Klimatický region Francie: Informace

Francie je největším státem západní Evropy a z hlediska cestovního ruchu a turistiky má řadu superlativů a nepřekvapuje, že její návštěvnost patří k nejvyšším na světě.

Území státu tvoří velice pestrou přírodní i kulturní mozaiku, neboť každá z oblastí má poněkud odlišný krajinný ráz a vyznačuje se vlastní kulturou a osobitostí.

Poloha a přírodní poměry

Vedle kontinentální části patří státu ještě ostrov Korsika, čtyři zámořské departamenty - torzo bývalé koloniální říše (Guadeloupe, Martinique, Francouzská Guyana, Réunion), dále ovládá dvě ostrovní teritoria (Saint Pierre at Miquelon, Mayotte) a tři zámořská území (Nová Kaledonie, Francouzská Polynésie, ostrovy Wallis a Futuna).

Stát drží dále tzv. Francouzská jižní a antarktická území (ostrovy Kergueleny, Crozetovy, Sv. Pavla, Nový Amsterdam) a nárokuje si sektor s vědeckou stanicí v Antarktidě (Adélina země).

Administrativně se člení na 22 větších regionů, z nichž některé (např. Sousedí s většinou významných evropských zemí.

Čtěte také: Arles: Klima a počasí

Břehy Francie omývají Atlantský oceán a Středozemní moře.

Přírodními hodnotami, jejich mnohotvárností a počtem turistických atraktivit zaujímá Francie nesporně první místo mezi evropskými státy.

Téměř 70 % plochy zaujímají nížiny či nízko položené plošiny a pahorkatiny.

Největší rozlohu (160 000 km2) zaujímá Pařížská pánev (Bassin parisien), prostírající se od Centrálního masivu (Massif central) na jihu až k Lamanšskému průlivu na severozápadě.

Na západě je ohraničena starým Armorickým masivem (Massif armoricain) v Bretani a na východě pohořím Vogézy (Vosges).

Čtěte také: Turistické zážitky v Arles

Její povrch tvoří většinou mořské uloženiny křídového a třetihorního stáří.

Další velkou nížinnou oblastí je Akvitánská pánev (Bassin d‘ Aquitain) v jz. Francii vyplňující prostor mezi Centrálním masivem a pobřežím Biskajského zálivu.

Její součástí je písečná krajina Landes s nejvyšší dunou v Evropě tyčící se až 100 m nad okolní pláže.

Menší, ale biogeograficky velmi významná Languedocká nížina (Bas Languedoc) mezi Centrálním masivem a pobřežím Středozemního moře se stala po 2. světové válce největší vinařskou oblastí v zemi.

Spolu se sousední malou podpyrenejskou nížinou Roussillon lemuje písečnými plážemi Lví záliv a s novou hotelovou zástavbou představuje v létě přelidněnou tzv.

Čtěte také: Francouzské ekologické plakety: Co potřebujete vědět

Mezi starými pohořími vyzvednutými při hercynském vrásnění v mladších prvohorách dominuje v jižní polovině Francie rozložitý Centrální masiv (též Středofrancouzský masiv, Massif Central), na některých mapách v poslední době zcela nevhodně označovaný jako Francouzské středohoří.

Geologicky a geomorfologicky jde o skutečný masiv - obrovský blok území o rozloze 86 000 km2 (tj. téměř 1/6 Francie) vyzdvižený velmi vysoko nad své okolí.

Zcela odlišný, vysokohorský charakter mají vrásná pohoří vyzvednutá začátkem třetihor: Pyreneje tvořící přirozenou hranici se Španělskem (nejvyšší ve francouzské části Vignemale, 3 298 m n. m.) a francouzská část Alp na hranicích se Švýcarskem a Itálií (Mont Blanc, 4 807 m n. m. v Savojských Alpách).

Jižní okraje Alp spadají svými předhůřími pozvolna do slunné Provence a k Azurovému pobřeží Středozemního moře.

Na severní okraj Alp na francouzsko-švýcarské hranici navazuje nádherné vápencové pohoří Jura (nepřístupný Crêt de la Neige, 1723 m) s řadou jezer v rovnoběžných synklinálních údolích.

Francie má bohatou říční síť, rozbíhající se z Centrálního masivu na všechny strany a z pásma Alp k západu a jihu.

Velká většina území je odvodňována do Atlantského oceánu, kam tečou např. nejznámější Seina omývající nábřeží Paříže, dále nejdelší řeka Loira (1020 km) a také Garonna odvodňující Pyreneje a jihozápad Centrálního masivu včetně krasových oblastí Causses.

Nejvodnější francouzskou řekou je však Rhôna (průměrný průtok 1800 m3/s), která pramení v Rhônském ledovci v Bernských Alpách ve Švýcarsku.

Protéká Ženevským jezerem (Lac Léman), cestou k jihu využívá tektonického Rhônského prolomu při vých.

Jezer není ve Francii mnoho.

Klimatické poměry

Klimatické poměry Francie, která leží v mírném pásmu přibližně uprostřed mezi severním pólem a rovníkem, jsou v různých oblastech dosti rozdílné, podle vzdálenosti od oceánu a podle nadmořských výšek.

Vlhčí, teplotně rovnoměrnější atlantské klima v Bretani, Normandii a v přilehlých oblastech směrem k východu ustupuje a přechází k podnebí, jaké známe ze střední Evropy.

V Languedoku a v Provenci vládne středomořské klima se suchým slunečným létem a mírnou deštivější zimou.

Horské polohy mají ovšem drsnější podnebí s nižšími teplotami i v létě a s vyššími úhrny srážek.

Horská střediska v Alpách využívají sněhové pokrývky až 6 měsíců v roce (od listopadu do konce dubna), v Pyrenejích a ve vrcholových oblastech Centrálního masivu 4 až 5 měsíců, ve Vogézách 3 až 4 měsíce.

Vegetace a zvířena

Většinu území Francie pokrývají pole, louky, lesy a pastviny podobného rázu, jaký známe ze střední Evropy.

V nižších polohách převažují lesy listnaté (dub, habr aj.), v horských polohách jehličnaté, v Landech na písečných dunách vysazené rozsáhlé borové lesy s typickým podrostem až přes 1 m vysokého vřesovce stromového (Erica arborea).

Pro bezlesé, větrem ošlehávané pobřeží Bretaně je příznačný žlutě kvetoucí, našemu janovci podobný, avšak velice trnitý hlodáš (rod Ulex) různých druhů, pro neschůdná lávová pole na svazích auvergneských sopek porost rovněž žlutě kvetoucích kručinek a janovců.

V Alpách a Pyrenejích se běžně setkáme s nízkými pěnišníky (Rhododendron ferrugineum) a řadou půvabných skalniček, zvonků a hořců.

Velmi odlišná je flóra středomořská např. v Languedoku, pro niž je typická tzv. garrigue - rostlinná formace na vápencích složená z nízkých vždyzelených druhů dubů a z keřů se suchomilnými rostlinami v podrostu.

Poměrně hojný je zde kaštanovník jedlý (Castanea sativa).

Zvířena žijící volně v přírodě se na většině území podobá běžné fauně středoevropské, ale co do hojnosti je vlivem nadměrně liberálních mysliveckých zvyků podstatně chudší.

Nespornou raritou je výskyt cibetkovité šelmy ženetky obecné (Genetta genetta) žijící dosud vzácně v Centrálním masivu a dále na jih a ve Španělsku.

Je o něco větší a protáhlejší než kuna, na žlutošedě zbarvené srsti po celém těle černě tečkovaná.

Vysokohorské prostředí Alp obývá kamzík, vzácně kozorožec, orel skalní, hojnější svišť.

V Pyrenejích kromě kamzíka a kozorožce přežívá posledních několik medvědů, provádějí se pokusy o navrácení dříve vyhubeného supa hnědého a orlosupa bradatého.

V přírodním regionálním parku Camargue se určitě setkáme s majestátními plameňáky a s mnoha druhy vodních ptáků a obojživelníků.

V mořských vodách se loví hojně ryb, ale také langusty, krevety a rozšířen je chov ústřic.

Z malého počtu hadů jsou jedovaté pouze dva druhy (zmije obecná a jí podobná malá zmije skvrnitá - Vipera aspis ), ale pro jejich vzácnost je uvidí turista jen výjimečně.

Při stanování a v kempech ve Středomoří je třeba dát pozor na pavouka snovačku (rod Latrodectus), lidově zvaného „černá vdova“.

Je sotva 1 cm velký, černý, u některých druhů s červenými tečkami na kulatém zadečku.

Jeho kousnutí je bolestivé.

Z hojného jižního hmyzu upoutají největší pozornost pravděpodobně cikády, jejichž vytrvalý cvrkot se někdy ozývá dlouho do noci.

Obyvatelstvo a sídla

Francie je spolu s Británii po Německu druhým nejlidnatějším státem Evropy.

I v minulosti byla její role dominantní a po valnou většinu středověku a novověku byla dokonce nejlidnatějším státem kontinentu.

V minulosti docházelo v tomto prostoru k výraznému míšení různých etnik.

tags: #Arles #Francie #klimatický #region #informace

Oblíbené příspěvky:

• Inovace odpadového hospodářství
• Kam se psem do přírody
• Doučování pro ohrožené žáky
• Recyklace a vzdělávání
• Důsledky znečištění vody