Znečišťování přírody za komunismu v Československu

Čtyřicet let komunismu se krutě podepsalo, kromě jiného, i na stavu životního prostředí. Komíny hutí a elektráren chrlily zplodiny, protože musely plnit plány pětiletek na 150 % a socialistický člověk se dusil. Rozorání mezí v dobách kolektivizace zemědělství navždy poznamenalo zdejší krajinu, stejně jako megalomanské stavby. S důsledky hnojení při intenzifikaci zemědělství se potýkáme dosud v podobě znečištěných řek a přehrad. Přesto až do konce 80. let u nás neexistoval žádný ústřední státní orgán, který by se o životní prostředí staral.

Dopady komunismu na životní prostředí

Během komunistické éry byla ochrana životního prostředí marginální. Ačkoliv byly zřízeny některé chráněné oblasti a byly přijaty zákony o ochraně přírody, v praxi byly ekologické zájmy často podřízeny průmyslovým cílům.

Hlavním rysem komunistického hospodářství byla rychlá industrializace, která byla považována za klíč k dosažení ekonomického růstu a samostatnosti. V Československu to vedlo k masivnímu rozvoji těžkého průmyslu, chemického průmyslu a těžby uhlí.

Znečištění ovzduší bylo jedním z nejvážnějších problémů. Průmyslová centra jako Ostrava, Kladno a severní Čechy se stala synonymem pro smog a škodlivé emise. Emise oxidů síry a dusíku způsobovaly kyselé deště, které poškozovaly lesy, zemědělskou půdu a vodní ekosystémy.

Velký dopad měl komunismus také na vodní zdroje. Rozvoj průmyslu vedl k intenzivnímu využívání vodních zdrojů, často bez adekvátního čištění odpadních vod. Průmyslové odpady byly často vypouštěny přímo do řek, což vedlo k závažnému znečištění vodních toků.

Čtěte také: Definice znečištění

Dalším významným problémem byly rozsáhlé zásahy do krajiny, které byly realizovány v rámci kolektivizačních a industrializačních projektů. Velké plochy zemědělské půdy byly transformovány na průmyslové zóny nebo využívány pro těžbu surovin.

Kolektivizace zemědělství měla za následek intenzivní využívání chemických hnojiv a pesticidů, což způsobilo další znečištění vodních zdrojů a půdy.

Zatajování informací

Základním problémem ochrany životního prostředí v totalitě bylo zatajování informací státními orgány. Ten problém spočíval v tom, že se utajovaly informace, které měly sloužit k tomu, aby se ten stav nějakým způsobem zlepšil. Úřady tehdy skutečně některé informace před veřejností tajily. Tehdy se poodhalilo jenom to, co bylo z jejich pohledu nezbytně nutné a co si lidé vyžádali, že chtějí vědět, anebo co uniklo prostřednictvím lidí, kteří na těch orgánech pracovali a kteří naznali, že by se o tom mělo vědět. To znamená, ten únik informací tady samozřejmě byl, ale oficiálně tam byla skutečně velká bariéra.

Asi ten rozdíl mezi Českou republikou a západoevropskými zeměmi je nejlépe ilustrovat na jednom příkladě. Zhruba počátkem 70. let v Německu začali zjišťovat chřadnutí lesů, v České republice také a bylo zjištěno, že to je z velkých zdrojů znečištění ovzduší, především oxidem siřičitým čili z velkých elektráren. V Německu v průběhu 70. A 80. let všechny elektrárny byly vybavené odsiřovacími zařízeními, na území České republiky to odsiřování začalo až v 90. letech a dnes, zaplaťpánbůh, jsou všechny elektrárny odsířené.

Na odboru památkové péče a ochrany přírody na krajském národním výboru se říkalo středisko namátkové péče, což tak trochu charakterizovalo tu situaci, kdy se stát tvářil, že se stará o ochranu životního prostředí a přírody, ale moc velká aktivita vyvíjena nebyla.

Čtěte také: Jak bojovat se znečištěním ovzduší

Pohled na ochranu přírody

Před rokem 1989 témata ochrany přírody a životního prostředí nepatřila mezi ty, která by zásadně rezonovala v tehdejších médiích nebo mezi širokou veřejností. A to přesto, že viditelné negativní dopady těžkého průmyslu, povrchové těžby nerostů, případně odvodňování krajiny byly čím dál patrnější. Avšak plnění plánů všech odvětví průmyslu bylo důležitější, než čistý vzduch třeba na Ostravsku.

Ta ochrana přírody měla dvě podoby v podstatě jako dneska. Měla jednu státně organizovanou a jednu spolkovou. Ta byla postavená na nějaké konstruktivní pomoci té státní, protože kdo by prosazoval zájmy proti socialismu, proti linii jedné strany, tak by nemohl fungovat. Takže hnutí Brontosaurus, Tis a podobně se snažila něco pro přírodu dělat, ale nebyla to konfrontační záležitost, spíš hledání řešení v takových mantinelech.

Státní ochrana přírody byla naprosto svázaná s tím aparátem a stačí se podívat do časopisu Šumava ze sedmdesátých let, jak vypadaly úvodníky. Bylo potřeba aplikovat závěry sjezdu KSČ a přiměřeně je přenést na ochranu přírody. A bralo se to tak, že ochrana přírody ano, je fajn, ale nemůže bránit soběstačnosti Československé socialistické republiky třeba v potravinách a podobně.

Plánované socialistické zemědělství, zvyšování produkce jak v rostlinné, tak i živočišné výrobě, se postupně dostávalo i na Šumavu. Stávalo se to, co by v dnešní chráněné krajinné oblasti vůbec nebylo možné.

Byly to spojené nádoby. Zastavovala se úrodná půda u Prahy, za to se hledaly náhradní restituce, takže se zúrodňovaly bažiny na Šumavě, odvodňovaly se, sela se tam kukuřice.

Čtěte také: Znečišťování ovzduší a jeho zdroje v ČR

Změny po roce 1989

Po pádu komunismu v roce 1989 se Česká republika začala intenzivněji věnovat otázkám ochrany životního prostředí. Sanace kontaminovaných oblastí, modernizace průmyslových provozů a zlepšení systému čištění odpadních vod jsou jen některé z kroků, které byly podniknuty. Přestože bylo dosaženo značného pokroku, dědictví komunistické éry stále ovlivňuje českou ekologii. Sanace starých ekologických zátěží je nákladná a časově náročná.

I po listopadu 89 bylo možné začít tím, co bylo nezbytně potřeba. Vzniklo ministerstvo životního prostředí, první český ministr životního prostředí Bedřich Moldán, dnes senátor, vznikla federální komise pro životní prostředí, první federální ministr Josef Vavroušek a ti se velice připraveně postarali o to, aby tady vznikly vlastně první zákony o životním prostředí. První zákon o životním prostředí na území Československa je až z roku 1990. Obdobně se podařilo v roce 92 přijmout takřka dokonalý zákon o ochraně přírody a krajiny.

Ale řada těch nástrojů není využívaná tak, jak by měla, to znamená, nejsou ty zákonné prostředky uplatňovány především orgány státní správy. Informování obyvatel o životním prostředí se podle Rokose jednoznačně zlepšilo, ale i dnes orgány veřejné správy mají tendenci říkat jenom to, co je nezbytně nutné, a pokud člověk přímo po těch informacích nejde, i třeba s využitím zákona o právu na informace, tak se prostě ty věci nedozví.

Zcela neoddiskutovatelně se zlepšila třeba kvalita ovzduší. Teď už si nikdo skoro nevzpomíná, že v okolí cementárny Mokrá byly listy dřevin pokryty hustou vrstvou vápencového popílku. Složitější je situace s čistotou vod. Tam především takové ty plošné zdroje znečištění, které jsou ze zemědělské výroby z hnojiv, ale také znečištění z pracích prášků, eutrofizace vod, tak to přetrvává, a to bude problém, který Českou republiku ještě bude trápit hodně dlouho.

Počátky ochrany přírody v Česku

Historie ochrany přírody v Česku byla, asi jako všude ve světě, řízená potřebami panovníků. Války, zemědělská výroba a těžba dřeva poměrně zpustošila divokou přírodu, a i když ještě na světě nebylo zdaleka tolik obyvatelstva, infrastruktury a dalších vymožeností moderní doby, krajina, fauna a flóra už značně utrpěly. Žofínský prales, první, a tedy nejstarší národní přírodní rezervace a zároveň jedna z nejstarších rezervací v Evropě letos slaví 185 let. Nachází se v Novohradských horách, jižně od Českých Budějovic a poblíž hranic s Rakouskem. Obě tato místa prohlásil v roce 1838 za chráněnou lokalitu tehdejší majitel panství Nové Hrady hrabě Jiří František August Buquoy.

V jejich čele stál generální konzervátor Rudolf Maximovič a výkonnými orgány ochrany přírody byly v té době dva památkové úřady: v Praze a v Brně. Práce těchto konzervátorů pomohla utvářet nové přírodní rezervace, jejichž počet se v průběhu 14 let zvýšil z 20 na 160 chráněných území.

Za socialismu nebylo jednoduché vyvinout jakoukoliv aktivitu bez zásahu politického systému. I přesto v roce 1969 vznikl TIS - Svaz pro ochranu přírody a krajiny, který se v následujících deseti letech zasadil o mnohá zlepšení v oblasti ochrany přírody. Výrazným seskupením se v 80. letech 20. století stalo hnutí Brontosaurus, které se dostalo až do nejpopulárnějšího mládežnického časopisu Mladý svět a motivovalo další zájmové organizace. Bohužel ani to, ani předpisy nezastavily mizení vzácných druhů rostlin, živočichů a zvěře. Pákou na pytláky se stal zákon České národní rady č. 65/1986 Sb., tzv. sankční dodatek, který poprvé umožnil udělovat sankce a pokuty za poškozování přírody.

Důležité milníky v historii ochrany přírody v Česku

tags: #znečišťování #přírody #za #komunismu #Československo

Oblíbené příspěvky:

• Jak rozpoznat ptačí zpěv
• Odstraňte bublání odpadu dřezu
• Zaplacená ekologická daň - vysvětlení
• Udržitelnější domácnost
• Ekonomické a ekologické hodnocení lesůO marteloskopech a jejich využití