Základy environmentální edukace

Bakalářská práce je zaměřena na tvorbu environmentálního vzdělávacího programu, jeho realizaci a evaluaci. Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. V teoretické části jsou vysvětleny základní pojmy environmentální výchovy, její výukové metody, důležitost přírodní senzitivity u dětí předškolního věku, specifika předškolního vzdělání a druhy inteligencí u dětí.

Předmět poskytne praktický úvod do environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty prostřednictvím konkrétních příkladů z ekologie, environmentalistiky a výchovy k udržitelnému rozvoji v lokálním, regionálním i globálním měřítku.

Environmentální výchova je součástí současného všeobecného vzdělávání a je zaměřena na ochranu a tvorbu životního prostředí. Pojetí environmentální výchovy je širší než přírodovědně založené ekologické výchovy - zahrnuje rovněž sociální, hodnotové a etické zaměření výchovy k aktivní účasti na tvorbě zdravého životního prostředí. Hlavním cílem environmentální výchovy je odpovědné environmentální chování, tj. takové chování, kdy lidé berou při svém rozhodování v potaz dopady možných řešení na životní prostředí a zapojují se do aktivit určených ke zvýšení kvality životního prostředí a kvality života. Environmentální výchova je procesem poznávání životního prostředí, utváření a rozvíjení hodnotících vztahů (postojů) a rozvíjení šetrného a odpovědného jednání. Soustředí se na pochopení vztahů a souvislostí mezi složkami životního prostředí (přírodní, kulturní nebo umělou, sociální), komplexní vyjádření vzájemné podmíněnosti živé a neživé přírody, organismů navzájem, vztahů lidské činnosti a jejích produktů a přírody, včetně poznávání nechtěných důsledků lidských přetvářecích aktivit, jež způsobují devastaci a ohrožení přirozených kvalit vody, vzduchu, půdy, flóry a fauny s následným ohrožením nejen lidského zdraví, ale i existence života na Zemi vůbec.

Ekologickou gramotností se rozumí porozumění provázanosti mezi lidským jednáním a jeho širšími sociálními, ekonomickými i environmentálními důsledky. Ekogramotnost lze rozčlenit na složku poznávací (souhrn poznatků o přírodě a jejím fungování, způsob myšlení zaměřený na hledání souvislostí a vnímání procesů), postojovou (projev emocionálního vztahu k přírodnímu prostředí, životní a hodnotové orientace, odpovědnosti za zdraví a dobrý stav prostředí) a činnostní (osvojení si ekologicky odpovědného a šetrného jednání a návyků, aktivní účast na účinné péči o životní prostředí).

Environmentální přístup ke vzdělávání je spojen s překonáváním primitivně egocentrických názorů a preferencí hodnot a s duchovní integrací člověka do přírody a kultury. Vzdělávání o životním prostředí obsahuje témata, která poukazují na komplexní vazby mezi čerpáním přírodních zdrojů, spotřebou energie, hranicemi průmyslového růstu, životním standardem, limity v zátěži přírody, kvalitou života, prostředím vytvořeným lidmi a vztahy kultury a přírody.

Čtěte také: Krajinná ekologie: úvod

Vyvrcholením výchovného procesu je utváření žádoucích postojů jedince, jeho zájmových orientací a potřeb jako podnětů k jednání. Jde o náročný úkol utvářet a kultivovat hluboký citový vztah k přírodě i ke kultuře a posilovat trvalý zájem o ně.

Na rozvoji teorie a praxe environmentální výchovy se podílí nejen školy, ale i jiné instituce, například střediska ekologické výchovy, která realizují vzdělávací akce pro žáky, studenty, učitele a osvětové programy pro veřejnost.

Environmentální výchově, jak ji chápeme dnes, předcházela výchova ve vztahu člověk-příroda, která vycházela z myšlenek a díla J. Á. Komenského a transformovala se do myšlenky „přirozené výchovy ve shodě s přírodou“ (v 19. století většinou učitelů pozitivně přijímané). Environmentální výchova má v České republice hluboké kořeny. Do škol donedávna pronikala z mimoškolních činností. V 60. - 70. letech 20. století vznikla výchova k ochraně přírody v návaznosti na skautskou a foglarovskou tradici.

Krátce před tím (v roce 1957) byl založen časopis ABC mladých techniků a přírodovědců, skrze jehož stránky vzdělával a vychovával mládež v celé republice redaktor a tvůrce myšlenky ekopedagogických ploch Jan Čeřovský, zaměstnaný ve státní ochraně přírody. V Prachaticích založil významnou “školu” učitel, publicista a zakladatel Centra ekologické výchovy Dřípatka a první školní přírodní rezervace Aleš Záveský. Jeho žákyní je Helena Klimešová, současná vedoucí Dřípatky. Na Vysočině působila původně učitelka a pozdější zakladatelka ekocentra Chaloupky Květoslava Burešová, která poslední měsíce života věnovala problematice školních zahrad. V západních Čechách působil dobrovolný strážce CHKO Šumava inspektor státní ochrany přírody Bohuslav Nauš, který se zasadil o vybudování mnohých naučných stezek, o záchranu druhů. V severních Čechách působila skautská (později pionýrská) vedoucí, spoluzakladatelka Hnutí Brontosaurus, Eva Nováková, která v Hradci Králové založila Přírodovědný klub mládeže. V Praze od roku 1969 působí krajinný ekolog a botanik Václav Petříček, spoluzakladatel Hnutí Brontosaurus. Environmentální výchově se věnoval mimo své zaměstnání. V Praze v té době již působila také defektoložka, pracovnice školní inspekce a pozdější zakladatelka Toulcova dvora, nestorka ekologické výchovy Emilie Strejčková.

V 70. letech 20. století do publicistiky vstupuje obětavý ekolog, ochranář a skaut Ivan Makásek, který (v roce 1974) založil v rámci první organizace pro ochranu přírody a krajiny TIS ochranářský časopis TARAXACUM a (po rozpuštění TISU) navázal časopisem NIKA. Čestný člen redakční rady Josef Vavroušek nazval NIKU „vlajkovou lodí ekologie“. Ivan Makásek spolupracoval i s ilegálním Ekologickým bulletinem Ivana Dejmala, s Ekologickou sekcí při Biologické společnosti ČSAV a s Greenpeace. Na Ostravsku se environmentální výchově věnovala středoškolská profesorka a členka TISu Eva Olšanská, která se zasloužila mimo jiné o ochranu velkých kočkovitých šelem a která redigovala rubriku Pod snítkou tisu v časopisu Tramp. Jejím žákem je Aleš Máchal. Mimo přípravu budoucích učitelů se pracovnice pražské pedagogické fakulty a doživotní čestná členka katedry biologie a ekologické výchovy Eva Lišková věnovala v 80. letech také práci s talentovanou mládeží (biologická olympiáda).

Čtěte také: Krajinná ekologie – Kadlecova cvičení

V 80. letech 20. století zakládají novinář Josef Velek, ilustrátor Vladimír Jiránek, Václav Petříček, Eliška Nováková a další Hnutí Brontosaurus. Toto hnutí se soustředilo kolem zříceniny hradu Zvířetice ležícího jihozápadně od Bakova nad Jizerou. Zde se konaly první víkendové a prázdninové akce směřující k ochraně přírody založené na principech zážitkové pedagogiky.

V odborné rovině tvořili vědecké zázemí členové Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV a pracovníci někdejšího Českého ekologického ústavu (dnes CENIA) - především Emil Hadač, Bedřich Moldan, Václav Mezřický, Pavel Trpák, Věroslav Samek, Jaroslav Stoklasa, později také Zdeněk Stáhlík, Hana Rambousková, Igor Míchal, Rudolf Kolářský, Eva Kružíková, Josef Vavroušek. V Českém ekologickém ústavu pracovala v této době i výše zmíněná Emilie Strejčková a její mladší kolegyně Alena Reitschmiedová. Dále také environmentalista Bedřich Moldan a významný teoretik Josef Vavroušek. Oba se zabývali především tématem udržitelného rozvoje a později také ekologickou politikou. Blízkou spolupracovnicí Josefa Vavrouška a kontaktní osobou pro spolupráci se zahraničím byla překladatelka Šimona Bouzková (nyní provdaná Němcová). V Ústředním domu pionýrů a mládeže Julia Fučíka začal vést ekologickou sekci Jiří Kulich, pozdější ředitel Střediska ekologické výchovy a etiky SEVER. Ekologickou sekci převzal ve druhé polovině osmdesátých let ekolog a geobotanik Tomáš Herben. Jeho žáky byli např. Ondřej Simon, David Štorch, Neela Heyrovská, Radek Svítil, Libor Vilímovský, Alice Bílá (roz. Fonová) a Kateřina Jančaříková (roz. Macurová) - pozdější zakladatelé Recyklační skupiny. Tehdejší politická situace neumožňovala zakládání zájmových skupin a „shlukování osob“ bylo trestné. Proto řada environmentálních aktivit pracovala pod oficiální hlavičkou Socialistického svazu mládeže.

V roce 1968 byl Otakarem Leiským ze Sboru ochrany přírody při Národním muzeu založen TIS, první československá organizace, jejímž primárním cílem byla ochrana přírody a výchova k ochraně přírody. TIS navázal na myšlenky českého skautingu (junáctví). Činnost TISu ukončila normalizace. V roce 1974 iniciovali pracovníci Ústavu krajinné ekologie ČSAV ve spolupráci s novinářem Josefem Velkem v časopise Mladý svět kampaň na ochranu životního prostředí. Ta měla původně trvat jeden rok, ale nakonec nebyla nikdy ukončena a přerostla v hnutí - Hnutí Brontosaurus. Hnutí Brontosaurus bylo do roku 1990 součástí Socialistického svazu mládeže. Nyní působí jako samostatná organizace. Největší naší nevládní organizací sdružující zájemce o ochranu přírody je Český svaz ochránců přírody (ČSOP). Jeho prvním předsedou se v roce 1979 stal vysokoškolský pedagog František Hron.

V roce 1990 do života organizací zabývajících se ekologickou, resp. environmentální výchovou přestala zasahovat restriktivní opatření komunistické vlády, což umožnilo jejich osamostatnění (od SSM) a rozkvět. Do školní výuky se ekologická výchova (oficiálně) dostala v roce 1990 úpravou osnov přírodovědných předmětů a tehdejšího předmětu občanská výchova, a to v návaznosti na zkušenosti se zaváděním environmentální výchovy z konce 80. let, díky úsilí Danuše Kvasničkové. Její výukové programy pro základní, střední a střední odborné školy a učiliště se staly mezinárodně známé a D. Na ekologickou výchovu bylo již od počátku devadesátých let pamatováno i při vysokoškolské přípravě budoucích učitelů. Na pražské pedagogické fakultě se touto problematikou v odborné přírodovědné rovině zabývala Eva Lišková. Ekologickou výchovu na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích už od počátku devadesátých let formovala Naďa Johanisová, která ji v roce 2008 (před odchodem na Masarykovu Univerzitu v Brně) předala Věře Soukupové. Na Pedagogické fakultě Masarykovy University v Brně se environmentální výchova koncentruje kolem Hany Horké. V novém tisíciletí začal na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci působit Jan Činčera.

Na prvním stupni se začala rozmáhat EVVO (Environmentální výchova, vzdělávání a osvěta) od počátku 90. let především díky systematickému proškolování učitelů, kterému se věnují střediska ekologické výchovy (SEV). V roce 2000 byla založena Metodika a realizace komplexní ekologické výchovy (M.R.K.E.V.) určená základním školám a následně Mrkvička pro školy mateřské. Od září 2007 je (minimálně v 1. a 6. V usnesení vlády č. 232 ze dne 1. dubna 1992 byla schválena "Strategie státní podpory ekologické výchovy v České republice na 90. léta". V roce 1998 uzavřelo ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy uzavřelo s ministerstvem životního prostředí dohodu o spolupráci v oblasti environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty (zákonem č. 123 sb. § 13). V roce 2001 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 1048/2000 O státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) v České republice a Akčního plánu Státní program ČR na léta 2001-2003. S platností od 1. 1. Environmentální výchova byla pochopitelně v úzkém propojení se vznikem a existencí Ministerstva životního prostředí, které zpočátku doplňoval celostátní Federální výbor pro životní prostředí (FVŽP) fungující od r. 1990 do rozpadu federace. Prvním a jediným ministrem v čele FVŽP byl Josef Vavroušek (Občanské hnutí), který tragicky zahynul r. 1995. Tento trend provází také změna posunu od důrazu na kvantitu k důrazu na kvalitu. Skončila etapa masivního rozšiřování sítě Středisek environmentální výchovy a začala etapa evaluace a inovace programů, které Střediska environmentální výchovy nabízejí.

Čtěte také: Ekologické zajímavosti

Školský zákon přijatý v roce 2004 s účinností od 1. ledna 2005 oficiálně zahájil českou kurikulární reformu, která byla připravována od roku 2001. Pro každý obor vzdělávání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání byly vytvořeny rámcové vzdělávací programy. Rámcové vzdělávací programy (RVP) vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů (ŠVP), hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic. Finální verze RVP ZV se (podle zákona č. 561/2004, § 185, odst. 1.) stává závaznou pro všechny školy. Od školního roku 2007/2008 musí školy podle ŠVP učit minimálně 1. a 6. ročník (resp. primu osmiletého gymnázia) a v každém dalším školním roce tyto třídy a nový 1. a 6. ročník. Od 1. září 2007 je tedy poprvé v historii environmentální výchova v ČR ze zákona povinná, neboť „průřezová témata tvoří povinnou součást základního vzdělávání“ (RVP ZV, 2004: 6. Na základě metodických pokynů obsažených ve Strategii státní podpory ekologické výchovy v České republice z roku 1992 a ve Státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) v České republice z roku 2000 je již environmentální výchova na mnohých školách realizována několik let.

Jeden z prvních rozsáhlejších výzkumů mezi předškolními dětmi a žáky prvního stupně, který byl u nás v oboru environmentální výchovy realizován, výzkum Odcizování dětí přírodě (Strejčková, 2005), vyvolal kritiku vědeckých pracovníků v časopise Envigogika (např. Braun-Kohlová, 2006). Další výzkum Stav školních zahrad v ČR (Jančaříková, 2007) koordinovaný nedávno zesnulou Květoslavou Burešovou, který se zaměřil na zmapování stavu školních pozemků v ČR, takovou vlnu kritiky nevyvolal (ovšem ani mu nebyla věnována dostatečná pozornost). Další publikované výzkumy byly zaměřené převážně na žáky starší (studenty středních nebo vysokých škol, např. Úroveň environmentální výchovy v současné české škole je různá, většinou nedostatečná. Zásady trvale udržitelného chování, resp. života jsou předávány především formálně (hovoří se o nich, ale nejsou realizovány). Učitelé nedokáží problematiku chápat a řešit komplexně (např. pod environmentální výchovou si představují spíše předávat soucit s „myšičkou“ nebo „holoubkem“ než zásadní změnu vlastního chování), často se chaoticky věnují jednotlivým tématům a prvkům v projektech (oblíbená témata jsou voda, třídění odpadu), jejichž kvalita i účinnost je sporná (např. se žáci dozvědí, že se do směsného odpadu nehází papír, ale už se nedozvědí, že se do něj skutečně nesmí házet baterie, monočlánky, léky či zbytky barev). Naprosto nedostatečný je systém hodnocení environmentální výchovy. Učitelé/učitelky nemají představu, jaké nástroje jsou k hodnocení environmentální výchovy vhodné.

Cílem předmětu je uvést studenty do problematiky současných výchovných snah při utváření vztahu člověka k přírodě a životnímu prostředí s důrazem na koncepční polarity a komplementarity a strategie v environmentální výchově (EV). Student se seznámí s didaktickými zřeteli s ohledem na sociální pedagogiku a mimoškolní výchovu. EV jako určující dimenze výchovy pro udržitelný rozvoj - význam, vývoj, cíle, obsah prostředky. Axiologická dimenze EV. Faktory ovlivňující úroveň ekologické kultury osobnosti. Ekologická etika. Jednání člověka v environmentální oblasti (výchova spotřebitele). Environmentální aspekty mimoškolní výchovy. Vzdělávací programy pro environmentální výchovu.

tags: #základy #environmentální #edukace #mu

Oblíbené příspěvky:

• Skladování dle ObchZ
• Jsou kolibříci v České Republice?
• Zkušenosti s biologickým čištěním
• Kouzla přírody v českých dějinách
• Ekologické Chovanie Sliepok