Klimatické Změny a Vymírání Druhů: Spojitost a Důsledky

Biodiverzity na Zemi v současné době rychle ubývá. Jsme přímými svědky procesu, kdy život na Zemi s nebývalou rychlostí ztrácí svoji pestrost - navždy mizí různé druhy rostlin, živočichů i hub a kvapem ubývá mnoha dalších. Nejde však jen o vymírání jednotlivých druhů (vyhynul například pták dronte mauricijský, známý též jako dodo), snižuje se také celková druhová pestrost v přírodě a dochází ke stírání rozdílů mezi různými místy naší planety. To jsou tři různé aspekty ubývání biodiverzity, které se dějí na mnoha úrovních - od té globální až po rozměry v řádu čtverečních metrů. Ve všech případech jsou nicméně důsledky stejné: živý svět se postupně stává chudším, monotónnějším a často i zranitelnějším vůči náhlým změnám podmínek.

Proces ubývání biodiverzity je dobře pozorovatelný, zejména pak v menším měřítku: například v určitém regionu, v jednom údolí v horách, ve vodách jezera nebo třeba na kousku louky. Zatím bylo na světě objeveno asi 1,5 milionu druhů živočichů, rostlin nebo hub a je pravděpodobné, že několikrát tolik druhů dosud neznáme. Každý rok se také najdou tisíce nových druhů (většinu z toho tvoří hmyz). Různé druhy též odjakživa vznikají a mizí. Vědci však odhadují, že současné tempo vymírání je o jeden nebo dva řády rychlejší, než kolik činil průměr v minulých 10 milionech let. Mizí především specializovanější nebo náročnější druhy. Krajině více a více dominují přizpůsobiví generalisté, kteří dovedou žít ledaskde.

Biotop a jeho význam

Všechny živé organismy jsou závislé na prostředí, kde žijí, a zároveň jej spoluutvářejí - proto když uvažujeme o biodiverzitě, je třeba dívat se na celek, ne pouze izolovaně na jednotlivé druhy. Ty totiž nemohou přežít bez vhodných podmínek neživé přírody a jemného přediva vztahů s jinými druhy. Biotop označuje prostředí, které k životu potřebuje určitý konkrétní druh (například biotopem konipasa horského jsou rychle plynoucí vodní toky). Jestliže zanikne biotop, velká část druhů přijde o místo, které potřebuje ke svému životu. Ztráta jednoho či několika druhů ještě nemusí být pro biotop katastrofou, nicméně často znamená jeho významnou proměnu či ohrožení, a to zejména pokud jde o druh z hlediska biotopu klíčový, jakou jsou třeba mangrovníky v mangrovových pobřežních lesích. V našich podmínkách může být příkladem buk lesní, který je zásadním druhem pro biotop bučin (velká část těchto biotopů byla u nás v 19. a 20.

Příčiny ubývání biodiverzity

Na celosvětové úrovni bývá hlavní příčinou ubývání biotopů zabírání půdy ve prospěch polí a plantáží - typickou ukázkou je mizení tropických pralesů kvůli pěstování palmy olejné v Indonésii. Když vědci zkoumali 8688 druhů (převážně obratlovců), které se ocitly na světovém Červeném seznamu IUCN,6 zjistili, že zemědělství je spojeno s vymíráním u 5407 z nich a těžba dříví u 4049 druhů. Nejrapidněji ze všech biotopů přitom mizí často právě ty, které jsou druhově nejpestřejší.8 Na souši je úbytek nejrychlejší hlavně u stepí, savan a některých typů lesů v tropech, subtropech či v mírném pásmu. Většinou si ji spojujeme s pytlačením slonů či nosorožců nebo s pašováním papoušků a korálů. Problém se ale týká především ryb.

Toxicitu prostředí zvyšují především různé přípravky používané proti škůdcům a plevelům, jako jsou insekticidy a herbicidy. Ty se v zemědělství používají stále ve velkém množství. Problém se týká například řepky a kukuřice, u nichž zejména při opakovaném pěstování na stejném místě počet škůdců významně narůstá a je regulovatelný jen obtížně.10 Některé škodlivé látky se v půdě časem rozkládají, jiné v ní však zůstávají navždy.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Vážným problémem se pro biodiverzitu stává také šíření nepůvodních druhů, které v různých částech světa vytlačují domácí faunu a flóru. Již zmíněný populární pták dronte mauricijský vyhynul nejen proto, že jej ve velkém konzumovali námořníci, ale také kvůli potkanům, prasatům a opicím, které jejich lodě přivezly - vyžírali totiž jeho vejce.

Vliv klimatických změn

Z globálního hlediska sice změny klimatu zatím hlavní příčinou ubývání biodiverzity nejsou, na lokální úrovni ale může leckdy být jejich dopad na konkrétní biotop významný - uvést lze třeba biotopy pramenišť a rašelinišť, které jsou ohrožené vysycháním a nedostatkem srážek. Důležitou roli bude nepochybně hrát další nárůst koncentrací skleníkových plynů v atmosféře - a jak velkých rozměrů změny klimatu v příštích dekádách dosáhnou. Kromě toho však bude (lokálně) záležet také na kombinaci tří dalších faktorů: schopnosti konkrétních druhů se na nové klimatické podmínky adaptovat, přesouvat se jinam a také na tom, jestli mají kam (a kudy) se přesunout.

Patrně nejvíce ohrožená je fauna a flóra izolovaných biotopů v neobvyklých klimatických podmínkách. Dobrým příkladem jsou tropické hory - relativně chladnomilné druhy zde žijí v izolaci, obklopeny podstatně teplejší krajinou. Migrace jinam pro ně nepřichází v úvahu a při přesunu do vyšších poloh přirozeně dříve či později musí narazit na vrcholky hor (nebo na skálu). K jak velkým ztrátám biodiverzity vlivem klimatických změn nakonec dojde, dokážeme zatím odhadnout jen přibližně pomocí teoretických modelů. Reakce organismů na tyto změny je totiž složitější: důvodem k migraci často nemusí být přímo nárůst průměrné teploty, nýbrž i další důsledky oteplení, například vlhkost půdy v určitém ročním období.

Ve střední Evropě se přírodní biotopy v zemědělskou půdu či produkční lesy z velké části změnily už před stovkami let. I v člověkem utvářené krajině nicméně po staletí zůstávalo množství míst, které sloužily jako útočiště pro svéráznou faunu a flóru. Oproti jiným částem světa nebudou mít v nejbližších desetiletích na biodiverzitu v Česku zásadní dopad klimatické změny - patrně nejvíce budou oteplováním zasaženy druhy (a biotopy) extrémně studených podmínek, které se nemají kam přesunout: především horská tundra Krkonoš nebo Jeseníků. Jak již bylo uvedeno výše: největší hrozbou pro přírodu u nás jsme my sami - respektive způsob, jak zacházíme s krajinou, kde žijeme.

Šesté velké vymírání

Klimatická krize je obvykle brána za hlavní existenční hrozbu, které lidstvo bude muset v 21. století čelit. Globální ohřívání planety je „jen“ nejviditelnějším aspektem celé sítě patologických vztahů k přírodě, která se v procesu utváření moderního techno-průmyslového světa stala pouhým zdrojem k vytěžení. Dalším aspektem, který si žádá pozornost světové veřejnosti, je to, co vědci začali označovat jako „šesté velké vymírání druhů“, potažmo jako „krizi biodiverzity“. Podle stávající definice masové vymírání znamená vyhynutí alespoň tří čtvrtin všech biologických druhů během necelých tří milionů let (což je rozmezí, které je v kontextu geologického času chápáno jako poměrně krátké). Podle některých vědců jsme na cestě právě k takovému masovému vyhynutí druhů, ovšem v řádu pouhých několika staletí. Zatímco předchozích pět masových vymírání mělo své přirozené příčiny, to dnešní se děje v důsledku neudržitelných lidských aktivit.

Čtěte také: Klimatická změna: podrobný pohled

Mezi hlavní lidské aktivity, které biodiverzitu ohrožují, kromě zemědělství můžeme zařadit také nadměrné a neudržitelné využívání mořských oblastí, neudržitelné využívání přírodních zdrojů, klimatickou krizi, znečištění, dopravu, ale i světelný smog nebo invazivní druhy, které se do lokálních ekosystémů dostávají přímo vlivem lidské činnosti nebo nepřímo v důsledku měnícího se klimatu. Společně dnes tyto příčiny ohrožují více než milion živočišných druhů, které se ocitají na hraně vyhynutí. Počty hmyzích druhů (z nichž mnoho plní v rámci ekosystémů velmi důležité role) prudce klesají; více než pět set druhů suchozemských zvířat je dnes na hranici vyhynutí a je pravděpodobné, že o ně během příštích deseti let přijdeme; vyhynutí také hrozí každému pátému druhu plazů, každému osmému druhu ptáků a ohroženo je také přes 40 procent druhů rostlin.

Jeden aspekt dnešního masového vymírání druhů si zaslouží speciální pozornost, a tím je „hmyzí apokalypsa“, tedy rapidní úbytek druhů hmyzu a hmyzí populace jako takové. Hmyz je vůbec nejrozmanitější skupinou organismů na planetě - tvoří více než dvě třetiny všech živočišných druhů. Hlavními příčinami tohoto drastického úbytku je odlesňování, používání pesticidů, nadužívání dusíkatých hnojiv, světelný smog a změna klimatu. Jak už bylo naznačeno výše, na existenci rozmanitosti hmyzích druhů přitom závisí existence spousty zemědělských plodin, rostlin i přežití mnoha živočišných druhů. Méně hmyzu jednoduše znamená méně potravin.

Až donedávna bylo hlavní příčinou úbytku hmyzu zabírání půdy pro zemědělské účely, nicméně s nástupem klimatické krize se situace změnila. Dopady ohřívajícího se klimatu na hmyzí populaci jsou v posledních letech drastické: někdejší dlouhodobě vlhké oblasti vysychají a z ekosystémů, které byly ideálním místem pro život mnoha hmyzích druhů, se stávají neobyvatelné suché regiony. Jedním z nejvážnějších aspektů „hmyzí apokalypsy“ je drastický úbytek včel během posledních desetiletí, za nějž může patrně kombinace několika faktorů, včetně ztráty genetické rozmanitosti nebo nástupu některých virů.

Snahy o řešení

Mezi ty nejvýznamnější patří Konference OSN o biodiverzitě, která je méně známým protějškem podobné konference o klimatu. Každých deset let se nicméně světové vlády dohodnou na nových cílech pro zachování biodiverzity - naposledy v japonské Nagoji v roce 2010, kde se zástupci jednotlivých zemí dohodli na historických závazcích: mimo jiné zpomalit na polovinu ztráty přirozeného prostředí a rozšířit podíl chráněných území na 17 procent. Ani tak skromného cíle se ovšem nepodařilo dosáhnout. A nejen to, ze všech deklarovaných cílů s měřitelnými výsledky se za posledních deset let nepodařilo dosáhnout ani jednoho.

Přesto byly naděje vkládané do COP15 nemalé: mluvilo se o přelomové události, z níž by měla vzejít „Pařížská dohoda pro biodiverzitu“. Podařilo se ale dosáhnout jen kompromisního a značné vágního dokumentu s názvem Convention on Biological Diversity (CBD). Jeho cílem je „urgentní akce vedoucí k zastavení a zvrácení ztráty biodiverzity“. Riziko vyhynutí druhů by se do roku 2030 mělo celkově snížit o 20 procent tak, aby se do roku 2050 podařilo dosáhnout širšího cíle desetinásobného snížení hrozby vyhynutí oproti dnešnímu stavu. Součástí dokumentu nicméně není žádný závazek, který by směřoval k navýšení populace ohrožených druhů do příslušného roku 2030.

Čtěte také: Větrná energie a klima v ČR

Pro mnohé účastníky i pozorovatele nicméně hlavní prioritu představoval takzvaný cíl 30 x 30, který je zkratkou pro snahu ochránit 30 procent světové půdy a mořských oblastí do roku 2030, a to především ve světových regionech pro biodiverzitu klíčových, jako jsou Amazonie, povodí řeky Kongo nebo Indonésie. Na praktické úrovni je totiž nutnou podmínkou možnosti jakéhokoliv řešení krize biodiverzity také reforma systému subvencí - výzkumy ukazují, že globálně je každý rok využíváno více než 1,8 trilionu dolarů k financování aktivit vedoucích k ničení divoké přírody. Jedná se především o financování vysoko-emisního zemědělství, průmyslový chov skotu, masivní kácení lesů nebo znečištění pocházející z umělých hnojiv.

Významnou součástí dohody jsou i pasáže o obnovení 30 procent půdy degradované intenzivním průmyslovým zemědělstvím. Součástí dokumentu je i posílení práv přírodních národů. Důležitým bodem, na němž vznikla shoda, je také omezení využívání pesticidů: rizika vyplývající z jejich používání by se do konce dekády měla snížit alespoň o polovinu. V dohodě ale naopak zcela chybí jakákoliv zmínka o nutnosti změn stravovacích návyků, ačkoliv bez významného snížení podílu masného průmyslu, a tedy konzumace masa, je jakákoliv významnější změna v oblasti ochrany biodiverzity prakticky nerealizovatelná.

Závěrem

Z výsledků současných studií totiž vyplývá, že kdyby opatření na ochranu přírodní rozmanitosti neexistovala, vymírání druhů by dnes bylo třikrát až čtyřikrát horší. V současnosti se pod nějakou formou ochrany nachází 17 procent pevniny a 10 procent mořských oblastí, což zdaleka nestačí. Na ochranu biodiverzity bychom měli nahlížet z perspektivy ambiciózního cíle, který navrhl sociobiolog E. O. Wilson: podle něj bychom měli chráněné divočině přenechat celou polovinu planety. Přenechání poloviny planety divoké přírodě tedy není jen morálním apelem milovníků a ochránců přírody, ale sebezáchovným opatřením pro naše vlastní dobro. Takové opatření by bylo nejen blahodárné pro zastavení velkého vymírání druhů, ale i pro dostávání uhlíku z atmosféry, které bude tvořit nezbytnou součást snah o stabilizaci klimatu, a tedy i zajištění další obyvatelnosti planety.

Krize biodiverzity nám ukazuje, že i kdyby se nám klimatickou změnu podařilo zkrotit, ještě stále by to neznamenalo, že jsme z nejhoršího venku. Návrhy na přenechání poloviny planety divoké přírodě bychom tedy měli brát vážně.

tags: #změna #klimatu #souvisí #s #vymíráním #druhů

Oblíbené příspěvky:

• Koncepce environmentální výchovy
• Typy odpadkových košů v Anglii
• Autobusový terminál v Českém Těšíně
• Moderní expozice v Orlických horách
• Konference Dřevostavby