S rostoucí světovou populací roste tlak na vyšší zemědělskou produkci potravin a biopaliv. Zemědělcům nezbývá než tomuto tlaku přizpůsobit svá hospodářství. Zároveň však musí vzít v potaz možné dopady na životní prostředí.
Možnými adaptacemi jsou např. zavlažovací systémy, které umožní snížit dopady omezení vodními zdroji. Zavlažovací systémy dále zajišťují stabilitu a navýšení výnosů v oblastech s malými úhrny srážek či nízkou retencí vody. Další adaptací může být převedení části plodin na ty, jejichž biomasu lze zpracovat pro výrobu paliv.
V Německu se zavedením zákona o obnovitelných zdrojích energie (Renewable Energy Law) vzrostl podíl rozlohy s výsadbou kukuřice (Zea mays) a řepky olejky (Brassica napus) trojnásobně - na 17,5% celkového podílu zemědělské půdy v zemi. Jakmile se zemědělec stane dodavatelem biomasy pro energetické stanice je nezbytné, aby dodávky probíhaly stabilně i během období sucha. Nároky na biomasu tak jdou ruku v ruce s potřebou zavlažování.
Intenzivní zavlažování může vést k vyčerpání zásob podzemní vody, k erozi a poklesu kvality vod. Na to navazuje pokles biodivezity a ztráta "atraktivity" krajiny, jež se může promítnout do příjmů z cestovního ruchu.
Tato práce představuje zhodnocení očekávaných dopadů testovaných managementových scénářů zemědělství v oblasti Braniborska. Scénáře operovaly s předpokladem, že se budoucí hospodářství bude orientovat na produkci biomasy a zintenzívnění zavlažování.
Čtěte také: Ekologická daň a starší vozidla: Návrh Svazu obchodu
Pro účely této práce autoři převzali a zjednodušili DPSIR (rámec pro popis příčinných vztahů mezi životním prostředím a společností) od Evropské agentury pro životní prostředí (EEA, European Environmental Agency). První krok se sestával z definice scénářů a popisných parametrů. Ve druhém kroku byly pomocí indikátorů zanalyzovány vlivy scénářů na environmentální a socio-ekonomickou sféru.
Autoři sestavili tři scénáře relevantní k možnému vývoji zemědělství podle tří řídících parametrů: ceny zemědělských produktů na světovém trhu, dlouhodobé předpovědi klimatu a státní legislativy ošetřující produkci biopaliv. První scénář ("bussiness as usual") se držel současných trendů zemědělství, které přizpůsobil k roku 2025. Druhý scénář ("energy scenario") operoval s předpokladem, kde silnější státní podpora biopaliv vedla k rozšíření celkové plochy s kukuřicí pěstovanou na siláž. Všechny scénáře předpokládaly jediné využití silážní kukuřice a to v bioplynových stanicích. Dalším předpokladem bylo využití dobrých zemědělských praktik.
Indikátory hodnotící dopady jednotlivých scénářů byly vybrány s ohledem na jejich použitelnost v praktickém hospodaření. Konečný výběr musel rovnovážně postihnout environmentální a socio-ekonomickou sféru.
Práce představuje ucelenou analýzu vlivů zemědělských praktik na udržitelnost hospodaření v intenzívně obhospodařovávané krajině. Zajímavé byly výsledky analýz pro jednotlivé okresy Braniborska. Okresy, ve kterých byly na základě půdních dat předpovězeny nejhorší dopady intenzifikace zemědělství, měly středně velké výnosy. Okresy se středně vysokým potenciálem výnosů obsahují významné krajinné celky s cennými habitaty a nemalou biodiverzitou.
Přínosem této práce je novátorský popis kompromisních (trade-off) vztahů mezi zemědělským hospodařením a jednotlivými úrovněmi životního prostředí.
Čtěte také: Co je ekologicky udržitelný cestovní ruch?
Postoj firem k biodiverzitě
Každý rok v lednu Světové ekonomické fórum publikuje rozsáhlé šetření, v němž se stovek respondentů z globálního byznysu dotazuje na odhady, jakým rizikům budou čelit v příští dekádě. Panuje starost o stabilitu finančních trhů, spolehlivost dodavatelských řetězců nebo geopolitické konflikty. Nicméně už několik let žebříčkem stoupá nová a poněkud nečekaná položka. V anketě za rok 2024 se už zařadil coby třetí nejsilnější střednědobé riziko pro podnikání (WEF 2024). Byznys si evidentně myslí, že živá příroda je nejen společensky důležitá, ale také má konkrétní praktické konsekvence pro finanční výsledky. Tradiční vnímání biodiverzity a ekosystémových služeb se ve vrcholovém managementu velkých firem rychle proměňuje. Ochrana přírody proto dostává nový instrument, kterého může účinně využít také v Česku - a to především k praktickým opatřením na podporu biodiverzity v zemědělské, lesní a urbánní krajině.
Pro ochranu přírody je proto velmi důležité porozumět, kde mají firmy reálně největší vliv na biodiverzitu. Pokud se podíváme dovnitř podnikového metabolismu, environmentální stresy se většinou najdou při výrobě, popřípadě v nakupované energii. Neplatí to ale pro škody na biodiverzitě a ekosystémových službách. K nim větší a střední podniky nejčastěji přispívají prostřednictvím svých dodavatelských řetězců. Ve většině sektorů příspěvek dodavatelských řetězců k impaktům na ekosystémové služby činí více než 80 % (Makower et al. 2021). Pro několik důležitých odvětví - především potravinářský a nápojový průmysl či potravinový retail - podíl vlastního provozu nedosahuje ani 5 %. Něco podobného platí také pro finanční služby, ale z opačného důvodu: největší část škod v tomto sektoru vzniká u klientů. Banky, investiční fondy či pojišťovny mohou podmínkami svých produktů silně formovat některá výrobní odvětví (Galaz et al. Firemní priority i konkrétní rozhodnutí mají potenciálně enormní vliv.
K produkci komodit, které přímo či nepřímo vstupují do dodavatelských řetězců, slouží přibližně 80-85 % české krajiny. Přitom překvapivě velký zásah může mít i jediný dílčí podnik. Patrně nejdůležitějšími výjimkami jsou těžba nerostných surovin a stavebnictví, respektive development. Obě odvětví mají silný vliv na přírodu a přitom v něm převažuje přímý zábor plochy a biotopů při vlastním provozu.
Poměrně malé disrupce - například výkyvy směnných kurzů nebo zpožděné dodávky - mohou narušit hladký provoz podniků a vést k enormním nákladům. Proto moderní korporátní management vydává značné úsilí a prostředky, aby předvídal a eliminoval rizika. Jak ukazuje (nejenom) citovaný průzkum Světového ekonomického fóra, nově firmy vnímají jako potenciálně rizikové také škody na přírodě.
Motivace firem k ochraně biodiverzity
Patrně nejdůležitější motivací jsou přímá materiální rizika. Degradace půdy či slabá retence vláhy, přečerpávání vodních zdrojů, úbytek opylovačů, kolaps populací mořských ryb nebo ztráta predátorů a parazitoidů, kteří přispívají ke kontrole škůdců, v posledku podkopávají stabilitu dodavatelských řetězců. Nemusí vést (a většinou patrně ani nepovedou) k nedostatku potravin nebo surovin. Může však klesat produktivita a růst volatilita trhu, výkyvy v cenách či dodávkách. Pro mnoho průmyslových a energetických podniků se vážným problémem stává kolísavost vodních zdrojů, jež potřebují k výrobě nebo chlazení.
Čtěte také: Cestovní ruch a životní prostředí
Zadruhé firmy vnímají očekávání regulátorů. Během uplynulých dvou dekád sledovaly, jak státy dokráčely od proklamativního cíle snižovat emise skleníkových plynů až ke konkrétní legislativě. Nyní se podobnou agendou stává příroda. Na velké firmy značně zapůsobil Kchun-mingsko-montrealský globální rámec pro biologickou rozmanitost, který chápou jako analogii Pařížské dohody o klimatu. Rovněž velké evropské legislativní iniciativy jako nařízení o obnově přírody nebo směrnice o monitorování a odolnosti půdy neobsahují explicitní závazky pro podniky, ale dříve či později k nim mohou vést. Konkrétní kritéria jsou také součástí tzv.
Třetí důležitou motivací je veřejné mínění. Udržitelnost se stává důležitou součástí reputace moderních podniků. Speciálně to platí pro silné a renomované značky, pro které je dobrá pověst důležitým aktivem (Dauvergne et Lister 2012). Firmy si přitom už v devadesátých letech ze zkušenosti ověřily, že společnost citlivě vnímá nejen vlastní provoz, ale také postupy jejich dodavatelů a dodavatelů jejich dodavatelů. Proto řada větších firem usoudila, že potřebují identifikovat své dopady na přírodu a postupně je omezovat. Neudělají to rychle ani kompletně. Prozatím se většinou soustřeďují na dílčí iniciativy. Krok po kroku se však propracovávají k systematičtějším programům. Nesporně to bude trvat roky - už jen proto, že vstupují na úplně nový terén.
Nová legislativa a reportování
Důležitou pobídkou pro příspěvek firem k ochraně české biodiverzity může být nová unijní legislativa. Takzvaná směrnice o reportování (CSRD) z roku 2022 požaduje po firmách, aby každoročně sestavovaly propracovaný audit svých environmentálních (a také sociálních) dopadů. Pro největší evropské korporace podobná povinnost platila už několik let. Nyní se mezi lety 2026 a 2028 postupně rozšíří asi na tisícovku velkých podniků v Česku. Přibyla také detailní pravidla European Sustainability Reporting Standards (ESRS), která konkrétně stanovují, že by firmy měly prověřit své vlivy na biodiverzitu, míru závislosti na ekosystémových službách či rizika dodavatelských řetězců. Firmy proto nyní věnují silnou pozornost tomu, aby reportování nastavily a nastartovaly (Deconinck et al.
Reportování má nepřímý, ovšem potenciálně důležitý dopad. Může vypadat jako papírování pro papírování. Firmy však potřebují standardizované reportování, aby mohly informovaně a konzistentně rozhodovat (Kareiva et al. 2015). Pomůže jim porozumět, kde a jaké škody na biodiverzitě vyvolávají, a tudíž efektivně cílit svá opatření. Speciálně důležité to může být pro ochranu přírody v zemích, jako je Česko. Velké nadnárodní podniky mívají o své stopě ve středoevropské krajině nanejvýš povrchní povědomí.
Když začaly prověřovat své dopady na globální biodiverzitu, většinou rychle zjistily, že největší následky vznikají čerpáním komodit v tropech. Proto prioritizovaly sledování a snižování škod, které vznikají kvůli dovozu palmového oleje, krmné sóji, kávy, hovězího masa nebo tropického dřeva (a také mořských ryb). Postupně vznikly nezbytné standardizační systémy, certifikace, datová infrastruktura, mechanismy monitoringu komoditních toků a další praktická opatření (Fripp et al. 2023). Nová legislativa přiměje firmy, aby analogicky prověřily, jak ovlivňují přírodu v Evropě. Postupně proto začnou získávat lepší vhled do škod, které v jejich provozu nebo dodavatelských řetězcích vznikají, což je upozorní na prozatím přehlížené rozměry.
Kromě toho nová směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti (CSDDD) bude vyžadovat, aby menší počet největších firem ze svého auditu dovodil důsledky a proaktivně předcházel nejvážnějším škodám. Prioritizuje hlavně rizika, která vznikají za hranicemi EU. Nicméně také výslovně vyžaduje minimalizovat nepříznivé dopady na biodiverzitu. Prozatím není jasné, jak firmy uchopí její naplňování.
Standardy, certifikace a kooperativní iniciativy
Firmy ovšem potřebují praktická řešení, kterými mohou smysluplně snižovat škody na přírodě u svých dodavatelů a dodavatelů svých dodavatelů. Prvním jsou explicitní standardy, které firmy stanovují a po svých dodavatelích požadují, aby je dodržovali (Schmitz-Hoffmann et al. 2014; Thorlarkson et al. 2018). Například některé evropské obchodní řetězce určily interní limity pesticidních reziduí (a potažmo spotřeby prostředků na ochranu rostlin), které jsou náročnější než regulatorní kritéria. Podobně Walmart, největší světový provozovatel hypermarketů, chce po farmářích, aby vyčleňovali 3 % půdy jako biotopy pro opylovače.
Často firmy coby standardy používají nezávislé certifikační systémy, jež od devadesátých let vznikaly coby služba spotřebitelům s cílem podpořit poptávku po šetrném zboží. Zemědělský nebo lesní podnik, který dodržuje standard udržitelného hospodaření, má nárok na certifikát; přitom podléhá pravidelnému auditu. Zákazníci tak v obchodech mohou snadno rozpoznat zboží vyrobené s ohledem na přírodu. Firmy existující koncept jednoduše převzaly a začaly ho využívat ke kontrole udržitelnosti svých dodavatelů, takže se důraz certifikací postupně přesunul z B2C (business-to-consumer) k B2B (business-to-business) aplikacím. Patrně nejčastěji se takto používá lesnický systém Forest Stewardship Council (FSC). Řada firem jako IKEA, Hornbach, některá nakladatelství nebo obchodní řetězce při nákupech dřeva či papíru požadují, aby surovina měla certifikaci FSC.
Postupně ovšem přibývá také kooperativních iniciativ, jež podniky vytvářejí a zavádějí společně se svými dodavateli. Některé jsou poměrně ambiciózní. Holding REWE, který provozuje obchodní řetězce Penny a Billa, se 450 pěstiteli ovoce či zeleniny v Rakousku, Německu a Polsku systematicky vytváří biopásy nebo kvetoucí meziřadí v sadech, instaluje mrtvé dřevo, kamenné zídky a stojánky pro dravce. Podobně je biodiverzita součástí pozoruhodných projektů Pro chmel a Pro ječmen, jež se svými partnery rozjíždí Prazdroj. Právě takové iniciativy mají patrně největší perspektivu v podmínkách menších zemí, jako je Česko. Protože nevyžadují, aby předem existoval kompletní standard s certifikační a auditní infrastrukturou, firmy je mohou pružně zavádět víceméně ad hoc podle místní potřeby.
Standardy, certifikace a kooperativní iniciativy se firmám snadněji zavádějí také proto, že jsou na podobnou spolupráci se svými dodavateli zvyklé odjinud. Rutinně už desítky let stanovují přesná výrobní kritéria, aby si pojistily kvalitu výrobků nebo bezpečnost potravin. Po sérii skandálů s dodavateli z rozvojových zemí v devadesátých letech se tyto privátní regulace rozšířily také na pracovní podmínky, například mzdy nebo dětskou práci.
Národní standard péče o půdu
Jedním z praktických řešení jsou standardizovaná kritéria, v nichž mohou firmy podporovat své dodavatele. Proto dvě česká výzkumná pracoviště se Svazem obchodu a cestovního ruchu ČR - oborovou asociací, jež sdružuje mimo jiné obchodní řetězce - sestavila národní standard péče o půdu v dodavatelských řetězcích. Měl by obchodním i potravinářským firmám sloužit ke spolupráci se zemědělskými podniky. Standard je odvozen od systému GlobalG.A.P., který běžně používají retailové firmy. Mezinárodní kritéria propracoval na domácí české podmínky. Konkrétní pravidla nastavuje tak, aby předcházel extrémní erozi a zajišťoval kladnou bilanci organické hmoty v půdě. Je sestaven ve čtyřech verzích pro brambory, zeleninu, ostatní tzv. širokořádké plodiny a úzkořádké plodiny. Předpokládá se, že ho farmáři budou zavádět po fázích: začíná na snadných opatřeních a během let postupně přidává náročnější kritéria. Konkrétní položky jsou designovány tak, aby většinu standardu šlo financovat bonusovými dotačními programy, které poskytuje stát.
Příležitosti pro ochranu přírody v Česku
České ochraně přírody se potenciálně otevírají enormní příležitosti. Na spolupráci s velkými firmami není nic nového. Prozatím se obvykle soustřeďovala na filantropii - sponzorské dary nebo práci pro bono. Dává to smysl. Projekty ochrany biodiverzity potřebují financování a v korporátním světě jsou značné prostředky. Podobná partnerství nesporně budou pokračovat. Při kreativním nastavení mohou nabývat i značných rozměrů: pojišťovací společnost Aviva loni organizaci Wildlife Trusts věnovala 38 milionů liber (1,1 miliardy korun) na mnohaletý projekt péče o temperátní deštné lesy ve Velké Británii.
Nicméně pokud se podaří podniky účinně podporovat v péči o přírodu při vlastním podnikání (opatřeními ve svém provozu a hlavně v dodavatelských řetězcích), přínos pro biodiverzitu může být o několik řádů větší. Reportovací povinnosti možná pomohou, aby firmy porozuměly své stopě v krajině a závislosti na ekosystémových službách. Ale pouze v případě, že k tomu budou mít data. Prozatím prakticky chybí. Při konverzacích s praktiky z velkých českých podniků se opakovaně potvrzuje, že v reportování biodiverzity - na rozdíl od uhlíkové stopy nebo cirkulární ekonomiky - naprosto tápou a jsou si toho dobře vědomi.
Česká ochrana přírody má přitom solidní a rozsáhlá data. Pokud se je podaří převést do formy použitelné pro měření vlivů podnikové ekonomiky a dodavatelských řetězců, mohla by nejen firmám usnadnit reportování. Rovněž by je navedla na klíčové priority - a tak pomohla využít jejich enormní potenciál.
Kromě samotných dat firmy potřebují také vodítko, jak je užitečně používat. Reportovací standardy často pracují s indikátory, které vznikly pro globální biodiverzitu, ale mají malou vypovídací schopnost v Evropě. Příkladem jsou dvě běžně doporučované metriky: geografická blízkost výroby k chráněným územím a výskyt druhů Červených seznamů na pozemcích, odkud firma odebírá komodity. První je ve velké části světa dobrým ukazatelem pro potenciální škody na chráněných územích; druhá indikuje, jestli dodávky komodit vedou k záboru cenných biotopů.
Za druhé firmy potřebují praktická doporučení, jak mohou účinně přispět k péči o biodiverzitu. Většinou se v agendách a řešeních vůbec neorientují. Proto vznikají naivní projekty typu „Postavíme desítky včelínů“ nebo „Vysázíme stovky tisíc stromů“. Platí to patrně především pro zemědělství a částečně také urbánní krajiny. Pomohly by tipy na smysluplné intervence, technické připomínky k uvažovaným opatřením i podpora při zapracování do podnikového provozu nebo kontraktů s dodavateli (viz rámeček Národní standard ochrany půdy).
Bude ovšem nutné se smířit s tím, že sebeochotnější firmy nebudou ve velkém chránit přírodu. Budou pouze vytvářet podmínky, které podpoří hospodaření s nižšími dopady na biodiverzitu. Hlavní přínos firemních intervencí spočívá v pákovém efektu, který posune tržní prostředí. Zemědělské a lesnické podniky prozatím čelí ryze produkčním incentivům. Pokud silní komerční odběratelé začnou poptávat také starost o biodiverzitu, před dodavateli se časem mohou otevírat lepší podmínky například pro šetrnější pěstební postupy.
tags: #trh #cestovniho #ruchu #dopad #na #biodiverzitu
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]