Znečištěný pramen nedemokratické počátky evropské ideje

Po 2. světové válce bude mezinárodní právo vynucováno prostředky vojenského násilí. Během 90. let se upevnila myšlenka nadnárodního uspořádání, která měla univerzální a regionální dimenzi. Prezident Bush st. řekl 2. srpna 1990, že nový světový řád je v dosahu.

Prezident George H. W. Bush ve své řeči v Kongresu hovořil o „novém světovém řádu“. Stejně tak Michail Gorbačov používal tento termín ve stejném smyslu. Řekl v řeči k Valnému shromáždění OSN dne 7. prosince 1988, že práva nahrazuje zákon džungle a nastupuje odpovědnost za svobodu a spravedlnost slabých.

Prezident George W. Bush ve své druhé inaugurační řeči 20. ledna 2005 uvedl, že univerzální mír a „spravedlnost“ se potřebují navzájem. V době před 2. světovou válkou bylo mezinárodní právo v troskách. Řádem, jak byl ustaven po 2. světové válce, bylo především nové uvažování vycházející z Washingtonu.

Toto nadnárodní uspořádání mělo univerzální a regionální dimenzi. Univerzální dimenze směřovala k tomu, aby byl celý svět podřízen týmž standardům a politice. Regionální dimenze se projevila sjednocováním evropských států v nadnárodní kvazifederaci, což byl dokonce ještě větší projekt, než bylo upevnění pravomocí OBSE. Zavedení eura bylo smělejším krokem, než cokoli, o co se usilovalo v minulosti.

Myšlenka nadnárodního uspořádání měla univerzální a regionální dimenzi. Evropský kontinent se měl stát jakýmsi mostem mezi Spojenými státy ve středu a novými svobodnými státy na její orbitě. Inspiroval změny v OBSE a později vznik ICTY. Versailles na „Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě“ byl dokonce ještě větší projekt, než bylo upevnění pravomocí OBSE. Evropský kontinent se měl stát mostem mezi Spojenými státy ve středu a novými svobodnými státy na její orbitě, které se osvobodily ze svěrací kazajky komunismu.

Čtěte také: Účinné čištění záchodu

Prezident Bush st. řekl 2. srpna 1990, že nový světový řád je v dosahu. Konkrétně např. prevence či preempce nejrůznějších hrozeb, které mohou vyvstat. Rezoluce č. 688, schválená 5. dubna 1991, poskytla základ pro vyslání jednotek OSN do Bosny, k čemuž došlo v roce 1992, tj. opatření vůči takovému „ohrožení míru“ (Článek 39). Tato filosofie vedla k rezoluci RB OSN č. 688 v roce 1991. Vytvořily se bezletové zóny nad severním a jižním Irákem pod záminkou ochrany civilního obyvatelstva v těchto oblastech. Americká letadla pak podnikala bojové vzlety a bombardovaly v těchto zónách tisíce cílů. Tato rezoluce byla využita k ospravedlnění útoku proti Iráku v roce 2003. Irák byl obviněn z ohrožení mezinárodního míru, a proto podroben zbrojními inspekcemi a nakonec i vojenské agresi.

Tento vývoj byl spojen s oslabením svrchovanosti a doktríně zastrašování. Prezident George Bushe st. hovořil o nadnárodnímu uspořádání. Mezinárodní mír by měl mít konsenzuální podobu a mělo by být vertikálně strukturované a donucující.Všechny tyto kroky byly prováděny ruku v ruce s otevřeně globalistickým smýšlením.

V roce 1996 vymyslel termín „mezinárodní soudní intervence“. V letech 1973 až 1990 byl prezidentem Chile Augusto Pinochet, proti němuž bylo vzneseno protiodvolání. ICC, bylo téhož druhu jako to, které inspirovalo založení ICTY. Myšlenka, že by mezinárodní tribunál mohl rozhodovat o tom, co provedli v Chile jedni Chilané druhým Chilanům, byla považována za neoprávněná. Mezinárodní trestní soud by měl rozhodovat o činech spáchaných po roce 1987.

Po 2. světové válce následovala takovéto mezinárodní intervence, Jugoslávie však brzy následovala. Právě ve jménu nadnárodního uspořádání se v každé z republik Jugoslávie uskutečnily volby za účasti více stran. Krizi, je nechat její protagonisty, aby si své záležitosti urovnali sami. Evropská unie se okamžitě rozhodla, že jejím úkolem je vytvořit v Jugoslávii napětí. Evropská unie se rozhodla, že se svou vahou zasadí také v zahraničních záležitostech. Podporovala slovinské, chorvatské a nakonec také bosensko-hercegovské separatisty. Německo uznalo v prosinci 1991 Slovinsko a Chorvatsko.

Zahraniční pomoc měla naprosto zásadní vliv na rozhodování místních činitelů v Jugoslávii. Tato pomoc ze zahraničí vytvořila nebezpečnou nerovnováhu ve vyjednávání mezi jugoslávskými republikami. Evropská unie dělala všechno pro to, aby ji prodloužilo. Badinterova komise, kterou Evropská unie v letech 1991-92 prošetřila rozpad Jugoslávie, měla za úkol stanovit nějaké, z „podmínek“, které předtím stanovila. Komise doporučila uznání Bosny a Hercegoviny na základě toho, že byla multietnická. Tento postoj prodloužil konflikt o tři roky. Uznání Bosny a Hercegoviny na základě toho, že byla multietnická, neuspíšilo rozpadu Bosny a Hercegoviny.

Čtěte také: Jak vyčistit zašlé obklady?

Kosovo nebylo uznáno, protože nebylo považováno za multietnickou. Neuznali ani referendum o nezávislosti na Bosně a Hercegovině. Protože nebylo považováno za multietnickou. Společným jmenovatelem byla očividná nenávist k Srbům. Politika vůči Srbska a Jugoslávie v devadesátých letech vykazovala nemístnou inkonzistenci. Vlády nad hašteřivými národy se dopouštěly zločinné morální zvůle.

Existují dobré důvody si myslet, že požadavky formulované v dokumentu z Rambouillet byly záměrně formulované tak, aby poskytly záminku k válce. Náměstek ministra obrany Lord Gilbert, druhý nejstarší náměstek ministra obrany v dějinách Británie, později řekl: „Myslím si, že jistí lidé v NATO tehdy toužili po boji. Domnívám se, že podmínky předložené v Rambouillet Miloševićovi byly absolutně nepřijatelné. Jak by je mohl přijmout?“

Severoatlantická aliance v březnu 1999 tvrdila, že zaútočila proti Jugoslávii, aby zabránila pronásledování albánského civilního obyvatelstva v srbské provincii Kosovu. Tyto argumenty nebyly ničím jiným než snahou nárokovat si prosazování práva na celosvětové úrovni. Principy nevměšování a zákonnosti jsou srdcem mezinárodního systému, jak byl formulován v Chartě OSN a také jsou podepřeny staletími zvykového mezinárodního práva. Pravda, nebylo to poprvé, kdy bylo mezinárodní právo porušeno, ale bylo to poprvé, kdy bylo přehlíženo s tak otevřeným pohrdáním. Světoví vůdci, kteří se vyjádřili, že současné uspořádání mezinárodního systému je nebude v jejich jednání omezovat a že právní formalismus jim nebude stát v cestě, ve skutečnosti obhajovali svět bez vlády práva. I kdyby existovalo morální zdůvodnění této války, které ve skutečnosti neexistovalo, přesto by mělo dojít k jejímu formálnímu schválení, aby byla legální. Západní vůdci své právní a ústavní stanovisko podali velmi jasně.

Český prezident Václav Havel argumentoval, že svrchovanost by již neměla tvořit základ mezinárodního systému. „Tato válka nadřazuje lidská práva právům státu,“ napsal. Havel tvrdil, že kosovská válka bude sloužit jako precedens celému světu a že stará doktrína nevměšování zmizí v „propadlišti dějin“. Britský ministerský předseda Tony Blair argumentoval v řeči nazvané „Doktrína mezinárodního společenství“, přednesené 22. dubna 1999 v Chicagu: „Všichni jsme nyní internacionalisty, ať již se nám to líbí nebo ne. Nemůžeme odmítat podílet se na globálních trzích, pokud chceme prosperovat. Nemůžeme ignorovat nové politické ideje v jiných zemích, pokud chceme inovovat. Nemůžeme se otáčet zády ke konfliktům a porušování lidských práv v jiných zemích, pokud chceme být i nadále v bezpečí. V předvečer nového tisíciletí se nyní ocitáme v novém světě.“

NATO zaujalo podobný postoj. Tato organizace slavila své patnácté výročí a v souvislosti s hledáním nového ospravedlnění své existence po skončení studené války vyhlásila 24. dubna 1999 svou „novou strategickou koncepci“. Ačkoliv byla vytvořena jako obranná aliance k ochraně svrchovanosti svých členských států před údajným sovětským útokem, nyní přijala aktivnější vojenskou politiku, což znamená, že může v případě nutnosti napadnout jiné státy. Jedním možným casus belli je porušování lidských práv v jiných zemích. Další „hrozby“, na které by aliance byla nucena reagovat, zahrnují „etnické a náboženské sváry, územní spory, nepřiměřené či neúspěšné úsilí při reformách … rozpad států … teroristické činy … přerušení dodávek životně důležitých zdrojů“.

Čtěte také: Jak poznat znečištěný diesel

NATO tvrdilo, že jugoslávské síly v Kosovu prováděly masivní útoky proti albánským civilistům v rámci programu rasové perzekuce, známém jako „etnické čištění“. Toto tvrzení tvořilo jádro Severoatlantickou aliancí vytvořeného ospravedlnění války a obvinění Miloševiće a dalších jugoslávských představitelů. „Bez přehánění,“ napsal britský ministerský předseda Tony Blair, „lze říct, že to, co se děje v Kosovu, je rasová genocida. Milošević je rozhodnutý vymazat národ z povrchu své země.“ Blair se rozjel: „Děti vidí, jak jsou jejich otcové vlečeni pryč, aby byli zastřeleni. Tisíce byly popraveny. Desetitisíce byly mláceny. 100 000 mužů je nezvěstných.

Světová média se k tomuto třeštění připojila. „Reportáže“ o odporných zločinech se šířily na způsob kolektivního šílenství. Mediální zpravodajství bylo plné lkajících albánských uprchlíků a překypovalo nejdivočejšími historkami o masovém vraždění. V jednu chvíli se například tvrdilo, že Srbové, podobně jako nacisté v Osvětimi, spálili 1 500 těl zavražděných Albánců ve spalovnách důlního komplexu Trepča. Někteří z těch, kteří se vydávali za přední odborníky na Balkán, podlehli této nehorázné propagandě dokonce i poté, co se ukázalo, že jde o naprosté nepravdy. Tyto příběhy byly řízeny válečnou propagandou vycházející od vlád nejmocnějších západních zemí, v prvé řadě od vlády Spojených států.

15. května 1999, v době bombardování, předložilo americké ministerstvo zahraničí zprávu nazvanou „Vymazávání dějin“, která tvrdila, že „režim Slobodana Miloševiće provádí kampaň nucené migrace v rozsahu, který nebyl v Evropě pozorován od konce 2. světové války.“ Tato zpráva obsahovala bezpočet lží, od celkového obvinění z genocidy (které bylo tak neudržitelné, že nikdy nebylo zahrnuto do obžaloby ve věci Kosova, dokonce ani poté, co byla v červnu 2001, dva roky po ukončení nepřátelství, revidována) až po jednotlivá tvrzení, jako že kosovské hlavní město Priština se stalo „městem duchů“, přestože tam ve skutečnosti stále žily statisíce lidí. Přední státníci sytili média obrovskými počty obětí a přitom si byli bezpečně vědomi toho, že jejich tvrzení budou předkládána jako fakta dříve, než bude možné cokoli ověřit. Americký velvyslanec pro válečné zločiny David Scheffer v dubnu řekl, že si myslí, že bylo zavražděno 100 000 Albánců. Následujícího měsíce toto číslo zopakoval americký ministr obrany William Cohen. O Cohenových tvrzeních se následujícího dne široce referovalo, jako by šlo o skutečnost. Britská vláda byla trochu obezřetnější, preferovala údaj „10 000 zabitých“, který původně předložila v červnu 1999, ale následujícího roku ho stáhla. Tato tvrzení o genocidě měla funkci jak obecnou, tak zvláštní. Jejich obecnou funkcí bylo působit jako válečná propaganda. Jejich zvláštní funkce byla právní. Genocida je podle mezinárodního humanitárního práva specifickým zločinem podléhajícím „univerzální jurisdikci“ a stávající úmluvy o ní vyžadují po všech státech, aby osoby z ní obviněné stíhaly. Z tohoto hlediska tvořila jádro argumentace NATO „operace Koňská podkova“. Byl to údajně srbský plán na vyhnání albánského obyvatelstva z Kosova, aby se tato provincie dostala pod nadvládu etnických Srbů. Mluvčí NATO Jamie Shea o operaci Koňská podkova často hovořil na svých tiskových konferencích, zatímco bombardování pokračovalo, a média to podávala jako skutečnost. Po čase vyšlo najevo, že to byl výmysl tajných služeb západních států. Tato hra byla prozrazena, když v dokumentu, který měl údajně být plánem této operace, bylo slovo „podkova“ napsáno v chorvatském a nikoli srbském tvaru (potkova místo potkovica).

V Kosovu samozřejmě došlo k odporným incidentům a válečným zločinům, ovšem stejně tak i albánské guerilly nepochybně spáchaly kruté zločiny na srbském obyvatelstvu a albánských spoluobčanech. Operace Koňská podkova však měla se skutečností společného asi tolik jako fiktivní postava „Gruban“, hrdina románu Miograda Bulatoviće Hrdina na oslu, jehož jméno bylo zahrnuto do obžaloby zveřejněné žalobcem ICTY 13. února 1995. Zahrnuto bylo v důsledku žertu, který si udělal jeden srbský novinář ze svého amerického kolegy. Když jednou v noci popíjeli v baru, sdělil tento Srb Američanovi, že brutálnímu dozorci v táboře Omarska říkali „Gruban“. Tento americký novinář měl zjevně druhé zaměstnání jako informátor, nicméně neporozuměl odkazu k literatuře, takže předal toto jméno Haagu. Obžaloba proti „Grubanovi“ a dalším byla po třech letech, 8. května 1998, stažena - pravděpodobně poté, co si žalobci ICTY uvědomili, že nemají velkou šanci ho dostat před soud. Neexistence operace Koňská podkova nebránila hlavní žalobkyni ICTY Louise Arbourové, aby nekladla tvrzení o etnickém čištění do centra kosovské obžaloby. Ve skutečnosti učinila mnoho náznaků, že tato obžaloba by mohla být brzy rozšířena o obvinění z genocidy. Když hovořila 18. května 1999 na tiskové konferenci ve Washingtonu D.C., řekla: „Nikdy jsme nevyloučili možnost koncipovat tato obvinění na základě úmluvy o genocidě … Nemyslím si, že je tajemstvím, že to, co bylo objeveno přímo na místě, je vzhledem k množství nálezů velmi znepokojivé a jistě budeme požadovat přehodnocení, zvláště pokud jde o vraždy. K těmto dalším obviněním nikdy nedošlo.

Ačkoli bylo mediální zpravodajství z doby bezprostředně po válce plné ďábelských historek o stovkách „masových hrobů“ po celém Kosovu, žádný nebyl nalezen. Přestože byla obžaloba ve věci Kosova dvakrát revidována, 29. června 2001 a 29. října 2001, seznam lidí, které měly podle tvrzení ICTY zabít jugoslávské síly, čítal 585 osob. Tento seznam dokonce obsahoval jména známých bojovníků Kosovské osvobozenecké armády (UÇK). Zprávy o „neuspokojivém“ počtu těl se začaly vynořovat v září 1999, když tým španělských forenzních lékařů, kterým bylo řečeno, že se očekává, že budou provedeny tisíce pitev, sbalil kufry a vrátil se domů poté, co mu bylo k prozkoumání předáno pouze 187 mrtvol. Na nesčetných místech, kde podle tvrzení amerického ministerstva zahraničí měly být stovky zabitých, nenašli vyšetřovatelé ICTY vůbec žádná těla. Články o těchto skutečnostech se objevily na podzim 1999. A od následujícího roku bylo široce přijímáno, že NATO zveličovalo rozsah krutostí, a to dokonce samotnými médii, která původní tvrzení vydávala za fakta.

Jedním z nejvýstižnějších příkladů lží, které Albánci a jejich spojenci říkali, aby ospravedlnili válku, jsou ty, které vyprávěla kosovsko-albánská dívka Rajmonda Rreci dopisovatelce Canadian Broadcasting Corporation (CBC) Nancy Durhamové. Tato dívka reportérce řekla, že se chopila zbraně, aby pomstila svojí sestru zavražděnou Srby. Durhamová o Rajmondě odvysílala emotivní reportáže v roce 1998, když byl kosovský konflikt teprve na počátku, když ji však v Kosovu opět navštívila v září 1999, zjistila, že dívčina sestra je živá a zdravá. Rajmonda lhala. (Skutečnost, že CBC byla schopná glorifikovat bojující dívku, jí nebránila vyjadřovat rozhořčení, kdykoli se objevily zprávy, že jugoslávské síly zabily ženy.) Kromě toho se v roce 2004 vzdal místa jeden novinář z USA Today, nositel Pulitzerovy ceny, poté, co vyšlo najevo, že zfalšoval důkaz o jistém setkání v roce 1999, při kterém mu podle jeho tvrzení byl ukázán přímý důkaz o rozkazu k etnickému vyčištění jedné kosovské vesnice, o čemž pak publikoval článek na titulní straně svého listu v době, kdy válka vrcholila. Krom toho se samo NATO dopustilo příšerných masakrů, např. když v květnu 1999 bombardovalo konvoj 87 Albánců nedaleko vesnice Koriša , kteří se právě vraceli domů, nebo když zmasakrovalo desítky civilistů nakupujících v tržnici v Niši. NATO shodilo na Niš tříštivé bomby, které uvolňují spršku menších bombiček a působí tak škodu v širokém okolí. V Kosovu NATO použilo ochuzený uran, který o sedm let později způsobil rakovinová onemocnění. Takových útoků byly desítky a mluvčí NATO pravidelně popíral zprávy o úmrtí civilistů („vedlejší škody“), než nakonec přiznal pravdu. Při těchto událostech NATO zabilo zhruba stejný počet civilistů, kolik jich údajně zabily jugoslávské síly, mezitím co vražední spojenci NATO, albánští povstalci, roztáčeli své etnické čistky Srbů, Bosňáků a Romů, desetitisíce z nich uprchly na sever ve dnech mezi stažením jugoslávských jednotek z Kosova a příjezdem jednotek NATO. NATO se také pokusilo zabít prezidenta Miloševiće při leteckém útoku na jeho dům 22. dubna 1999.

Když začaly prosakovat informace, že tvrzení o srbských zločinech byla přehnaná, vzdala se Louisa Arbourová své práce hlavní žalobkyně, aby 15. září 1999 nastoupila ke kanadskému vrchnímu soudu. Začala si snad uvědomovat, že „kosovská genocida“ neexistovala právě tak, jako měly být v roce 2003 v Iráku zbraně hromadného ničení? Její nástupkyně Carla del Ponteová informovala 10. listopadu 1999 OSN, že forenzní specialisté exhumovali celkem 2.108 těl lidí různých národností, a že tito lidé zemřeli z nejrůznějších příčin. Vzhledem k tomu, že si tento konflikt vyžádal jak srbské, tak albánské oběti, a že samo NATO zabilo další stovky lidí, převážně civilistů, humanitární ospravedlnění této války zjevně neexistovalo. Mezinárodní výbor Červeného kříže v této době sestavil seznam více než 3 000 pohřešovaných, zahrnující příslušníky všech národností, který obsahoval jak pohřešované, tak ty, o nichž se předpokládalo, že jsou mrtví. Jak v té době potvrdily zprávy z uprchlického tábora Sangette poblíž Calais, došlo v tomto období k obrovské vlně emigrace z Kosova a Jugoslávie, zvláště k emigraci albánské a mnoho lidí ze seznamu „pohřešovaných“ mohlo prostě začít nový život v zahraničí.

V té době existoval dostatek důkazů, že masový exodus Albánců z Kosova, který vyvolal mediální senzaci, nevzešel z nějakého plánu etnického čištění, ale byl přirozenou reakcí na bombardování NATO a brilantním výkonem propagandy. Na základě dramatického úspěchu masového „odchodu“ východních Němců z východního Německa v roce 1989 a po obrovském mediálního šoku vyvolaném příjezdem prvních kosovsko-albánských uprchlíků několik dní po začátku bombardování si UÇK nepochybně uvědomila zásadní význam udržování proudu uprchlíků pro povzbuzení podpory jejich věci ze strany západní veřejnosti. Názor, že označení „uprchlíci“ bylo nesprávné, je podpořen skutečností, že ony statisíce lidí, které se vydaly do Makedonie a Albánie, neměly žádná zranění ani zdravotní obtíže, což by člověk očekával u lidí, kteří utekli před běsnícími genocidními zabijáky. Ještě horší než neexistence genocidy v Kosovu byla skutečnost, že bombardování NATO vlastně začalo ze zcela odlišného důvodu. Odpočítávání k válce začalo s událostmi v Račaku 15. ledna 1999. Kosovsko-albánské zdroje a západní vlády tvrdily, že ve vesnici v jižním Kosovu došlo k masakru, Srbové ale namítali, že tam došlo k přestřelce, při níž byli zabiti teroristé z UÇK. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) se ujala aktivní role při vyšetřování.

Walker byl americkým velvyslancem v El Salvadoru v době, kdy tam povstalci podporovaní Spojenými státy spáchali odporné zločiny. Hrál také roli v kampani za svržení generála Noriegy v Panamě v letech 1988-89. Personál Kosovské verifikační mise OBSE, kterou vedl, byl z valné části tvořen zpravodajskými důstojníky západních států, zejména americkými a britskými. KVM uskutečňovala politickou agendu spočívající ve zhoršování situace v Kosovu za účelem podkopat Miloševićovo postavení. Jak poznamenal bývalý člen KVM Roland Keith, Walker v podstatě pracoval pro americkou vládu: „Připadalo mi, … že síly které mne přesahovaly, neměly žádný skutečný zájem o obnovení stability v Kosovu, ale pravděpodobně sledovaly jinou politickou agendu, v rámci které toto [tj. mír] nemělo hrát vůbec žádnou roli.“ Na rozsah spolupráce na místě činu mezi teoreticky nezávislou KVM a NATO poukázala skutečnost, že Walker osobně volal, třebaže to posléze popřel, ze svého mobilního telefonu z Račaku jak americkému vyslanci Richardu Holbrookovi, tak americkému generálovi Wesleymu Clarkovi, vrchnímu veliteli sil NATO.

tags: #znečištěný #pramen #nedemokratické #počátky #evropské #ideje

Oblíbené příspěvky:

• Emise a Mercedes
• Zelenější město v Cities: Skylines
• Ekonomické změny v ČR
• Objevování přírody v mateřské škole
• Využití lodních kontejnerů