Anemogamické rostliny a jejich ekologie

Rostliny je možné tematicky roztřídit např. podle místa, kde rostou nebo určitých vlastností.

Listnaté stromy a keře

Listnaté stromy a keře rostou v lesích i na otevřených stanovištích. Jsou součástí kulturní krajiny. Mnohdy se vysazují jako okrasné dřeviny v parcích, též jsou součástí městské zeleně. Listnaté dřeviny jsou pro člověka zdrojem dřeva. Plody dřevin jsou potravou živočichů. Úlohu v ekosystémech má mrtvé dřevo, na které jsou vázáni mnozí živočichové (zejména bezobratlí, též v něm mohou hnízdit dutinoví ptáci - např.

Mnoho listnatých dřevin v lesích má nenápadné květy, opyluje je tedy zejména vítr (výjimkou je např. buk lesní (c) - Strom s hladkou šedou borkou, listy jsou celokrajné, vejčité. javory (d-f) - Mají dlanitě členěné listy, plodem jsou dvounažky. Javor mléč (d) má části listů ostré, řapík listu po poranění roní mléko (latex). Javor klen (e) má oblé listy a výrazněji klenuté dvounažky. Javor babyka (f) má listy nejmenší, roste mj. habr obecný (h) - Oproti buku má dvojitě pilovitý okraj listů a borku se světlými pruhy, plodem jsou oříšky na listenech. jasan ztepilý (i) - Má lichozpeřené listy, roste v blízkosti vodních toků či v lužních lesích. lípa srdčitá (malolistá) (j) - Národní strom Česka. topoly - Např. topol osika (k) s široce vejčitými zubatými čepelemi listů, které se třepotají ve větru. bez černý (m) - Roste na půdách s větším obsahem dusíku (mýtiny, rumiště, okolí cest). líska obecná (n) - Jednodomý keř plodící lískové oříšky.

Byliny v lesích

Byliny v lesích tvoří bylinné patro vegetace. V listnatých lesích byliny často vyrůstají a vykvétají zjara před olistěním stromů, aby měly dostatek světla. Jsou součástí tzv. jarního bylinného aspektu (např. sasanka hajní, dymnivky). Některé lesní byliny mají menší požadavky na světlo (např. šťavel kyselý, pitulník žlutý). Mnohé byliny dávají přednost osvětleným místům či pasekám (např. jahodník obecný). Součástí bylinného patra jsou i některé keříčky (např. sněženka podsněžník (a) - V lužních lesích, vnitřní okvětní lístky mají zelené skvrny. bledule jarní (b) - Oproti sněžence má na všech okvětních lístcích žluté či zelené skvrny. jaterník podléška (c) - Kvete fialově (vzácněji růžově), má listy se třemi laloky. konvalinka vonná (l) - Má bílé zvonkovité květy se srostlým okvětím, plody jsou červené bobule. brslen evropský (u) - Jedovatý. růže šípková (w) - Otrněný keř.

Vodní rostliny

Rostliny se životu ve vodě nebo v její blízkosti musely přizpůsobit. Často mají provzdušňovací pletiva, ta zajišťují rozvod plynů po těle rostliny, ale i nadnášení orgánů (např. listů stulíku). Mnohé vodní rostliny jsou svými oddenky zakotvené ve dnu (např. leknín), nebo jsou jimi navzájem spojené (např. rákos). Některé vodní rostliny se pěstují pro okrasu. leknín bílý (a) - Ve stojatých vodách. Uměle (např. olše lepkavá (i) - Má obvejčité listy. vrby - U vody roste množství druhů, např.

Čtěte také: Sázení rostlin a kompost

Kromě výše zmíněných krytosemenných rostlin ve vodě žije množství sinic a řas. Louky obhospodařuje člověk a pravidelně je kosí, proto zde rostou prakticky jen byliny. Pastviny jsou spásané hospodářskými zvířaty. Na loukách i pastvinách převažují trávy (čeleď lipnicovité). Na loukách rostou též orchideje (např. Stepi jsou oblasti s přirozeným bezlesím, v Česku se jedná o nepříliš hojný ekosystém. Často hostí zvláště chráněné druhy rostlin. Rumiště jsou místa, která vznikla přičiněním člověka a rostliny je postupně osidlují. Může se jednat o skládku stavebního odpadu, nakupení zeminy, zbořeniště aj. Na rumištích a podobných místech se často vyskytují invazní rostliny, jako např.

Psárka polní (Alopecurus myosuroides)

Psárka polní (Alopecurus myosuroides) je jednoletá tráva, jeden ze čtyř druhů rodu psárka rostoucích v České republice. Tento druh, zdomácnělý archeofyt považovaný za plevel, se ještě před půl stoletím vyskytoval v české přírodě jen vzácně. Druh pochází z území rozprostřeného na jih od Alp, z evropských i afrických oblasti okolo Středozemního moře až po Střední Asii. V ČR zprvu rostl převážně na ruderálních stanovištích, po 2. světové válce se jeho výskyt zintenzívnil a začal se přesouvat do polních lokalit.

Na větší vzdálenosti je zavlékán hlavně se semeny obilnin a travin, často ho nalezneme růst podél železničních tratí a na různých překladištích. Plevel má zatím v ČR pouze lokální význam, ale v některých teplejších lokalitách Čech je již silně přemnožen. Vyskytuje se především na středních až těžkých vlhkých půdách dobře zásobených vápníkem a ostatními živinami. Nejčastěji to jsou naplaveniny, hnědozemě a gleje. Rostlina silně odnožuje, průměrně vytvoří až 6 odnoží.

Popis rostliny

• Jednoletá, trsnatá, trávovitá rostlina s 20 až 50 cm vysokými, na bázi větvenými, rýhovanými a drsnými stébly se třemi až pěti lysými kolénky.
• Stébla bývají někdy poléhavá a ve spodních kolénkách prohnutá.
• Listové čepele, asi 4 až 8 mm široké a 5 až 15 cm dlouhé jsou ploché, rýhované a na líci a po okrajích drsné.
• Květenství je hustý, úzce válcovitý lichoklas, 5 až 12 cm dlouhý a 3 až 5 mm široký.
• Jeho krátké větévky jsou tvořeny jedním až dvěma šedozelenými klásky asi 6 mm dlouhými s kratičkými stopkami.
• Klásky jsou jednokvěté, oboustranně stlačené a za zralosti vcelku opadavé.
• Obě plevy jsou stejné, trojžilné, zploštělé, bělavé, do poloviny srostlé a bezosinné.
• Kopinaté pluchy mají asi 8 mm dlouhou osinu vyčnívající daleko z klásku, plušky schází.
• V kvítku jsou tři tyčinky s prašníky a semeník se dvěma čnělkami s krátkými bliznami.
• Obilky jsou zploštělé, elipsoidní, 5 až 6 mm dlouhé, pluchaté, osinaté a slámově žluté, hnědé či nafialovělé.
• Na rostlině běžné velikosti jich dozrává okolo 300, na silně odnožené i tisíc.

Psárku polní lze spolehlivě odlišit od ostatních druhů rostoucích v ČR pomoci kvantitativních znaků. Psárka polní a psárka luční mají znatelně delší osiny a delší lichoklasy než jednoleté psárka plavá a psárka kolénkatá.

Rozmnožování a ekologie

Rostliny se rozmnožují výhradně generativně semeny (obilkami), která mají krátkou dobu dormance. Mladé semenáčky často vzcházejí z čerstvě dozrálých a z klásků vypadaných obilek již počátkem podzimu, jsou odolné, většinou zimu přežijí a na jaře pokračují v růstu; zbytek semen vyklíčí koncem března. Tato rostlina patří mezi škodlivé plevele obilovin. Zapleveluje zejména ozimé obilniny, ale může se vyskytovat i v řepce, jarních obilninách, v porostech jetele a dalších plodinách. Vyznačuje se vysokou konkurenceschopností a plošnou rozpínavosti. V zemích západní Evropy, v poslední době i v Česku, byly shledány populace psárky polní rezistentní proti herbicidním přípravkům.

Čtěte také: Znečištění ovzduší: role rostlin

Ekologické šíření rostlin

Ekologické šíření druhů je typ disperze, při níž se druh šíří z místa narození pouze v rámci svého areálu, tedy tam, kde už byl. Ekologické šíření je de facto neustálým procesem, ale jen vzácně vyústí v reálnou změnu geografického rozšíření druhu.Do ekologického šíření se zahrnují i sezónní migrace živočichů za potravou či tzv. irupce, epizodické exploze ve velikosti populací a rozsahu areálů živočichů, které jsou typické například pro sarančata.

Pro ekologickou disperzi u rostlin je důležitým pojmem diaspora, kterou se v tomto kontextu rozumí část rostliny určená k šíření, a to ať už jde o semeno, plod, spóru aj.

Ekologické šíření diaspory rostliny se pak může dít několika způsoby:

• autochorie
• barochorie
• rozrůstání
• anemochorie
• hydrochorie
• zoochorie
• myrmekochorie

Autochorie

Autochorie je způsob šíření vlastními silami. Diaspora rostliny, v tomto případě semena, jsou vystřelována aparátem rostliny. Dostřel semen závisí zejména na síle vystřelovacího aparátu, hmotnosti, tvaru a povrchu semen a výšce umístění semen. Autochorie je častá u druhů s lusky a tobolkami. Nejběžnějším příkladem autochorie z české flóry jsou netýkavky.

Barochorie

Barochorie je ekologické šíření diaspor prostřednictvím gravitace, tedy pohybem semene pádem na zem. Pokud je barochorie hlavním způsobem disperze rostliny, její semena jsou pak za tímto účelem většinou velká a těžká, mající kulovitý či elipsoidní tvar. Barochorií se v podmínkách českého prostředí šíří například dub či jírovec (kaštan).

Čtěte také: O ekosystému kolem nás

Rozrůstání

Rozrůstáním se míní šířením klonálním rozrůstáním kořenů, oddenků nebo šlahounů. Jde sice o jednoduchý mechanismus, ale trpí pomalostí a malou efektivitou. Mezi rostliny typicky rostoucí v Česku a šířící se pomocí rozrůstání patří například lipnicovité a šáchorovité druhy, kosatec, pryskyřník plazivý či jahodník.

Anemochorie

U anemochorie je disperzním médiem vítr. Ekologické šíření větrem je tím nejčastějším způsobem disperze v říši rostlin, není však ve všech biotopech stejně zastoupen. Je sice velmi výhodné na otevřených stanovištích jako jsou stepi, pouště, hory či tundra, ale například v podrostech stromů je velmi nevýhodný.

Délka doletu diaspory rostliny závisí na přítomnosti létacího zařízení, síle aktuálního větru, hmotnosti diaspory a umístění jejího těžiště a na počáteční výšce. Druhy využívající šíření pomocí větru si osvojují obvykle různé anemochorní strategie:

• minimalizace hmotnosti a maximalizace množství diaspory (velké množství spórů či malých semen; například kapraďorosty)
• přítomnost létacího zařízení snižující relativní hmotnost a brzdící pád diaspory (například pampelišky, lípy, jasany)
• strategie stepního běžce (semena se šíří pomocí celé rostliny, která má kulovitý tvar a ve větru se přesunuje, typicky znázorněno ve westernech)

Hydrochorie

Při hydrochorii se diaspory šíří tekoucí vodou. Podle typu tekoucí vody, prostřednictvím níž uskutečňuje rostlina disperzi, rozlišujeme tyto druhy hydrochorie:

• pomocí dešťové vody (tzv. ombrochorie) - krátké vzdálenosti, využívá např. šalvěj
• pomocí potoků a řek - na vzdálenost několika metrů až desítek kilometrů, využívá např. vrba
• pomocí mořských proudů (tzv. talassochorie) - až tisíce kilometrů, využívá např. kokosovník

U rostlin využívající hydrochorii se nejčastěji objevují tyto adaptace:

• přítomnost plováků obsahující vzduch
• tvrdosemennost pro rezistenci proti poškození vodou
• využití vegetativních diaspor, např. oddenků a větví

Zoochorie

Zoochorie je typ disperze rostlin, při níž se diaspory šíří díky živočichům, nejčastěji pak pomocí ptáků, savců, hmyzu či člověka. Jde o efektivní a cílený způsob (dle habitu živočicha) ekologického šíření v řádu metrů i více než desítek kilometrů.

Rozlišujeme dva typy zoochorie, a to:

• epizoochorie (povrch těla živočicha)
• endozoochorie (uvnitř těla živočicha)

Epizoochorie

Epizoochorie je šíření rostlin pomocí diaspor roznášených na povrchu těla živočicha. Rozlišujeme dva typy epizoochorie:

• pravá epizoochorie (diaspory jsou na povrchu živočicha přilnavé, jsou opatřeny háčky, slizem, chloupky či jinými adaptacemi)
• nepravá epizoochorie (diaspory nejsou opatřeny žádnou adaptací a šíří se nalepené spolu s blátem nalepeným na povrch živočicha)

Příkladem pravé epizoochorie je svízel přítula (Galium aparine) či lopuch plstnatý (Arctium tomentosum).

Endozoochorie

Endozoochorie je šíření rostlin pomocí diaspor, které jsou uvnitř těla živočicha. Rozlišujeme dva typy endozoochorie:

• pravá endozoochorie (speciální adaptace diaspor pro šíření přes vnitřek těla živočicha, např. odolnost k trávicím šťávám, dužnatost, nápadná barva, klíčivost po průchodu trávicím traktem aj.)
• nepravá endozoochorie (bez speciální adaptace diaspor, často dochází ke ztrátě klíčivosti při průchodu trávicím traktem)

Mezi příklady pravé endozoochorie u rostlin v českém prostředí patří ostružiník jilmolistý (Rubus ulmifolius), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) či jmelí bílé (Viscum album).

Myrmekochorie

Myrmekochorie je podtyp zoochorie, při níž dochází k šíření diaspor rostlin pomocí mravenců. K disperzi rostliny pak dochází na krátké vzdálenosti, ale za to hustě. Adaptacemi na myrmekochorii jsou nejčastěji semena s vysokým obsahem cukru nebo oleje, někdy obsahující tzv. masíčko (odborněji ariloid).

Myrmekochorie se nejčastěji objevuje u druhů jarních a podzimních, zejména pak geofytů. Z české flóry využívá tento způsob ekologického šíření brambořík břečťanolistý (Cyclamen hederifolium) či dymnivka (Corydalis sp.).

Sezónní migrace živočichů

Sezónní migrací živočichů se rozumí každoroční pohyby organismů z jednoho pravidelně obydleného geografického regionu do regionu jiného, a to za účelem:

• získání potravy,
• rozmnožování se,
• nebo vyhnutí se nepříznivým podmínkám.

Euareál je oblast, ve které daný se daný migrující druh rozmnožuje. Epiareál je pak region, do kterého druh migruje, aby se vyhnul nepříznivým podmínkám (např. vlaštovky odlétají tzv. "do teplých krajin"). Soubor epiarálu a euarálu tvoří dohromady holoareál.

tags: #anemogamické #rostliny #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Informace o svozu odpadu ve Štítné
• Zlepšení kvality ovzduší: Projekt
• Občanské ohrožení a promlčení
• Spojení ekologie a praktičnosti v bydlení
• Iniciativy pro životní prostředí