Skládka Bantar Gebang: Informace o stavu a dopadech na životní prostředí

Několik desítek popelářských vozů tvoří dlouhou kolonu, která směřuje k úpatí hory ve vesnici Bantar Gebang nedaleko Jakarty, hlavního města Indonésie. Hora se na místě vrší už od roku 1989 a skládá se z odpadků, které sousední aglomerace vyprodukuje. Otázka, kam se smetím, trápí čím dál více zemí a Indonésie není výjimkou. Jedna z možných odpovědí, jež znepokojuje místní aktivisty i odborníky, je jeho spalování. Město Bekasi jsme v prosinci 2022 navštívili poprvé. Nachází se vedle Jakarty, hlavního města Indonésie, odkud do Bekasi proudí komunální odpad, který se sem posledních 30 let dovážel na obří skládku.

Skládka Bantar Gebang má rozlohu jako 200 fotbalových hřišť a je víc než 45 metrů vysoká, což z ní dělá jednu z největších asijských skládek. Od roku 2019 při této skládce funguje nová spalovna odpadu. Ta momentálně běží pouze v testovacím režimu a zpracovává 100 tun odpadu denně.

Vesnice sběračů odpadu

Vesnice Bantar Gebang, která přiléhá k obří skládce, ukazuje otřesné podmínky, jimž jsou místní vystaveni. Na zahradách téměř všech domů se v pytlech nebo jen tak volně povalují hromady odpadků. Je to proto, že velká část zdejších obyvatel je zapojená do „odpadového hospodářství“. Většina obyvatel Bantar Gebangu se živí sběrem a tříděním odpadu. Práce a smetí je tolik, že jej zpracovávají i u sebe doma. Dovezený odpad třídí ručně na svých zahradách nebo pak na skládce sbírají recyklovatelné kusy, jež lze dále prodat. Tito neformální sběrači odpadků (waste pickers) tvoří až 97 % obyvatel Bantar Gebangu.

Tenhle byznys však není spontánní aktivitou místních. „Fungují tu odpadové gangy,“ upozorňuje nás Mochamad Septiono řečený Tio, který pracuje pro naši partnerskou ekologickou organizaci Nexus3 a provází nás lokalitou. „Odpadová mafie tu nerada vidí jakékoli cizince, takže nesmíte vystoupit z auta,“ poučuje nás předem. Na místě ale potřebujeme odebrat vzorky půdy, takže otázka zní - jak na to? Nakonec se domlouváme, že místem pouze projedeme a našim partnerům ukážeme, kde později vzorky sami odeberou, protože nevzbudí takový rozruch. My pak tento materiál odvezeme do Evropy k analýze. Sběr využitelného a recyklovatelného podílu odpadu na skládce Bantar Gebang probíhá bez přestávek a za jakéhokoliv počasí.

Spalovna jako cihelna?

Od roku 2019 funguje na skládce spalovna odpadů. I přes respirátory cítíme uvnitř i v jejím okolí nesnesitelný štiplavý zápach. Do spalovny jsme objednáni jako oficiální hosté, takže jsme vpuštěni a dostáváme přiděleného průvodce. Ten vychvaluje přednosti zařízení na zpracování odpadu, které v testovacím režimu spaluje 100 tun tohoto nevábného pelmelu denně. Pokud se z pohledu indonéských úřadů spalovna osvědčí, její kapacita se navýší 20krát. Přes pochvalné řeči našeho průvodce však máme o bezpečnosti celého provozu pochybnosti.

Čtěte také: Mezinárodní spolupráce Bantar Gebang

Jako dar na rozloučenou dostáváme od průvodce cihlu, k jejíž výrobě využili popílek vzniklý spalováním odpadu. Ten kromě toxických kovů obsahuje takzvané perzistentní organické polutanty, včetně dioxinů. Tyto látky dlouhodobě setrvávají v životním prostředí a při opakovaném vystavení již velice malým koncentracím způsobují reprodukční a vývojové problémy a poškozují imunitní a hormonální systém. Mohou navíc vyvolat rakovinu.

Kam se cihly z popílku dodávají? „Zatím s nimi dláždíme cesty tady v areálu spalovny,“ krčí rameny její zaměstnanec, který si nepřeje uvést své jméno. Velkou část skládkovaného odpadu tvoří organické zbytky, jež se používají na hnojení půdy. Takový kompost obsahuje koktejl toxických látek nebezpečných pro lidské zdraví. Nápadů jak materiál ze skládky využít je více. Nově se z masy odděluje kompost. „Organické zbytky, které jsou skládkované spolu s dalším odpadem, na sebe vážou těžké kovy a jiné toxické látky,“ upozorňuje Valeriya Grechko, členka naší mise, která vede indonéský projekt Arniky. Kompost je tak obohacený o těžko představitelný koktejl velmi nebezpečných látek.

Kam tento kompost směřuje? „Používáme ho jako hnojivo na zahrádkách, část dostala darem taky škola k zúrodnění záhonků,“ vyjmenovává jeden z místních, kterého se ptá náš průvodce Tio. Přes plodiny vypěstované na takto kontaminované půdě se pak toxické látky můžou dostávat do potravního řetězce a do lidského těla.

Cena za otravu? Patnáct dolarů denně

Další den vyrážíme do vesnice Tamansari v oblasti Karawang, vzdálené asi hodinu a půl jízdy autem od Jakarty. Že se blížíme k cíli, poznáme jednoduše. Už na dálku jsou vidět sloupy černého kouře, stoupající z desítek malých „sopouchů“. Indonésie je vulkanicky velmi aktivní země, takže by to člověka nemělo překvapit. Tenhle kouř má ale původ v lidské činnosti. V Tamansari totiž fungují asi tři desítky malých pecí k vypalování vápna. Jejich stěny se vystelou rozdrceným vápencem a uprostřed se zapálí oheň. Topí se zde plastem a pneumatikami - je to levnější než pálit dřevo. Dříve se zde jako palivo používalo dřevo, ale zhruba před 30 lety začali v pecích pro výrobu vápna používat levnější alternativu - pneumatiky a později i plasty. Kouř z každodenního pálení plastů roznáší škodliviny do dalekého okolí.

„Tahle pec je v provozu asi 30 let a odpad tu jako palivo využíváme od začátku,“ sděluje nám usměvavý průvodce po areálu. Pecím chybí komín, který by kouř alespoň odváděl pryč, takže se hromadí pod střechou. Zaměstnanci v provozu pracují bez jakýchkoli ochranných pomůcek, tedy i bez těch nejdůležitějších, jako jsou rukavice a respirátory. Přímo na místě také svačí a obědvají.

Čtěte také: Kladenská skládka: Vše, co potřebujete vědět

Co motivuje lidi, aby pracovali v takových podmínkách? „Není to náročná práce, stačí pouze základní vzdělání. Dostáváme celkem dobře zaplaceno, většinou 10-15 dolarů za den. Často se i stává, že práci ve vápenkách po rodičích přebírají jejich děti,“ vysvětluje nám pod podmínkou anonymity jeden z obyvatel Tamansari.

Napadá nás otázka, zda mají tamní lidé vůbec šanci se něco dozvědět o možném poškození zdraví. „Vyrůstal jsem na vesnici, kde nefungoval žádný svoz odpadu. Ten se proto zakopával do jámy, nebo pálil. Až když jsem vystudoval ochranu životního prostředí, uvědomil jsem si, jaká rizika s sebou tahle praxe přináší,“ vnáší do situace místních více pochopení Krishna Zaki, náš kolega z Nexus3. Tím nás vyvádí z myšlenkových stereotypů Evropanů zvyklých na to, že člověk odpad vytřídí do popelnic a dál většinou nic neřeší.

71krát překročený limit pro toxické látky

V okolí pecí na rozdíl od lokality Bantar Gebang můžeme odebírat vzorky sami. Zajímají nás především vzorky popílku z pecí, půdy a vajec od volně chovaných slepic. Právě ty při hledání potravy přehrabávají vynesený popel a zobou v zemi, na kterou se volně snáší kouř z pecí. Tak se toxické látky, především už zmíněné perzistentní organické polutanty, dostávají do potravinového řetězce.

Vejce z vlastního chovu jsou pro lidi v Indonésii, a obecně pro lidi ze zemí globálního Jihu, dostupnou potravinou bohatou na živiny. Proto zároveň slouží jako citlivý ukazatel znečištění, kterému jsou obyvatelé konkrétní oblasti vystaveni.

Před odběrem vzorků se ujišťujeme, že jsme dostatečně chránění. Nutná je pevná obuv, kalhoty, bunda a rukavice. To proto, aby nebyla toxickým zplodinám vystavena nechráněná pokožka. Samozřejmostí jsou respirátory. Při teplotě vzduchu 35 °C a vysoké vlhkosti by si člověk dokázal představit pohodlnější outfit, ale nikdo z nás neprotestuje, protože dobře víme, jaká rizika jsou spojená s látkami, po kterých pátráme.

Čtěte také: Kvalita dřeva a skladování

V regionu Karawang jsme nebyli poprvé, a už naše předchozí analýzy potvrdily to, co asi každý z vás tuší. Že používat plast jako palivo není dobrý nápad. Při jeho spalování vzniká velké množství toxických látek, z nichž k nejnebezpečnějším patří již zmíněné dioxiny. Ty způsobují celou řadu závažných zdravotních problémů už ve stopových koncentracích.

Ve vejcích z Karawangu jsme nalezli hodnoty dioxinů, které překračují maximální povolené množství v EU až jedenasedmdesátkrát. Právě tvrdá data z akreditovaných laboratoří jsou jedna z mála věcí, na které politici, soudy nebo státní instituce v rozvojových zemích slyší. K těm se odvolávají lidé, jimž znečištění silně zasahuje do života. Bez dostatečně pádných argumentů mají jejich apely a protesty jen malou váhu. Ve slepičích vejcích, jež nechala zanalyzovat místní nezisková organizace Nexus3 ve spolupráci s českým sdružením Arnika, se našlo množství dioxinů, které překračuje maximální povolené hodnoty v Evropské unii 71krát.

Mezinárodní spolupráce nutností

Z pohledu Evropana není nic jednoduššího než zakroutit hlavou nad nesmyslným počínáním obyvatel Tamansari, Bantar Gebang a dalších podobných míst tohoto ostrovního státu. Bylo by to ovšem velmi povrchní. Indonésané sami odpadovou problematiku vyřešit nemůžou. Kromě vlastní produkce se totiž potýkají také s dovozem smetí z dalších zemí.

Otázku, co si počít s raketově rostoucím množstvím odpadu, řeší celý svět. Tento vedlejší produkt naší existence, zejména plastový, je ve své podstatě směs fosilního uhlíku a chemických aditiv, která upravují vlastnosti materiálů a v mnoha případech jsou škodlivá pro zdraví a životní prostředí. Takový chemický koktejl se velmi těžce zpracovává efektivně. Proto platí, že nejlepší odpad je ten, který nevznikne.

Určitou naději jak zvládnout zamoření plasty představuje v současnosti rýsující se mezinárodní úmluva, jejímž cílem je regulace plastů v celém jejich životním cyklu - od výroby po likvidaci.

Dalším nástrojem, který zatím v Indonésii chybí a má potenciál situaci zlepšit, je systém v zahraničí známý jako Pollutant Release and Transfer Register (PRTR). U nás funguje od roku 2003 pod názvem Integrovaný registr znečišťování (IRZ), do kterého jsou provozovatelé podniků povinni hlásit úniky nejrůznějších látek do ovzduší a jejich množství v předávaných odpadech. Zavedení takového registru v Indonésii prosazujeme spolu s partnery z Nexus3 díky projektu financovanému Evropskou unií a programem Transition Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Indonésané jsou si problému vědomi, k přijetí účinných opatření jsou ale zapotřebí jasné a dostupné informace jak pro veřejnost, tak experty, politiky, úředníky a v neposlední řadě i zástupce samotného průmyslu. S tím má Česká republika zkušenost od roku 2002, kdy zákonem vznikl IRZ. Provozy napříč republikou do něj mají povinnost hlásit všechny relevantní úniky a přesuny více než devadesáti znečišťujících látek. „PRTR nám umožňuje shromažďovat a poskytovat vzájemně srovnatelné údaje o znečištění vody, půdy a ovzduší i o znečišťujících látkách v odpadech.

Konference ovšem přinesla i konkrétní data o Indonésii. „Představili jsme výsledky naší dlouhodobé spolupráce s indonéskými partnery, studii založenou na zkoumání vzorků z ohnisek znečištění. Nevládní organizace na konferenci také představily webovou aplikaci evidující znečištěním zvlášť zasažená místa po celé Indonésii.

„Jsme rádi, že se nám podařilo propojit řadu hlasů odborníků a občanů, kteří se shodují, že veřejnost má právo vědět o přítomnosti potenciálně nebezpečných látek v životním prostředí.

„Dokud ale budeme řešit pouze konec řetězce, situace se nezlepší. Každý z delegátů mezinárodních konferencí, jež mají problematiku toxických odpadů ve své působnosti, by se měl přijet podívat sem do Karawangu. Aby viděl, jak vypadá jejich nečinnost v praxi,“ uzavírá Valeriya. Indonésie je známá svými běloskvoucími písečnými plážemi, exotickou kuchyní a neklidnými sopkami. Co ovšem turisté běžně neuvidí jsou hory odpadu a malé „sopky“ v podobě provozů pálících nejen plastový odpad.

Také jsme se vrátili do města Karawang, kde se pro výrobu vápna používá plastový odpad a staré pneumatiky. Spalování těchto materiálů bez jakéhokoliv čištění a filtrace kouře významně znečišťuje okolní životní prostředí. Na těchto dvou místech jsme odebírali vzorky půdy, říčních sedimentů a vajec.

Spalování odpadu, ať už otevřeným způsobem jako v Karawangu nebo ve spalovně na skládce Bantar Gebang, ani skládkování není správnou cestou pro udržitelné nakládání s odpadem. Obzvlášť v zemi jako je Indonésie, kde mohou být toxické zbytky po spalování odpadu dále využívány například ve stavebnictví. Mimojiné se z nich vyrábí cihly, které se v rámci areálu spalovny používají na dláždění chodníků a jejichž prostřednictvím se jedy mohou desítky let šířit a přetrvávat v okolí. Nesprávné nakládání s odpadem ještě více prohlubuje problém šíření toxických látek, které se do plastů úmyslně přidávají již při výrobě, nebo které vznikají na konci jejich životního cyklu při spalování.

Navíc v Indonésii bohužel chybí technické kapacity na sledování přítomnosti persistentních organických látek, které vznikají při spalování, což v praxi znamená nemožnost měření vyprodukovaných emisí. V oblasti sledování koloběhu látek nebezpečných životnímu prostředí i lidskému zdraví jsou tak naši indonéští partneři z Nexus3 Foundation odkázaní na spolupráci se zahraničními laboratořemi. Dopady neudržitelného nakládání s odpady na místní lidi a prostředí určujeme tak, že výsledky analýzy odebraných vzorků, porovnáme s výsledky z oblasti Cisarua, která také leží na ostrově Jáva, ale v oblasti nezasažené průmyslovým znečištěním.

Mezinárodní konference nevládních organizací Nexus3 (Indonésie) a Arnika (ČR) v Jakartě svedla dohromady experty, zástupce indonéské občanské společnosti, úřadů i akademických kruhů, aby představila přínosy takzvaných registrů úniků a transferů znečištění (PRTR). Více než čtvrtmiliardová země se přitom potýká s rozsáhlým znečištěním, zejména ovzduší ve velkých městech.

Další řečnice a řečníci z Indonésie zdůraznili, že země již několik elektronických systémů evidence znečištění zavedla, ale pouze s omezeným přístupem veřejnosti. Že se snahy občanů o zavedení transparentního registru znečištění neomezují na Indonésii, potvrdila Penchom Saetang, výkonná ředitelka thajské environmentální organizace EARTH, jež o PRTR v zemi usiluje již dlouhé roky.

tags: #bantar #gebang #skladka #informace

Oblíbené příspěvky:

• ČKA a ekologie
• Biodiverzita a cestovní ruch
• Příčiny a dopady znečištění vody
• Boho svatební šaty
• Nové emisní normy v ČR