Odpad Anglie od Říma za vlády Jindřicha VIII.

Nástupci nemravného Alexandra VI. nebyli žádnými duchovně žijícími osobnostmi, jaké Církev tenkrát potřebovala. Stav morálního rozkladu z éry Innocence VIII. a Alexandra VI. přetrvával.

Po kratičkém pontifikátu stařičkého Pia III. byl kardinály na konkláve zvolen bývalý hlavní Alexandrův rival - kardinál Giuliano della Rovere. Papež Julius na rozdíl od Alexandra žil po osobní stránce bezúhonně, choval se ale více jako voják než náměstek Kristův. Před svým vstupem do duchovního stavu patřil k předním condottierům, tj. velitelům vojska. Současníci líčí papeže Julia II. jako muže arogantního, panovačného, bezohledného, krutého a lakomého. Nesnesl jakýkoliv odpor a považoval sama sebe za povolaného k moci a bohatství. Jeho prchlivého a hrůzu budícího hněvu se báli nejen sloužící a podřízení kněží, nýbrž i samotní kardinálové. Vysloužil si přezdívku „Il Terribile“ (strašlivý).

Julius II. svolal na rok 1512 do Říma všeobecný koncil, který vstoupil do dějin církve jako V. Lateránský sněm. Předtím ale francouzský král Ludvík XII. zorganizoval koncil v severoitalské Pise. Šlo o reakci na papežovo hrubé chování a jednání s lidmi, jež bylo předmětem rozhořčení z mnoha stran včetně světských vladařů. Církevní sněm ale, aby byl právoplatný, musel být papežem potvrzen. Julius ho chytře přeložil do Říma a postaral se, aby se tam nedostavilo mnoho biskupů, neboť v evropském episkopátu se proti němu vyvinula tvrdá opozice.

V. Lateránský koncil definitivně odsoudil konciliární teorii, proklamovanou dříve na kostnickém a basilejském sněmu. Zároveň potvrdil zásadu, že papež nemůže být nikým sesazen a od nikoho souzen, a zakázal pod přísnými církevními tresty jakékoliv podplácení při papežské volbě (což se dělo před volbou Innocence VIII. Julius II. zemřel r. 1513.

Historiky by mohl snad být hodnocen jako úspěšný světský vládce, jenže to na papeže zdaleka nestačí. V jeho pontifikátu postrádáme právě tak jako u jeho předchůdců duchovní orientaci a hloubku jako podstatné a prioritní hodnoty. Ty žel Julius II. neměl.

Čtěte také: Severní Irsko a Anglie: Přírodní rozdíly

Po Juliovi II. následoval první papež z mocného a vlivného rodu Mediceů, který si zvolil jméno Lev X. Papež Lev X. tato očekávání nezklamal. Dával ale na rozdíl od svých předchůdců přednost slovesnému umění před výtvarným. Tomuto zaměření odpovídala i papežova povaha. Byl to muž veselý, laskavý a vtipný, pravý opak Julia II., který naháněl strach. Bohužel ani on si nepočínal jako duchovní autorita, nýbrž jako světský vládce. Potrpěl si na světskou okázalost, předmětem kritiky se staly zejména nákladné lovy, při nichž dal vydělat venkovanům za nadhánění zvěře a podobné služby velké peníze. Takto populisticky si získával přízeň obyvatelstva, pro které také mimo jiné pořádal i veřejná divadelní představení zdarma.

Marnivost a okázalost papeže Lva vyvolávala kritiku kardinálů, biskupů i mnoha příslušníků kléru. Část z nich sáhla k tomu nejhoršímu - k pokusu zavraždit papeže za pomoci lékaře, který mu měl naordinovat smrtící jed místo léku. Zákeřný plán se nepovedl, kardinál Petrucci byl zatčen, exkomunikován a popraven, ostatní se octli na dlouhá léta ve vězení.

Za pontifikátu Lva X. vystoupil r. 1517 v Německu Martin Luther. Nepochopil, že tady se jednalo o závažné body nauky církve. Luther popřel posvátnou Tradici jako pramen víry a uznal jen Písmo sv., zpochybnil potřebu dobrých skutků ke spáse a odmítl nauku o svátostech, z nichž uznal jen křest a eucharistii (to je ovšem diskutabilní, když Luther popřel svátost kněžství a odstranil kněžské svěcení, tak luteránští pastoři nemohou platně konsekrovat).

Lev X. zareagoval proti Lutherovi až poté, když se reformace rozšířila po celém Německu a začala pronikat i do jiných zemí. Tehdy r. Lev X. náhle zemřel r. 1521. Jeho pontifikát představoval další formu úpadku renesančního papežství. Divadlo, populistická gesta - ale náboženskomravní reforma nikde. Papež Lev nežil duchovním životem, byl to světák, milující pozemskou slávu a moc, povinnost být ve svém úřadě reprezentantem Ježíše Krista mu nejspíš nic neříkala.

Nástupce Lva X. Hadrián VI. byl Holanďan, po delší době opět papež neitalského původu. Zemřel po dvou letech. Byl to muž zbožný, vzdělaný a asketického života, ale s typicky holandským chladem a přísností, navíc ho v Římě málokdo znal. Lid si popudil tím, že odmítl pokračovat v pořádání populistických akcí svého předchůdce, na něž si Římané zvykli a které se staly pro ně zdrojem peněz i zábavy. Zklamání z jeho osoby bylo snad jednou z příčin, proč následně dlouhá staletí nedošlo už ke zvolení cizince papežem (toto tabu prolomil až r. Hadrián VI. se rovněž pokusil o mravní reformu římské kurie, v níž od dob Innocence VIII. vládly zlořády korupce, rozmařilosti a nedodržování závazku kněžského celibátu.

Čtěte také: Ochrana přírody v Anglii: Co se změnilo za 30 let?

Konkláve r. 1523 zvolilo dalšího medicejského papeže Klementa VII., bratrance Lva X. a osobního přítele výtvarného umělce Michelangela. Klement VII. dle tradice svého rodu velmi přál umění, na rozdíl od Lva X. ale nebyl rozhazovačný, v osobním životě si počínal zbožně a ukázněně. Na rozdíl od svých předchůdců projevil Klement VII. velmi slabé diplomatické schopnosti, dal se nešťastně vmanévrovat do války proti německému císaři a současně španělskému králi Karlu V., muži zbožnému a oddanému Katolické církvi. Následkem bylo, že Karlova vojska vtrhla r. 1527 do Říma, který strašlivě zpustošila, což způsobilo obyvatelstvu obrovské strádání. Do italských dějin vešla tato událost pod názvem „sacco di Roma“ - zpustošení Říma. Klement VII.

K pozitivním počinům tohoto pontifika náleží, že odmítl prohlásit za neplatné manželství anglického krále Jindřicha VIII. se španělskou Kateřinou Aragonskou, když král navázal milostný poměr s její dvorní dámou Annou Boleynovou a chtěl si ji vzít. Papež nakonec riskoval raději odpad Anglie od jednoty s Petrovým stolcem, k němuž nakonec skutečně došlo, než by dal souhlas s jednáním proti Kristovu požadavku manželské věrnosti a nerozlučitelnosti. To mu slouží ke cti. Klement VII. zemřel r.

Dalším z řady pontifiků 16. století byl Pavel III. z bohatého šlechtického rodu Farnese a zároveň synovec nechvalně proslulého papeže Alexandra VI. Pavel III. Osobně nevynikal mimořádnými morálními kvalitami, připisuje se mu cynický výrok: „Svět chce být klamán, nuže, ať je klamán.“ Byl více diplomatem a politikem než opravdovým zástupcem Ježíše Krista na zemi, smutně proslul nepotismem (protežováním příbuzných), zálibou v lovu a hlučných zábavách.

Snad to bylo právě jeho charisma vynikajícího diplomata, které mu umožnilo pochopit, že pokud se má Církev ubránit náporu protestantismu, musí se duchovně a mravně zcela obrodit. Začal tím, že jmenoval nové kardinály, kteří vynikali zbožností, učeností, láskou k bližnímu a asketickým životem. Mezi ně patřili preláti Contarini, Carafa, Sadoleto, Pole, Cervini a Morone. Kardinálský klobouk papež Pavel udělil i biskupu v Rochesteru v Anglii Johnu Fischerovi, jehož král Jindřich VIII.

Z těchto osobností Pavel III. sestavil reformní komisi, jíž uložil vypracovat zprávu o aktuální situaci církve. Zároveň tento pontifik schválil a podpořil nově vzniklé reformní řeholní řády a kongregace, které usilovaly o nápravu poměrů v církvi a o její návrat k autentickému křesťanskému životu. Byli to kapucíni, teatini a zejména jezuité. Zakladatel Tovaryšstva Ježíšova sv. Ignác z Loyoly vytyčil proti protestantským reformátorům Lutherovi a Kalvínovi heslo: „Když chceš reformovat, započni reformu nejprve sám u sebe, potom teprve se vydej na reformování bližních!“ To mělo tenkrát svůj obrovský význam a dopad.

Čtěte také: Dopady industrializace na životní prostředí

Luther mohutně tepal zlořády církevních hodnostářů a papežského dvora, ale jeho osobní život a morálka nebyly o nic lepší, v některých ohledech i ještě horší. Sv. Ignác naopak sám prožil vnitřní obrácení a poznal, že kdo hlásá reformu, musí vynikat mravně bezúhonným a svatým životem, o což se plně a do důsledků snažil. K tomuto účelu a zároveň jako nástroj k šíření pravé katolické nauky proti protestantským bludům založil jezuitský řád.

Papež Pavel III. schválil jeho stanovy r. Tento pontifik zahájil také duchovní a teologickou ofenzivu katolicismu proti šíření protestantských nauk, jejichž hlasatelé pronikali až do severní Itálie a získávali stoupence nejenom v řadách katecheticky nevzdělaného obyvatelstva, ale i mezi intelektuály, ba i mezi duchovenstvem. Na popud sv. Ignáce a kardinála Carafy založil proto papež Pavel III. r. 1542 římskou inkvizici, jež nahrazovala dosavadní biskupské a královské inkviziční tribunály v jednotlivých zemích.

Největší zásluhou Pavla III. je ale bezpochyby svolání Tridentského koncilu. Původně se měl konat v severoitalské Mantově, kam byli pozváni i protestanté, aby se zde diskutovalo a argumentovalo o sporných bodech. Svou účast přislíbil i samotný Martin Luther. Protestanté si ale kladli podmínku, že koncil nesmí probíhat na území Církevního státu a Mantova právě na tomto teritoriu ležela. Chtěli, aby vše probíhalo na říšském území pod patronací německého císaře Karla V.

R. 1545 se tak konalo první zasedání sněmu. Protestanté navzdory původnímu slibu nakonec účast na něm odmítli. Bohužel tento koncil byl na konci r. 1545 rozpuštěn kvůli napětí, jež povstalo mezi císařem Karlem V. a papežem Pavlem III. Španělský místodržitel Gonzaga v Miláně dal totiž úkladně zavraždit papežova syna Piera Luigiho. Protože Gonzaga měl velmi dobré vztahy k císaři Karlovi, jenž byl zároveň i španělským králem, papež císaře neprávem podezíral, že o tomto zločinu věděl. Neshody mezi oběma protagonisty koncilu se promítly do jeho jednání tak hluboko, že muselo dojít k jeho rozpuštění.

Přerušení první fáze koncilu nezastavilo proces reformy. Ta nezadržitelně postupovala za pontifikátu nástupců Pavla III., jenž zemřel r. 1549. Projevila se požehnaně na celé církvi, zejména pak na papežské kurii.

tags: #anglie #odpad #od #rima #jindřich #viii

Oblíbené příspěvky:

• Česká environmentální legislativa
• O epizodě s Dianou Kobzanovou
• Recenze koše Goliáš 15l
• Vysvětlení Milankovičových cyklů
• Péče o vodu v přírodě