Základní typy stanovisek a pojmy ve stavebním řízení

Ve správních řízeních i jiných úkonech stavebního úřadu podle stavebního zákona spolupůsobí i tzv. dotčené orgány, které vydávají závazná stanoviska. Pro různé typy a druhy staveb pochopitelně existuje i rozdílný okruh a počet dotčených orgánů. Kdo je dotčeným orgánem upravuje § 136 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.).

Stavební zákon (SZ), mimo jiné, požaduje i po projektantovi působit v součinnosti jak s příslušnými orgány územního plánování, tak i dotčenými orgány (§159 SZ). Proto je povinností projektanta konzultovat příslušný záměr, již v průběhu zpracování dokumentace či projektové dokumentace, s dotčenými orgány tak, aby jejich zásadní požadavky a připomínky mohly být zapracovány do příslušné dokumentace před jejím dokončením a nemohlo potom následně, při vydávání „konečného“ závazného stanoviska, docházet k zásadním rozporům a novým požadavkům od dotčených orgánů příp. vydání negativního stanoviska.

Pro příslušná povolení pak musí stavebník doložit i potřebná závazná stanoviska dotčených orgánů ke své žádosti, což vyplývá z ustanovení stavebního zákona i jednotlivých příloh vyhlášky č. Pro získání závazného stanoviska je nutno předložit dotčenému orgánu dokumentaci či projektovou dokumentaci zamýšleného stavebního záměru. Pokud se bude jednat o náročný záměr, pak počet dotčených orgánů bude pochopitelně četnější než např.

Koordinované závazné stanovisko

Existuje však možnost i určitého „zjednodušeného postupu“ při získávání těchto závazných stanovisek dotčených orgánů a to je tzv. koordinované závazné stanovisko. Ne vždy a ve všech případech je možno tohoto postupu využít. Lze jej uplatnit pouze tehdy, pokud je dotčeným orgánem tentýž orgán veřejné správy, což je např. Uvedený postup umožňuje § 4 odst. (7) Je-li dotčeným orgánem podle zvláštních právních předpisů tentýž orgán veřejné správy, vydává koordinované stanovisko nebo koordinované závazné stanovisko, zahrnující požadavky na ochranu všech dotčených veřejných zájmů, které hájí.

Koordinované stanovisko nebo koordinované závazné stanovisko lze vydat pouze v případě, nejsou-li požadavky na ochranu dotčených veřejných zájmů v rozporu. V daném případě žadatel či stavebník požádá na příslušném obecním úřadě o vydání koordinovaného závazného stanoviska s doložením pouze jednoho vyhotovení příslušné dokumentace či projektové dokumentace. V žádosti musí být konkrétně uvedeno, podle kterého právního předpisu je závazné koordinované stanovisko požadováno, aby se příslušné orgány mohly ke stavebnímu záměru na základě doložené dokumentace vyjádřit.

Čtěte také: Ochrana ještěrek

Pro vydávání koordinovaného závazného stanoviska je na příslušném úřadě tzv. koordinátor (osoba nebo organizační složka), který podle vnitřních předpisů úřadu provádí koordinaci a vydání tohoto stanoviska. Prakticky to znamená, že zajistí, aby si dotčené orgány příslušnou dokumentaci předávaly a každý se vyjádřil v rámci své působnosti. Výsledkem pak je koordinované závazné stanovisko, které musí obsahovat příslušnost každého dotčeného orgánu, ustanovení, kterým je založena jeho působnost k vydání závazného stanoviska, výrok o souhlasu či nesouhlasu, popř.

Pro žadatele či stavebníka to tedy představuje výrazné zjednodušení, a to nejen v počtu podaných žádostí dotčeným orgánům ale i příslušné dokumentace či projektové dokumentace. Z výše uvedeného je zřejmé, že i když získáme koordinované závazné stanovisko, přesto si budeme nuceni opatřit ještě další jednotlivá závazná stanoviska, a to u těch dotčených orgánu, které nejsou součástí žádného obecního úřadu. Prakticky se to týká hygienika, hasičů, policie, báňského úřadu atp.

Postup je naprosto stejný jako u každého jednotlivého závazného stanoviska dotčeného orgánu. Upravuje to § 149 správního řádu. Nezákonné závazné stanovisko lze zrušit nebo změnit v přezkumném řízení, podle § 94 odst. 1 správního řádu, k čemuž je příslušný nadřízený orgán správního orgánu, který vydal závazné stanovisko příp.

Judikatura Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobce: Bc. P. E., zastoupen JUDr. Kamilem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kobližná 2, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Brna, sídlem Malinovského nám. 3, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. OUSR/MMB/0342808/2019, č. j. MMB/0161398/2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2022, č. j.

Rozhodnutím ze dne 17. 6. 2019, č. j. MCZEB 01852/2019/Bur (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítl Úřad městské části města Brna, Brno - Žebětín, stavební úřad (dále jen „stavební úřad“), žádost žalobce o vydání rozhodnutí o umístění stavby vrtané studny a domovní čističky odpadních vod (dále jen „ČOV“) na pozemku parc. č. XA v k. ú. Ž.. Stavební úřad zamítl žádost žalobce dle § 92 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), jelikož obdržel závazné stanovisko Magistrátu města Brna, odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství (dále jen „dotčený orgán“) ze dne 6. 6. 2019, č. j. MMB/0204219/2019, v němž dotčený orgán vyjádřil nesouhlas s umístěním stavby ČOV typu AQUATEC MIKROCLAR AT6 Pro na pozemku parc. č. XA v k. ú. Ž..

Čtěte také: Klimatické typy ve třídě

Napadeným rozhodnutím, označeným v záhlaví, žalovaný k odvolání žalobce změnil výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že se doplňuje text „a podle § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)“, a ve zbytku jej potvrdil. Žalovaný si v rámci odvolacího řízení vyžádal stanovisko nadřízeného správního orgánu dotčeného orgánu - Krajského úřadu pro Jihomoravský kraj, odboru životního prostředí (dále jen „nadřízený dotčený orgán“ či „krajský úřad“). Krajský úřad potvrdil nesouhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu.

Žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v záhlaví. Upozornil, že podle § 149 odst. 1 správního řádu závazné stanovisko není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jeho obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány. Dále odst. 4 téhož ustanovení znemožňuje žádosti vyhovět, pokud je v řízení vydáno negativní závazné stanovisko, a podle odst. 5 pokud odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Úkon, kterým nadřízený orgán dotčeného orgánu v rámci odvolacího řízení potvrdí nebo změní závazné stanovisko, je z hlediska obsahu i formy opět závazným stanoviskem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j.

Sporná stanoviska, která sloužila jako podklad pro vydání zamítavého rozhodnutí o umístění stavby stavebním úřadem, resp. pro následné rozhodnutí o odvolání, vydaly dotčené orgány - orgány ochrany životního prostředí. Ve stavebním řízení poskytují dotčené orgány stavebnímu úřadu odbornou pomoc v otázkách, které si nemůže sám posoudit. Krajský soud vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které se závazná stanoviska v soudním řízení přezkoumávají jako subsumované správní akty; odvolací správní orgán je povinen vyžádat si potvrzení nebo změnu závazného stanoviska v důsledku uplatnění námitek, které směřují proti závěrům závazného stanoviska.

Odvolací správní orgán může následně pouze odkázat na závazné stanovisko nadřízeného správního orgánu a nemusí jej dále interpretovat a posuzovat jeho zákonnost, přezkoumatelnost, věcnou správnost či další obdobné otázky. Takový přezkum původního závazného stanoviska má být proveden v rámci vydání potvrzujícího (čí měnícího) závazného stanoviska, přičemž pokud je v tomto ohledu navazující závazné stanovisko nedostačující, lze se jeho přezkumu domáhat až v případném soudním řízení správním o žalobě proti finálnímu rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Primárně je k věcnému vypořádání odvolacích námitek směřujících proti závaznému stanovisku povolán nadřízený dotčený orgán státní správy.

Podle krajského soudu závazné stanovisko krajského úřadu dostálo požadavkům, aby revizní závazné stanovisko podle § 149 odst. 4 správního řádu obsahovalo vylíčení odvolacích námitek vztahujících se k revidovanému závaznému stanovisku, hodnocení důvodnosti těchto námitek a předestření úvah, které nadřízený dotčený orgán k takovému hodnocení důvodnosti vedly. Soud uvedl, že ze stanoviska krajského úřadu plyne, z jakých důvodů bylo vydáno, resp. z jakých důvodů nesouhlasí s umístěním ČOV, a podotknul, že ke stejným závěrům došlo i Ministerstvo životního prostředí, které je předestřelo ve sdělení k závaznému stanovisku ze dne 24. 1. 2020.

Čtěte také: Česká ochrana přírody

Co se týče námitky naplnění podmínek § 38 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon“), ve znění účinném do dne 31. 12. 2020 (dále jen „vodní zákon“), soud konstatoval, že s touto námitkou se vypořádal již krajský úřad ve svém závazném stanovisku, a citoval příslušnou část odůvodnění. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle kterého soud přezkoumává zákonnost subsumovaného správního aktu, nikoliv jeho věcnou správnost, což by v případech přezkumu závazných stanovisek dotčených orgánů státní správy z odborného hlediska nebylo proveditelné bez dalšího znaleckého zkoumání. Dotčené orgány podrobně vylíčily, z jakých důvodů považují podmínky § 38 odst. 9 vodního zákona za nesplněné s ohledem na výjimečnost daného institutu.

Stěžejním důvodem pro vydání nesouhlasného závazného stanoviska je možnost využití šetrnějších způsobů likvidace odpadních vod v dané lokalitě. Žalobce v rámci řízení o jeho žádosti nijak neprokázal, že jiná řešení a komplexní řešení (napojení na kanalizaci) nejsou technicky možná, dotčené orgány proto nemohly takovou skutečnost reflektovat. I když je argument, že v případě schválení žalobcova záměru budou o povolení žádat i další vlastníci přilehlých staveb, pouze spekulativní, krajský úřad tyto závěry korigoval. Uvedl, že je třeba nakládání s odpadními vodami v celé lokalitě řešit komplexně, a nikoliv jednotlivými domácími čistírnami odpadních vod.

Naopak má krajský soud za hypotetické tvrzení žalobce, že užívání bezodtokové jímky by mělo mnohem horší dopad na kvalitu podzemních vod, nebo že čištění vody bude natolik perfektní, že se nebude jednat o odpadní vodu. Nadto jakákoliv havárie má obvykle negativní dopad na životní prostředí, ale pro nyní posuzovanou věc je úvaha o dopadu možné havárie irelevantní.

K námitce nekonzistentního přístupu dotčených orgánů soud uvedl, že se s ní nadřízený dotčený orgán nemohl vypořádat, protože ji žalobce neuplatnil již v odvolání.

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou založil na důvodech podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Domnívá se, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro vnitřní rozpornost bodů 27 a 32. Ze závěrů Nejvyššího správního soudu citovaných v bodě 27 podle stěžovatele plyne, že v situaci, kdy není přezkoumání věcné stránky závazného stanoviska vydaného nadřízeným správním orgánem ve smyslu § 149 odst. 7 správního řádu možné v rámci odvolacího správního řízení, je možné jej následně přezkoumat ve správním soudnictví, neboť odvolací správní orgán je názorem vysloveným v závazném stanovisku obecně vázán. Naproti tomu v bodě 32 krajský soud z téhož rozsudku cituje část, podle které soud přezkoumává zákonnost subsumovaného správního aktu, a nikoliv jeho věcnou správnost, což by bylo v případech přezkumu závazných stanovisek dotčených orgánů státní správy z odborného hlediska neproveditelné bez dalšího znaleckého zkoumání závazného stanoviska. Krajský soud tudíž zaujal názor, podle kterého není‑li závazné stanovisko po věcné stránce dostačující, resp. je nesprávné, existuje zde možnost nápravy před správním soudem. Na druhou stranu však vylučuje věcný přezkum závazného stanoviska soudem.

Podle stěžovatele měl krajský soud přezkoumat věcnou správnost závazného stanoviska, neboť právě nesouhlasné stanovisko vedlo k zamítnutí žádosti. To ostatně plyne z rozsudku ze dne 17. 3. 2017, č. j. 2 As 230/2016 ‑ 65, který krajský soud citoval v bodě 27. Totéž lze dovodit i z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 15. 12. 2020, č. j. 2 As 8/2018 ‑ 76, protože je z něj zřejmé, že již neexistuje jiný zákonný prostředek, jak závazné stanovisko obsahově přezkoumat a zvrátit. Názor zastávaný krajským soudem vede k odepření soudní ochrany stěžovateli z pohledu věcné (ne)správnosti závazného stanoviska. Za dostatečnou záruku nelze považovat přezkumné řízení, neboť se v něm zkoumá jen zákonnost rozhodnutí a coby dozorčí prostředek je nenárokový. Pokud soud nepřezkoumá věcnou správnost závazného stanoviska, pak nemá prakticky co zkoumat, neboť v případě negativního závazného stanoviska správní orgán bez dalšího žádost zamítne. To nelze relativizovat případnou nutností vypracovat znalecký posudek.

Stěžovatel považuje obě závazná stanoviska za nepřezkoumatelná, neboť jsou velice strohá a obsahují pouze obecné odkazy na právní úpravu a samotné odůvodnění představuje pouze pár vět. Ze závazného stanoviska není zřejmé, z jakého odstavce § 23a vodního zákona správní orgán dovozuje své závěry a z jakých podkladů vycházel. Ačkoliv v odvolacím řízení následně nadřízený dotčený orgán částečně zhojil zcela nepřezkoumatelné závazné stanovisko, ani jeho odůvodnění není dostačující. Nevyložil obsah neurčitého právního pojmu při aplikaci uvedeného ustanovení vodního zákona. Uvádí sice, že enviromentální cíle vycházejí ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES ze dne 23. 10. 2000, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky (dále jen „směrnice 2000/60/ES“), a že jejího naplnění lze dosáhnout odstraněním co nejvíce bodových zdrojů znečištění a jejich nahrazením efektivnějším čištěním - centrálními ČOV, blíže však nepopsal, jak to dopadá na stěžovatelův záměr či jak přesně je v rozporu s cíli této směrnice. Odkazuje na Národní plán povodí Dunaje (a jeho prováděcí list), ale opět rozvádí pouze obecné cíle a postupy. Jediný konkrétní argument, podle kterého jsou v okolí další objekty coby potenciální zdroje odpadních vod, a proto je třeba danou lokalitu řešit komplexně, je nedostatečný.

Obdobně neodůvodňují závazná stanoviska použití § 38 odst. 9 vodního zákona. Z ničeho nelze zjistit, jak nadřízený orgán dospěl k závěru, že v případě souhlasu by přišly další obdobné požadavky a že řada objektů v lokalitě je užívána celoročně.

Stejně tak správní orgány nijak nezvážily existenci jiné individuální ČOV ve stejné oblasti. Stěžovatel vznesl tuto námitku ve svých vyjádřeních, která jsou součástí spisu, ale správní orgány ji nijak nevypořádaly. Stejně tak se jí věcně nezabýval ani krajský soud. Dotčená závazná stanoviska však stěžovateli neposkytují ani základní informace týkající se důvodů aplikace odkazovaných zákonných ustanovení a podkladů, z nichž vycházely.

Požadavky na obsah a odůvodnění závazných stanovisek vyplývají z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j.

Stěžovatel dále nesouhlasí, že jeho záměr je v rozporu s cíli vyjádřenými v § 23a vodního zákona. Ačkoliv se v blízkosti stěžovatelova pozemku nachází jiné nemovitosti, nejsou připojeny na kanalizaci. Ze směrnice 2000/60/ES plyne pouze to, že je nepřípustné, aby nekoncepční ČOV vznikaly v rámci měst, obcí a jejich částí. Tak extenzivně však směrnici vykládat nelze. Pozemek stěžovatele se nachází v okrajové chatové oblasti mimo tradiční aglomeraci. Prováděcí list k Národnímu plánu povodí Dunaje pracuje s pojmem „samostatně stojící objekty“. V této souvislosti je nutné reflektovat, že kolem stojící objekty jsou pouze objekty pro rekreaci, které rovněž nejsou napojené na kanalizaci. Správní orgán tudíž daný pojem nedostatečně interpretoval a nereflektoval skutkový stav. Na objekt stěžovatele je třeba pro účely ČOV nahlížet jako na samostatně stojící, příliš vzdálený od trasy kanalizace. Správní orgán zde pracuje s neurčitými právními pojmy, které však nijak neinterpretuje a neumožňuje tím řádný soudní přezkum, jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 13/2007 ‑ 56, podle něhož musí správní orgán alespoň rámcově objasnit obsah a význam užitého neurčitého pojmu. Stěžovatel považuje svou stavbu za samostatně stojící objekt, neboť není funkčně ani jiným způsobem napojena na jiný objekt a rozšiřující zástavbou je výstavba nových objektů v zastavěném území, zatímco stavba na jeho pozemku se zde nachází již několik let a pouze prochází rekonstrukcí. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn.

Nadřízený dotčený orgán nesprávně interpretuje pravidlo, podle kterého jsou individuální ČOV přípustné pro samostatně stojící objekty příliš vzdálené od trasy kanalizace, nikoliv ale jako koncepční řešení pro města, obce a jejich části. Stěžovatel však navrhuje užití ČOV pouze pro svůj pozemek, a nikoliv pro ostatní objekty. Proto je argumentace ohledně existence dalších objektů v blízkosti irelevantní. Daný požadavek neznamená, že v případě povolení jedné ČOV je třeba řešit celou lokalitu komplexně. Nadto, stěžovatelův objekt je příliš vzdálen od trasy kanalizace, přibližně 535 m (za předpokladu, že napojení povede převážně podél veřejné komunikace), a napojení by muselo vést i přes pozemky soukromých vlastníků, kde se nachází veřejně přístupné účelové komunikace. Napojení na veřejnou kanalizaci je proto takřka nemožné kvůli příliš dlouhé trase a nejistému získání souhlasu vlastníků.

Dotčené orgány dále nedostatečně zjistily skutkový stav, jelikož nezkoumaly, zda záměr stěžovatele splňuje cíl vodního zákona, podle kterého je třeba zajistit vyvážený stav mezi odběrem podzemních vod a jejich doplňováním. Stěžovatel by odebíral vodu prostřednictvím studny a následně ji v nezávadném stavu vracel zpět. Nadřízený správní orgán to však odmítl s tím, že podle § 38 odst. 9 vodního zákona je vypouštění odpadních vod do vod podzemních třeba vnímat jako pouze výjimečné. Následně dovodil, že na pozemku stěžovatele je schválená bezodtoková jímka na odpadní vody. Ignoroval však tvrzení stěžovatele, že pro řešený objekt bezodtoková jímka neexistuje a v místě je jen starý, poškozený a nevyužívaný jednokomorový septik a že hodlá daný objekt po rekonstrukci trvale obývat. Odkazovaná bezodtoková jímka tak není způsobilá naplnit znaky jiného technického řešení (jednokomorový septik může kontaminovat podzemní vody více než navrhovaný záměr).

tags: #základní #typy #stanovisek #pojmy

Oblíbené příspěvky:

• Průzračná voda v Baltu
• Díly pro koše Rotho
• Průvodce výběrem lahví Equa
• Studie o životním prostředí v Evropě
• Doporučení pro výsadbu ovocných stromů