Symbolika žalu, přírody a zamyšlení nad lidskými emocemi

Lidské emoce jsou nevyčerpatelným tématem, jež zajímá každého z nás a každého z nás se týká. Je to téma, které prochází napříč lidskou historií a zásadním způsobem ji ovlivňuje. Je možné charakterizovat pět základních emočních stavů, které člověk prožívá v daný okamžik. Souhrnem můžeme říci, že chceme-li pracovat se svými emocemi a zpracovávat obsahy svého nevědomí, měli bychom se naučit u sebe rozlišovat, kterou emoci právě prožíváme. To znamená, že bychom měli být schopni „podívat se“ sami na sebe a přiznat si, jaký pocit nás právě ovládá. Jedině tak budeme schopni dále na sobě pracovat.

Klíčem k úspěchu při celkové emocionální proměně a očistě lidské duše je okamžik uvědomění si, že za své pocity si můžeme sami do té míry, do jaké máme vlastní emocionální slabosti. Vjemy, které přijímáme z okolí, nám pouze tyto slabosti vyvolávají. Chybně se tedy domníváme, že za naše pocity mohou „ti druzí“, neboť druzí lidé provokují − ať vědomě nebo nevědomě − naše slabé emocionální stránky. Vždyť vlastní pocity člověka jsou pouze chemickým výsledkem vjemů zpracovaných jeho mozkem, zejména pak limbickým systémem.

Limbický systém je vývojově nejstarší část lidského mozku, společná pro člověka i nižší druhy zvířat. Například pes nebo kočka prožívají stejné druhy emocí jako člověk. Pes umí nefalšovaně projevit spontánní radost, jindy zase hraje smutného, aby od pána něco získal. Dokáže být agresivní, má-li se poprat se svým soupeřem o misku se žrádlem, dovede také myslet na zásoby, když si na odvráceném koutě zahrady zahrabává svoji kost, vycítíte z něj, kdy se bojí… První vjemy (tj. to, co vidíme, slyšíme, cítíme, ochutnáváme, hmatáme nebo vnímáme intuitivně) jsou nejprve zpracovány na nižší úrovni v emocionálním mozku. Jedná se o nervové dráhy, které jsou jednodušší a rychlejší, zprvu nekontrolované rozumem a společenskými konvencemi (mozkovou kůrou).

Snad všechny kultury světa přišly na to, že ke každé lidské emoci lze přiřadit přírodní obraz - prvek, živel. Je-li tento obraz vnímán, přímo a nejbytostněji asociuje konkrétní emoci. Radost je pevně spojena s pocitem ohně nebo slunce, starost a přemýšlení zase s pocitem hlíny. Smutek je spojen s pocitem chladného kovu nebo kamene, strach s pocitem hluboké tůně, bláta nebo sněhu a agrese s pocitem větru nebo bujného, rostoucího a rozpínajícího se stromu. Záměrně používám slovo pocit, protože pochopit spojení emocí se symboly neznamená pouze pochopit logické a často i fyziologické spojení mezi nimi, ale také uchopit pocit intuitivně a v pohádkovém smyslu. Přírodní symboly emocí mají povahu archetypu a jsou univerzální, tj. jsou společné všem lidem napříč kulturami.

Vždyť tyto přírodní živly představují základní potřeby všeho života na Zemi, bez nich by život neexistoval. Archetypální charakter mají také tzv. snové symboly (obrazy). Jejich prostřednictvím se během spánku uvolňuje napětí, které zákonitě vzniká v emocionálním mozku. Snové obrazy jsou často bizarní, „neslušné“ či společensky nepřijatelné. Ventilují však to, co si člověk zařazený do společenských a rodinných vztahů většinou nemůže v bdělém stavu dovolit. Otázkou zůstává, zda skutečně nemůže, neboť následně zvládnuté a již vstřebané emocionální bloky dovedou člověka do situace, kdy je schopen bez rozpaků vyjevit okolí své pocity a jedná ve smyslu duševního zdraví emocionálně správně. (Například je schopen říci svému okolí oprávněné výtky; překonává přitom strach ze ztráty citu, ztráty pozornosti druhého člověka, společenského postavení nebo zaměstnaneckého poměru).

Čtěte také: Glamour a příroda

Emoce jsou neurochemické pochody, které vznikají v limbickém systému člověka. Limbický systém se svými konkrétními anatomickými strukturami je bránou vědomí, zpracovává vjemy a ukládá je do paměti. Pokud si člověk imaginuje, tj. živě představuje konkrétní živel (například oheň), děje se tak prostřednictvím limbického systému; „oheň“ se tedy dostává do týchž anatomických struktur, ve kterých vznikají i lidské pocity. Setká-li se v jeden okamžik například lidský pocit typu „nikdo mě nemá rád, všichni mě opustili, jsem sám…“ s dostatečně zřetelným obrazem ohně, dochází k překonání emoce smutku (v symbolické rovině je smutek - kov přetaven ohněm). Ovládnutí daného pocitu spočívá pouze v myšlence a v konkrétním obrazu.

S emocemi souvisí i tzv. princip sebeovládání, to znamená zvládání vlastních pocitů pomocí živlových (pohádkových) symbolů v sobě samém. Zdůrazňuji, že se skutečně jedná o určité umění, které není dáno ze začátku každému, zvláště proto, že mnoho lidí ztratilo schopnost živě si vybavit přírodní symboly a dále nemají schopnost soustředit se dostatečně dlouhou dobu na daný obraz. Taková je alespoň moje zkušenost z terapeutické praxe. I to lze ale při troše dobré vůle vycvičit.

Úloha pohádek a mýtů pro duševní zdraví dětí

Prastaré pohádky evropských národů (známé například v podání bratří Grimmů) jsou plné archetypálních symbolů. Každá pohádka se zabývá jedním ústředním pocitem (emocí), která je pomocí symbolů objevujících se v příběhu (v reálném světě neskutečných) „uzdravena“. V pohádce vystupuje hlavní postava, jež má být ztotožněna s posluchačem a s jeho pocity. Hlavní postavou je tedy buď Sněhurka, nebo Jeníček s Mařenkou, Červená karkulka či Šípková Růženka apod. Manipulátorem (tedy agresorem) je vždy konkrétní autorita, která hlavní postavě něco nepřeje nebo má moc rozhodovat o jejím osudu. Ve zmíněných pohádkách je to zlá královna, která se zhlíží ve své vlastní kráse, zlá macecha, která ovládla otce a chce majetek (zde jídlo) sama pro sebe, vlk, který se snaží vetřít do přízně naivní a poslušně vychované Karkulky, nebo zlá, emocionálně poškozená teta Šípkové Růženky, která nepřeje štěstí příbuzným…

Průvodcem emocí je často princ, který podstupuje zkoušky, přičemž tyto zkoušky jsou ve skutečnosti archetypální obrazy. Symbolem vstřebané a uzdravené emoce je pak svatba, kdy „jsou všichni šťastni“ a dobro zvítězilo nad zlem (tj. oběť se ubránila před manipulátorem). Moderní pohádky z velké většiny bohužel ztratily onen živlový náboj, který byl dán lidovému vypravěči spojenému s přírodou. Staré pohádky předávané ústní tradicí však tyto symboly obsahují. Ve své předmluvě k vydání sbírky pohádek (začátek 19. století) uvádějí bratři Grimmové, že při sbírání pohádek potkali na svých toulkách Německem selku, jež byla schopna pohádky vypravovat s neobyčejnou živostí a přesností. Když pohádky opakovala a oni si je zapisovali, zaznamenali, s jakou přesností ona selka opakovala detaily pohádky a velmi na jejich přesném zapsání trvala. Vždyť právě na detailech v životě záleží.

Žádné symboly nejsou v pohádkách použity náhodně; jsou spíše jediným možným východiskem z prožívaného pocitu hlavní (emocionálně poškozené) postavy. Pohádky se čtou dětem před spaním, děti to často samy vyžadují. Když jsou starší, samy si již pohádky vybírají podle svých vnitřních pocitů. Pohádkovými symboly je zaměstnána celá mysl dítěte. Dítě postupně při vyprávění usíná, pohádkové symboly přecházejí do snu dítěte a stávají se pak už napořád jeho emocionálními drahokamy…

Čtěte také: Společenské drama a meteorit

Smutek je překonán radostí

Smutek je pocit, který se v určitém životním období týkal snad každého z nás. Z hlediska limbického systému i z hlediska přiřazení emocí k jejich živlové podstatě se jedná o zcela zřetelný emocionální stav mající co do činění se správnou činností plic a tlustého střeva. V běžném životě má však tento pocit řadu odstínů.

Podle zákonů emocionálního mozku je pocit smutku překonáván (přebíjen) pocitem radosti a štěstí. Radost vyvolávají následující snové neboli pohádkové symboly (archetypy):

• oheň (oheň v peci, požár, oheň v ohništi…)
• slunce
• zlato (ryzí zlaťáky, zlaté jablko, zlatý vlas, zlatý poklad …)
• perly a drahokamy
• poklad
• srdce

Zdá se to nepochopitelné a fantastické, ale právě v myšlenkové přeměně (transmutaci) symbolu smutku na symbol radosti je ústřední tajemství fungování lidského emocionálního mozku. Pak tedy:

• rtuť se mění na zlato
• kov se taví v ohni (narcistická, jen k sobě vzhlížející macecha v pohádce Sněhurka má nakonec na bále obuté železné rozžhavené boty)
• ježibaba je upálena v peci (Jeníček a Mařenka)
• slzy se mění na perly (Husopasky pláčou perly)

Pohádka o Jeníčkovi a Mařence

Ústřední pocit, který se v pohádce řeší a na který se nachází uzdravení, je pocit Jeníčka a Mařenky vycházející ze vztahu k maceše i k vlastnímu otci. Otec plní vůli macechy, podřizuje se jí na úkor dětí. V pohádce se hovoří o tom, že „v kraji byla taková drahota, že nebylo do čeho kousnout…“. Macecha proto vyhání děti z domova a od jejich otce kvůli svému majetkovému prospěchu.

Jeníček a Mařenka jsou smutní, cítí se méněcenní a zklamaní a mají na situaci svůj dětský pohled. Svého otce mají rády a podvědomě vědí, že za jeho chování může macecha, která otcem manipuluje v jejich neprospěch. Děti jsou vyhnány do lesa (symbol agrese), z emocionálního dosahu otce. Představme si, že se toto všechno děje ve snu.

Čtěte také: Přírodní krása ženy

Jeníček s Mařenkou nejprve pocit opuštění řeší tím, že si nasbírají na cestu do lesa oblázky (smutek), které se pak při zpáteční cestě v noci jeví jako pravé zlaťáky (radost) a vyvádějí je ze samoty lesa.

Napodruhé je spojení oblázků s ryzími zlaťáky již slabé a děti se ocitají opuštěny uprostřed hlubokého lesa. Spatří perníkovou chaloupku a zjistí, že uvnitř bydlí ježibaba. Klíčem k pochopení procesu uzdravení pocitu je představa, že macecha se stává ve snu tou ježibabou, která je na děti zprvu milá, ale potom si je chce vykrmit, uvařit a sníst. Agrese (les) dětí realizovaná v pohádkovém symbolu nebo ve snu je zde na místě a je správnou odpovědí. A tak děti nejenže se pořádně nají ježibabina/macešina perníku, chlebového těsta a cukrkandlu, ale také nakonec pomocí lsti obrátí ježibabinu/macešinu agresi proti ní. Místo Mařenky skončí v peci (tj. v ohni − radost) ježibaba/macecha. Děti si také nabírají na cestu domů perly a diamanty (radost) pro sebe i pro otce.

Na konci pohádky se dovídáme, že macecha již zemřela a „děti se daly do běhu, vtrhly do jizby, padly otci kolem krku a jeho radost byla nesmírná…“

Co to pro člověka prakticky znamená? Jste-li smutní, měli byste si okamžitě živě vybavovat své zážitky s ohněm nebo představy spojené se zlatem. Nebo byste si mohli představit co nejbarvitěji a co nejrychleji konkrétní pohádkový obraz, ve kterém dochází k přeměně symbolu smutku na symbol radosti. Anebo si utvořte vlastní představu (například špička meče, která se taví v ohni), a tu můžete používat.

Sněhurka a lovec

Pohádka o Sněhurce, jejím slabém otci, zemřelé matce a zlé maceše je silným archetypálním příběhem. Začíná procházkou bezdětné královny v zimní zahradě, kde - jaký div - kvete růže. Královna chce růži utrhnout, píchne se však o trn a z jejího prstu skanou tři kapky krve na bělostný sníh. Tři symbolické barvy, černá barva zimní přírody, bílá barva sněhu a červená barva krve, inspirují královnu k přání porodit dceru s černými vlasy, bělostnými tvářemi a rudými rty. Nigredo, rubedo, albedo - alchymické barvy, barvy stadií „velkého díla“, jsou zároveň barvami tří fází/tváří ženy: bílé Panny, červené Manželky, Milenky a Matky, a černé Moudré stařeny.

Královna dcerku skutečně porodí k radosti krále i celého království a dá jí jméno Sněhurka (anglicky Snow White „Sněhově bílá“). Za několik let však matka onemocní a zemře. Král oslepen emocí žalu nevědomě zvolí za novou královnu ženu, jež ho okouzlí svou vnější krásou, nikoliv krásou srdce. Přivede tak Sněhurce macechu. Macecha, krásná královna, je však zlou čarodějkou. Zrcadlo ji ujišťuje, že je ze všech nejkrásnější (odraz ženského soupeření a konkurenčního boje ve společnostech/úrovních vědomí, kde jedinou či nejdůležitější hodnotou ženy je fyzická krása). Avšak pouze do té doby, než její nevlastní dcera Sněhurka dospěje a ve fyzické kráse ji předčí - nepochybně proto, že se v ní snoubí krása vnější a vnitřní.

Královna ji vyšle do lesa společně s myslivcem (divoký muž ve službách temného ženského aspektu), který ji má zabít a na důkaz její smrti přinést srdce. Myslivec se nad Sněhurkou slituje (divoký mužský aspekt neznamená nutně temný, ač se nám to kultura Boha rozštěpeného na světlého Boha a temného Ďábla snažila vnutit), v lese ji zanechá a místo jejího srdce přinese srdce zvířecí. Sněhurka v lese přežije nejen díky pomoci zvířat (našich opomíjených bratří, symbolicky instinktů a intuice), ale i díky sedmi (!) trpaslíkům (pomocné kouzelné bytosti zrcadlící nám naše vlastní ukryté a nežité, od standardu odlišné schopnosti a vlohy).

Královna ji sice v lese pomocí zrcadla odhalí, v přestrojení ji navštíví a pokusí se ji otráveným jablkem zabít, zachrání ji však oddanost trpaslíků a láska prince (jejího mužského aspektu). ji vyšle do světa splnit smrtonosný úkol. Smrt matky na začátku těchto pohádek je základní podmínkou rozvoje ženství a formování odvahy, samostatnosti, rozhodnosti, sebehodnoty a sebevědomí dívky - dcery. Kdyby maminka zůstala naživu, dcera by nebyla tak drasticky donucena opustit bezpečí hnízda. Přičemž myticky přílišné bezpečí může znamenat též nehybnost, stagnaci, překážku růstu a transformace.

Přichází nevlastní zlá matka - silná, mocensky založená žena, která ví, co chce a jak toho dosáhnout (stará energie Pluta). Přestože je to vykresleno negativně, pro dívku to svým způsobem může být inspirativní - je nucena probudit v sobě veškerý potenciál, v pudu sebezáchovy opustit ráj a útočiště dětství a stát se ženou schopnou se o sebe postarat a sama sebe ochránit (spojení s princem, mužským aspektem). Je otázkou, zda by se do nebezpečného světa vydala dobrovolně, kdyby se k ní macecha chovala lépe. Souvisejícím motivem je motiv ženské rivality.

Ženská rivalita

Minimálně pět tisíc let, po dobu trvání patriarchálního paradigmatu kultury a společnosti, se hodnota ženy poměřovala její fyzickou podobou a plodností. Nepochybně je žena s hmotným prvkem reality představovaným jejím tělem bytostně spojena a nepochybně je tato hmota posvátná. Došlo však k omezení ve vnímání tělesnosti. V těle/hmotě nebyl vnímán duch a duše, vyzařování a působení těla/hmoty a duše, ducha bylo odděleno.

V mýtu je vyhrocena situace, kdy sama žena si je vědoma moci své krásy, resp. moci, kterou jí krása umožňuje získat a kterou by jinak jako žena ve světě ovládaném muži neměla. Díky kráse získává moc královny, moc rozhodovat nad osudy jiných lidí. Tato moc je ovšem omezena zákonem silnějším než je zákon lidský - zákonem Přírody, cyklu života a smrti. Mládí a krásu si nelze uchovat věčně, tedy alespoň pokud jsme smrtelní lidé. Mýtus/pohádka tady rozvíjí jeden z věčných lidských strachů, strach ze smrti a pomíjivosti, strach ze ztráty moci a kontroly nad životem.

tags: #zena #priroda #smutek #symbolika

Oblíbené příspěvky:

• Nákladové účetnictví materiálových toků (MFCA)
• Vodní doprava a životní prostředí
• Udržitelná likvidace vozidel
• Právní aspekty odpadu od sousedů
• Problémy a výzvy obnovitelných zdrojů