Antropogenní disturbance v krajině: Dopady a ochrana

Antropogenní příčiny disturbancí souvisí s většinou lidských aktivit. Některé přirozené disturbance ovlivňují ekosystém podobně jako antropogenní. Jako rozdíl mezi nimi bývá často uváděno časové měřítko. Zatímco u přirozených disturbancí lze mnohdy vysledovat jistou periodicitu, antropogenní disturbance bývají často jednorázové.

Toto pravidlo má však řadu výjimek. Některé antropogenní disturbance se mohou opakovat velice pravidelně, jako například narušení související s orbou či jinou sezónní činností. Naopak i v přírodě se přirozeně vyskytují jevy velmi vzácné až ojedinělé. Na přírodní společenstvo nepůsobí obvykle pouze jeden typ disturbancí, ale kombinace různých rušivých vlivů, které se liší rozsahem, intenzitou, pravidelností i frekvencí a dohromady tvoří disturbanční režim daného společenstva, který se hlavní měrou podílí na jeho dynamice.

Vlivem tohoto režimu dochází k časovým změnám populačních hustot věkového složení populací ve společenstvu, početnosti populací a relativního zastoupení druhů v guildách a společenstvech. Disturbance ovlivňují též procesy na ekosystémové úrovni, jako například primární a sekundární produkci, akumulaci biomasy a toky živin a energie. Opakované narušování určitého stanoviště může na jedné straně zapříčinit lokální vymizení citlivějších druhů, na straně druhé zajistí existenci druhů na disturbance vázaných. Například některé trávy bývají rezistentní vůči býložravců a okus či sešlap na ně působí pozitivně.

Výsledný efekt je též značně ovlivněn selektivitou narušení. Příkladem selektivní diturbance může být býložravec, vybírající si pouze určité rostliny. Neselektivní rozsáhlé disturbance lze označit jako pohromy či katastrofy. Pohroma je událost, ke které dochází v životě populace tak často, že působí selekčním tlakem a zanechává stopy v evolučních změnách.

Krajina a její funkce

Krajina má pro lidskou společnost řadu nezastupitelných funkcí, přičemž tyto funkce se s rozvojem lidské společnosti mění svými prioritami. Vycházíme z přírodních podmínek, jejich vhodnosti pro tu či onu potřebu a možnosti využití. Funkce výrobní a obytná, jsou od sebe neoddělitelné, např. zemědělská výroba a vesnická sídla dávají krajině určitý vzhled, obdobně koncentrace průmyslu podmiňuje vznik městských aglomerací resp. i konurbací. Při těchto funkčních propojeních je hodnota krajiny technicky pozměňována, budují se v ní komunikační systémy, v zemědělské krajině se realizují různé meliorační zásahy atp.

Čtěte také: Životní prostředí v Česku a lidská činnost

Člověk využívá krajinu vícenásobně, např. horské krajiny mohou mít funkci vodohospodářskou, produkční a zdravotně - rekreační aj. jsou skupiny druhotných funkcí krajiny. kulturní (ochrana přírody a historických cenností např. UNESCO, estetická funkce, psychologická funkce - "duch místa", folklór ...

Krajinný potenciál a stabilita

Koncepce krajinného potenciálu byla rozpracována v 70. letech německou geoekologickou školou (Neff, Haase, Jäger, Mannsfeld), v 80. letech na ně navázala slovenská fyzickogeografická škola (Drdoš, Mazúr, Huba). vyjadřuje vhodnost krajiny k určitému využívání, ale zároveň i míru tohoto využívání, která pak vyplývá z poznání stability krajiny. Německá geologická škola odvozuje přírodní potenciál z analýzy přírodních podmínek, které mají nezastupitelný význam pro rozvoj společnosti. Neexistují však žádné metody jejich kvantifikace, postupy jak měřit např. sociální efekty. tak může být vyjádřen jen ve velmi obecné podobě a v paušálním kvalitativním hodnocení bez kvantifikace (malý-velký, příznivý, nepříznivý, každé využití možné, některé využití mužné), které vyhovuje požadavkům plánování a společenské praxe. Proto se rozlišují dílčí potenciály.

Ta vyjadřuje schopnost krajinného systému snášet určité zatížení antropogenní činností, aniž by se nevratně rušila jeho stabilita. vyjadřuje míru tohoto využívání - určuje přijatelnou míru intenzity využívání, při níž nedochází k poškozování přírodního prostředí, nebo vyjadřuje limity rozvoje, který v území probíhá. v různém stupni přeměny. tj. krajiny trvale využívané a ovlivňované člověkem, spadá na území ČR do období neolitu, kdy neolitičtí zemědělci osídlili nejsušší, nejteplejší a nejúrodnější, převážně sprašové a terasové oblasti do 300 m. n m. Postupem času přírodní složky krajiny byly činností člověka ovlivněny, změněny, původní rostlinná společenstva nahradila kulturní plodiny - vznikla krajina kulturní.

dle DEMKA je takový typ krajiny, který se sestává ze vzájemně působících přírodních a antropogenních složek, utvářející se pod vlivem lidské činnosti a přírodních procesů a splňující určité socioekonomické funkce. V zemědělské nebo lesohospodářské krajině zpravidla převládají plochy, naopak v urbanizované nebo průmyslové krajině zabírají většinu ploch uzly a velký důraz se klade i na sítě, spojující jednotlivé plochy. Pro kulturní krajinu je příznačným rysem vytvoření antropogenních bariér a problematika izolovanosti ploch (izolace tvoří problém při difůzi organismů a redukuje schopnost přežití, když počet organismů klesne pod určitou hranici).

Krajina je v současnosti převážně kombinací přírody a kultury. Nejvýznamnější faktory, které způsobily přeměnu přírodní krajiny na kulturní, jsou zemědělství a lesnictví. Proces přeměny přírodní krajiny směrem ke zcela urbanizované krajině je plynulý. U přírodní krajiny (na rozdíl od krajiny kulturní) je podstatná absence kulturního faktoru. V kulturní krajině dochází k velkému úbytku některých přírodních společenstev, a tím i např. k mizení živočichů v ní žijících a na ní závislých.

Čtěte také: Dopady antropogenního znečištění

Limity využití území

Limity využití území omezují, vylučují, případně podmiňují umisťování staveb, využití území a opatření v území. Jde především o limity zatížení území z hlediska ochrany složek životního prostředí a zachování ekologické stability. Zásady a limity využití a uspořádání území určují účel, způsob, ohraničení a podmínky uspořádání a využití území a jsou závaznými podmínkami realizovatelnosti záměrů územního plánu (příklady zpracovaných územních plánů např.

V rámci metodiky LANDEP, jejíž nedílnou součástí je evaluace (hodnocení), se podle požadavků společnosti. Krajinnoekologické limity vyplývají z vlastností krajinných prvků sledovaných v zájmovém území. Při hodnocení se stanovuje abiotické, biotické (ekologické) a socioekonomické (ekosozologické a hygienické) limity. Vhodnost využívání území (tj. vyplývají z reálných typů abiotických komplexů tvořených reliéfově-geologicko-substrátově-půdně-hydrologicko-klimatickými prvky krajiny. V další fázi se doplní ekologickými a hygienickými limity plynou z ekologické významnosti prvků krajiny resp. ekosystémů.

Jsou dány různými ekologickými funkcemi důležitými pro zachování a udržení bioty, genofondu, biodiverzity a ekologické stability území. Ekologická významnost se promítá do souboru nelegislativních limitů a omezení pro vybrané aktivity a využívání území vyplývají z výskytu kulturně-historických památek a z jejich kulturně-historické významnosti. Vylučují, či usměrňují aktivity narušující existující ráz památek, nebo území s jejich kulturními a estetickými, ale i přírodními hodnotami jsou limity vyplývající z ochrany přírody a přírodních zdrojů, jde především o legislativní předmět limitů a omezení na území, ale i o limity a omezení vyplývající z dalších norem a předpisů. Tyto limity podporují biotické (ekologické), ale i kulturně-historické hodnoty a představují významný argument při návrzích na lokalizaci aktivit v krajině jsou dané různými normami a předpisy, které určují přípustný obsah škodlivé látky v jednotlivých složkách životního prostředí (resp. přípustnou intenzitu působení stresového faktoru) např. CO2 v ovzduší, fenolů ve vodě, hluku v prostředí apod. Jde o jevy provázející mnohé výrobní aktivity.

Stres a resilience ekosystémů

je stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahující obvyklé rozpětí homeostázy (které je připraven hladce zvládat a na něž je dokonale adaptován). resilience. Velmi různorodé podněty vyvolávají v organismu tzv. "nespecifický" soubor reakcí. Organismus je ve stresu pod vlivem podnětů přesahujících svou velikostí nebo trváním kapacitu homeostatických mechanismů. Stres je projevem pokusů organismu o obnovení homeostázy za mimořádného působení vnějších podnětů - stresorů. Stresorem se pro ekosystém (jako pro živé organismy obecně) může stát jakákoli látka, energie, organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí anebo trváním svého působení překročí kapacitu jeho homeostatických mechanismů.

dle doby jejich trvání na - působí dlouhodobě, spolu s přirozenými podmínkami ekotopu vytváří jeho novou podobu, které odpovídá nový typ biocenózy (např. - působí krátkodobě, neumožňují biotě vytvoření nového, jim odpovídajícího ekosystému (např. (typy kompenzačních reakcí) - dochází k neočekávaně velké, relativně krátkodobě velké odezvě v systému, která je pomíjivá. - odezva systému je relativně malá i při setrvalém působení stresoru. Systém si zdánlivě vyvinul rezistenci vůči stresoru, který vyvolal poplachovou reakci. - dochází k překročení adaptačních schopností systému. jsou na úrovni místních populací organismů a jejich společenstev běžné v důsledku lidské činnosti, ale i v důsledku přírodních jevů. S využitím teorie homeostázy a stresu jdou pak definovat jako je situace, v níž se adaptační schopnosti živého systému přibližují dosažitelným mezím.

Čtěte také: Příklady antropogenních vlivů

je situace, v níž nejsou splněny elementární potřeby živého systému a jeho ekologická valence je překročena do té míry, že podmínky biologické reprodukce systému zanikají. K tomu může dojít jednorázovým extrémním zásahem (např. Vzhledem k problémům ekologické stability člověkem využívané krajiny je žádoucí účelově modifikovat tyto pojmy jako Při pokusech prognózování reakcí krajiny na působení civilizačních stresorů je třeba mít na paměti Vytvoří-li systém rezistenci vůči jednomu stresoru, snižuje se obvykle současně jeho rezistence vůči ostatním stresorům. Lineární extrapolace reakcí geosystémů na dlouhodobé působení stresových faktorů v čase dává nesprávné výsledky. Udržení ekologické stability krajiny pak předpokládá (dočasná změna podnebí, výbuch sopky, lesní požár aj.).

Disturbance a jejich vliv na krajinu

Ekosystém je stabilní vůči působení dané disturbance, pokud se po skončení vlivu disturbance vrátí do původního stavu. Disturbance je tedy narušování, znepokojování jakýchkoli systémů, zejména ekosystémů. V rostlinné ekologii disturbance znamená ničení (destrukci) vytvořené biomasy (pastvou, hmyzem, člověkem, erozí, ohněm záplavami...). Přírodní disturbance jsou ovlivněny heterogenitou krajiny, ale také tuto heterogenitu vytvářejí. Mírné disturbance značně zvyšují heterogenitu krajiny, silné ji mohou zvyšovat i snižovat. Krajinná heterogenita obvykle působí proti šíření disturbancí, propojenost v krajině šíření disturbance propojuje. V současnosti je hlavním původcem disturbance člověk. Lidské činnosti, které působí v krajině jako disturbance, jsou z hlediska geologického i fylogenetického vývoje změnami náhlými, ostatní druhy neměly dost času na přizpůsobení, což má za následek snižování popřípadě úplné vymizení druhů.

Dle STORCHA je existence disturbancí pro přírodu nejen typická, ale i dokonce nezbytná a nepostradatelná. Disturbance mohou pozitivně ovlivňovat přírodu. Základní princip spočívá v tom, že přímo likvidují jednotlivé organizmy a snižují tak populační početnosti těch druhů (nebo životních forem), které by jinak ve společenstvech převládly a zatlačily ty ostatní. typický vzhled právě díky disturbancím. Jedním z těchto důležitých typů disturbancí jsou požáry. Požárová dynamika je typická pro severský jehličnatý les (tajgu), pro trnité křovinaté porosty na různých místech Země (Středomoří, Kalifornie, Chile, jižní Afrika a Austrálie), buše, stepy a savany. Některé příbřežní a nížinné oblasti jsou zase závislé na občasných záplavách. Další typy prostředí, jako je les mírného pásma anebo tropický prales, "potřebují" alespoň drobné disturbance vytvářené do jisté míry "zevnitř". To znamená např. občasné pády jednotlivých stromů anebo destruktivní činnost živočichů.

Když jsou disturbance příliš malé (anebo málo četné), nestačí na to, aby dostatečně omezovaly rozpínavost dominantních druhů, když jsou zase příliš velké nebo příliš časté, zničí všechno. Pro každý typ prostředí existuje určitý optimální rozsah disturbancí. Oboustranný vztah mezi intenzitou disturbancí a velikostí postižených ploch někdy vede k jakési rovnováze mezi intenzitou disturbancí a mozaikovitostí prostředí. Je-li krajina složena z malých různorodých plošek, lze předpokládat, že disturbance nebudou mít velkou intenzitu a zasáhnou právě jen určité malé plošky a zároveň díky malé velikosti plošek nikdy nedosáhnou ničivé intenzity. Tato rovnováha se ovšem může zvrátit zvětšením "velikosti zrna" dané krajiny, anebo disturbancí o mnohem větší intenzitě.

• biotické/abiotické (přemnožení škůdců, rozpad společenstva, šíření invazních druhů.
• jsou těžba, výstavba a budování "umělých" objektů v krajině a tvorba "umělého" prostředí sídel, selektivní podpora některých nepůvodních druhů organismů a masivní introdukce nepůvodních druhů (pěstování vybraných zemědělských a lesních ekosystémů), fosilní (paliva, pohonné hmoty) a chemické energie (hnojiva) do zemědělských a lesních ekosystémů. typickou pro kulturní krajiny.

patří určení disturbačního činitele, ovlivňujícího typ (druh) disturbance, její frekvenci, intenzitu a plošný rozsah. Významnou vlastností disturbance je její šíření v prostoru a čase. poškozování vzhledu krajiny a její znečišťování (např.

Vliv konektivity krajiny na pohyblivost zvířat

Změny krajiny mohou výrazně snížit její propojení a tím i výrazně ovlivnit pohyblivost zvířat. Studie se zaměřila na problematiku závislosti pohyblivosti zvířat na konektivitě krajiny. Předpokladem bylo, že zvířata se budu pohybovat spíše v propojených oblastech s cílem minimalizovat výdej energie na získání potravy a snahy vyhnout se potenciálním predátorům. K popisu pohyblivosti zvířat v krajině byl použit model „functional grain“, který je charakterizován soustavou funkčně propojených oblastí. V tomto prostorovém vzorci je popsána každá oblast, ve které se zvíře volně pohybuje tak, aby se jeho výdej energie zůstával pod prahem větší námahy.

Ve studii byla využita telemetrická data sledující pohyb karibu (Rangifer tarandus caribou), která byla dále testována. Byly použity tři modely krajiny - tři způsoby, jak mohou karibu reagovat na heterogenitu prostředí 1) podle zdrojů, 2) podle krajinných prvků, 3) podle kombinace obou charakteristik. Studie probíhala v severní Kanadě. Jak ukázala telemetrická data, během 16 let se počet oblastí pravidelně navštěvovaných soby karibu podstatně snížil. Podle genetické studie měly na tento úbytek ploch výrazný vliv antropogenní disturbance a snížený tok genů mezi populacemi.

Při studii bylo pomocí GPS obojků stopováno 17 dospělých samic karibu, čímž byla nashromážděna data o pohybu zvířat. Model potvrdil, že karibu jsou rozptýleni v krajině pravidelně a jejich distribuce je závislá na propojenosti krajiny, tzn. že jsou nalézáni ve funkčně propojených oblastech zejména v době pozdně zimní a v létě.

tags: #antropogenni #disturbance #v #krajine #dopady #a

Oblíbené příspěvky:

• Tipy pro Úchvatné Snímky Přírody
• Ekologické pohřbívání: Lidský kompost
• Zelené odpadkové koše
• Ahold a jeho vliv
• Odpadkový koš Koziol DEL S - recenze