Po stopách studené války: Plokštiné, Litva

Nejděsivější a nejničivější podobou konfliktu v dobách tzv. Studené války byla na obou tehdy nepřátelských stranách představa použití jaderných zbraní.

Obě strany mohutně zbrojily a vyvíjely stále „dokonalejší“ zbraně zaručující mnohonásobné vzájemné zničení.

Nukleární zbraně byly připravené na moři, ve vzduchu i na zemi…

Jedním z míst odkud by po „stisknutí tlačítka“ vzlétly rakety s jadernými hlavicemi (a jedním z míst kam se dá nyní volně podívat) bylo i litevské Plokštiné.

Na počátku byla V-2, že raketová technika bude hrát v budoucnu jednu z hlavních rolích, pochopili obě budoucí soupeřící velmoci, tedy USA i Sovětský svaz, už v průběhu druhé světové války.

Čtěte také: DVINA a KIPS

Nasazení raket V-1 a (hlavně) V-2 Německem v posledních letech války ve snaze ještě zvrátit její průběh spustilo také souboj sovětských a amerických zájmů o získání této technologie, raket samotných i „lidského materiálu“, tedy německých raketových vědců.

Zatímco do amerických rukou se dostala většina dokumentace, okolo stovky kompletních raket V-2 a především mozek celého německého raketového výzkumu Wernher von Braun se svými hlavními spolupracovníky, pro SSSR „zbyly“ jen díly raket a část původního vědeckého týmu.

I když se v Sovětském svazu poměrně brzy německých „poradců“ zbavili a směr dalšího vývoje začala určovat dvojice Koroljov-Gluško, přesto je jasnou historickou skutečností, že vojenský i civilní raketový program na obou stranách byl z podstatné části vystavěn na stejných německých základech…

Roky běžely a svět se polarizoval čím dál více.

Obě velmoci měly své jaderné arzenály a přemýšleli jak a čím je v případě konfliktu dopravit na území nepřítele a jak je navzájem co nejvíce ukrýt a uchránit před případným prvním úderem.

Čtěte také: Co je důležité vědět o měření emisí CO?

A také jak je rozmístit co nejblíže potenciálním cílům…

A tak zatímco na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století USA rozmisťovaly své rakety středního doletu v Turecku a Itálii, Sovětský svaz (kromě pokusu rozmístit podobné rakety na Kubě, z čehož se vzápětí vyklubala asi nejvážnější krize hrozící „zmáčknutím tlačítka“) začal budovat své základny - co nejblíže Západu - v pobaltských státech (tehdy součásti SSSR).

Sovětská raketová základna v Plokštiné

Raketová základna v Plokštiné (Plokščiai) byla vybudována typickým sovětským způsobem.

Deset tisíc vojáků (převážně z Estonska) ji ručně (!) v letech 1960-1962 kopalo a stavělo a mnoho jich při tom zahynulo.

Kromě sítě tunelů a podzemních bunkrů byla na odpalovacím místě vyhloubena čtyři 27 metrů hluboká a 6 metrů široká sila pro rakety typu R-12U.

Čtěte také: Klimatické zkoušky a normy

Raketa R-12 „Dvina“ nebo, chcete-li v kódu NATO SS-4 Sandal (stejný typ rozmisťovaný v roce 1962 na Kubě), resp. její typ R-12U určený pro odpalování z podzemních sil, byla cca 22 metrů dlouhá, s průměrem 1,7m a používala tekuté palivo.

Její celková vzletová hmotnost byla okolo 42 tun, z toho celých 37 tun byla hmotnost paliva (pro zajímavost, toto množství bylo spotřebováno za zhruba dvě minuty).

Třímetrová jaderná hlavice měla sílu 2,3 Megatun a mohla být raketou dopravena do vzdálenosti cca 2100 km.

Jaderné hlavice byly „v klidovém režimu“ skladovány zvlášť a rakety mohly být (v závislosti na stupni pohotovosti resp. zda by měly být odpáleny z podzemních nebo povrchových stanovišť) odpáleny za jednu až tři hodiny, resp. v nejvyšším stavu připravenosti za tří až pět minut.

V tomto stavu však nemohly kvůli agresivnímu a jedovatému palivu vydržet příliš dlouho.

Poblíž odpalovacího stanoviště byl umístěný tábor se zázemím pro cca 300 vojáků (bydlení, jídelna, zásobárna vody, zdravotní středisko, sklady atd.) a samostatně bylo vybudováno i skladiště jaderných hlavic.

Celá základna uprostřed lesů byla chráněna šestinásobným ochranným pásmem se signalizací, bunkry, dráty s vysokým napětím atp.

Od 31.12.1962, kdy byla uvedena do provozu, do 18.6.1978, kdy byla zrušena, se rakety nacházely ve stavu pohotovosti pouze dvakrát.

Ihned v počátcích, v době tzv. Karibské (kubánské) krize a pak také údajně v roce 1968 v čase sovětské invaze do Československa.

Ke zrušení základny vedlo její objevení satelitním průzkumem USA a také postupné modernizování strategického raketového arzenálu ve prospěch mobilních odpalovacích zařízení.

Raketová základna dnes - zajímavé muzeum

Po ukončení činnosti raketové základy bylo část zařízení a vybavení odvezena, zbytek pak rozkradli místní obyvatelé, kteří po dlouhá léta neměli o tomto místě (přestože se nacházelo poměrně blízko obydleným oblastem) ani tušení.

Jsou známy i případy úmrtí na otravu po toxickém palivu jako důsledek rozkradení hliníkových zásobníků na palivo…

Raketová základna Plokštiné byl komplex jednotlivých zařízení umístěných v lesích poblíž jezera Plateliu na severozápadě Litvy, cca 50 kilometrů od moře.

Dnes se nachází v národním parku Žemaitijos (Žemaitijos Nacionalinis Parkas) uprostřed nádherné (zatím) nezničené přírody, která stojí za návštěvu i sama o sobě.

Od roku 1995 je v místě bývalého odpalovacího stanoviště zřízeno muzeum, kde se lze s průvodcem podívat do podzemních bunkrů včetně samotného raketového sila a nasát zvláštní atmosféru tohoto místa.

Vnitřní prostory jsou relativně hodně poničené s minimem vnitřního vybavení (resp. s pouze takovým, které se nedalo odmontovat a kvůli vysoké hmotnosti ukrást), ale i tak se jedná o zajímavý zážitek, jehož vrcholem je možnost úzkým servisním otvorem se prosoukat dovnitř horní části sila odkud se prováděla údržba hlavice rakety.

Ústí odpalovacího sila bylo chráněno mnohatunovým betonovým „kloboukem“.

tags: #zkusebni #stanoviste #dvina #historie

Oblíbené příspěvky:

• Sonet o přírodě: Návod
• Perspektivy české klimatické konference
• Výzvy amerického jaderného odpadu
• Svoz odpadu v ČR
• Alkohol a trestní řízení v Plzni