění. Podle ministerstva životního prostředí (MŽP) však byla výnosová neutralita daňové reformy zachována. Podle mluvčí Jarmily Krebsové bylo totiž zavedení energetických daní součástí balíčku reformních opatření, která byla konstruována tak, aby došlo k celkovému snížení daňové zátěže všech obyvatel i firem. Nicméně důležitý je podle ministerstva princip, který využívá daňové nástroje při ochraně životního prostředí.

Cílem druhé fáze reformy od roku 2010 má být podle vlády vytvoření emisní daně z CO2, která vznikne transformací současného poplatku za znečištění ovzduší. Vláda si od emisní daně slibuje modernizaci technologií výroby energií a snižování znečištění. Na konci loňského roku představila svoji podobu daňové reformy rovněž organizace Hnutí Duha. Ta taky zachovává princip fiskální neutrality, její návrh ovšem spočívá ve snížení stávajících daní o řádově desítky miliard korun, které by uhradil balíček až pěti zelených daní v různých oblastech, jako jsou obaly, pesticidy, silniční daň, energetické daně a reforma poplatků z těžby nerostných surovin.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Termín ekologická daňová reforma (EDR) není nový. Co je to ekologická daňová reforma? Ekologická daňová reforma je navržena jako příspěvek k naplnění cílů udržitelného rozvoje, a to v souvztažnosti jeho tří pilířů - ekonomického, sociálního a environmentálního. Je považována za jeden z možných přístupů, jímž lze dosáhnout zvýšení kvality životního prostředí, snížení energetické náročnosti ekonomiky, snížení dopadů poškození životního prostředí na lidské zdraví, a oživení trhu práce. V rámci disponibilních nástrojů vládní regulace je ekologická daňová reforma součástí tzv. Ekologická daňová reforma představuje přesun ze zdanění lidské práce směrem ke zdanění výrobků a služeb, jejichž výroba a/nebo spotřeba má negativní dopad na životní prostředí a lidské zdraví.

Základním atributem ekologické daňové reformy je výnosová neutralita a ekologická daňová reforma tak nepovede ke zvýšení celkové daňové zátěže v České republice. Aby byl naplněn princip výnosové neutrality reformy, budou dodatečné výnosy ekologických daní využity na snížení jiných daní nebo pojistného. Již od roku 1997 se začíná datovat reálnější snaha zdanit některé výrobky, které svým působením znečišťují životní prostředí a jsou považovány za škodlivé. Legislativní plán prací vlády České republiky na 2. První pokus předložit materiál Návrhu koncepce ekologické daňové reformy k projednání vládě ČR zcela ztroskotal. V programovém prohlášení vlády ze srpna 2002 se vláda České republiky zavázala k "bezodkladnému zahájení prací na výnosově neutrální ekologické daňové reformě". Nositelem úkolu bylo Ministerstvo životního prostředí, spolupředkladatelem Ministerstvo financí.

V říjnu roku 2005 byl na Ministerstvu životního prostředí dokončen pracovní materiál Koncepce ekologické daňové reformy, který byl následně schválen poradou vedení MŽP a postoupen Ministerstvu financí k připomínkám, kde vnitřní připomínkové řízení bylo ukončeno v prosinci 2005. Poté mělo dojít k vytvoření kompromisního návrhu MŽP a MF, který by odrážel jednak výsledky vnitřního připomínkového řízení a zároveň představy MF o konečné podobě materiálu. Následovala poměrně složitá jednání, neboť některé požadavky MŽP byly z hlediska MF neakceptovatelné. Jednalo se například o zavedení daně z motorových vozidel a o rozlišení sazeb daně na elektřinu podle původu elektřiny (vstupů pro výrobu elektřiny), což bylo z pohledu MF a správy daní problematické. V prosinci roku 2006 byl materiál nakonec v kompromisní podobě rozeslán do vnějšího připomínkového řízení a následně předložen do vlády pod názvem "Principy a harmonogram ekologické daňové reformy".

Dne 3. ledna 2007 byl materiál "Principy a harmonogram ekologické daňové reformy" projednán na vládě, která ho vzala na vědomí a uložila další úkoly pro jednotlivá ministerstva v souvislosti s realizací ekologické daňové reformy a návrhem jejích dalších etap. Poté nastoupila nová vláda, která si dala za úkol dokončit realizaci první etapy a navrhnout druhou etapu ekologické daňové reformy. V 1. polovině roku 2007 připravilo Ministerstvo financí návrhy zákonů o zdanění elektrické energie, o zdanění pevných paliv a o zdanění plynu. Tyto zákony byly předloženy v rámci balíčku vládních reforem a dne 5. října 2007 byly podepsány prezidentem ČR. V platnost vstoupí od 1. ledna 2008. Výnosová neutralita ekologické daňové reformy bude naplněna od 1.

První vlna ekologických daňových reforem spadá do 90. let 20. století a není nikterak překvapující, že průkopníky byly severské země - Finsko, Norsko, Švédsko a Dánsko. Ve druhé vlně uskutečnily ekologickou daňovou reformu Nizozemí, Rakousko, Velká Británie, Itálie, Německo a Francie. V 90. letech 20. století probíhaly v Evropské unii snahy sjednotit energetické zdanění a stanovit určitou minimální spotřební daň z paliv a elektřiny, která by platila pro všechny členské státy Evropské unie. Tyto snahy vyvrcholily v roce 2003, kdy byla přijata směrnice 2003/96/ES z 27. října 2003 měnící rámec Společenství ke zdanění energetických výrobků a elektřiny. Směrnice stanovuje minimální sazby spotřebních daní na paliva a elektřinu, které jsou platné pro všechny členské země Evropské unie od 1. ledna 2004.

Čtěte také: Úvod do krajinné ekologie

Směrnice umožňuje osvobodit od zdanění ekologicky šetrná paliva a ekologicky šetrné způsoby výroby energie. Z hlediska ekologické daňové reformy má směrnice klíčový význam, protože umožňuje navýšit spotřební daně nad minimální danou úroveň na základě priorit jednotlivých členských států a upozorňuje na princip výnosové neutrality, když v preambuli zmiňuje že členské státy se mohou rozhodnout nezvyšovat celkové daňové zatížení, pokud jsou toho názoru, že realizace zásady daňové neutrality by mohla přispět k restrukturalizaci a modernizaci jejich daňových systémů s tím, že povzbudí chování vedoucí k větší ochraně životního prostředí a ke zvýšenému využití pracovní síly. Se vstupem do Evropské unie se stala směrnice 2003/96/ES závazná i pro Českou republiku.