Ara hyacintový v přírodě: Modrý král zelené Brazílie

Největší papoušek světa bývá přezdíván „modrým králem zelené Brazílie“. Doma je v srdci Jižní Ameriky, včetně největšího mokřadu světa, Pantanalu. Ara hyacintový dosahuje délky téměř jednoho metru a jeho váha se pohybuje kolem 1,1-1,3kg. Domovinou tohoto největšího létajícího papouška, který dosahuje délky až jednoho metru, jsou okraje vlhkých lesů a stromová savana v tropické Jižní Americe.

Špičatá křídla a dlouhý ocas svědčí o jeho schopnosti létat rychle a vytrvale i na větší vzdálenosti. Jeho hlavním zdrojem potravy jsou totiž tvrdé plody některých druhů palem, za nimiž létá i poměrně daleko. K hnízdění páry potřebují stromové dutiny. Samice sice snáší někdy i dvě vejce, rodiče však většinou odchovají jen jedno mládě.

Největší z těchto papoušků je velký 90 - 100 cm a váží 1200 - 1700 g, když roztáhne křídla, naměřily byste v rozpětí 120 cm. Nejtypičtější poznávacím znakem je však jejich lesklé modré peří, pouze okolo očí peří nemají. Na hlavě pak vynikají plochy žluté kůže. Pro ary hyacintové je charakteristický i mohutný zobák, který je větší než u dalších příbuzných ar a kromě drcení ořechů slouží jako třetí noha. Často jsem byl svědkem toho, jak si ptáci (podobně jako další druhy papoušků) zahnutým zobákem pomáhají při lezení po kmenech a větvích stromů.

Během doby strávené v Pantanalu nešlo přehlédnout jak společenský ara hyacintový je. Pokud jsem našel samotného ptáka, bylo to vždy u hnízda nebo když na krátkou chíli hnízdo opouštěl. Na palmových ořechách (například Acrocomia iasiopatha a Astryocaryun tucuma) jsou arové závislí, je to jejich hlavní složka potravy. Na jídelníčku mají obvykle osm druhů ořechů, které jsou bohaté na živiny a tuk, k jejichž rozkousnutí používají svůj účinný zobák. Kromě palmových ořechů nepohrdnou ani různými výhonky nebo dokonce hlemýždi. Svým stravováním plní i důležitou roli v ekosystému, protože na svém území rozptylují semena a ořechy. Pár neustále zůstává spolu a asi i díky jejich povahové družnosti probíhá u nich páření v průběhu celého roku. Jak už jsem v úvodu naznačil, nejaktivnější bývají ptáci během rána a časného dopoledne a s přibývající horkem se jejich aktivita utlumí až k pozdnímu odpoledni, kdy ze sebe nevydají skoro ani hlásku (ani když společně na palmě hodují).

Během dne ptáci odlétají ve větších skupinách za potravou. Pokud mají blízko palmy, není to nikdy příliš daleko, vždy se zdržují pár kilometrů od domova. Přestože může ara hyacintový hnízdit po většinu roku, ze 100 párů jich v roce zahnízdí pouze 7 - 25 párů. Což je pravděpodobně způsobeno jejich dlouhověkostí, nemají potřebu hnízdit často. Ptáci se mohou dožít až 50 let, bohužel tato skutečnost není ještě příliš prostudovaná. Nikdo jednoho jedince ve volné přírodě tak dlouho nestudoval. Na rozdíl od arů hyacintových v zajetí, kde se můžou dožít až 80 let!

Čtěte také: Tříděný odpad v obcích

Hnízda si papoušci vybírají v dutinách stromů, ať už živých nebo starých ztrouchnivělých, nebo v dutinách hlinitých svahů. V literatuře je uváděno, že jsou hnízda obvykle ve výškách 4 - 14 metrů, ale většina zde prezentovaných fotografií byla pořízena u hnízda, které bylo ve výšce sotva dva metry. Přestože k páření dochází celý rok, k hnízdění obvykle ptáci přistupují v období dešťů, které Pantanal zalévají od listopadu do dubna. Pod vodou se tak ocitne až 80 % plochy území. Přestože může mít ara hyacintový i dvě vejce, zpravidla se stará pouze o jedno vylíhlé mládě. Inkubační doba, kdy samice stráví až 70 % času na vejcích, je 25 - 28 dní a samec ji během této doby krmí. To byl i případ „mého“ hnízda, kdy samice opouštěla dutinu pouze v případě, kdy na krátko odlétla k blízké řece. Přestože občas vejce nebo malé ptáky z dutiny vybere nějaký predátor, je úspěšnost hnízdění velice pěkných 90 %.

Ve druhé polovině 20. století se ara hyacintový ocitl takřka na pokraji vyhubení, a to především pro své nádherně zbarvené peří i v důsledku lovu pro zájmové chovy. Bohužel i v současnosti jsou nezákonně vybírána vejce z hnízd. Navíc aru ohrožuje úbytek přirozených palmových porostů a dalších stromů, na nichž je závislý potravně i při hnízdění. Odchyt pro trh s domácími mazlíčky jej ve 20. století se ara hyacintový ocitl takřka na pokraji vyhubení.

Důvodem, proč je arů hyacintových ve volné přírodě tak málo, přijde každému na mysl hned, jak se déle zakouká do překrásného modrého peří ptáků. Chovatelé ve snaze mít ary hyacintové ve své klícce obětují opravdu hodně. Už jen málo milovníků přírody si vzpomene, že velkých modrých papoušků ara byly ještě v nedávné minulosti čtyři druhy. Bohužel s průlety krajinou mohou pokračovat už jen dva z nich (a jeden z nich pravděpodobně ne na dlouho). Ara tyrkysový (Anodorhynchus glaucus) vyhynul okolo roku 1950, ara spixův (Cyanopsitta spixii) se v počtu 60 kusů nachází pouze v zajetí a ary kobaltového (Anodorhynchus leari) můžete najít v přírodě jen 450 kusů. Ara hyacintový byl se svojí početností v nejhorší situaci okolo roku 1980, kdy ještě poměrně intenzivně, a bez jakýchkoli postihů, kvetl obchod s ptáky a ročně z Brazílie mizely tisíce arů. V té době byla ve volné přírodě odhadovaná populace 2500 - 3000 arů hyacintových.

V roce 1980 mladá studentka Nieva Guedes při sledování průletu skupiny arů hyacintových slyšela od svého profesora větu, že během jejího života i tito úžasní arové vyhynou. Nadšenou studentkou biologie tato zpráva otřásla a děsivá informace jí na mnoho let změnila život. Se stopami záchranného programu jsem se mohl v Brazílii setkávat i v září 2011. Když jsem chodil krajinou za křikem arů hyacintových, přivedli mě jednoho rána k obrovskému stromu, na kterém byla umístěná na české poměry velká ptačí budka s otvorem přímo předurčeným pro hnízdění arů. Právě zvyšování příležitostí pro hnízdění bylo jednou z náplní projektu. Vzhledem k tomu, že se brazilská krajina přeměnou na pastviny pro dobytek a zemědělskou půdu mění, ubývá i přírodních hnízdišť pro ary. Díky tomu, že Nieva Guedes intenzivně zvyšuje povědomí o arách hyacintových, tu a tam farmáři při drancování původní krajiny ušetří mohutný strom, který bývá dlouhá léta obsazován papoušky.

V rámci projektu též probíhal poměrně intenzivní sběr dat v terénu, což mimo jiné vedlo k ochraně palem, na kterých arové pravidelně sbírají potravu. Podle mne svoji velkou úlohu hraje i to, že Nieva Guedes se svým projektem zviditelnila ary hyacintové jako klenot, na který jsou všichni Brazilci hrdí. Zejména pak farmáři, kteří mají jejich hnízda na svých pozemcích. Uvědomují si, že nyní tolik populární ekoturistka jim možná přinese k chovu dobytka další peníze. Moc mě těší, že těmito řádky a prezentovanými fotografiemi pro vás mohu mít lepší zprávu, než dostala vědkyně a úspěšná bojovnice za ary hyacintové Nieva Guedes před 30 lety od svého profesora. V brazilské provincii Mato Grosso do Sul jsem se na vlastní oči přesvědčil, že se překrásným velkým papouškům daří, mají kde hnízdit, kde sbírat potravu a jejich populace se již pár let velice pomalu zvyšuje.

Čtěte také: Nebezpečí a likvidace vosích hnízd

Tabulka: Základní údaje o aru hyacintovém

Čtěte také: Hnízda čápů černých v ohrožení

tags: #ara #hnizdo #v #prirode

Oblíbené příspěvky:

• Informace o skládce Velký Osek
• Sanitky a odpad: Co je třeba vědět
• Dopad znečištěného ovzduší na dětské zdraví
• Podívejte se na příslušenství pro Unox konvektomaty
• Likvidace aut v Mariánských Lázních