Celibát v Přírodě: Definice a Kontexty

Latinské adjektivum caelebs znamená česky neženatý, svobodný.

Celibát jako Závazek a Dar

Kán. 277 stanoví v § 1.: Duchovní jsou povinni zachovávat dokonalou a trvalou zdrženlivost pro Boží království, a proto jsou vázáni celibátem, který je zvláštním Božím darem, jímž se mohou duchovní snáze a s nerozděleným srdcem svobodněji oddat Kristu a službě Bohu i lidem.

§2. říká: S náležitou moudrostí se duchovní chovají k osobám, jejichž častá společnost by mohla ohrozit závazek duchovních ke zdrženlivosti nebo vzbudit pohoršení u věřících. (překlad M.

Z formulace kánonu plyne, že se závazek týká dokonalé a trvalé zdrženlivosti v pohlavním životě. Zdrženlivost se nekryje s čistotou, spočívající v užívání sexuality ve shodě s mravním řádem, jinými slovy se stále zdokonalujícím se poznáním člověka v tomto bodě.

Představuje jednu z jejích forem úměrně k zvolenému životnímu slohu, dobrovolné upuštění od sexuálních aktivit. Pro ilustraci: manžel má žít čistě právě tak jako celibátní kněz nebo řeholník, nežije ovšem zdrženlivě. Z formulace kánonu plyne dále, že se závazek týká zdrženlivosti dokonalé, tedy bez výjimek. Bezvýjimečnost platí vůči druhým (v jednotlivých sexuálních orientacích nebo deviacích) i vůči sobě (zevně, skutkem, ale i uvnitř, dobrovolnými myšlenkami nebo prožitky).

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Motivem tohoto závazku, který je na první pohled značně náročný, je podle kodexu Boží království. Tento pojem označuje vše, co přichází mezi nebem a zemí na svět v Ježíši Kristu jako vrcholném momentu dějin spásy i jako jejich cíli.

V nejnovějším dokumentu církve Dominus Jesus z 5. 9. 2000 se upozorňuje na to, že Boží království není totožné s církví v její pozemské, společenské a historické podobě.

Závazek celibátu je sice zcela jasně hodnocen jako uložená povinnost, charakterizován je však překvapivě jako dar od Boha. Z toho plyne několik důsledků: kodex nehodnotí celibát jako nepříjemnou povinnost, která by mohla být vnucovaná proti vůli příjemce, jako nelítostný rozkaz splnit hořký úkol.

Příjemce je jím obohacován, jinak by přece dar ztratil smysl. Obohacení je nesporné objektivně, to ale neznamená, že si to obdarovaný musí subjektivně uvědomovat. Když Jan Pavel II. Dar pochází vždycky z blahovůle dárce, nikdy z práva obdarovaného. To znamená, že na něj nemám nárok, ale dostávám ho nezaslouženě, aniž bych však, když ho dostanu, byl povinován protihodnotou.

Myšlenka daru by měla být inspirací zejména pro toho, kdo celibát prožívá opačně, pouze jako tíživou cenu, kterou musí zaplatit za toužené kněžství. Smyslem tohoto daru, pokračuje kodex, je patřit Kristu nerozděleným srdcem, aby bylo možno svobodněji sloužit Bohu a bližnímu.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Celibát má tedy služebnou, nikoliv asketickou funkci. Rozdělené srdce symbolizuje lidskou osobu, která vychází vstříc více než jednomu protějšku, což je samozřejmě v životě obvyklé. Každému ze svých protějšků však nabízí pouze část svého „srdce“.

Nerozdělené srdce znamená dát se druhému zcela, nakolik je slovo zcela dostatečně realistické. Dát se nerozděleným srdcem Kristu může být plně slučitelné s manželstvím, přátelstvím nebo jiným družným vztahem, jestliže je vztah s člověkem uskutečňován „v Bohu“.

Naproti tomu je neslučitelné s celibátním kněžstvím, je-li kněz pastýřem, který pase sebe sama. Ze slov kodexu vyplývá, že rozdělené srdce je nežádoucí náboženskou situací. Právě v tom smyslu je celibát darem: chce obdarovat člověka tím, že mu něco usnadňuje.

Kodex soudí, že úprava celibátu zabezpečuje nerozdělené srdce kněze a tím jeho snadnější vztah ke Kristu. Na konci této pasáže je připojena pastorační směrnice: je povinností klerika, vázaného celibátem, být prozíravým v společnosti s lidmi, s nimiž může častý kontakt pozvolna - nebo i rychle - vést k ohrožení závazku vytvářením neviditelného pouta, které je postupem času stále pevnější.

Pohoršení může způsobit klerikovo nevhodné chování u každého člověka. Varování kodexu se však především týká tzv. maličkých, tzn. osobnostně nestabilizovaných jedinců. Jednání, které by „silným“ křesťanům nepřipadalo problematické, hodnotí „slabí“ pro křehkost své osoby a úsudku, tedy bez vlastní viny, jako hřích, a tím se zarmucují nebo dokonce dochází k jejich duchovní škodě.

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

Té by mělo být v rozumných mezích zabráněno. Farizejským pohoršením, které také nelze u celibátu vyloučit, je na místě pohrdat. Kodex taky konstatuje, že manželství kleriků s celibátním závazkem je neplatné (kán. 1087).

Pohledy na Celibát

O celibátu lze mluvit pareneticky, kriticky a polemicky. Besedy o něm v církvi bývají vedeny v parenetickém duchu, tzn. nabádavě a povzbudivě. U takového přístupu není na prvním místě chladná úvaha, nýbrž vřelé doporučení. Pádnost argumentu ustupuje nakažlivosti vlastního ocenění.

Je užitečné zabývat se námětem v duchu kritickém, snažit se o nestranný úsudek, nejen o probrání praktických otázek, které zajímají nejvíc, ale taky o kus teorie. Výhodou kritického přístupu je snaha oslovit individuální soudnost posluchače.

V debatě je vždycky nutné naladění posluchače na stejnou vlnovou délku, jakou má mluvčí, nejen racionální, ale taky emocionální. Začínají vlastně místem v evangeliu, kde se mluví o trojím druhu panictví. Ježíšovi odpůrci vyvolávají debatu o zápudném lístku. Když ho Ježíš odmítne, reagují učedníci zaraženě: pak je lépe se neženit.

Dostávají korigující odpověď: ne všichni pochopí to slovo. Následuje výčet trojího panictví. První typ, od narození, nazývali rabíni eunušstvím rukou Boží. Druhý typ, tehdy velmi rozšířenou „operací“, je eunušstvím rukou člověka. Oboje panictví je fyzické.

Třetí eunušství, duchovní pro Boží království, je dobrovolné, ale reverzibilní. Zřeknutí se manželství pro Boží království předpokládá pochopení, a dostane-li se ho někomu, je Ježíšem vybízen, aby z toho vyvodil závěr.

Na tomto místě evangelia je dvakrát řeč o tajemství, překračující chápavost člověka: nejen o tajemství duchovního eunušství, ale taky o tajemství manželství, které může být nazváno mysterium sui generis. Právě proto, že učedníci narazili v Ježíšově řeči o manželství na tajemství, lekli se.

Holandský teolog E. Schillebeeckx soudí, že evangelium má u paniců pro království Boží před očima existenciální nemožnost založit rodinu. Člověk nemůže jinak, protože je zcela stržen svou úlohou. Realizace takového rozhodnutí je možná jen pod vlivem víry.

Z toho plyne, že církev, žádající od kandidátů kněžství převzetí celibátního závazku, je přesvědčena, že jedním z kriterií povolání k tzv. služebnému kněžství jako zvláštní formě učednictví (na rozdíl od obecného, získávaného křtem), je porozumění pro panictví, motivované Božím královstvím.

Jde o kriterium negativní. Kdo má porozumění pro duchovní panictví, nemusí mít kněžské povolání, jak je zřejmé u řeholních bratří. S myšlenkami evangelia koresponduje psychologie člověka.

Jsou známy případy náboženské konverze, jejímž důsledkem je ukončení známosti, ne proto, že by je konvertita pociťoval jako náboženskou povinnost, ale z vnitřní nutnosti, protože ztratil smysl pro onen vztah. Třeba však rozlišovat: někdy se jedná o trvale nové zaměření, někdy o dočasnou reakci na duchovní euforii, plynoucí z objevení duchovního světa, která dříve nebo později vyprchá.

Také apoštolář vykonává inspirující funkci pro církevní myšlení. Sv. Pavel projevuje v1 Kor 7 přání, aby všichni lidé byli jako on, totiž svobodní. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu. Ženatý je rozpolcen. Těmi slovy chce pomoci k věrnému životu pro Pána bez rozptylování.

V pastorálních epištolách je vznesen požadavek, aby biskup byl jen jednou ženatý (1 Tim 3,2), právě tak jako jáhni (1 Tim 3,12). Z další historie jenom několik postřehů. K prvním právním úpravám dochází už začátkem 4. století.

Historický Vývoj Celibátu

V roce 306 zakázala synoda v Elvíře všem klerikům, vykonávajícím službu u oltáře, stýkat se s vlastními ženami. V r. 314 hrozí synoda v Neocesareji knězi sesazením, když se ožení. Tendence směrem k celibátu je tedy velmi raná. Na přelomu prvního tisíciletí zakázal Řehoř VII. ženatým kněžím účast na bohoslužebných úkonech.

Výrazný krok ve vývoji celibátu znamenalo prohlášení Inocence II. v r. 1139, že svěcení je manželskou překážkou. Pro novověk bylo důležité potvrzení tohoto prohlášení Tridentinem v 16. Na 2. vat. koncilu se mluvilo o celibátu v Dekretu o službě a životě kněží (16), v Konstituci o církvi (42) a v Dekretu o výchově kněží (10).

Koncil charakterizuje celibát jako znamení lásky a pramen duchovní plodnosti, jako cenný prostředek, s kterým církev získala bohatou zkušenost. Vyžaduje se náležité poučení bohoslovců. Závazek je potvrzen pro lat. církev, zatímco odchylná praxe východní církve zůstává v platnosti.

Pokud byl na biskupa vysvěcen ženatý kněz, museli se oba manželé po vzájemné dohodě od sebe oddělit a manželka musela vstoupit do vzdáleného kláštera. Pro charakteristiku pohnutých dějin celibátu poslouží alespoň dva výroky: jeden pochází od profesora Ignáce von Döllingera, který přispěl k vzniku starokatolické církve.

„Doufám“, píše svému příteli, delegátu synody v Bonnu, „že posílíte odpor proti kritikům celibátu. Když už klérus nebude moci ukázat lidu osobní oběť, kterou přináší své obci, pak je věc, kterou má zastupovat, ztracena.“ Druhý výrok pronesl mohučský arcibiskup Albrecht v roce 1540: „Vím, že všichni moji kněží jsou konkubináři. Co však mám proti tomu dělat?

Z dějin celibátu je patrné, že rozhodující silou pro jeho ustanovení a prosazování nebyly církevní zákony, ale spíše její duchovní instinkt. Kdo byl subjektem tohoto instinktu? Instinktivní tendence volaly samozřejmě po reflexi, která na sebe nedala dlouho čekat. Lze ji shrnout v třech bodech: v principu ekleziologickém (církevním) s důrazem na autoritu a tradici; v principu pastoračním s důrazem na disponovatelnost klerika; v principu vestálském, s důrazem na neslučitelnost sakrálního se sexuálním.

Současné Výzvy a Perspektivy Celibátu

Nejzajímavější je nesporně třetí princip. Soudí se, že krize jeho platnosti jako argumentu pro celibát není krizí těla, ale ducha. Slabost těla byla v celých dějinách celibátu problémem, ale vidět v ní argument proti celibátu má stejnou logiku jako vidět v cizoložství argument proti manželství.

Tlak proti celibátu souvisí se změněným obrazem člověka. Církev ve své věrouce vždycky oceňovala dobrotu Božího stvoření, ale pod vlivem jakéhosi kryptomanicheizmu pouze na papíře. V současnosti byl nastartován proces náboženské rehabilitace světa, přírody, hmoty, včetně těla, pohlaví a manželství.

Proslulým vysvětlením celibátu jeho odpůrci je poukaz na ekonomické důvody, které vrhají na církev stín hamižnosti za cenu ztráty životního štěstí mladých mužů, kteří se rozhodli pro vznešené poslání. Lidé, do jejichž obzoru nezapadá životní sloh druhého člověka, mají tendenci vyložit ho v jim důvěrně známých kategoriích.

Příkladem je vysvětlení celibátu jako opatření, zabraňující drobení církevního majetku. Zde je zapotřebí nestranné posouzení: Ekonomické důvody sehrály určitou roli při prosazování celibátu, ale ne v obvykle míněném smyslu. Vyhlídka na dobré zabezpečení, poučuje historie, přiváděla v křesťanském starověku po době pronásledování do církevní služby stále více mužů, kteří k tomu nebyli povoláni.

Ti usilovali nejen o existenční zabezpečení sebe, ale i svých rodin umístěním vlastních dětí jako nástupců v církevním úřadě. Požadavek celibátu je dost často vystaven kritice. Proto je potřebné pečovat nejen o výchovné programy kleriků (ut veritas placeat), ale také o přiměřené zdůvodnění (ut pateat).

Příslušný kánon obsahuje oficiální důvody pro celibát. Opírá se přitom o Písmo, v němž jsou objevovány nové nebo spíše nově viděné pohnutky právě tak jako o pastorační zkušenost. Mimořádnou důležitost pro studium důvodů, obhajujících celibát, má encyklika Pavla VI. „Kněžský celibát“ z roku 1967.

Bylo by velkým omylem myslet, že papež v tomto dokumentu smetl s lehkým srdcem kritiku celibátu ze stolu. Už na počátku si klade velmi otevřeně následující otázky: Je dnes vhodné zachovávat takovýto závazek? Nedozrál čas rozvázat pouto, které v církvi slučuje celibát s kněžstvím? Čím dokážu, že je tento závazek dnes svatý a vhodný?

V odpovědi uvádí nejdřív námitky proti celibátu: Nový zákon jej nevyžaduje; úzký vztah mezi kněžstvím a celibátem má původ v mentalitách velmi rozdílných od našich; zdobrovolněním by odpadlo mnoho pohoršení; celibát představuje násilí proti přírodě; není souhlas s ním spíše trpným krokem kandidáta, než jeho svobodným rozhodnutím?

Proto: musí mít opravdu smysl pro bezženství ten, kdo je přesvědčen o svém kněžském povolání? Ekleziologický význam, spočívá v tom, že celibát připodobňuje kněze ke Kristu v jeho lásce k církvi, usnadňuje modlitbu, naslouchání Božímu slovu, zahloubání se do Božích věcí a do služby eucharistii.

Eschatologický význam spočívá v tom, že podporuje v Božím lidu dychtění po nebeském království a je znamením nebeských dober. Na velmi často uváděnou námitku, že celibát redukuje počty kandidátů kněžství, papež odpovídá upozorněním na podobnou zkušenost církví a jiných náboženských společností, které celibát nevyžadují.

Dokument také popírá, že by celibát bránil fyzickým, psychologickým a citovým požadavkům člověka, jimž je nutno vyhovět, aby lidská osobnost zrála v každé své dimenzi, ovšem ti, kdo rozhodují o kandidátovi, musí mít na zřeteli co nejbedlivější zjištění jeho biologického a psychologického stavu a nesmí se spoléhat na kvapný povrchní posudek.

Kandidát a později i kněz, konstatuje dále dokument, který neusiluje o kázeň, se vystavuje velkému riziku. Kázeň je sice něco strohého, není však skličující, oceňuje ctnosti, které teprve dělají kněze. Mezi nimi vyzdvihuje cit pro odpovědnost, poctivost v přijímání závazků, harmonii mezi kontemplací a činností a jistotu při styku se světem.

Když kandidát dosáhl cíle, musí si uvědomit, že žádoucí celibátní mentality nenabyl jednou provždy, že ji však musí denně potvrzovat. Závěr encykliky pojednává o veřejné nevěrnosti vůči celibátnímu závazku. Celibátem se zabývá nejen magisterium, ale také teologie.

Pojímá ho jako prorockou symbolickou činnost, známou v Starém zákoně, např. u Jeremiáše nebo Ezechiela. Činnost proroka přecházela do jeho působení a zvěstování jako její součást. Kandidát si musí uvědomit, že jeho rozhodnutí není soukromou věcí.

Zdobrovolněním by se stal soukromou věcí, a tím by mu byl vzat charakter eschatologického a ekleziologického znamení kněžské služby. Celibát jako znamení působí pochopitelně na druhé, ale nejen na ně, ale také zpětně na nositele a jeho víru.

Jedná se o účinné znamení, ve kterém se jednou provždy, ale také vždy znovu realizuje úplné odevzdání se, nejen klerika, ale i jeho okolí, nakolik si uvědomuje význam znamení. Zatímco roli řeholníka lze charakterizovat jako roli nevěsty Boží, roli kněze charakterizuje role ženicha církevní obce.

Idea znamení je cizí sociální psychologovi Otto Hürterovi, který rozlišuje celibát spontánní a uložený. První oceňuje jako plodný životní sloh, který může někomu velmi vyhovovat, k druhému se staví záporně. Přimlouvá se tedy za dobrovolný celib...

tags: #zralá #v #přírodě #porno #definice

Oblíbené příspěvky:

• Úspora energie díky recyklaci tepla sprch
• Scott Cunningham a jeho odkaz
• Podrobný postup měření emisí
• Odpadkové koše z kartonu Žďár
• Emise a legislativa v ČR