Výklad k § 11 odst. 9 zákona o ochraně ovzduší

Téma ochrany ovzduší je často diskutovanou otázkou, přičemž v mnoha situacích se může týkat i problémů každodenního života. Základním kamenem české právní úpravy ochrany ovzduší je zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší.

Klíčovými pojmy tohoto zákona jsou znečišťování (emise) a znečištění (imise). Těm je potřeba předcházet a snižovat jejich stávající úroveň. Preventivním prostředkem k dosažení těchto cílů jsou tzv. Programy zlepšování kvality ovzduší. Někdy je však potřeba reagovat přímo na konkrétní situaci znečištění.

Klíčové pojmy

• Stacionární zdroj znečištění - nepohyblivý zdroj, např.
• Mobilní zdroj znečištění - pohyblivý zdroj, zejm.
• Imisní limity - definují přípustnou úroveň znečištění ovzduší určitými látkami ve venkovním prostředí ve vztahu k určitému území. Zjednodušeně se dá říci, že stanovují, jak moc znečištěný vzduch na určitém území může být. Imisní limity jsou stanoveny zákonem a jejich přehled naleznete např.
• Emisní limity - definují přípustnou úroveň znečišťování, která musí být dodržena na každém komínovém průduchu nebo výduchu do ovzduší. Zjednodušeně lze říci, že určují, kolik konkrétních znečišťujících látek může do ovzduší vypustit konkrétní zdroj znečištění. Emisní limity jednotlivých znečišťujících látek jsou stanoveny ve vyhlášce Ministerstva životního prostředí č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování. Konkrétní emisní limity velkých stacionárních zdrojů jsou pak upraveny v tzv.
• Emisní stropy - definují maximální povolenou míru znečišťování stanovenou pro stacionární zdroj, skupinu stacionárních nebo mobilních zdrojů, provozovnu nebo vymezené území za určité období.
• Přípustná tmavost kouře - ukazatel, který se zjišťuje na základě tzv. Ringelmannovy stupnice.

Práva a povinnosti

Povinnost dodržovat stanovené emisní limity a neobtěžovat nikoho kouřem mají provozovatelé všech spalovacích zdrojů znečištění ovzduší bez rozdílu (tedy nejen provozovatelé významných zdrojů znečištění, ale i vlastníci kotlů určených k vytápění rodinných domů).[1] Ať už vás tedy obtěžuje kouřem soused nebo máte podezření, že stanovené emisní limity nedodržuje nedaleká továrna, můžete se bránit.

Především máte možnost obrátit se s podnětem na orgán oprávněný kontrolovat dodržování povinností provozovatelů stacionárních zdrojů znečištění. Tyto orgány jsou oprávněny uložit provozovateli opatření ke zjednání nápravy. Pokud toto opatření provozovatel neprovede, mohou vydat i rozhodnutí o zastavení provozu příslušného zdroje znečištění. Za účelem provedení kontroly musí provozovatel stacionárního zdroje znečištění umožnit pověřeným osobám přístup k tomuto zdroji i k jeho příslušenství.

Každý vlastník se totiž podle občanského zákoníku musí zdržet toho, aby jakékoli imise (mezi nimi i prach, kouř a pach) vnikaly na cizí pozemek, pokud k tomu dochází v míře nepřiměřené místním poměrům a způsobem podstatně omezujícím obvyklé užívání pozemku.[4] Pokud tedy takové imise vnikají na váš pozemek, můžete se bránit žalobou a požadovat, aby se vlastník zdroje znečištění nebo kouře zdržel činnosti, která přivádí imise na váš pozemek.

Čtěte také: Ochrana ovzduší – § 11 odst. 3

Jsou-li ale imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen (př. Jestliže zvolíme tuto cestu obrany, je nutné si uvědomit, že žalobce nese důkazní břemeno. Na podporu svých tvrzení je žádoucí opatřit si důkazy jako např. odbornou studii, autorizované měření nebo svědectví.

Jak již bylo zmíněno, nezanedbatelný vliv na stav ovzduší mají také domácí kotle. Kontroly provádějí odborně způsobilé osoby uvedené ve speciální databázi Ministerstva životního prostředí. Pokud vznikne opakované důvodné podezření, že nepodnikající fyzická osoba, která je provozovatelem stacionárního zdroje znečištění (např. váš soused, který topí v domácím kotli) nedodržuje své povinnosti (př.

Fakt, že si obec vyhrazuje právo kontrolovat, čím občané topí, představuje jistý zásah do soukromí. Otázkou kontroly tohoto typu spalování se tak zabýval i Ústavní soud.

Zákon o ochraně ovzduší upravuje také otázku spalování v otevřených ohništích (zahrnují se sem rovněž v zahradní krby nebo otevřená grilovací zařízení). Konkrétní regulace spadá do pravomoci obcí. Vydání vyhlášky můžete jako občan iniciovat.

Programy zlepšování kvality ovzduší vyhlašuje MŽP ve svém věstníku. Do 12 měsíců od vyhlášení programu musí příslušná obec a kraj v návaznosti na vyhlášený program zpracovat svůj časový plán provádění opatření uložených programem. Tento plán musí obec a kraj zveřejnit dálkovým způsobem, tj.

Čtěte také: Zákon o odpadech: podrobný výklad

S účinností od 1. 1. 2018 byla novelou zákona o ochraně ovzduší[13] vypuštěna právní úprava formy programů. Před novelou zákon o ochraně ovzduší stanovil výslovně, že programy mají formu opatření obecné povahy. To zajišťovalo, že programy musely být přijímány zákonem předvídaným způsobem, vč.

Na základě judikatury nejvyšších soudů se u nás uplatňuje princip materiálního pojetí opatření obecné povahy. To znamená, že opatřením obecné povahy je každý akt, který splňuje charakteristiky opatření obecné povahy, ačkoliv jej zákon za opatření obecné povahy výslovně neoznačuje.[15] Důležité je, že se se tento akt vztahuje ke konkrétní situaci (př. překračování imisních limitů na určitém území) a neurčitému okruhu adresátů (reguluje např.

Vzhledem k výše uvedenému, jsou dle našeho právního názoru programy zlepšování kvality ovzduší i nadále opatřeními obecné povahy. Vyjdeme-li z předpokladu, že program zlepšování kvality ovzduší je opatřením obecné povahy, jeho přijetí má probíhat následujícím způsobem. Návrh programu se zveřejňuje na úřední desce minimálně po dobu 15 dní a kdokoli, jehož práva, povinnosti nebo zájmy mohou být tímto programem dotčeny, k němu může uplatnit písemné připomínky. Pokud by MŽP zastávalo jiný právní názor ohledně právní formy programů zlepšování kvality ovzduší, hrozí, že by účast dotčené veřejnosti (tj. podávání připomínek) z jeho strany nebyla akceptována.

Proti přijatému programu se nelze odvolat. Lze ale zahájit přezkumné řízení, a to nejpozději do 1 roku ode dne nabytí účinnosti programu.[19] Zahájení přezkumného řízení může každý iniciovat podáním podnětu. O zahájení přezkumného řízení však vždy rozhoduje správní orgán dle svého uvážení. Přípustný je také soudní přezkum programu, a to na základě návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části.[20] Návrh může podat ten, kdo tvrdí, že byl programem zlepšování kvality ovzduší zkrácen na svých právech. Typicky se bude jednat o zkrácení práva na podnikání nebo práva vlastnického, pokud bude navrhovatelem provozovatel zdroje.

I kdyby program zlepšování kvality ovzduší neměl právní formu opatření obecné povahy, mohl by se každý člověk dotčený tím, že Česká republika neplní své závazky na ochranu ovzduší stanovené evropským právem[21] (např. Takovou žalobu podal i Frank Bold spolu s dalšími spolky zabývajícími se ochranou ovzduší.

Čtěte také: Co říká 69 odst. 2 písm. c zákona o odpadech?

Informace k aktuálnímu stavu znečištění ovzduší naleznete na webových stránkách Českého hydrometeorologického ústavu. [2] ČIŽP může rozhodovat také v případech, kdy se jedná o porušování zákona podnikající fyzickou osobou v zařízení uvedeném v příloze č. 2 zákona o ochraně ovzduší. Viz § 22 odst. [23] Více se o tomto přelomovém rozsudku dozvíte zde.

Zákon o ovzduší č. 201/2012 Sb. Zákon o ovzduší se nevztahuje na vnášení radionuklidů do ovzduší, na zdolávání požárů a na práce při odstraňování následků nebezpečných epidemií, živelních pohrom i jiných mimořádných událostí, prováděné podle jiných právních předpisů (například zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, zákon č. Zákon dále v příloze č. 2 (příloha č. 1 knihy) obsahuje tzv.

Problematika ochrany ovzduší zahrnuje širokou oblast a v detailním zpracování by přesáhla rozsah a záměr tohoto průvodce. Zákon č. 73/2012 Sb. o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, a o fluorovaných skleníkových plynech navazuje na přímo použitelné předpisy Evropské unie (od 11.3.2024 jde o 2024/590 a 2024/573) a upravuje práva a povinnosti osob a působnost správních úřadů při ochraně ozonové vrstvy Země a klimatického systému Země před nepříznivými účinky regulovaných látek ("RL") a fluorovaných skleníkových plynů ("FSP"). Vzhledem k tomu, že tuto oblast upravují i výše uvedená nařízení EU, je nutné znát požadavky těchto nařízení, protože jsou u nás plně platná. V článcích 5.15 až 5.20 jsou hlavní povinnosti z těchto nařízení uvedeny.

Osoba uvádějící na trh v České republice paliva smí na trh uvést pouze paliva, která splňují požadavky na kvalitu paliv stanovené prováděcím právním předpisem. Doklad, který prokazuje splnění požadavků na kvalitu paliv způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem, je povinna předat odběrateli vždy při první dodávce paliva a následně při změně kvality paliva. Osoby uvádějící na trh paliva stanovená prováděcím právním předpisem mají povinnost ohlásit údaje stanovené prováděcím právním předpisem ministerstvu do 31.

Osoba uvádějící na trh v České republice spalovací stacionární zdroj o jmenovitém tepelném příkonu 300 kW a nižším je povinna prokázat certifikátem podle jiného právního předpisu (zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky), že spalovací stacionární zdroj splňuje emisní požadavky pro tento stacionární zdroj podle přílohy č.

Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, která poskytuje k dispozici jiné osobě anebo dováží výrobek používaný při činnostech uvedených pod kódy 9.1. až 9.24. v příloze č.

V otevřeném ohništi lze spalovat jen suché rostlinné materiály neznečištěné chemickými látkami. Obec může vyhláškou stanovit podmínky pro spalování suchého rostlinného materiálu v otevřeném ohništi za účelem jeho odstranění nebo jeho spalování zakázat, pokud zajistí jiný způsob pro jeho odstranění podle jiného právního předpisu (zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech).

Odpad podle jiného právního předpisu (zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech), s výjimkou odpadu uvedeného v prováděcím právním předpisu, může být tepelně zpracován jen ve stacionárním zdroji, ve kterém je tepelné zpracování odpadu povoleno podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona. Tepelné zpracování odpadu je možné pouze pod dohledem osoby autorizované podle § 32 odst. 1 písm.

Právnická a fyzická osoba je povinna, je-li to technicky možné, u nových staveb nebo při změnách stávajících staveb využít pro vytápění teplo ze soustavy zásobování tepelnou energií nebo zdroje, který není stacionárním zdrojem. Tato povinnost se nevztahuje na rodinné domy a stavby pro rodinnou rekreaci a na případy, kdy energetický posudek (zákon č.

Provozovatel plavidla je povinen používat k pohonu plavidla pouze paliva, která splňují požadavky na kvalitu paliv stanovené prováděcím právním předpisem (vyhláška č. 312/2012 Sb.

Odborně způsobilá osoba je povinna od 1.1.

Zhotovitel podle stavebního zákona je povinen při provádění záměru, jeho změně nebo při odstraňování stavby dodržovat opatření k předcházení vzniku prašnosti a k omezování jejího šíření v souladu s přílohou č. 10 k zákonu, je-li to pro něj technicky možné a ekonomicky přijatelné. Splnění této povinnosti nebo technickou nemožnost nebo ekonomickou nepřijatelnost je zhotovitel povinen prokázat na vyžádání orgánu ochrany ovzduší.

Ochranou ovzduší se rozumí předcházení znečišťování ovzduší a snižování úrovně znečišťování tak, aby byla omezena rizika pro lidské zdraví způsobená znečištěním ovzduší, snížení zátěže životního prostředí látkami vnášenými do ovzduší a poškozujícími ekosystémy a vytvoření předpokladů pro regeneraci složek životního prostředí postižených v důsledku znečištění ovzduší.

Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie1) a upravuje, a) přípustné úrovně znečištění a znečišťování ovzduší, b) způsob posuzování přípustné úrovně znečištění a znečišťování ovzduší a jejich vyhodnocení, c) nástroje ke snižování znečištění a znečišťování ovzduší, d) práva a povinnosti osob a působnost orgánů veřejné správy při ochraně ovzduší, e) práva a povinnosti dodavatelů pohonných hmot a působnost orgánů veřejné správy při sledování a snižování emisí skleníkových plynů z pohonných hmot v dopravě.

Pro účely tohoto zákona se rozumí a) ovzduším vnější ovzduší v troposféře, b) znečišťující látkou každá látka, která svou přítomností v ovzduší má nebo může mít škodlivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí anebo obtěžuje zápachem, c) znečišťováním (emisí) vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do ovzduší, d) úrovní znečištění hmotnostní koncentrace znečišťující látky v ovzduší (imise) nebo její depozice na zemský povrch za jednotku času, e) stacionárním zdrojem ucelená technicky dále nedělitelná stacionární technická jednotka nebo činnost, které znečišťují nebo by mohly znečišťovat, nejde-li o stacionární technickou jednotku používanou pouze k výzkumu, vývoji nebo zkoušení nových výrobků a procesů, f) mobilním zdrojem se rozumí samohybná a další pohyblivá, případně přenosná technická jednotka vybavená spalovacím motorem, pokud tento slouží k vlastnímu pohonu nebo je zabudován jako nedílná součást technologického vybavení, g) spalovacím stacionárním zdrojem stacionární zdroj, ve kterém se oxidují paliva za účelem využití uvolněného tepla, h) provozovatelem právnická nebo fyzická osoba, která stacionární zdroj skutečně provozuje; není-li taková osoba známa nebo neexistuje, považuje se za provozovatele vlastník stacionárního zdroje, i) emisním limitem nejvýše přípustné množství znečišťující látky nebo skupiny znečišťujících látek vnášené do ovzduší ze stacionárního zdroje, j) emisním stropem nejvýše přípustné množství znečišťující látky vnesené do ovzduší za kalendářní rok, k) imisním limitem nejvýše přípustná úroveň znečištění stanovená tímto zákonem, l) palivem spalitelný materiál v pevném, kapalném nebo plynném skupenství, určený jeho výrobcem ke spalování za účelem uvolnění energetického obsahu tohoto materiálu, m) těkavou organickou látkou (VOC) jakákoli organická sloučenina nebo směs organických sloučenin, s výjimkou methanu, která při teplotě 20 °C má tlak par 0,01 kPa nebo více nebo má odpovídající těkavost za konkrétních podmínek jejího použití, n) organickým rozpouštědlem jakákoli těkavá organická látka, která je používána samostatně nebo ve směsi s jinými látkami, aniž by přitom prošla chemickou změnou, k rozpouštění surovin, produktů nebo odpadů, nebo která se používá jako čisticí prostředek k rozpouštění znečišťujících látek, jako odmašťovací prostředek, jako dispergační činidlo, jako prostředek používaný k úpravě viskozity nebo povrchového napětí, jako změkčovadlo nebo jako ochranný prostředek, o) tepelným zpracováním odpadu oxidace odpadu nebo jeho zpracování jiným termickým procesem, včetně spalování vzniklých látek, pokud by tím mohlo dojít k vyšší úrovni znečišťování oproti spálení odpovídajícího množství zemního plynu o stejném energetickém obsahu, p) spalovnou odpadu stacionární zdroj určený k tepelnému zpracování odpadu, jehož hlavním účelem není výroba energie ani jiných produktů, a jakýkoliv stacionární zdroj, ve kterém více než 40 % tepla vzniká tepelným zpracováním nebezpečného odpadu nebo ve kterém se tepelně zpracovává neupravený směsný komunální odpad.

Imisní limity a přípustné četnosti jejich překročení jsou uvedeny v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Imisní limity jsou závazné pro orgány ochrany ovzduší při výkonu jejich působnosti podle tohoto zákona.

Přípustná úroveň znečišťování je určena emisními limity, emisními stropy, technickými podmínkami provozu a přípustnou tmavostí kouře.

Emisní limity musí být dodrženy na každém komínovém průduchu nebo výduchu do ovzduší. Emisní limity se dělí na a) obecné emisní limity stanovené prováděcím právním předpisem pro znečišťující látky a jejich skupiny a b) specifické emisní limity stanovené prováděcím právním předpisem nebo v povolení podle § 11 odst. 2 písm. d) pro stacionární zdroj.

Pokud je pro stacionární zdroj stanoven jeden nebo více specifických emisních limitů nebo jeden nebo více emisních stropů, nevztahují se na něj obecné emisní limity. Specifický emisní limit stanovený v povolení provozu podle § 11 odst. 2 písm. d) nesmí být stejný nebo vyšší než specifický emisní limit stanovený prováděcím právním předpisem pro daný stacionární zdroj.

Emisní stropy se stanovují pro stacionární zdroj, skupinu stacionárních nebo mobilních zdrojů, provozovnu4) nebo vymezené území.

Emisní stropy doplňují emisní limity s výjimkou stacionárních zdrojů uvedených pod kódy 9.1. až 9.24. v příloze č. 2 k tomuto zákonu, u kterých může být emisní limit pro těkavé organické látky emisním stropem nahrazen.

Technické podmínky provozu doplňují emisní limity s výjimkou spalovacích stacionárních zdrojů o celkovém jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a vyšším spalujících uhlí těžené v České republice a specificky konstruovaných pro toto palivo, u kterých může být emisní limit pro oxid siřičitý stanovený prováděcím právním předpisem, nelze-li jej dosáhnout, nahrazen technickou podmínkou provozu stanovenou prováděcím právním předpisem.

Za účelem vyhodnocení úrovně znečištění ministerstvo zajišťuje posuzování úrovně znečištění a porovnání výsledné úrovně znečištění s imisními limity stanovenými v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

Posuzování a vyhodnocení úrovně znečištění se provádí pro území vymezené pro účely posuzování a řízení kvality ovzduší (dále jen „zóna“) a pro zónu, která je městskou aglomerací s počtem obyvatel vyšším než 250 000 (dále jen „aglomerace“). Seznam zón a aglomerací je uveden v příloze č. 3 k tomuto zákonu.

Posuzování úrovně znečištění provádí ministerstvo stacionárním měřením, výpočtem nebo jejich kombinací, podle toho, zda v zóně nebo aglomeraci došlo k překročení dolní nebo horní meze pro posuzování úrovně znečištění. Ministerstvo provádí hodnocení, zda v jednotlivých zónách a aglomeracích došlo k překročení dolní nebo horní meze pro posuzování úrovně znečištění.

Ministerstvo za účelem stacionárního měření stanoví státní síť imisního monitoringu a tuto síť provozuje. Státní síť imisního monitoringu ministerstvo zveřejní ve Věstníku Ministerstva životního prostředí.

Pro vyhodnocení úrovně znečištění se použijí i výsledky měření úrovně znečištění prováděné osobou, které bylo vydáno rozhodnutí o autorizaci (dále jen „autorizovaná osoba“) pro měření úrovně znečištění podle § 32 odst. 1 písm. b). Ministerstvo uvědomí autorizovanou osobu o způsobu využití těchto výsledků.

Úroveň znečišťování zjišťuje provozovatel a) u znečišťující látky, pro kterou má stanoven specifický emisní limit nebo emisní strop, anebo, pokud je tak výslovně stanoveno v prováděcím právním předpisu nebo v povolení provozu, u znečišťující látky, pro niž má stanovenu pouze technickou podmínku provozu, a b) u stacionárního zdroje a znečišťujících látek uvedených v příloze č. 4 k tomuto zákonu.

Provozovatel stacionárního zdroje zjišťuje úroveň znečišťování měřením. V případě, kdy nelze, s ohledem na dostupné technické prostředky, měřením zjistit skutečnou úroveň znečišťování, nebo v případě vybraných stacionárních zdrojů vnášejících do ovzduší těkavé organické látky uvedených v prováděcím právním předpisu, rozhodne krajský úřad na žádost provozovatele, že pro zjištění úrovně znečišťování se namísto měření použije výpočet. Výpočet namísto měření se použije také v případě záložních zdrojů energie podle odstavce 8 a v případě stacionárních zdrojů, u kterých tak s ohledem na jejich vliv na úroveň znečištění a na možnost ovlivnění výsledných emisí stanoví prováděcí právní předpis.

Měření se provádí v místě, za kterým již nedochází ke změnám ve složení odpadních plynů vnášených do ovzduší, nebo v jiném místě, které je přesně definováno obsahem referenčního kyslíku. Dochází-li u stacionárního zdroje ke znečišťování prostřednictvím více komínů nebo výduchů, zjišťuje se úroveň znečišťování na každém z nich, pokud není v povolení provozu podle § 11 odst. 2 písm. d) stanoveno jinak.

Úroveň znečišťování se zjišťuje jednorázovým měřením emisí v intervalech stanovených prováděcím právním předpisem nebo kontinuálním měřením emisí. Jednorázové měření emisí zajišťuje provozovatel prostřednictvím autorizované osoby podle § 32 odst. 1 písm. a). Kontinuální měření emisí provádí provozovatel stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 4 k tomuto zákonu.

Kontinuálním měřením emisí se zjišťují emise znečišťujících látek a provozní parametry uvedené v příloze č. 4 k tomuto zákonu. Ověření správnosti výsledků kontinuálního měření zajistí provozovatel jednorázovým měřením emisí provedeným autorizovanou osobou podle § 32 odst. 1 písm. a) jednou za kalendářní rok. Každé 3 kalendářní roky provozovatel zajistí kalibraci kontinuálního měření emisí.

Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) při výkonu kontroly provádí měření emisí za účelem ověření plnění emisních limitů a zjištění úrovně znečišťování. Protokol o tomto měření zasílá inspekce bez zbytečného odkladu na vědomí příslušnému krajskému úřadu. Tímto měřením emisí prováděným inspekcí není dotčena povinnost provozovatele zjišťovat úroveň znečišťování podle odstavce 1 a ověřovat správnost výsledků podle odstavce 5.

Za jednorázové měření emisí podle odstavců 4 a 5 se považuje pouze takové měření, kterému předchází oznámení inspekci učiněné provozovatelem nejméně 5 pracovních dní před provedením tohoto měření. Pokud dojde ke změně nebo zrušení termínu plánovaného měření z předem předvídatelných důvodů, musí tuto skutečnost provozovatel inspekci oznámit nejméně 1 pracovní den před původně plánovaným termínem.

Provozovatel stacionárního zdroje označeného kódem 1.1., 1.2. nebo 1.3. v příloze č. 2 k tomuto zákonu nezjišťuje úroveň znečišťování u tohoto zdroje měřením, slouží-li tento zdroj jako záložní zdroj energie, a jeho provozní hodiny, stanovené způsobem podle prováděcího právního předpisu, v daném kalendářním roce nepřekročí 300 hodin. To neplatí v případě, kdy uplatněním postupu podle § 4 odst. 7 nebo 8 vzniká celkový jmenovitý tepelný příkon 50 MW a vyšší.

tags: #11 #odst #9 #zakona #o #ochrane

Oblíbené příspěvky:

• Aktuální informace: Svoz odpadu Brloh
• Jak dosáhnout minimálního dopadu na udržitelnost
• Rozměry kontejnerů
• Definice obnovitelných zdrojů
• Pařížská dohoda