Občanské ohrožení promlčecí lhůta v českém právu

Promlčení, latinsky praescriptio longi temporis, německy Verjährung, je jedním ze základních institutů soukromého práva, který se v českém právním řádu stabilně udržuje již po celá staletí. Nejedná se však o institut používaný pouze v civilním právu, nýbrž i v právu veřejném. Společně s prekluzí a vydržením tvoří trojici institutů, které jsou propojeny s během času v právu.

Smyslem promlčení jako takového je prvně podbízet věřitele ke včasnému uplatnění jeho práv a tím naplnění jedné ze základních podstat soukromého práva, tedy že právo náleží bdělým (vigilantibus iura scripta sunt), a taktéž ochrana dlužníka právě před oddalovaným uplatněním práv ze strany jeho věřitele.

V občanském zákoníku se vyskytuje vedle promlčení i další institut, který je spjat s během času a uplynutím příslušné lhůty, které poté vyvolá právní následky, a tím je prekluze. Rozdíly mezi prekluzí a promlčením jsou nejvíce významné a znatelné právě po uplynutí konkrétních lhůt. Zatímco u promlčení mluvíme o ztrátě nároku, při uplynutí prekluzivní lhůty dochází ke ztrátě subjektivního práva. Odlišit případy, kdy zákon mluví o promlčení a kdy o prekluzi, je jednoduché, když zákon výslovně užívá pojem promlčení nebo naopak pojí s uplynutím doby zánik práva. V neposlední řadě je také třeba zmínit rozdíl mezi promlčením a vydržením. U vydržení se vyžaduje stejně jako u promlčení předmět způsobilý vydržení a uplynutí zákonem vymezeného času a k tomu navíc dobrá víra držitele. Následkem vydržení je poté vznik vlastnického práva držitele a současně zánik vlastnického práva bývalého vlastníka, což se liší od následků promlčení.

Základním ustanovením promlčení je § 609 OZ, který říká: „Nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

Co je to promlčení?

Obecně si lze právo představit jako systém norem, psaných i nepsaných, kde ty nejdůležitější stojí na pomyslném vrcholu. Jako takové musejí mít tyto normy co nejobecnější povahu, aby dopadaly na co největší množství právních vztahů. Nyní tedy hovoříme o zásadách spravedlnosti. Takových zásad existuje mnoho. Jednou z těchto mnoha zásad je i zásada práva bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). V tomhle ohledu je považováno za spravelivé to, že pokud někdo o své práva pečuje nedostatečně, nebo špatně, nedomůže se jich. Jedním z projevů této zásady je pak existence právních institutů promlčení a prekluze.

Čtěte také: Právní aspekty obecného ohrožení

Promlčení je v oboru soukromého práva upraveno v občanském zákoníku. Promlčení nastává, pokud nebylo určité právo vykonáno v stanovené promlčecí lhůtě, což vede k tomu, že dlužník není povinen plnit. Je důležité zdůraznit, že plní-li dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, není oprávněn požadovat vrácení zpět toho, co již plnil.

K promlčení soud ovšem nepřihlíží automaticky, nýbrž dlužník musí aktivně namítnout, že je právo promlčeno. Český právní řád rovněž neumožňuje osobě vzdát se námitky promlčení předem.

Co se promlčuje?

Práva, která se promlčují, jsou subjektivní práva věřitele, zásadně majetkové povahy, ať už relativní či absolutní povahy. Výjimky z majetkových práv u kterých nedochází k promlčení jsou uvedeny v § 613 a § 614 OZ, jedná se o právo výživné, vlastnické právo a právo domáhat se rozdělení společné věci, právo na zřízení nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného břemene. Určité rozpory vyvolává otázka promlčitelnosti tzv. utvářecích práv. V případě uplynutí promlčecí lhůty zákon vyžaduje, aby uplynula celá promlčecí lhůta, ať už byla její délka stanovena zákonem či stranami.

Zákon stanoví, že se promlčují všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem a ostatní práva se promlčují pouze v případ, že tak stanoví zákon. Typickým příkladem je promlčení nároku na zaplacení určité částky vyplývající z uzavřené smlouvy nebo právo na náhradu škody. Naopak výjimkami z promlčení jsou zejména práva vlastnická a osobnostní.

Po jaké době k promlčení dochází?

Rozlišujeme dva základní druhy promlčecích lhůt.

Čtěte také: Ohrožení na závodech

• Subjektivní promlčecí lhůta: trvá obvykle tři roky a začíná běžet od okamžiku, kdy věřitel věděl nebo mohl vědět o možnosti uplatnění práva u orgánu veřejné moci, v praxi typicky okamžik, kdy se pohledávka stala splatnou, a tedy uplatnitelnou žalobou u soudu.
• Objektivní promlčecí lhůta: trvá obvykle deset let, přičemž se může lišit v závislosti na konkrétním právu, a začíná běžet v momentu vzniku možnosti uplatnění práva. Obvykle se tedy jedná o okamžik vzniku škody nebo práva na vydání bezdůvodného obohacení.

Výše uvedené promlčecí lhůty jsou tzv. lhůty zákonné, tj. přímo stanovené zákonem. Právní řád však také umožňuje sjednat smluvní promlčecí lhůty, kdy může dojít k jejich prodloužení nebo naopak zkrácení, avšak sjednaná promlčecí lhůta nesmí být nikdy kratší než jeden rok.

Důležité je si uvědomit, že promlčení práva nastává okamžikem uplynutí kratší promlčecí lhůty. Běh jedné lhůty není podmíněn během druhé. Například, pokud se pohledávka stane splatnou a věřitel se dozví nebo měl dozvědět o této skutečnosti ve stejný den, obě promlčecí lhůty začnou plynout současně. Právo se však promlčí již po třech letech uplynutím subjektivní promlčecí lhůty, tedy té kratší.

Naturální obligace

V případě promlčení práva dlužník není povinen plnit. To však neznamená, že nemůže splnit dobrovolně či v důsledku toho, že sám netuší, že k promlčení došlo. Z nároku se totiž stává naturální obligace. To znamená, že právo stále existuje a dlužník tak může plnit, aniž by se jednalo o bezdůvodné obohacení na straně věřitele, nicméně věřitel právo nemůže uplatňovat u soudu či jiného orgánu veřejné moci. V případě, kdy dlužník u soudu uplatní výše uvedenou námitku promlčení, věřitel bude muset z důvodu neúspěchu žaloby rovněž hradit náhradu nákladů řízení dlužníkovi, což může představovat poměrně vysokou částku.

Prekluze

Často rovněž dochází k omylu, kdy lidé zaměňují promlčení s prekluzí. Přestože se můžou zdát tyto pojmy zcela totožné, nesou s sebou rozlišné právní následky. Na rozdíl od promlčení, v případě prekluze dochází k zániku nejen nároku, ale i k zániku práva jako takového, tudíž nevznikne ani zmíněná naturální obligace.

Zároveň se k ní nepřihlíží pouze v případě uplatnění námitky, jako u promlčení, ale soud k ní přihlíží automaticky. Prekluze ovšem není tak obvyklá jako promlčení a dochází k ní pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví.

Čtěte také: Zajišťování ochrany přírody

Jak postupovat, aby se nárok nepromlčel?

Zde platí jediný rada. Být iniciativní a věci neodkládat. Pokud věřitel sám neví, jak postupovat, neprodleně věc konzultovat s odborníkem. Promlčení může výrazně ovlivnit postavení věřitele, a proto je nezbytné pečlivě sledovat uplynulý čas a s ním spojené lhůty. V případě nejistoty ohledně možného promlčení vašeho práva se neváhejte obrátit na advokátní kancelář, kde mají s řešením této problematiky zkušenosti a pomohou vám dosáhnout co nejoptimálnějšího výsledku.

Promlčení práva na náhradu škody nebo jiné újmy

„Povinnost nahradit škodu lze považovat za základní reparační nástroj“, kdy strana povinná k náhradě škody musí straně oprávněné vyrovnat újmu jí způsobenou. Pojem škoda či jiná újma "Škodou nebo jinou újmou je penězi vyčíslitelná ztráta na jmění, jakož i právo na odškodnění za protiprávní zásah do nemajetkové hodnoty, jestliže zákon právo na peněžité odškodnění takové nemajetkové újmy přiznává (§ 2894)." Pojem újma tedy v sobě zahrnuje jak škodu majetkovou, tak i újmu nemajetkovou.

Obecně platí, že se majetková újma nahrazuje především uvedením do předešlého stavu (§ 2951). Pokud není uvedení do předešlého stavu možné, anebo žádá-li to poškozený, poskytuje se náhrada v penězích (§ 2951). Nahrazuje se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Pokud by skutečná škoda spočívala ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil anebo mu poskytl náhradu (§ 2952). Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním; zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jiný způsob poskytnutí zadostiučinění skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy (§ 2951 odst. 2).

Subjektivní lhůta

Subjektivní promlčecí lhůta u práva na náhradu škody je podle § 629 tříletá a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a osobě povinné k její náhradě (§ 620 odst. 1). Rozhodný pro počátek běhu subjektivní lhůty je okamžik, kdy se poškozený dozví o poslední podmínce. To platí obdobně i pro odčinění újmy. Subjektivní promlčecí lhůta "... začíná běžet ode dne, kdy se poškozený o vzniklé škodě i škůdci skutečně dozvěděl, je tedy třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá; nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž počátek běhu subjektivní lhůty může být odlišný ve vztahu k vědomosti poškozeného o škodě a k jeho vědomosti o škůdci. Za splnění těchto předpokladů může poškozený svůj nárok na náhradu škody uplatnit u soudu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975)."

Objektivní promlčecí lhůty

Komentované ustanovení stanoví pravidla běhu pouze objektivních promlčecích lhůt pro uplatnění práva na náhradu škody nebo jiné újmy, a to navíc ještě s výjimkou:

• práva na náhradu z újmy na svobodě, životě a zdraví, u něhož běží pouze lhůta subjektivní (§ 629) - výklad viz níže,
• práva na náhradu škody způsobené vadou výrobku podle § 2939, u něhož je objektivní promlčecí lhůta stanovena v § 637 - viz výklad k § 637.

"Pro kombinaci lhůt se subjektivně a objektivně stanoveným počátkem platí, že právo se promlčí vždy v té lhůtě, která uplyne dříve." Objektivní i subjektivní promlčecí lhůta běží každá samostatně a jejich běh je vzájemně nezávislý.

Počátek běhu objektivní promlčecí lhůty

Objektivní promlčecí lhůta počíná běžet ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla, "tj. ode dne, kdy se škoda nebo jiná újma projevila". Pro počátek běhu objektivní lhůty je proto zcela lhostejné, zda se poškozený dozví o vzniku škody a kdo za ni odpovídá. Nová právní úprava tento problém napravila.

Délky objektivních promlčecích lhůt

Komentované ustanovení v souvislosti s promlčením práva na náhradu škody upravuje dvě délky objektivních promlčecích lhůt:

• patnáctiletá objektivní promlčecí lhůta: aplikuje se v případech, kdy škoda nebo újma byla způsobena úmyslně, nebo škoda nebo újma byla způsobena v důsledku úplatkářství,
• desetiletá promlčecí objektivní lhůta: jedná se o lhůtu obecnou, která se aplikuje v ostatních případech.

Pro případy škody nebo újmy způsobné úmyslně stanoví NOZ delší, tedy patnáctiletou objektivní promlčecí lhůtu. Při posuzování zavinění tradičně vycházejí soudy z definice zavinění podle hmotného práva trestního.

Patnáctiletá objektivní promlčecí lhůta je aplikovatelná i v případech, kdy byla škoda nebo újma způsobena korupčním jednáním. Rozhodné pro posouzení, co bude považováno za korupční jednání, bude to, zda takové jednání bude naplňovat znaky trestného činu (přijetí úplatku - § 331 TZ, podplácení - § 332 TZ, nepřímého úplatkářství - § 333 TZ).

Škoda vzniklá z újmy na svobodě, životě nebo zdraví

U práva na náhradu újmy na svobodě, životě a zdraví běží pouze tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 620 odst. 1). "Tento přístup je odůvodněn mimořádnou hodnotou chráněných statků, kdy není možné připustit, aby se právo na náhradu újmy na některém z těchto statků promlčelo dříve, než se dotčená osoba dozvěděla (resp. dozvědět měla a mohla) o újmě a osobě povinné k její náhradě." Jedná se tedy o zvláštní ochranu těchto osobnostních práv; tato ochrana je však poskytována pouze těm nejdůležitějším statkům, tedy svobodě člověka, jeho životu a zdraví. Zvláštní subjektivní lhůta je stanovena pro náhradu újmy na zdraví nezletilého, který není plně svéprávný (§ 622).

Promlčení a prekluze v občanském zákoníku

S promlčením a prekluzí se v občanském zákoníku setkáme primárně v § 609 až 654 občanského zákoníku, ve kterých je vymezena prekluze. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), stanovuje, že pokud nebylo právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle § 610 občanského zákoníku pak soud přihlédne k promlčení, pouze pokud dlužník namítne, že je právo promlčeno. Podle § 611 občanského zákoníku se promlčují všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.

Pokud je splnění dluhu zajištěno zástavním právem, nepromlčí se zástavní právo dříve než pohledávka. Promlčení pohledávky nebrání zástavnímu věřiteli v uspokojení ze zástavy. Zástavní právo se nepromlčí, dokud má zástavní věřitel movitou zástavu u sebe, popřípadě dokud ji pro něho opatruje třetí osoba. Pokud má věřitel zadržovací právo, pak se tato ustanovení použijí obdobně.

Počátek promlčecí lhůty, pokud se jedná o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Pokud se jedná o újmu na zdraví nezletilého, který není plně svéprávný, počne promlčecí lhůta nejdříve běžet, až se nezletilý stane plně svéprávným.

Promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení

Promlčení podléhá také právo na vydání bezdůvodného obohacení. Promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je speciálně upraveno v § 621 ve spojení s § 629 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterých se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, tj. Nejpozději se dle § 638 občanského zákoníku právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za 10 let, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za patnáct let ode dne, kdy k němu došlo. I když existuje speciální úprava promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, je nezbytné přihlédnout též k obecné právní úpravě institutu promlčení v občanskoprávních vztazích.

Subjekty závazkového právního vztahu

Každý závazkový právní vztah je charakterizován subjekty, neboli účastníky daného vztahu, kteří mají navzájem určitá subjektivní práva a subjektivní povinnosti. Subjekty mohou být i osoby, které nemají deliktní způsobilost, tedy nezletilé fyzické osoby či fyzické osoby stižené duševní poruchou. Na každé straně tohoto vztahu může stát více subjektů. Společné závazky a pravidla pro jejich plnění jsou upravena v §1872 občanského zákoníku. Dle § 1872 odst. 1 občanského zákoníku: „Je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho.

V praxi často vyvstává zajímavá otázka, zda je povinným ze závazku k vydání bezdůvodného obohacení pouze jeden z manželů nebo oba dva manželé, pokud se jednání, ze kterého vznikl tento závazek, dopustil pouze jeden z manželů. Nejvyšší soud České republiky se touto otázkou zabýval ve svém rozsudku ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, kde judikoval, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění.

Promlčení a náhrada nemajetkové újmy

Z hlediska promlčení nelze považovat nároky na náhradu škod vznikajících a narůstajících pokračujícím porušováním téže právní povinnosti za jediný nedělitelný nárok na náhradu škody, který by vznikl teprve po skončeném porušování právní povinnosti nebo po dovršení celkové škody, nýbrž za samostatné nároky. Uvedené se uplatní i v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv.Nemajetková újma z povahy věci není objektivně kvantifikovatelná a její odčinění uvedením do předchozího stavu je v podstatě nemožné. Proto peněžitá náhrada nemajetkové újmy nepředstavuje jako v případě majetkové újmy uvedení poškozeného do majetkového stavu, v jakém by byl, pokud by ke škodní události nedošlo, nýbrž jen poskytnutí zadostiučinění (satisfakce) ve formě peněžních prostředků, za něž si poškozený může opatřit výhody, užitky či požitky, které mu umožní zmírnit způsobenou nehmotnou újmu.

tags: #občanské #ohrožení #promlčecí #lhůta

Oblíbené příspěvky:

• Zemní plyn a životní prostředí
• Srovnání emisí zdrojů v ČR
• Vizualni kultura a třídění odpadu
• Charakteristika a využití klimatických komor Wotsch
• Prodej použitých drtičů dřeva