Archeologie a krajinná ekologie: Vzájemný vztah

Vztah archeologie ke krajinné ekologii je určen jednou z nejdůležitějších společných oblastí zkoumání, a tou je krajinný prostor, ve kterém se člověk v minulosti pohyboval a pohybuje. Sborník z tohoto faktu vychází a v tomto duchu je i uspořádán.

Dva základní způsoby pohledu na krajinu

Navzájem se vylučují, ale každý z nich může být někdy oprávněný:

1. Buď krajinu nechápeme jako samostatný jev, nepřiznáme jí osobnost. Tehdy je krajina slovo k označení nižších struktur, je pasivní výslednicí věcí, sil a vztahů, které se v ní nacházejí. Důsledek: krajina nemá žádné vlastní zákonitosti, takové, které nelze snadno odvodit ze zákonitostí jejích složek. Tento způsob pohledu je dnes zdaleka nejběžnější. Patrně je snazší, alespoň v tradici novověké mechanistické a redukcionistické přírodovědy. Ostatně je nějak víc nasnadě chápat takto krajinu skrze její složky jakožto sumu polí, luk, lesů atd.
2. Nebo je krajina svébytným fenoménem s vlastními zákony a její struktury jsou pouze důsledkem, vyjádřením těchto zákonů. To jest, přiznáváme krajině osobnost. Výrazem toho je v běžném přirozeném cítění intuitivní pojem genius loci.

Krajina jako živá soustava

Krajina je jednou z organizačních úrovní života, je začleněna do strukturní hierarchie živých soustav: organely - buňka - tkáň - orgán - jedinec - populace - společenstvo - krajina. Krajina je živou soustavou, která je v hierarchii izolovaná. Mezi krajinou a nejbližší podřízenou hladinou jevů - společenstvy - je mezera v pojmosloví i v našem chápání. Nebylo zde spatřeno nic, co bychom byli s to prohlásit za fenomén. Záplatou této díry je pojem ekosystém, ale ten je hlavně dynamický.

Vztah subjektu a krajiny

Krajina je interpretovaný text. Opakem by bylo např. tvrzení, že krajina je dekódovaný kód, něco s tvrdě určeným jednoznačným smyslem. Subjektem, tedy čtenářem krajiny, je nejen člověk, ale každá její složka, každá substruktura, každá „věc v krajině“, určitý člověk nebo lidé vůbec, lesní společenstvo, vesnice...

Proč krajina není kódem, ale mnohoznačným textem: Každá složka ji čte jinak. Jinak co do objektu zájmu i co do měřítka, v němž je tento svět vnímán. Pro každou složku je krajina relevantní jinak a v jiném měřítku. Myš: krajina jako bludiště pachů v měřítku čtverečních metrů. Jestřáb: krajina jako přehlednost tvarů v měřítku čtverečních kilometrů.

Čtěte také: Detaily konference environmentální archeologie

Nikdy nemám krajinu k dispozici celou zároveň - podle toho, kudy jí procházím, ji určitým způsobem poznávám. Vystoupiv z nížiny do hor, touž cestou se vracím. Topologická dimenze krajiny.

Genius loci

Pojem ve střední Evropě často a intuitivně užívaný - je kategorií tohoto čtení krajiny. Bytostnou povahou genia loci je, že je pojmem ontologickým i epistemologickým zároveň - je to duše krajiny i způsob, jak krajinu vidět. Genius loci funguje v hierarchii (genius loci střední Evropy - Čech - Prahy - Starého Města - Starého židovského hřbitova - hrobu rabbiho Jehudy Löva ben Bezalel).

Proto krajinu vnímáme jako přetržitou a nepřetržitou zároveň, na kontaktu více krajin funguje genius loci vyššího řádu. Z vrchu Házmburka uvidíme celé Středohoří, plochým Poohřím a Polabím až ku Praze, siluety temných a tajemných pohoří Džbánu a Polomených hor, bariéru Krušnohoří.

Paměť krajiny

Paměť krajiny je spojena s tím, že krajina má kybernetiku, tj. má zcela určitý způsob sebeřízení. Děje v krajině vedou k určitému místně specifickému stylu uspořádaného chování. Mít paměť znamená být schopen disponovat svými konzervativními strukturami a být schopen je konfrontovat.

Kdyby krajina neměla zpětnovazebnou kybernetiku, chovala by se chaoticky, náhodně, neuspořádaně, anebo by vůbec postrádala čas. Děje v ní by měly povahu nepředvídatelných interakcí, anebo by žádné děje nebyly. Existuje-li paměť, existuje i její ztráta.

Čtěte také: Definice krajinné a aplikované ekologie

Kolonisté v Americe postrádali cit pro krajinu pramenící z její znalosti a úcty k ní, cit, který měli Indiáni. A totéž v malém: Mostecko - dříve stará zemědělská krajina - dnes bizarní skrumáž mrtvé zeminy výsypek, obřích kráterů uhelných dolů, absurdních komunikací a pošetilých měst. Krajina, jejíž paměť byla smazána.

Toto přestrukturování, prakticky sukcese - výměna dvou krajin na témže místě - je záležitost celkem krátkodobá. To je ona poezie periférie, nápisy na zdech, žvást opilcův, jenž přeroste v novou legendu: rychlý zrod nového genia loci z chaosu, sebestrukturace krajiny. To znamená, že kybernetika krajiny je poměrně silná. Rychle se obnovuje, intenzivně operuje se svými objekty.

Stará krajina s rozvinutou pamětí

Paměť je schopnost obnovovat někdejší stav. Systém s pamětí má v zásobě více alternativních stavů schopných oživení. Tak je to i u krajiny. Mladá krajina s čerstvou, nevyvinutou pamětí má k dispozici jedinou kybernetiku.

Příklad: v dávno odlesněné krajině se nehojně zachovaly mladé ostrůvky lesa (České středohoří). Když pominul tlak pastvy udržující bezlesí, les se rozšířil v původní málo změněné podobě, a je to „opravdový les“ s přirozenou skladbou a strukturou, se silnou sebeudržovací schopností, dobře adaptovaný na místní podmínky. Kde se však les nezachoval vůbec (dolní Povltaví), nepomohlo jeho obnově ani vysazování.

Protipříklad: krajina horských holí nad lesní hranicí (Krkonoše) je velmi stará, je to obdoba tundry, pozůstatek glaciálu. A přece má jedinou sebeudržovací kybernetiku, založenou na vysoké míře přizpůsobení extrémnímu klimatickému stresu.

Čtěte také: Ekologické aktuality

Hranice krajiny

Co je to krajina, navozuje otázku, co jsou to dvě krajiny. To jest: Je krajina individualizovaná? Jsou mezi sousedními krajinami kontinuální přechody? A opačně, jak malou část určitého zemského povrchu má smysl ještě chápat jako krajinu?

Ale kupodivu se zdá, že alespoň někdy existují skupiny krajin s ostrým, a dokonce nelaločným diskontinuem. A navíc, sledujeme-li zemský povrch a stále zvětšujeme měřítko pozorování, ukazuje se, že toto diskontinuum - hranice krajiny - je velmi podstatné. Při pohledu shora zde neplatí, že fragmentace plodí fragmentaci (čili že v okamžiku, kdy zemský povrch rozčleníme na jednotlivé krajiny, otevřeme si nikde nekončící nutnost dalších a dalších fragmentací).

Krajinu často oddělíme od ostatních velmi snadno, přímou linkou, na níž je souběh mnoha rozlišovacích znaků. Tím je legitimována možnost krajně holistického pohledu: Čechy pokryté velkými autonomními a odlišnými superorganizmy, vzájemně sepjatými a na sebe působícímimi, ale diskrétními a autonomními. V tomto pohledu má velkou roli pojem ekoton - hraniční pásmo dvou krajin.

Milešovské středohoří: tmavěšedá a stříbrná, dým z hranic, boreál. Chladná lesnatá oblast bučin, vysoké vrchy a vlhké kotliny; robustní hrubě modelované skupiny vulkanických kuželů (viz obrázek): Kletečná, Milešovka, Lipská hora, Hradišťany. Rozsucená úbočí s původními ořešinami. Toponyma Zlá louka, Černé křoví... na břehu popez bobové slámy zapadrozvanut v dáli. Princip mužský a škodný, pán kostí a zubů, lidé zlí, hrubí, osamělí.

Libochovické Poohří: světle zelená, denní, slunečná. Prostranná nížina v opukách a spraších, česká Panonie.

Krajina jako tekutá mozaika

Krajina manipuluje svými složkami (např. rostlinnými společenstvy), a ty fungují jako její pohyblivé stavební kameny. V průběhu staletí se mění rozložení lesa a bezlesí, mohou být patrny i nějaké vývojové tendence. A přesto jednotlivé složky mají, bez ohledu na svou konkrétní lokalizaci, stále tutéž logiku rozmístění.

Při sledování změn ve stabilní kulturní krajině (např. Mladé průmyslové krajiny (už zmíněné Mostecko): rychlé a neuspořádané přesuny krajinných složek, jejich krátká životnost, vysoká energetická náročnost a malá energetická provázanost navzájem, chaotická, teprve se ustavující kybernetika dosud s nedostatkem negativních zpětných vazeb. Horské krajiny středoevropské (už zmíněné Krkonoše) jsou určeny výraznou adaptací vůči klimatickému stresu: projevem je otužilost, prediktabilita, stabilní strohá kybernetika bez alternativ, konzervativizmus krajinných složek.

Systém navzájem se ovlivňujících strategií

Analogicky se šachy spočívá kybernetika krajiny v přesunech vzájemně soupeřících strategií hracích figur - krajinných složek - stavebních kamenů víceméně neměnné povahy. Smyslem kybernetiky šachu je však výhra, tedy „likvidace“ neúspěšného partnera.

Rubem účasti v této hře je ovšem nemožnost v ní vyhrát, v obecné ekologii označovaná jako red queen effect (královna k Alence: „Chceš-li zůstat na místě, musíš běžet jak dokážeš nejrychleji.“). Strategie v krajině nějakým způsobem operují, ale jejich vzájemné soupeření jim brání opustit stálý sloh strukturace. Mechanizmem autoregulace krajiny tedy není časoprostorová stálost jejích složek, ale naopak jejich věčná hra na přetlačovanou.

Vzájemné působení krajinných strategií jakožto mechanizmus autoregulace je vlastní především ekologicky vyvážené krajině, strukturně členité, skladebně pestré, se stálým nebo smysluplně se vyvíjejícím dlouhodobým systémem řízení a velkou mírou paměti.

tags: #archeologie #a #krajinna #ekologie #vztah

Oblíbené příspěvky:

• Přírodní tapety pro interiér
• Šedý koš do linky – průvodce
• Vzdělávání v Lauderových školách
• Taxislužby v Kolíně
• Legislativa nakládání s odpady