Aralské jezero: Příčiny znečištění a ekologická katastrofa

Aralské jezero, kdysi čtvrté největší jezero na světě, se stalo symbolem ekologické katastrofy způsobené necitlivým lidským zásahem. Nachází se na hranicích Kazachstánu a Uzbekistánu. Jeho dramatický úpadek odhaluje zničující dopady nadměrného zavlažování a poukazuje na složitost snah o jeho obnovu.

Aralské jezero: Od moře k poušti

Ještě v 60. letech 20. století se Aralské jezero rozkládalo na ploše 68 000 km², což je jen o něco málo méně než Česká republika. Bylo domovem bohatého ekosystému a živobytím pro komunity rybářů žijících na jeho březích. Dnes je však situace drasticky odlišná. Jezero ztratilo 90 % své původní rozlohy a proměnilo se v nejmladší poušť na světě, známou jako „Aralská písečná poušť“. Obří zrezivělé lodě, kdysi pyšné symboly rybářského průmyslu, nyní trčí opuštěně z písku a slouží jako mrazivá připomínka velkolepé minulosti.

Příčiny katastrofy: Bavlna jako „bílé zlato“

Hlavní příčinou úpadku Aralského jezera bylo nadměrné zavlažování, které prosazovala sovětská vláda od 60. let. Cílem bylo zdvojnásobit produkci bavlny, která byla tehdy považována za cennou exportní surovinu, „bílé zlato“. Za tímto účelem byly řeky Amudarja a Syrdarja, hlavní přítoky Aralského jezera, odkloněny, aby zavlažovaly rozsáhlé bavlníkové plantáže v pouštních oblastech.

Tento krok měl katastrofální důsledky. Mizerně postavené zavlažovací kanály způsobovaly obrovské ztráty vody prosakováním, a obdělávaná půda byla nepřiměřeně hnojena a používána agresivní zemědělská chemie, která postupně zničila zeminu a kontaminovala i jezero. Aralské jezero přišlo o takřka veškerou vodu přitékající do jezera z řeky Syrdarja a část ze sesterské řeky Amudarji. Za normálních podmínek získávalo Aralské jezero přibližně pětinu své zásoby vody dešťovými srážkami, zatímco zbytek do něj přiváděly řeky Amudarja a Syrdarja.

Zvýšení salinity: Zmenšující se objem vody vedl ke koncentraci solí ve zbytkové vodě, což ji učinilo neobyvatelnou pro většinu života. Ryby vymizely, což zničilo rybářský průmysl a živobytí místních komunit.

Čtěte také: Boj o lesní jezera

Písečné a prachové bouře: Odkryté dno jezera se proměnilo v poušť, z níž se zvedají písečné a prachové bouře, které roznášejí toxické látky po okolí.

Vlády Uzbekistánu a Kazachstánu zahájily projekty zaměřené na zastavení degradace a obnovu alespoň části jezera. Kazachstán v roce 2005 vybudoval na březích severního „Malého Aralu“ přehradu Kokaral. Tato přehrada pomohla zvýšit hladinu vody v severní části jezera a snížit její slanost, což vedlo k návratu některých rybích druhů.

První odhady z roku 2005 očekávaly, že za tři roky po vybudování přehrady se Malý Aral zvedne nejméně o 3 metry a pokryje asi 1 000 kilometrů čtverečních dnes už vyschlé bývalé přehrady. Už v březnu 2006 ale stoupla hladina vody z 38,4 m na 42 m, což byl nárůst o více než 3,6 m pouhých sedm měsíců po vybudování přehrady. Do roka od dokončení přehrady se pak její povrch zvětšil asi o třetinu.

Uzbekistán zahájil projekty na výsadbu vegetace a boj s postupujícími písečnými dunami. Místní vědci hledají rostliny odolné vůči soli, aby slanou půdu přivedli k životu. Jako první obrannou linii proti postupu pouště začali vysazovat statné saxaulské keře. Zatím se podařilo v Uzbekistánu osadit více než polovinu ze tří milionů degradovaných hektarů.

V zemědělském regionu Kyzylorda se zavádějí úsporná vodohospodářská opatření, jako je například samonivelační laserové zavlažování rýžových polí, které pomáhá šetřit vodu a zvyšovat výnosy.

Čtěte také: Jezero Sadská: Původ a vývoj

Budoucnost Aralského jezera: Optimismus s výhradami

Díky těmto snahám se hladina severního Aralského jezera zvyšuje a do jeho vod se vrací život. V roce 2022 zahrnovalo 18,9 miliardy metrů krychlových vody, zatímco v současnosti se jedná o 22,1 miliardy a do konce letošního roku by mohlo jít o 23,4 miliardy. Celková plocha severní části tedy aktuálně činí 3 065 km², což lze srovnat s rozlohou Libereckého kraje.

Nad jižním jezerem se však nadále vznášejí otazníky a podle řady odborníků už jeho zkázu nedokáže nic zastavit. Snahy Uzbekistánu a Kazachstánu nejsou patřičně koordinované, což brzdí pokrok.

K vytvoření prvotní představy, co se s Aralským jezerem stalo, postačí satelitní snímky z posledních desítek let. Vodní plocha na nich mizí před očima, sytou modrozelenou barvu nahrazuje světlejší a světlejší odstín, až zůstává pouze vyschlé pobřeží pokryté vysráženými solemi. Jezero se dramaticky zmenšuje od roku 1960.

Z území, které odpovídalo necelým 90 % plochy České republiky, se doslova vypařilo tolik vody, že zbylo jen něco málo přes 20 % plochy ČR. Hladina klesla o více než 25 výškových metrů. Aralské jezero se rozdělilo na tři hlavní vodní plochy - Malý Aral na severu a dvě pánve Velkého Aralu - Východní a Západní.

Plocha obou pánví se každým rokem dále zmenšuje, naproti tomu hladina Malého Aralu od r. 2003 mírně stoupá. Příčinou je hráz vybudovaná za účelem jeho záchrany. Díky hrázi Malý Aral odchytává všechnu vodu přitékající jedním ze dvou hlavních přítoků - Syrdarjou. Tím však velmi „ztěžuje život“ Velkému Aralskému jezeru, do kterého doteče pouze voda vypuštěná z přehrady.

Čtěte také: Historie jezera Sadská

Jedinou nadějí pro Velký Aral zůstává druhý přítok, řeka Amudarja přitékající z jihu. Nicméně do jezera dlouhodobě doteče sotva desetina říčního potenciálu.

Aralské jezero nemá odtok, tudíž je kolísání jezerní hladiny výsledkem bilance vypařování, srážek a přítoku. Zmenšování plochy jezera vede ke snížení objemu vypařované vody, která tak může být kompenzována i relativně malým přítokem. Tento efekt je nyní významný zejména vzhledem k plošně rozsáhlé, ale mělké Východní pánvi (o maximální hloubce 5 m). I malé snížení jejího objemu vody má za následek velké zmenšení vodní plochy, a tím i výrazně snížený výpar. Jezero tedy při stejném přítoku ubývá stále pomalejším tempem.

Vysychání jezera je doprovázeno řadou navzájem provázaných biologických, fyzikálních i chemických změn. Změny v chemismu se projevují zejména ve zvyšující se mineralizaci, a tudíž i v salinitě. Jelikož salinita je provázána s výší hladiny, asi nikoho nepřekvapí, že její nejmenší hodnoty má Malý Aral a nejvyšší naopak Východní pánev Velkého Aralu, který je čtyřikrát slanější než průměrný oceán.

Celkové množství soli rozpuštěné v jezeře je odhadováno na 6 bilionů tun. Nejde však o halit (sůl kamennou), ale o směs solí tvořenou z velké části karbonáty a sírany (sádrovcem) jen s malým podílem chloridů. Kromě solí se v jezeře, a později i na obnaženém dně, hromadí hnojiva, pesticidy a další chemikálie, které sem za desítky let přinesly řeky z celého povodí. Za jediný rok vítr roznese po centrální Asii až 74 tun toxického prachu, pocházejícího z břehů Aralského jezera. Takto masivní kontaminace přináší řadu problémů, mimo jiné nedostatek pitné vody, a celkově přispívá ke zhoršení zdravotního stavu obyvatelstva v oblasti.

Se zvýšenou salinitou úzce souvisejí i fyzikální změny v jezeře, zejména změny v hydrodynamice, ke kterým dochází vlivem rozdílných vlastností slané a sladké vody. Konkrétně se mění teplotní zvrstvení, cirkulace a okysličení ve vodním sloupci. Část jezera zůstává kvůli výrazné stratifikaci trvale neokysličená.

Rostlinné a živočišné společenství se za poslední desetiletí výrazně změnilo. Zůstávají pouze druhy, které jsou schopny přizpůsobit se nově nastoleným podmínkám. Jsme svědky vymírání endemických druhů (např. aralského lososa) a osidlování uvolněných nik slanomilnými druhy. Obecně lze říci, že se u všech společenství dramaticky snižuje biodiverzita, naproti tomu bioproduktivita značně kolísá.

Vzhledem k malé hloubce a vysoké průzračnosti vody převažuje v jezeře fytobentos nad fytoplanktonem, což není pro podobné velké vodní plochy typické. Z kdysi druhově pestrého fytobentického společenství dominuje v roce 1990 už jen pět druhů, které postupně vymírají, a v roce 2002 nalezneme jen dva zcela jiné druhy. Podobně se přizpůsobují planktonní společenstva, nejpočetnější skupina (rozsivky) prodělala za posledních 50 let radikální snížení druhové pestrosti - z několika stovek na několik desítek druhů.

Obdobně zooplankton ze 42 na 4 druhy, ze zoobentosu zbylo už jen několik málo druhů měkkýšů a ostrakodů. Přesuneme-li se v potravním řetězci výše - k rybám - zjistíme, že nebyly v jezeře nikdy druhově rozmanité. V době největšího rozkvětu tu žilo třicet druhů, r. 1998 pět druhů a r. 2002 byly v Západní pánvi zaznamenány jen dva druhy (platýs a gavún). Velkou nadějí pro zvýšení druhové biodiverzity je Malý Aral, kam se v posledních letech pomalu navracejí příhodné podmínky a populace ryb, dalších živočichů a rostlin díky tomu rostou. Příležitostně dokonce ryby migrují i do pánví Velkého Aralu.

Aralské jezero je dobrým příkladem komplexnosti přírodního prostředí a zároveň lidské krátkozrakosti. Z hlediska přírodních procesů není vysychání jezera, zvlášť v oblastech s aridním až semiaridním klimatem, nic neobvyklého. V současnosti bychom však nalezli mnoho velkých vysychajících jezer, jejichž stav je důsledkem spíše lidské činnosti. Za všechny jmenujme alespoň Mrtvé moře se salinitou 340 ‰, Čadské jezero zmenšené na jednu dvanáctinu za posledních 50 let či již zcela vyschlé jezero Lop Nur.

Míra lidského přičinění se složitě kvantifikuje, jelikož klimatické a antropogenní příčiny lze v následcích jen těžko odlišit. V případě snížení hladiny Aralského jezera se lidské přičinění odhaduje na 75-90 %, zbytek je přisuzován zhoršeným klimatickým podmínkám. Jezero by tedy vysychalo i bez zavlažování, nicméně rychlost ústupu hladiny by byla nesrovnatelně pomalejší.

Daleko horší dopad než samotné vysychání jezera má antropogenně zapříčiněné masivní znečištění.

tags: #aralské #jezero #znečištění #příčiny

Oblíbené příspěvky:

• Ochrana Ovzduší: Mezinárodní Perspektiva
• Žatec: Klima a počasí
• Rozdělení zdrojů znečišťování
• Programy Lipka a Ekologie
• Výlety do přírody u Kraslic