Mezinárodní úmluvy o ochraně živočichů a organizace na ochranu přírody

05.03.2026

V polovině 60. let 20. století, v době globálního hospodářského vzestupu, oživily některé vlády i nadnárodní organizace myšlenku zakotvit účinnou péči o přírodní a kulturní památky, jejichž význam jednoznačně přesahuje hranice jednotlivých států či kontinentů, nikoli jen do deklarací nebo závěrů odborných konferencí, ale do mezinárodního práva.

V roce 1965 se proto přímo v sídle amerického prezidenta, ve známém Bílém domě ve Washingtonu, konala konference, která vyzvala politiky z celého světa k založení Nadace světového dědictví (World Heritage Trust), která by podporovala ochranu globálně významných kulturních památek a přírodních lokalit.

Podobný návrh zpracovala o něco později také nejvlivnější nevládní ochranářská organizace s celosvětovou působností, Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN), a nedlouho po svém založení také Mezinárodní rada památek a sídel (ICOMOS).

Všechny návrhy byly v červnu 1972 předloženy Konferenci OSN o životním prostředí člověka ve Stockholmu k široké diskusi.

Uvedené úsilí, navazující na etické poselství velikánů, jako byl věhlasný humanista, doktor filozofie, teologie a lékařství a jeden z nejlepších varhaníků všech dob Albert Schweitzer, zdůrazňující úctu k životu a tím i přírodě, americký lesník Aldo Leopold, prosazující péči o celé ekosystémy, a v neposlední řadě německý botanik a činovník Hugo Conwentz, autor koncepce péče o přírodní památky, nakonec vyústilo v listopadu 1972 v přijetí Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Convention Concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage).

Čtěte také: Ochrana přírody: Mezinárodní symbol

U přípravy a následného zrodu zmiňované mezinárodní mnohostranné konvence stála od samého začátku jedna z nejstarších odborných institucí Organizace spojených národů: Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), která je dodnes jejím patronem.

Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví

Úmluva byla schválena v Paříži 16. listopadu 1972 generální konferencí Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) a v platnost vstoupila dne 17. prosince 1975.

Vytváří systém kolektivní ochrany kulturního a přírodního dědictví, které by mělo být zachováno pro budoucí generace.

Jejím hlavním cílem je tak chránit části kulturního a přírodního dědictví, které mají mimořádný význam, a z tohoto důvodu je třeba je zachovat jako součást světového dědictví lidstva jako celku.

Jinak řečeno, jedná se o místa, jejichž kulturní nebo přírodní význam je tak výjimečný, že přesahuje hranice příslušného státu a je stejně důležitý pro současné i budoucí generace celého lidstva: proto má nepřetržitá ochrana takového dědictví nejvyšší význam pro celé mezinárodní společenství.

Čtěte také: Vývoj klimatických dohod

V rámci UNESCO, které v rámci OSN převzalo nad úmluvou gesci, byl ustaven Mezivládní výbor pro ochranu kulturního a přírodního dědictví výjimečné světové hodnoty, zkráceně nazývaný Výbor pro světové dědictví a scházející se jednou ročně: rozhoduje mj. o zapsání nových lokalit na Seznam světového dědictví UNESCO.

Povinností každé smluvní strany je zabezpečit označení, ochranu, zachování a předávání kulturního a přírodního dědictví budoucím generacím, které se nachází na jejím území.

ČSFR přistoupila k Úmluvě o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví 15. listopadu 1990 a závaznou se pro ni stala 15. února 1991.

Seznam světového dědictví UNESCO

Úmluva vytváří Seznam světového dědictví (World Heritage List), do něhož jsou zapisovány památky s výjimečnou hodnotou, jedinečností, autenticitou a celistvostí splňující nejméně jedno z deseti náročných kritérií.

O zápisu do Seznamu rozhoduje Výbor pro světové dědictví (World Heritage Committee), složený ze zástupců států, jež se staly smluvními stranami úmluvy.

Čtěte také: Recyklace a její mezinárodní den

K 1. srpnu 2024 jich bylo 196, tedy všechny členské státy OSN.

Jak ale rozhodnout, zda určitá stavba nebo lesní porost skutečně představuje dědictví lidstva jako celku?

Ke kulturnímu dědictví se podle úmluvy řadí architektonická díla, díla monumentálního sochařství a malířství, prvky či struktury archeologické povahy, nápisy, jeskynní obydlí a kombinace těchto prvků, jež mají výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy.

Autoři úmluvy ale neměli na mysli jen jednotlivá díla.

Světovým kulturním dědictvím UNESCO se proto mohou stát i skupiny oddělených či spojených budov, jež mají z důvodu své architektury, stejnorodosti či umístění v krajině výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy.

Přírodní památky zapsané na Seznam světového dědictví UNESCO musejí být přírodní jevy tvořené fyzikálními a biologickými útvary nebo skupinami takových útvarů, které mají vynikající univerzální hodnotu z estetického či vědeckého hlediska.

Dále se může jednat o z globálního pohledu důležité geologické a geomorfologické útvary a přesně vymezené oblasti zahrnující místa přirozeného výskytu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin.

Jestliže výjimečné památky splňují současně alespoň jedno kritérium jak pro kulturní, tak přírodní světové dědictví, mohou být prohlášeny smíšeným kulturním a přírodním dědictvím lidstva.

Vzájemným vazbám mezi kulturním dědictvím a územní ochranou přírody, resp. kvalitou životního prostředí je i nadále věnována zvýšená pozornost (Finke 2013, Azzopardi et al.

Každá smluvní strana úmluvy má právo navrhnout každoročně k zápisu na Seznam jednu lokalitu nacházející se na jejím území.

Příprava nominace památek pro zařazení na Seznam světového dědictví UNESCO bývá zpravidla během na dlouhou trať.

Navrhovaná lokalita musí být nejdříve oficiálně zapsána na čekatelský (indikativní) seznam (Tentative list), jakýsi zásobník možných budoucích celosvětově významných kulturních, přírodních či smíšených prvků.

Poté příslušný stát o navržené památce zpracuje podrobný materiál.

Nejsložitější částí nominačního procesu zůstává příprava odpovídajícího plánu péče o příslušnou památku.

Celý ne právě jednoduchý proces končí hodnocením všech podkladů k nominaci dané památky na zasedání Výboru pro světové dědictví, který jediný rozhoduje o tom, zda bude či nebude památka na Seznam zapsána, případně může dokumentaci vrátit k dopracování.

Pokud výbor zapsání památky na Seznam zamítne, nemůže být opětovně navržena - s výjimkou situace, kdy by byla přihlášena pod kulturním kritériem místo pod přírodním a naopak.

Stát ale může nominaci stáhnout ještě dříve, než ji bude výbor posuzovat, a opětovně ji předložit.

Každá smluvní strana uznává, že je v první řadě její povinností zabezpečit u kulturního a přírodního dědictví nacházejícím se na jejím území označení, ochranu, zachování, prezentování a předávání budoucím generacím.

Výbor pro světové dědictví vede a uveřejňuje Seznam světového dědictví v ohrožení (World Heritage in Danger): zahrnuje lokality světového dědictví, k jejichž zachování jsou potřebné větší zásahy, protože takovým částem společného dědictví lidstva hrozí závažné nebezpečí, kupř. zničení či další pohromy.

K 1. srpnu 2024 bylo na Seznamu světového dědictví UNESCO zapsáno 1 223 lokalit, z toho 952 kulturních, 231 přírodních a 40 smíšených památek rozprostřených mezi 168 států doslova celého světa.

Bohužel ke stejnému datu muselo být 56 míst, z nichž 15 bylo přírodních, zařazeno na Seznam světového dědictví v ohrožení.

Nechceme v žádném případě snižovat jedinečnost oceněných kulturních památek, nicméně již z výše uvedeného poměru je jasné, že zapsání určitého přírodního místa na Seznam světového dědictví je mnohem obtížnější.

Vždyť žádnou přírodní lokalitu světového dědictví se dosud nepodařilo získat kupř. baltským státům, Kypru, Irsku, Maltě, Srbsku nebo Řecku, z mimoevropských pak mj.

Světové dědictví a Česká republika

V roce 1946 patřilo Československo k zakládajícím členům UNESCO.

Po rozpadu Československa se samostatná Česká republika stala jeho členem již 22. února 1993.

Československo se stalo smluvní stranou Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví ještě před rozdělením, konkrétně v únoru 1991.

Na území České republiky se k 1. srpnu 2024 nacházelo 16 kulturních památek zapsaných na Seznam.

Uvedený počet potvrzuje, že Česká republika může být zcela oprávněně považována za klenotnici světového kulturního dědictví.

K roku 2022 bylo na Seznamu světového dědictví UNESCO z ČR zapsáno 16 unikátních míst globálního významu, z toho 15 kulturních památek.

Až donedávna se československé a české pokusy zapsat na Seznam světového dědictví UNESCO přírodní lokalitu nacházející se na území ČR nesetkaly s úspěchem, uvedené návrhy byly staženy anebo po ověřování šance nakonec nebyly uvažované lokality nominovány ani na čekatelský seznam.

Proč tomu tak bylo?

Důvodů najdeme hned několik.

Více než polovina všech zapsaných míst světového dědictví se nachází v Evropě včetně Ruské federace: návrhy na nové přírodní lokality z našeho kontinentu proto byly zmraženy a naopak jsou upřednostňovány plochy z rozvojových zemí, zejména z Afriky jižně od Sahary.

Uvedený přístup vehementně podporují i některé vlivné hospodářsky vyspělé státy, jako je Velká Británie, Austrálie nebo Japonsko.

Nemůžeme opomenout ani vysokou míru zkulturnění a ve srovnání s málo narušenou přírodou na jiných světadílech menší zachovalost a přírodnost středoevropské krajiny.

Kromě toho navržené plochy musejí představovat typ přírodního dědictví, které na Seznamu není zastoupeno vůbec nebo jen nedostatečně.