Život v přírodě: Krása zvířat a fakta o jejich ochraně

04.03.2026

Příroda ve střední Evropě je hodně závislá na činnosti člověka a my jsme zase závislí na ní. Protože i my jsme její součástí a jsme s ní spojeni. V minulosti byla ta provázanost více patrná díky zemědělství, které bylo pro krajinu šetrné a více přirozené.

Klenoty jesenické přírody

Výstava návštěvníkům poodhalila málo známá místa hor, nevšední scenerie a překvapí je zachovalostí a divokostí místní přírody. Výstava má čtyři tematické části podle klenotů jesenické přírody: horská rašeliniště, přirozené horské lesy a pralesy a vysokohorská tundra (bezlesí).

Exponáty výstavy

Záběry Divoké krásy Jeseníků na osmdesáti fotografiích
Sada paroží jesenických jelenů s vývojem jejich růstu
Sbírka opeření dravců a sov včetně sokola stěhovavého
Vzácná sbírka map a publikací od 50. let 20. století

Ochrana přírody v praxi

Sedmadvacetiletý biolog Vojtěch Koštíř se se svým spolkem Pražská pastvina věnuje ochraně vzácných druhů zvířat a ohrožených přírodních lokalit. Spolek založil se svými přáteli na střední škole.

Paseme kozy a ovce v Praze na místech, kde se to tradičně dělalo ještě třeba před padesáti lety. Tato zvířata na loukách pravidelně zdupávají půdu a pasou vysoké trávy, což je důležité například pro život některých druhů motýlů. Ti žijí na rostlinách, které potřebují spasenou vegetaci - pastvou tedy nechráníme jenom rostliny, ale celou oblast i se živočichy.

Naším symbolem je motýl Okáč skalní, motýl, který z Prahy zmizel v roce 2000, ale možná se nám ho do ní opět podaří vrátit. Kromě pasení se věnujeme také sázení ovocných stromů, vytváření budek pro hnízdění ptáků a zídek pro ještěrky a hady.

Čtěte také: Zdraví z přírody

Okáč skalní jako "deštníkový druh"

Ten motýl vlastně není významný vůbec ničím. Běžnému obyvateli Prahy je Okáč k ničemu. Ale náš spolek ho používá jako tzv. „deštníkový druh“. To znamená, že když se Okáči skalnímu na nějaké lokalitě daří, tak se tam bude velmi pravděpodobně dařit i mnoha dalším živočišným a rostlinným druhům. Takže když chráníme Okáče, tak zároveň s ním chráníme i další živočišné a rostlinné druhy a podporujeme druhovou pestrost.

V ochraně přírody je dobré nejít slepě za nějakými dogmaty, ale zjišt´ovat a ověřovat si informace, a hlavně chodit po krajině, koukat, čichat a osahávat si přírodu.

Divocí koně a ochrana přírody

Začátkem prosince 2021 vyběhlo na nýřanské mokřadní louky stádo „divokých“ koní. Jde o desátou rezervaci, v níž se přistupuje k ochraně přírody tak, že se o biodiverzitu starají velcí spásači, exmoorští ponyové, zubři či pratuři. Tito mladí hřebečci se narodili v roce 2019 v rezervaci velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice.

Skupina divokých koní, která vytvořila jejich mateřské stádo, přijela do milovické rezervace na konci roku 2015. Dá se nějak spočítat, kolik generací dělí „divoké“ koně z Nýřan od jejich příbuzných, běhajících po blatech na Exmooru? Většina zvířat, která osídlila milovickou rezervaci, pochází z volné přírody.

Jednak přímo z anglického Exmooru, ale část stáda i ze Skotska, kam byla zvířata vysazena. A žijí tam stejně jako v Exmooru ve volné přírodě. Skotsko má navíc úplně jinou rozlohu než Exmoor, a tak se tam u zvířat mohly obnovit i pravidelné sezónní migrace na stovky kilometrů.

Čtěte také: Šumava: Příroda a historie v jednom

Co dělá koně divokým?

Určitě je to schopnost přežít v přírodě bez péče člověka. Ale jde také o původnost, jak vzhledovou, tak danou neprokřížením s druhem, který není na daném kontinentu původní.

Zatímco mustangové jsou tedy typickou koňskou směskou formovanou po staletí člověkem, u koní z Exmooru hrál po staletí roli přírodní výběr. A především díky izolovanosti oblasti Exmooru unikli výraznému vzájemnému křížení, které bohužel potkalo zbytky populací divokých koní jinde v Evropě.

Genetické výzkumy potvrdily, že právě koně z Exmooru se prakticky vůbec nekřížili s domácími koňmi, ze kterých bohužel jinde v Anglii i na evropském kontinentu vznikla postupem staletí pestrá směs, obvykle s příměsí krve v Evropě nepůvodních arabských koní. Navíc i genetické analýzy zbarvení původních divokých koní Evropy potvrdily, že koně z Exmooru odpovídají přesně zbarvením divokých koní, jak se vyskytovali před tisíci lety v celé Evropě od Pyrenejského poloostrova až po Ural.

Proto se snažíme vracet do krajiny nejautentičtější možné koně, jací dodnes přežili, tedy divoké koně z Exmooru. Je to i určitá forma satisfakce.

Pokud by divocí koně nikde v Evropě nepřežili, asi by měla smysl otázka, čím je nahradit a jaký druh zvířete by jejich úlohu v krajině mohl zastoupit. Ale tím, že se díky shodě šťastných náhod podařilo koně v Exmooru zachránit v původní podobě, je podobná otázka zbytečná.

Čtěte také: Objevte listnaté lesy s Larousse

Pokud člověk vyhubil v našich zeměpisných šířkách divoké koně, měl by udělat vše pro to, aby se vrátili v nejautentičtější možné podobě. Spásat krajinu s domácími zvířaty nebo s exoty typu velbloudů nebo jaků by sice bylo pohodlnější, ale v podstatě bychom tím navázali na selhání, kterého jsme se jako lidstvo dopustili, když jsme u nás divoké koně vyhubili.

Konkrétně? Zatímco domácí ovce často zlikvidují poslední porosty vzácných květin, divocí koně se věnují jen agresivním druhům trav a pomohou zvýšit pošty exemplářů ohrožených druh rostlin ne o stovky, ale o tisíce procent.

Druh zvířete	Výhody pro ochranu přírody
Divocí koně	Věnují se agresivním druhům trav, pomáhají zvyšovat počty ohrožených rostlin
Zubři a pratuři	Preferují křoviny a dřeviny, zlepšují pozitivní vliv pastvy na krajinu

Na pastviny velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice se vrátil ohrožený druh motýla modrásek jetelový. Naposledy tam byl odborníky zaznamenán v roce 1967, v roce 2019 ho vědci spatřili znovu.

Kombinace divokých koní a divokých turů, tedy zubrů a praturů, výrazně zlepšuje pozitivní vliv pastvy na krajinu. Zatímco divocí koně se více věnují agresivním druhům trav, zubři a pratuři o něco málo více preferují křoviny a dřeviny.

Naštěstí legislativa nemá s přítomností divokých koní v krajině problém. A určitě tomu pomáhá i to, že se pohybujeme na ohrazeném prostoru.

Vliv přírody na člověka

Podoba, forma a míra kontaktu s přírodou v dětství mohou do jisté míry ovlivnit naše budoucí chování. Jednou z motivací chránit přírodu je bezprostřední kontakt s přírodou. Pobyt v přírodě má řadu blahodárných účinků na zdraví, fyzický a mentální rozvoj dítěte, ale nabízí se i možný přesah do dalšího jednání, které může vést k vyšší míře ochrany přírody a životního prostředí v dospělosti.

Děti, které jsou odpojené od přírody, si ji buď idealizují, nebo se jí bojí.

Když se autoři studií ptali ochránců přírody a pedagogů se zaměřením na environmentální vzdělávání, co vedlo k volbě jejich zaměstnání, nejčastěji odpovídali, že jako děti často trávili čas v přírodě, ať už s rodiči nebo svými vrstevníky.

Výsledky zkoumanou vazbu jasně prokazují. Čím víc času jako děti strávíme v blízkém kontaktu s přírodou, tím větší tendenci chránit životní prostředí v dospělosti máme. A nejdůležitější roli hrají emoce. Pobyt v přírodě má vliv na vybudování emočního pouta s přírodou, které může působit jako motivace pro její ochranu.

Vymírání druhů

Podle řady ekologů nastalo během 20. století tzv. šesté vymírání druhů. Jeho příčinou tentokrát není žádná přírodní katastrofa - ale člověk. Podle odhadů WWF ročně vymře asi 200-2000 druhů zvířat. Lidé způsobují vymírání živočišných druhů tisíckrát rychleji, než stačí nové druhy vznikat.

Za většinu vyhynutí mohou změny životního prostředí, které člověk svými zásahy do přírody způsobuje, ale celou řadu zvířat lidstvo vyhubilo aktivně - ulovilo všechny zbývající exempláře těchto zvířat.