Základní typy ekologické stability v ekosystémech

Ekologická stabilita je klíčovým prvkem pro udržení zdravého a funkčního životního prostředí. V kontextu ekosystémů se jedná o schopnost vyrovnávat se s vnějšími vlivy a zachovávat si své přirozené vlastnosti a funkce. Tento článek se zaměřuje na základní typy ekologické stability v ekosystémech, s důrazem na územní systémy ekologické stability (ÚSES) a jejich skladebné části.

Územní systém ekologické stability (ÚSES)

Územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES) je definován jako „vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu“. Vytváření územního systému ekologické stability (ÚSES) je podle § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát.

Smyslem vytváření a ochrany ÚSES je zajištění základních prostorových, resp. územních podmínek pro dlouhodobé udržení a posílení ekologické stability („schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce“ - viz § 4 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí). Takto stabilizovaná území jsou předpokladem zachování či obnovení přirozené rozmanitosti krajiny, tj. zejména rozmanitosti biotopů. Ty pak mohou příznivě působit na okolní, ekologicky méně stabilní části krajiny.

ÚSES jako nástroj obecné ochrany přírody a krajiny lze považovat za prostorový plán pro zachování a obnovu přirozených společenstev v krajině, a to to především v krajině, která není ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny zvláště chráněná.

Hlavním smyslem ÚSES je působit jako základní prvek ekologické sítě, posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Struktura a hierarchické úrovně ÚSES

Základními skladebnými částmi systémů ekologické stability jsou biocentra a biokoridory. Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability. K vymezování jednotlivých hierarchických úrovní ÚSES v úzké vazbě na procesy územního plánování jsou příslušné orgány ochrany přírody.

• Místní ÚSES
• Regionální ÚSES
• Nadregionální ÚSES

Struktura množiny prvků kostry ekologické stability se neustále mění v prostoru a čase. Tyto změny mohou navíc být ekologicky pozitivní i negativní a kromě působení člověka je mohou vyvolávat i přírodní procesy, jako je sukcese. Bohužel, dlouhodobý trend je ve znamení zhoršování tohoto stavu a naopak se zvyšuje neprůchodnost krajiny pro organismy. Naštěstí existují projekty, které zajišťují aktivní péči o VKP.

Biocentra

Biocentrum (centrum biotické diverzity) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má být tvořena ekologicky významným segmentem krajiny, který svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny.

Biokoridory

Biokoridor (biotický koridor) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má být tvořena ekologicky významným segmentem krajiny, který propojuje biocentra a umožňuje a podporuje migraci. Kromě migrace, jež je nejčastěji uváděna jako funkce biokoridorů, umožňují tyto elementy také další procesy: vedle kolonizace a rekolonizace jde dále o pohyb druhů v rámci jejich denní aktivity a o periodické kontakty lokálních subpopulací, významné z genetického hlediska (Skelnička, 2003).

Biokoridory tedy zprostředkovávají tok biotických informací v krajině. Na rozdíl od biocenter nemusí umožňovat trvalou existencí všech druhů zastoupených společenstev. V naší kulturní krajině je význam biokoridorů nepopiratelný. Bylo by úzkoprsé za jedinou kladnou funkci označit migraci organismů. Rozsáhlé plochy krajiny dělí na jednotlivé segmenty a tímto způsobem ovlivňují oblasti ekologicky nestabilní. Největší souvislou síť biokoridorů tvoří doprovodné břehové porosty tekoucích vod, jež jsou přirozenými biokoridory bez ohledu na jejich vymezení v rámci ÚSES.

Čtěte také: Úvod do krajinné ekologie

Interakční prvky

Interakční prvky jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva, vytvářející existenční podmínky rostlinám a živočichům, významně ovlivňujícím fungování ekosystémů kulturní krajiny. V místním územním systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní, ekologicky méně stabilní krajinu. Interakční prvky jsou součástí ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do potravních řetězců i okolních, ekologicky méně stabilních společenstev. Slouží jim jako potravní základna, místo úkrytu, místo rozmnožování, a pro orientaci. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních vazeb v kulturní krajině.

Interakční prvky jsou hierarchicky na nejnižší úrovni a nemusí být propojeny s ostatními skladebnými částmi ÚSES. Jedná se o krajinný segment, který na lokální úrovni zprostředkovává příznivé působení základních skladebných částí ÚSES (biocenter a biokoridorů) na okolní méně stabilní krajinu do větší vzdálenosti.

Významné krajinné prvky (VKP)

Významné krajinné prvky představují podle ZOPK kategorii obecně chráněných území krajiny. VKP se v zákoně ocitají ve dvou polohách:

• Skupina taxativně vyjmenovaná, označovaná jako VKP ex lege (ze zákona) - zahrnuje vybrané typy krajinných složek, jmenovitě lesy, vodní toky a jejich údolní nivy, jezera a rybníky a rašeliniště.
• Skupina fakultativně vyjmenovaná - jiné části krajiny, které zaregistruje po správním řízení orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek, „zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy“ a dále i „cenné plochy porostů sídelních útvarů včetně historických zahrad a parků“.

Další úvahy o funkci VKP se budou týkat VKP obou typů stejně jako velkého množství dalších, z pohledu vývoje přírody a krajiny stabilních segmentů, které v krajině existují a tuto funkci plní. Všechny souhrnně tvoří kostru ekologické stability.

Ekostabilizační funkce krajinných prvků

Ekostabilizační úloha VKP je sice teoreticky definovatelná, ale v praxi ochrany krajiny zůstává tvrdým oříškem. Čím menší bývá plocha ekologicky VKP, byť s nejvyšším stupněm stability, tím menší vliv je jejího „exportu“ do okolní krajiny.

Čtěte také: Úvod do tropické ekologie

Nicméně popsaný efekt se posílí nejen zvětšením plošek, ale propojením biokoridory - opět modelově účinné pro faunu a v lepším případě pro zoochorní typy rostlin.

Při hodnocení ekologicko-stabilizační funkce VKP je nutné přihlížet nejen k vlastní ploše VKP, ale také k funkci, kterou plní v rámci ekologické sítě. Zásadním podkladem při hodnocení významu a funkce konkrétního VKP může mít podrobné mapování biotopů v ČR (uskutečněné v letech 1999-2006 v souvislosti s vytvářením soustavy Natura 2000 a postupně aktualizované). Množina segmentů přírodních a přírodě blízkých biotopů totiž nejspolehlivěji vymezuje kostru ekologické stability krajiny.

Plán ÚSES

Vymezení místního, regionálního i nadregionálního systému ekologické stability stanoví ve smyslu § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb. orgány ochrany přírody v plánu systému ekologické stability. Plány ÚSES jsou podkladem pro vymezení ÚSES v územně plánovacích dokumentacích (ÚPD) a jsou zpracovávány v měřítku a v podrobnosti odpovídající příslušné ÚPD. Plány místního ÚSES obsahují všechny hierarchické úrovně ÚSES a jsou podkladem pro vymezení ÚSES v územních, případně regulačních plánech obcí.

ÚSES v územním plánu

Orgány ochrany přírody jsou ve smyslu § 54 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona (NSZ), dotčenými orgány v procesu územního plánování. V něm uplatňují požadavky na závazné vymezení ÚSES v územních plánech obcí ve svém správním území zpravidla formou plánu (místního) ÚSES. Podstatné je, aby podmínky využití ploch, které jsou vydaným územním plánem vymezeny pro plnění funkce ÚSES, byly stanoveny tak, aby při rozhodování v území nedošlo ke snížení jejich ekologické stability, resp.

Strategický rámec udržitelného rozvoje

Dokument je průřezový a počítá s implementací do dílčích resortních strategiích, aby i v nich byly obsaženy principy udržitelného rozvoje. K jejímu zajištění definuje dva základní cíle:

• Udržení a zvýšení ekologické stability krajiny a podpora jejích funkcí.

Tohoto cíle lze dosáhnout zejména udržitelným hospodařením v krajině, které minimalizuje negativní zásahy do krajiny, podporou vegetačních opatření v krajině, především výsadby a obnovy remízků, alejí, solitérních stromů, větrolamů, vodních prvků, a prostřednictvím ÚSES, a to i formou podpory pozemkových úprav, které jsou jeho základním nástrojem.

Hierarchie ÚSES

Hierarchie územního systému ekologické stability je rozdělena do několika úrovní, které se liší svou rozlohou a funkcí. Následující tabulka shrnuje základní charakteristiky jednotlivých úrovní:

tags: #zakladni #typy #ekologicke #stability #v #ekosystemech

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce výběrem odpadkového koše
• Význam ekologické stopy
• Filtrační lahve pro přírodu - recenze
• Výpočet nádoby na odpad
• Obecní úřad a odpadové hospodářství