Leoš Janáček a lidová píseň: Recenze

Leoš Janáček, který se narodil uprostřed 19. století, celým svým pojetím folklóru již náleží spíše 20. století. Janáček začínal skladatelsky v duchovním a uměleckém klimatu, které bylo ještě prosyceno obrozenskými idejemi Sušilovými a jeho raný zájem o lidovou píseň byl nepochybně podnícen vzorem P. Křížkovského. Není se proto čemu divit, že svoje první "ohlasové" sbory píše v duchu sborů P. Křížkovského.

Na slova lidové poezie moravské a slovanské komponuje sice vlastní hudbu (lidové nápěvy vůbec necituje), ale slohově jsou i v těchto Janáčkových skladbách přece jen patrny komposiční zásady, které odposlouchal z "ohlasových" sborů svého prvního učitele hudby. Někdy uprostřed osmdesátých let L. Janáček poznává moderní romantickou hudbu, mj. Wagnerova "Tristana", která svojí vystupňovanou chromatikou, volným neperiodickým členěním hudební věty i novým pojetím vztahu slova a hudby odkrývá hudební tvorbě nové obzory.

I když L. Janáček nepodlehl oslnivému zjevu Wagnerovu natolik, jako např. jeho pražský současník Zdeněk Fibich, neubrání se svodům, které přináší novoromantismus. Pokouší se ji nalézt novými uměleckými díly, zralými "ohlasovými" skladbami vokálními (nové sbory na slova lidové poezie moravské ze Sušilovy sbírky Vyhrůžka, O lásko, Ach, vojna, vojna, Žárlivec, aj., později četné úpravy lidových písní), instrumentálními (orchestrální Lašské tance) i scénickými (nepodařená opera Počátek románu, folkloristický balet se zpěvy Rákos Rákoczy), ale současně zkoumá i teoreticky a esteticky možnosti svého uměleckého počínání a vývoje.

Po řadě objevných statí z hudební teorie, v nichž se hlásí k moderní škole českého hudebního teoretika F. Z. Skuherského, píše svoje první folkloristické črty a stati (od r. 1886), v nichž zveřejňuje vlastní poznatky ze studia lidové písně na Moravě a ve Slezsku a slovanské lidové hudby vůbec. Nezapře přitom svoji moderní orientaci hudební a teoretickou a objevuje v lidové písňové tradici některých moravských a slezských folklórních lokalit živé dynamické prvky, které předchozí generace neznaly nebo alespoň nedocenily a které - což je rozhodující - obsahují svérázné a vývojeschopné hudební fenomeny.

To ho přiměje k vlastní sběratelské práci (od r. 1885) a později k promyšleně řízené organizaci písňového sběratelství na Moravě a ve Slezsku (prakticky již v souvislosti s přípravami k vydání společné Bartošovy-Janáčkovy sbírky Národní písně moravské 1901, v devadesátých letech), v níž uplaťňuje moderní zápisové metody. Janáčkova sběratelská činnost sama ukáže, na které teoretické otázky se při studiu lidové písně zaměří nejvíce. Na nejlepší zápisy Sušilových a prvních dvou Bartošových sbírek se může celkem spolehnout, když zkoumá intervalové poměry v melodické stránce lidové písně.

Čtěte také: Porotherm zdění a počasí

Ve stati základního významu, Obraty melodické v lidové písni (1892), dospívá na podkladě materiálu těchto klasických sbírek k názoru, že písňový folklór na Moravě a ve Slezsku je melodicky jiného rodu než v Čechách, že se vyznačuje sklonem k chromatickému obměňování diatonických tónových řad (jde ovšem o "chromatiku" svého druhu, která nemá nic společného s chromatikou "Tristana", ale spíše s alteracemi modálního původu, jak je L. Janáček nucen nepřímo později přiznat).

Při interpretacích tonální a harmonické stránky, svérázné hudební metriky a a rytmiky lidové písně na Moravě a ve Slezsku přijde ale s kritikou těchto sbírek, poněvadž jak F. Janáčkovy stati z let 1893-1901, které se soustředí na objasnění problému tonality, harmonie a metrorytmiky lidové písně na Moravě a ve Slezsku (Hudba pravdy, Osnovy hudební lidových tanců na Moravě, Březovská píseň, O hudební stránce národních písní moravských aj.) se proto materiálově opírají již o vlastní sběry, které jednak vyplní faktické mezery písňového sběratelství na Moravě a ve Slezsku (po M. Zemanovi L. Janáček jako první vůbec zapisuje lidovou harmonickou hudbu) a dále, které relativně přesným určováním a vyměřováním hudebního metra a rytmu "táhlých" písní a jeho grafickým vyznačením v složených a jednoduchých taktech nejrůznějších hodnot teprve odkrývá zvláštnosti metro-rytmické struktury některých písňových typů.

Spolu s písněmi a instrumentální hudbou zapisuje L. Janáček i charakteristickou lidovou mluvu, kromě jiného také proto, aby získal dokumentární materiál pro svou "nápěvkovou teorii", jíž vysvětluje zvláštnosti melodiky, metriky a rytmiky nápěvů "táhlých" písní (v podstatě jde o prohloubený psychologický výklad vnitřně diferencovaných strukturních složek nápěvu lidové písně).

At již jsou z vědeckého hlediska Janáčkovy interpretace jakkoliv neúplné nebo subjektivní, celá rozsáhlá jeho folkloristická činnost ukazuje, že v lidové písňové tradici objevil umělecky svérázné způsoby melodického, tonálního i metro-rytmického myšlení, které v zásadě negovaly "hranatou" klasickou diatoniku, "tvrdé, nehybné vzorce" pravidelných period klasických hudebních forem a ráz jejich "instrumentálního" myšlení. To co hledaly mnohé generace skladatelů (R. Strauss, F. Schreker, mladý A. Schönberg, A. Skrjabin) v "tristanovské" hudbě, to v jiné podobě a jiným způsobem objevoval L. Janáček v skladebné poetice lidové písňové tradice.

Jestliže tedy L. Janáček někdy na přelomu 80. a 90. let 19. století formuloval svůj umělecký program, podle kterého se měl moderní hudební sloh opírat o staré hudební tradice národní (lidové), o hudební kulturu evropskou a o hudební zkušenosti současné, pak to nebyla jenom prázdná slova. L. Janáček měl dostatek tvůrčích sil k tomu, aby část tohoto uměleckého programu jedinečně uskutečnil i ve své umělecké tvorbě.

Čtěte také: Školy v přírodě a aktivity

Míra a estetická kvalita této umělecké realizace je přirozeně v různých etapách jeho tvůrčího vývoje různá, ale souhrnně Janáčkovo skladebné dílo obsahuje tak pevné svazky s lidovou písní, jaké se později vyskytnou u málokterého moderního skladatele (paralely s B. Bartókem, I. Stravinským, K. Szymanovským, G. Enescem, ale i s V. Novákem, B. Martinů a současnou kompoziční generací slovenskou by ukázaly, nakolik příbuzný společný hudební fenomen lidové hudby vytvořil v díle těchto představitelů "národních škol" 20. století i patřičnou technickou a obsahovou bázi zvláštní slohového proudu evropské moderní hudby).

Jsou zjevnější, teoreticky postižitelnější ve skladbách, v nichž L. Janáček sáhne přímo po lidové látce. Ale jsou zjevné i v jiných dílech Janáčkových, neboť L. Janáček na rozdíl od I. Kategorie lidovosti Janáčkova díla, slohu jeho hudby jsou kvalitativně a kvantitativně sice namnoze odlišné, ale nejsou zase tak odlišné, že by neobsahovaly některé společné jednotící hudební fenomeny.

Jisté, převážně kvantitativní odlišnosti ve využití folklórních prvků, najdeme v Janáčkově díle tehdy, když vezmeme v úvahu pouze přímé vazby jeho skladeb s folklórní tematikou hudební nebo slovesnou. Tehdy objevíme, že například opera z mrtvého domu je méně "folklórní" než opera Její pastorkyňa. Ale i ve "folklórních" dílech Janáčkových je škála jejich vazeb s lidovou písní dosti pestrá.

V řadě děl použije L. ní, v Lašských tancích a málo funkčně v obou raných scénických pracích v baletu Rákos Rákoczy a v opeře Počátek románu). V jiné skupině skladeb zhudební lidové texty ("ohlasové" sbory) nebo texty psané v lidových moravských či jiných slovanských "dialektech" (Její pastorkyňa, Příhody lišky Bystroušky, Zápisník zmizelého, Řikadla, Glagolská mše). Řadu děl však napíše na syžety, jejichž regionálně folklórní kolorit je obsažen jen a jen v Janáčkově hudbě, jež stylizačně přehodnocuje a domýšlí folklórní hudební prvky (tento typ se dá dobře sledovat v programních číslech klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku, ne tolik však již v druhé řadě tohoto cyklu).

Suma autentických i stylizovaných folklórních motivů slovesných a hudebních je tedy v Janáčkově díle značná a významně ovlivňuje profil Janáčkovy tvorby. Někdy v údobí mezi zralými "ohlasovými" sbory z poloviny 80. Ale odmysleme si od takových děl, jako je třeba Její pastorkyňa nebo Zápisník zmizelého, že byly psány na texty v lidovém tónu nebo v lidových dialektech, nebo ponořme se do klavírních doprovodů Moravské a Ukvalské lidové poezie v písních.

Čtěte také: Příroda Libá a ubytování

Často, někdy jistě právem, se poukazuje na manýry lidových hudců, jichž L. Janáček v těchto skladbách používá, např. cifer primáše a doprovodných rytmických figur kontráše a basisty v písních tanečního původu nebo zdobených melodických tónů a rozložených akordů k písním "táhlým" (v pozdějších úpravách lidových písní, Slezské lidové písně, Moravské lidové písně pro klavír se L. Janáček použití těchto kompozičních manýr podstatně vyhýbá), a vidí se v tom jeden z hlavních znaků lidovosti jeho hudby (i v Její pastorkyni zazní v písních na lidové texty v 1. a 3. dějství a v některých číslech Zápisníku zmizelého stylizovaná hudba hudců).

Ale hudba, kterou L. Janáček sám ke svým foklórním předlohám - nerozhoduje zda k folklórnímu textu nebo nápěvu - zkomponuje (jeho úpravy lidových písní nejsou pouhé harmonisace, ale skladby v pravém slova smyslu), melodicky (kontrapunkticky), harmonicky nebo i tektonicky prostou lidovou předlohu vždy nějak dotváří, obohacuje. V Janáčkových úpravách lidových písní jsou sice obsaženy autentické lidové nápěvy a texty, ale do těchto skladeb je promítnuto i Janáčkovo vlastní umělecké vidění jeho folklórních předloh.

Tak jak L. Janáček "zharmonizoval" slovácké, valašské, lašské (slezské) a slovenské lidové písně, tak je jistě nikdy neharmonizovali tamější lidoví hudci, i když třeba mohli být v ledačems Janáčkovi vzorem (např. v uplatnění mimotonálních harmonií a alterací, ve vybočení hudebního proudu do vzdálených tónin, zejména do tóniny horní a spodní velké sekundy, v nekonvenčním vedení hlasů aj.). Ještě větší uměleckou samostatnost L. Janáček projevil tehdy, když zhudebnil lidové texty nebo texty v lidovém tónu vlastní hudbou ("ohlasové" sbory a písně v opeře Její pastorkyňa, Příhody lišky Bystroušky, Zápisník zmizelého, Řikadla aj.).

Síla vlastního hudebního génia L. Janáčka uchránila od toho, aby na lidové písni jen "paběrkoval". E[n]t[n]ograficky regionální tematika moravská L. Janáčka podněcovala k tomu, aby využil skladebných postupů folklórní písňové tvorby v podobě, jež bránila proniknutí jiných cizích vlivů do hudební řeči jeho skladeb, (co do čistoty a důslednosti hudebního slohu, vyrůstajícího z "moravských národních písní", stojí L. Janáček snad nejvýše v Zápisníku zmizelého).

Přes všechnu dobovou izolovanost brněnského a moravského kulturního prostředí však nebyl L. Janáček umělcem, který by žil a tvořil jenom z podstaty české hudební tradice (lidové a umělé). Je v této tradici sice pevně zakotven až do pozdního stáří, ale neuzavírá se v ní a hledá její vazby i s tradicemi jiných národů. Tak dospěje k slovanské ideji v umění a hudbě, k níž je ...

tags: #zdeni #ze #spalku #skola #v #prirode

Oblíbené příspěvky:

• Komunální odpad a jeho zpracování
• Technické detaily vozidla pro měření emisí
• Environmentální projekty a financování
• OBI dvojité koše: Průvodce
• Ohrožení PC: Co dělat?