Životní prostředí organismů tvoří souhrn neživých - abiotických a živých - biotických faktorů. Abiotické podmínky (faktory) prostředí souvisejí s neživou přírodou. Abiotické (vlivy neživé přírody, tj. vlivy fyzikální a chemické) a biotické (přímé nebo nepřímé působení ostatních organismů). Tyto faktory jsou základním předpokladem přítomnosti organismů v prostředí.
Organismy působí na prostředí, v němž žijí, a prostředí působí zase na ně. V přírodě se však žádný z faktorů prostředí (např. teplota, záření) nevyskytuje samostatně, vždy jde o kombinaci a současné působení celé řady vlivů.
Viditelné světlo je zdrojem energie pro fotosyntézu, ale též obecně slouží k orientaci či komunikaci organismů. Světlo organismy vnímají světločivnými buňkami či zrakem. To u živočichů souvisí např. s přítomností určitého zbarvení (mj. výstražného či maskovacího), rostliny na své pestře zbarvené části mohou lákat např. Změny intenzity světla vedou u živočichů k ovlivňování biorytmů, které souvisejí např. s rozmnožováním či migrací. Životní cyklus rostlin je ovlivněn délkou dne.
Organismy mají různé nároky na světlo: živočichové se nedostatku světla (to je spojeno např. s noční aktivitou či životem v podzemí) přizpůsobili např. UV záření má kratší vlnové délky a větší energii než viditelné záření, ničí proteiny a nukleové kyseliny. Organismy se UV záření či nadbytku viditelného světla mohou bránit pomocí pigmentů (např. melanin u živočichů, karotenoidy u rostlin).
Teplo ze Slunce na Zemi přichází hlavně ve formě viditelného světla a infračerveného záření. Teplota je dána počasím a klimatem místa, v němž organismy žijí. Suchozemské rostliny udržují teplotu svých těl pomocí odevzdávání a vypařování vody (transpirace). Živočichové mohou být ektotermní (jejich teplota je závislá na teplotě prostředí) či endotermní (udržují si stálou tělesnou teplotu). Stálá tělesná teplota je typická pro ptáky a savce.
Čtěte také: Environmentální důsledky stresu
Živé organismy ovlivňuje chemické složení vzduchu (což je svázáno se zásadními biochemickými procesy: fotosyntézou a buněčným dýcháním), ale také jeho teplota, tlak či proudění. Rostliny vzduch využívají např. k přenosu pylu či diaspor (plodů, semen). Někteří živočichové mohou vzduchem aktivně létat, živočichové či jiné organismy se mohou nechat pasivně přenášet (tzv. Voda je součástí životního prostředí, je obsažena také v organismech samotných. Ve vodě bývají rozpuštěné minerální látky (obsah solí se označuje jako salinita) či plyny.
Povrchové napětí vody někteří bezobratlí živočichové využívají k pohybu po hladině. Rostliny mohou mít různé nároky na vodu, u těch žijících v suchém prostředí mnohdy bývá vyvinuta sukulence (tvoří si zásoby vody ve ztlustlých orgánech, zabraňují ztrátám vody pomocí CAM fotosyntézy). Živočichové se dostupnosti vody přizpůsobují např. určitým množstvím potních žláz či průběhem vylučování.
Makrobiogenní prvky jsou ve velkém množství nezbytné pro život (\mathrm{C}, \mathrm{H}, \mathrm{O}, \mathrm{N}, \mathrm{P}, \mathrm{S}). V menším množství organismy vyžadují prvky oligobiogenní a stopové.
Termínem ekologická nika se v obecné ekologii označuje souhrn životních podmínek, které umožňují životaschopnou existenci populace určitého druhu v určitém prostředí. Tyto podmínky jsou určovány faktory prostředí (abiotické, např. teplota, vlhkost, sluneční záření a biotické, přítomnost potravy, predátorů a zdrojů).
Ekologická valence je vyjádření schopnosti organizmů snášet určitý faktor prostředí (např. teplotu, vlhkost,…). Rozsah rozmezí přizpůsobivosti organizmu k jednotlivým faktorům prostředí (rozsah ekologické valence či tolerance) je u různých druhů velice rozdílný.
Čtěte také: Prevence Rizik Lidským Faktorem
Některé druhy mají široký rozsah přizpůsobivosti k jednomu faktoru prostředí (např. k teplotě) a zároveň úzký rozsah tolerance k jinému faktoru (např. Široká valence - euryekní (např. Úzká valence - stenoekní (např. Stenoekní organizmy - organizmy s úzkou tolerancí k prostředí, snášejí kolísání životně důležitých činitelů vnějšího prostředí jen ve velmi malém rozmezí.
Euryekní organizmy mají schopnost přizpůsobit se velmi odlišným podmínkám prostředí. Mají širokou toleranci k faktorům prostředí. Snášejí kolísání životně důležitých vnějších činitelů ve velkém rozmezí.
Pro organizmy z hlediska ekologické valence jsou optimální podmínky prostředí, které respektují nároky určitého organizmu. Organizmy většinou žijí v optimu (tedy v podmínkách, které nejlépe zaručují jejich přežití a rozmnožování. Naopak některé organizmy jsou přizpůsobeny životu v extrémních podmínkách (ekologické minimum nebo maximum).
Ekologické faktory, které působí v rozsahu mezních hodnot, jsou pro přežití jedinců zvláště kritické a nazýváme je mezní neboli limitující faktory. Ty vtiskují konečný ráz různým, zvláště extrémním prostředím, protože mají rozhodující význam pro výběr druhů, hlavně málo pohyblivých nebo stálých, které jsou na daný typ prostředí velmi těsně vázány.
Jestliže na organizmus působí komplexně celý soubor faktorů, pak platí, že pro přežití a zdárný vývoj jedince musí být hodnoty naprosto všech v rozmezí ekologické valence pro příslušný druh.
Čtěte také: Recyklace autobaterií
Invazní druh je druh živého organizmu (rostlina, živočich, houba, atd.), který je na daném území nepůvodní a nekontrolovaně se šíří, přičemž agresivně vytlačuje původní druhy, které mají podobnou funkci v přírodě jako on. Některé invaze mohou skončit až naprostým vyhynutím většího množství původních druhů.
Druhy, které jsou citlivé k určitému faktoru a signalizují jeho působení, nazýváme ekologické indikátory. Ty upozorňují na míru antropogenních vlivů, jsou ukazateli přirozených změn nebo indikují vlastnosti abiotického prostředí. Bioindikátor je organizmus nebo chemikálie, užívaná k sledování čistoty životního prostředí nebo ekosystému. Jako bioindikátor označujeme všechny organizmy, jejichž činnost, populace nebo stav mohou být použity k posouzení stavu životního prostředí.
tags: #abiotické #faktory #ovzduší #příklady