Druhá světová válka: Národy v ohrožení, příčiny a důsledky

Druhá světová válka byla největším ozbrojeným konfliktem v lidských dějinách a mimořádně významnou událostí XX. století. Měla dalekosáhlé důsledky a promítla se do všech oblastí života společnosti. Barbarský, agresivní fašismus vystavil hrozbě zničení nejzákladnější hodnoty lidské civilizace. Jedině díky mohutné protifašistické koalici, jejíž hlavní silou byl Sovětský svaz, se podařilo odvrátit hrozící nebezpečí a zachránit národy světa před novodobým otroctvím.

Příčiny druhé světové války

Druhá světová válka vznikla uvnitř kapitalistického světa v důsledku prudkého zostření rozporů mezi nerovnoměrně se rozvíjejícími kapitalistickými zeměmi. Úloha bezprostředního podněcovatele a útočníka připadla nejreakčnějším státům tehdejšího světa - nacistickému Německu, fašistické Itálii a militaristickému Japonsku.

Válka se rozvíjela v odlišných, kvalitativně nových historických podmínkách. Nejdůležitější z nich byl vznik a existence Sovětského svazu. Hlavním a určujícím rozporem epochy zahájené vítězství Velké říjnové socialistické revoluce byl rozpor mezi dvěma protikladnými společenskými soustavami - kapitalismem a socialismem. Proto oba soupeřící imperialistické bloky (Velká Británie, Francie a Spojené státy americké - Německo, Itálie a Japonsko), byl přes závažné rozpory, jež je rozdělovaly, jednotné v úsilí zničit Sovětský svaz, zastavit revoluční proces a obnovit neomezenou moc kapitálu ve světě.

Zatímco Francie a Velká Británie představovaly buržoazně demokratické společenské zřízení, patřily fašistické mocnosti, především nacistické Německo, k nejreakčnějším, nejšovinističtějším státům tehdejšího světa. Svou dobyvačnou politikou, vážnou a reálnou hrozbou pro světovou kulturu a civilizaci, vytvořili fašisté další závažný protiklad tehdejší doby - rozpor mezi nezávislostí, základními právy a demokratickými výsadami lidí na jedné straně a mezi fašistickou tyranií a novodobým barbarstvím na straně druhé.

Selhání politiky kolektivní bezpečnosti

V letech předcházejících druhé světové válce existovaly reálné možnosti zachránit světový mír. Objektivní možnost semknout mírumilovné síly v mezinárodním měřítku a zabránit fašistické rozpínavosti a světové válce zmařila politika vládnoucích kruhů Velké Británie, Francie a Spojených států, jež se vyznačovala úsilím usměrnit fašistickou agresi proti SSSR, a to i za cenu porobení četných národů a států Evropy i dalších světadílů.

Čtěte také: Vliv války na kanibalismus

Kulminačním bodem této politiky byla mnichovská dohoda čtyř mocností, jež vydala Československo na pospas hitlerovské zvůli a fakticky otevřela cestu světovému válečnému konfliktu. Všechny pokusy Sovětského svazu prosadit politiku kolektivní bezpečnosti a vytvořit pevnou hráz proti další fašistické agresi zmařila mnichovanská politika západních mocností.

Průběh a charakter války

Válka vypukla l. září l939. Fašistické mocnosti - Německo, Itálie, Japonsko a jejich spojenci - vedly od počátku do konce dobyvačnou, nespravedlivou válku. Velká Británie a Francie, jež vstoupily po přepadení Polska do války, nepodnikly žádná účinná opatření, jimiž by zastavily fašistickou agresi. Vedly tzv. „podivnou válku“, jež byla pokračováním mnichovské politiky. Druhá světová válka tedy začala z obou válčících stran, neboť obě strany v ní prosazovaly jedině své zájmy. Mezikapitalistické rozpory se ukázaly bezprostředně silnějšími a nedovolily vytvořit jednotnou protisovětskou frontu. Sovětský svaz zatím zůstal mimo válečný konflikt. Významnou měrou k tomu přispěla jeho zahraniční politika, rostoucí hospodářská a vojenská síla, jakož i podpora mezinárodního komunistického a dělnického hnutí a sympatie světové demokratické veřejnosti.

Z hlediska států, jež se staly obětí fašistické agrese, však byla válka v celém svém průběhu válkou spravedlivou a osvobozeneckou. Bylo tomu tak především proto, že boj porobených národů proti fašistickým útočníkům a okupantům nebyl pokračováním antisovětské politiky buržoazních vlád těchto zemí, nýbrž národně osvobozeneckým, antifašistickým hnutím lidu.

Pro druhou světovou válku bylo charakteristické, že se jí účastnily lidové masy, které nejenže nezůstaly pasivními vykonavateli vůle svých vlád, nýbrž svým aktivním a cílevědomým bojem proti fašismu se zasloužily o jeho revoluční a demokratické vyústění.

Vstup Sovětského svazu do války

Když 22. června l9l4 nacistické Německo přepadlo Sovětský svaz, začala Velká vlastenecká válka sovětského lidu a jeho armády. Na pole druhé světové války vstoupila mohutná materiální a duchovní síla, jež byla schopna nejen odolávat náporu hitlerovských armád, ale nakonec je i porazit. Do popředí se tak dostal nesmiřitelný boj dvou protikladných společenských systémů - kapitalismu a socialismu. Velká vlastenecká válka Sovětského svazu proti nacistickému Německu byla hlavní a podstatnou částí druhé světové války. Z hlediska svých cílů byla nesporně nejpokrokovější a nejspravedlivější válkou - válkou na obranu socialistické vlasti, země, jež byla základnou a oporou světových revolučních sil.

Čtěte také: Ekologické značení a GEN

Rozhodující oddíl na porážce světového fašismu měl tedy Sovětský svaz. Dokázal zmobilizovat potřebné materiální a psychické zdroje země, učinil přítrž fašistické rozpínavosti a přivodil zásadní zvrat v celém průběhu druhé světové války. Odrazil počáteční nápor fašistických spojenců a ve vítězných bitvách u Moskvy, Stalingradu a Kurska vytvořil základní předpoklady nejen k vyhnání vetřelců ze své země, nýbrž i k osvobození porobených národů Evropy a Asie a k dovršení porážky nacistického Německa a militaristického Japonska.

Také Velká Británie a Spojené státy americké, které vstoupily do války po japonském útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941, se zasloužily o porážku fašistického bloku.

Důsledky druhé světové války

Druhá světová válka měla mimořádný historický význam a její důsledky se dalekosáhle promítly do poválečného období. Fašistický blok, který byl nejreakčnější a nejútočnější částí, byl rozhodně poražen. Sféra nadvlády kapitalismu se podstatně zmenšila, přičemž došlo k zostření jeho všeobecné krize. Vítězství pokrokových, demokratických a mírových sil urychlilo světový revoluční proces. Sovětský svaz vyšel z války posílen, a to s velkou mezinárodní autoritou a prestiží. V četných zemích Evropy a Asie vznikly příznivé podmínky pro vítězství socialistické revoluce.

Tento vývoj se stal mocným impulsem pro rozvoj třídního boje proletariátu v kapitalistických zemích a pro růst komunistických idejí ve světě. To vše ovlivnilo též bouřlivý rozmach národně osvobozeneckého boje národů všech kontinentů, jenž vyústil v rozpad koloniálního systému. A v neposlední řadě vznikly také nové, nesrovnatelně příznivější podmínky pro řešení nejpalčivějšího problému současnosti - udržení míru na naší planetě.

První období války (1. 9. 1939 - 21. 6. 1941)

První období druhé světové války začalo 1. září 1939 přepadením Polska hitlerovským Německem. Velká Británie a Francie, které se zavázaly poskytnout Polsku vojenskou a materiální pomoc, vyhlásily 3. září Německu válku. Svůj slib však nesplnily a ponechaly svého spojence napospas fašistické agresi. Cílem této imperialistické politiky bylo pokusit se na účet Polska o vyrovnání s Hitlerem a zaměřit jeho expanzi dále na východ, proti Sovětskému svazu.

Čtěte také: Emise z Londýna

Polské tažení mělo za těchto okolností jednoznačný průběh. Nedostatečně vyzbrojená polská armáda nebyla schopna odolat drtivému náporu hitlerovských vojsk. Buržoazně statkářské Polsko bylo nakonec poraženo a jeho lid vystaven zvůli nacistických okupantů.

Zatímco vlády Velké Británie a Francie pokračovaly ve své politice, využil Hitler několikaměsíčního období relativního klidu k přípravě dalších válečných tažení. V dubnu 1940 přepadla jeho vojska Dánsko a Norsko. O měsíc později začalo západní tažení. Francie a Velká Británie se staly bezprostředním cílem nacistické agrese. Francie a s ní i Holandsko, Belgie a Lucembursko byly poraženy a Velká Británie se octla pod hrozbou nacistické invaze. Německo a Itálie, která 10. června 1940 zahájila válečné operace proti Francii a Velké Británii, ovládly téměř celou kontinentální Evropu.

Před útokem proti Sovětskému svazu se Německo pokusilo vyřadit z války Velkou Británii. Hitler nejprve nabídl Anglii „mírové vyrovnání“, ale nový Churchillův kabinet, který nekompromisně hájil zájmy britského impéria, tuto nabídku odmítl. Německo tedy zahájilo přípravy k invazi. Její předehrou byla letecká bitva o Británii, ve které však Německo uspělo a bylo donuceno odložit invazi na jaro 1941.

V Hitlerově válečné strategii začala převažovat idea východního tažení. Ukázalo se totiž, že Sovětský svaz je vedle Spojených států rozhodující silou, na kterou Velká Británie spoléhala ve válce s Německem. Proto se porážka definitivního pádu britské říše.

V druhé polovině roku 1940 přenesla Itálie válečné operace na africký kontinent. Britům se po velkých územních ztrátách podařilo italský postup dočasně zastavit a do jara 1941 vyhnala britská vojska Italy z Britského a Italského Somálska, Keni, Britsko-egyptského Súdánu, Etiopie a Eritreje a pronikla hluboko do Libye.

V říjnu 1940 dal Mussolini pokyn k útoku proti Řecku. Jeho vojska však utrpěla nečekanou porážku a byla zatlačena slabou řeckou armádou hluboko do nitra Albánie. Ztráty utrpělo také italské námořnictvo a Itálie se octla plně ve vleku Německa. Spojená německo-italská vojska přešla koncem března 1941 do útoku a v několika týdnech zahnala Brity zpět k egyptským hranicím.

Německo se začalo připravovat k přepadení Sovětského svazu. V září 1940 zpevnilo agresivní svazek s Itálií a Japonskem paktem tří mocností, ke kterému se postupně připojila řada satelitních států. Bezprostřední předehrou války proti Sovětskému svazu bylo balkánské tažení, které začalo v dubnu 1941 a skončilo hladkou porážkou Řecka, Jugoslávie a ovládnutím Kréty.

Na Dálném východě mezitím pokračovala japonská vojska v obsazování středních a jižních oblastí Číny. Po porážkách západoevropských mocností se těžiště válečné strategie militaristického Japonska přesunulo do rozsáhlých oblastí jihovýchodní Asie a Tichomoří. Tím se dostávaly do popředí japonsko-americké a japonsko-britské rozpory.

Hnutí odporu a Sovětský svaz

V porobených zemích Evropy a Asie se rozvíjelo protifašistické hnutí odporu. Zatímco jeho buržoazní složka se orientovala na západní mocnosti, odboj vedený komunistickými stranami spoléhal na revoluční síly ve světě, jejichž oporou byl Sovětský svaz. Národně osvobozenecké hnutí vnášelo do imperialistického charakteru války prvky spravedlivého boje proti fašismu.

Sovětský svaz, který zůstával stranou válečného konfliktu, musel činit rozhodná opatření, aby čelil hrozbě imperialistické intervence. Proto soustavně upevňoval svou ekonomickou a vojenskou sílu, která byla základem jeho obranyschopnosti. Velký význam mělo i posunutí hranic sovětského státu dále na západ, do oblastí, které po Říjnové revoluci imperialisté odtrhli od sovětského Ruska. 17. září vstoupila Rudá armáda a území západní Ukrajiny a Běloruska. Cílem tohoto osvobozeneckého tažení bylo zabránit dalšímu rozšíření fašistické agrese na východ a ochránit životy a majetek bratrského ukrajinského a běloruského lidu.

V listopadu 1939 vyprovokovalo Finsko ozbrojený konflikt. Rudá armáda však do poloviny března 1940 Finy porazila a zmařila tak dalekosáhlé protisovětské plány vládnoucích kruhů Velké Británie a Francie. Současně tím posílila i obranu Leningradu a důležitých komunikací vedoucích k Murmansku.

Sovětský svaz zůstával oporou i nadějí porobených národů, neboť byl nejvážnější překážkou hitlerovského Německa na cestě za světovládou. Proto se nacistická válečná strategie obrátila na podzim 1940 definitivně na východ, aby porážkou Sovětského svazu vytvořila rozhodující předpoklady ke konečnému vítězství.

Druhé období války (22. 6. 1941 - 18. 11. 1942)

Základním mezníkem druhého období války bylo přepadení Sovětského svazu Německem a jeho satelity. 22. Června 1941 začala Velká vlastenecká válka sovětského lidu, která se stala hlavní součástí druhé světové války. Vstup SSSR do války zásadně změnil poměr sil, který se do té doby vyvíjel ve prospěch fašistického bloku. Sovětský svaz byl nejdůslednějším a nejrozhodnějším bojovníkem proti fašismu, byl zárukou, že válka neskončí kompromisem, nýbrž totální porážkou světového fašismu a osvobozením zotročených národů.

Japonským útokem na americkou základnu Pearl Harbor v prosinci 1941 se válka rozšířila i do jihovýchodní Asie a Tichomoří. SSSR, USA a Velká Británie navázaly spojenecké svazky a utvořily jádro mezinárodní antifašistické koalice. Vedoucí silou této mohutné aliance byl Sovětský svaz.

Sovětský svaz však i za této mezinárodně politické konstelace nesl takřka celou tíži války proti Německu, které bylo nesporně hlavní údernou silou fašistického bloku. Sovětsko-německá fronta, kde se odehrávaly gigantické bitvy, byla rozhodující frontou druhé světové války.

Fašistická vojska využila momentu překvapení a počáteční početní i materiální převahy a pronikla v prvních týdnech a měsících hluboko do sovětského vnitrozemí. V těchto kritických okamžicích se však plně projevila síla sovětského státu. Postup fašistických vojsk byl umožněn jen za cenu vysokých ztrát na lidech i válečném materiálu. Všeobecný útok nakonec uvázl před Leningradem, Moskvou, Voroněží a Rostovem na Donu. Plán, který předpokládal, že do počátku zimy 1941 německá vojska vítězně ukončí východní tažení na linii Archangelsk-Astrachaň, se začal hroutit.

Na přelomu roku 1941 a 1942 dobyla Sovětská armáda prvního velkého vítězství v bitvě u Moskvy. Fašistická vojska v ní byla poražena a ustoupila na západ.

Na jaře 1942 se Hitler znovu pokusil o rozhodující úder. Soustředil jádro svých sil na jižním úseku fronty a vyslal je k Volze a ke Kavkazu. Cílem tohoto útoku bylo odříznout Moskvu od důležitých průmyslových, zemědělských a naftových oblastí na jihu země, poté ji obchvátit, dobýt a tím zlomit odpor celého Sovětského svazu. V červnu 1942 se mezi Donem a Volhou strhla největší bitva v dějinách - bitva u Stalingradu.

Západní mocnosti sice poskytovaly Sovětskému svazu určitou materiální pomoc, ale místo slibovaného otevření druhé fronty, daly přednost vylodění v severní Africe. To byla alternativa, která odpovídala především mocenským zájmům Velké Británie a USA, nepřispívala však splnění základního úkolu, tj. k porážce fašistického bloku v co možná nejkratší době.

Britové podnikali zatím jen sporadické a málo účinné nálety na Německo a vojenské cíle při atlantickém pobřeží. Intenzivně pokračovala námořní bitva o Atlantik a k velkým střetnutím docházelo i ve Středozemním moři.

V listopadu 1941 přešli Britové do proti)toku v severní Africe, zmocnili se Kyrenaiky a likvidovali i blokádu Tobruku. Avšak již v lednu 1942 zahájili fašisté nový útok. Jejich vojska ovládla Tobruk, pronikla hluboko na egyptské území až k El Alameinu.

Technologický pokrok a válčení

Druhá světová válka byla ve své době z hlediska využitých technologií zásadním milníkem. Ať už z pohledu výzbroje, logistické podpory, komunikačních technologií, medicíny nebo raketové techniky. K zásadnímu posunu navíc došlo i během samotného konfliktu, na jehož počátku aktéři běžně používali technologie z první světové války, které mnohdy pocházely už z devatenáctého století.

S postupujícím časem se ale během konfliktu vyvinula proudová letadla, balistické střely a v případě Spojených států amerických dokonce i atomová zbraň, kterou USA použily ve dvou případech v Japonsku.

Významnou roli hrálo také letectvo, které podobně jako v období první světové války plnilo průzkumné i bombardovací úlohy. V rámci strategického bombardování se letadla zaměřovala na útoky proti zalidněným oblastem, cílem bylo narušení nepřátelské průmyslové výroby a morálky obyvatelstva. Značný pokrok zaznamenal systém protivzdušné obrany, který využíval radaru i vylepšeného protileteckého dělostřelectva.

Během druhé světové války ale i přes zvyšující se úroveň mechanizace zůstávala jádrem vojska pěchota. Většina pěchotních zbraních se zásadněji nelišila od těch využívaných během první světové války. K výraznějším pokrokům došlo jen v některých oblastech, jako byly přenosné kulomety či některé typy samopalů.

Moderní válčení a technologie

Překotný rozvoj technologií během druhé světové války umožňoval předpoklad, že další pokrok bude pokračovat i po jejím konci. S tím, že se proměnily technologie, souhlasí i analytik Bahenský z Pražského centra pro výzkum míru Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, podle něhož se s technologiemi proměňuje i to, jak jsou vojenské konflikty vedeny.

Podle Řepy byla logistika během druhé světové války klíčová. Totéž ale platí i v současnosti. „Armáda bez zásob je armáda odsouzená k porážce. Nové technologie samozřejmě umožňují rychlejší a přesnější zásobování, ale zároveň jej ohrožují nové zbraně, například údery dronů zaměřené na zásobovací kolony. Zásobování je tak stále jedním z nejzranitelnějších článků, ačkoliv máme lepší vozidla, GPS či digitalizaci,“ vysvětlil.

Podle Bahenského je v současné době mnohem větší potřeba z hlediska paliv či maziv. Vzrostly také nároky na údržbu techniky. Drony podle něho logistiku spíše zkomplikovaly, což je viditelné u ruského konfliktu na Ukrajině, kde ani jedna strana nemá proti bezpilotním letounům dostatečnou obranu.

Tanky, zákopy a pěchota

Podle Řepy jsou takovým případem tanky. „Dlouho se tvrdilo, že v moderním boji ztrácejí význam. Na Ukrajině se však ukázalo, že tanky jsou stále důležité, ale zároveň zranitelné, pokud nejsou podporovány správnou taktikou, pěchotou a maskováním,“ popsal vojenský historik a dodal, že Kyjev i Moskva utrpěly obrovské tankové ztráty právě kvůli špatné integraci s dalšími složkami.

Řepa také uvedl, že před konfliktem na Ukrajině by jen málokdo očekával návrat k téměř první světové válce, co do rozsahu budovaných zákopových linií. „Fronta se na řadě úseků od roku 2022 podobá například pozicím z roku 1916 - s masivním ostřelováním a malým pohybem. Pozice nejsou nepropustné, ale návrat k manévrovému způsobu boje jako na začátku války s pokusy o hluboké průlomy už je prakticky nemožný,“ upřesnil.

Podle Bahenského se role pěchoty od dob druhé světové války nezměnila příliš a základní principy, které se vyvinuly už za první či druhé světové války, zůstávají stejné. Nárůst palebné síly bojujících stran dle analytika tehdy vedl k tomu, že formace v otevřeném poli už nebyly udržitelné, protože ten, kdo byl vidět, mohl být snadno zasažen.

Podle Řepy se ale role pěchoty jako takové změnila. „Už to není jen anonymní masa vojáků, ale změnila se na specializovanou složku - často se dělí na útočné, průzkumné, diverzní (sabotážní) či dronové týmy. Dnes pěchota často bojuje v malých jednotkách, s vysokou autonomií, a spoléhá na přímou podporu z dronů, přesných zbraní a satelitních dat,“ vysvětlil.

Vojenský historik také poukázal na významný rozdíl mezi Ukrajinci a Rusy. Na ruské straně je podle něho stále občas přítomen pokus o útočící lidské vlny, což ale k zásadnímu průlomu a zhroucení celých úseků fronty s výjimkou úvodu konfliktu nevedlo. „Druhá světová válka byla až na několik operací o mnohem větší pohyblivosti, protože nasazenou pěchotu podpořila obrněná technika, což mnohdy končilo obklíčením. Ta na nynějším ukrajinském bojišti většinou nemá dlouhou životnost,“ dodal.

Dělostřelectvo a moderní konflikty

Významný vliv má v současných konfliktech i dělostřelectvo, které Řepa označuje za „krále bojiště“. To podle něho vyplývá z plošného působení, dosahu a relativní přesnosti. „Navíc je i finančně dostupné, rozhodně levnější než používaní přesných raket, což na blízkou vzdálenost nedává smysl. Je to skutečně i souboj výrobních linek,“ popsal.

Ruská válka na Ukrajině podle Řepy potvrdila, že i v jednadvacátém století může dělostřelectvo rozhodovat o úspěchu ofenzivní nebo obranné operace. Zcela zásadní roli má dělostřelectvo i podle Bahenského. „Od druhé světové války je jeden z největších zabijáků na bojišti,“ míní.

„Rozdíl oproti druhé světové válce je v tom, že moderní dělostřelectvo je mnohem mobilnější a přesnější,“ dodal Řepa.

tags: #2 #světová #válka #národy #v #ohrožení

Oblíbené příspěvky:

• Využití asfaltových směsí pro utěsňování skládek
• Rozklad odpadu v přírodě
• Více o kompostování s Prasátkem Peppou
• Legislativa v oblasti životního prostředí ČR
• Vývoj ekologie v ČR po revoluci