Básně o přírodě léta

Příroda je nevyčerpatelným zdrojem inspirace pro umělce a básníky. Její krása, proměnlivost a síla se odrážejí v mnoha dílech, která oslavují její jedinečnost. Zvláště léto, se svými barvami, vůněmi a energií, nabízí bohatý materiál pro poetické vyjádření.

Letní den v poezii

Na křídlech vážky letní den, zrozený v krůpějích rosy až do červánků noci něžně prosí zůstat ještě chvíli jenjak teskně pomíjivý je čas...

Tato slova zachycují prchavost letního dne, jeho krásu a melancholii. Léto je obdobím plným života, ale zároveň si uvědomujeme, že všechno krásné jednou skončí. Podobně jako den přechází do noci, i léto se pomalu chýlí ke svému konci.

Přírodní scenérie v básních

Někdy bych chtěla být správkyní majáku. A Protože se to nestane, maluji si svůj maják po kouskách aspoň ve fantazii. ****Ve stráni za majákem byl jabloňový sad. Staré pokroucené jabloně tu rostly od nepaměti, kůru šedou a popraskanou, u země kolem dokola zachumlané do trsů dlouhé hebké trávy. I přes své stáří, nebo právě díky němu, byly k lidem tolik štědré.Z jara se pro potěchu oka i srdce oblékly do bílých šatiček, lemovaných jemnou růžovou, ve slunci pak zářily a lákaly k sobě včely. Jen co je parádění znudilo, jen co si vzpomněly na práci, která je do podzimu ještě čeká, svlékly se a do trávy pod sebou odhodily něžné okvětní plátky, až se mohlo zdát, že právě nasněžilo.Celé léto pak byly vážné a zodpovědné, odolávaly větru, chladu, dešti i parnu. Vše jen pro plody,které chránily a živily.Na podzim nesly ochotně tíhu ovoce, krásných červených i žlutých, velkých i drobounkých jablíček.Nabízely je kolemjdoucím a nic za ně nechtěly. Jen snad trochu vděčnosti, jen snad trochu věrnosti, a pochopení ke svému stáří, ke své stařecké pokroucenosti, o které ve své skromnosti netušily, že je nejvíce zdobí.Sad byl obehnán nízkou kamennou zdí, kterou kdosi kdysi postavil, aby chránil mladé stromky odnenechavých rukou, i od zubů zajíců a srnek. I ona už dávno ztratila svou novost. A i ona byla protomnohem krásnější.Na její sluneční straně dávala teplo zimomřivým bylinám a chránila je před větrem.

Tento popis jabloňového sadu evokuje klid a harmonii přírody. Staré jabloně, které pamatují mnoho let, jsou symbolem stálosti a moudrosti. Jejich proměnlivost během roku, od jarního květu po podzimní úrodu, odráží cyklickou povahu života.

Čtěte také: Učíme děti třídit odpad

Zvířata v letní přírodě

Rozverná liška s bílou špičkou ocasu vyskakuje vysoko nad trávu na louce, loví, hraje si. ztichneš a díváš se na ni s úžasem. Neví o tobě, jsi na chvíli v jejím světě. utíká.

Setkání s divokou liškou je jedním z mnoha kouzelných momentů, které může léto nabídnout. Je to příležitost nahlédnout do světa zvířat, pozorovat jejich přirozené chování a uvědomit si, jak jsme s nimi propojeni.

Proměny přírody

Zrzavý list javoru se houpe na neviditelné houpačce vysoko nad hlavou. pamětníka a hrdiny. Nad ním se stahují temná mračna, až mu ukradnou okamžik slávy a vrátí ho do všednosti.

I v létě se příroda neustále mění. Zrzavý list javoru je předzvěstí podzimu, temná mračna zase připomínají, že i v nejteplejším období se mohou objevit bouřky a deště. Tato proměnlivost je součástí krásy přírody a učí nás přijímat změny v životě.

Hledání sebe sama v přírodě

Bytost kráčela po poli podél silnice. Dlouhé bosé nohy kladla v neúnavně pravidelném tempu, nehleděla na bodláky a ostré kameny. Chraplavě vdechovala první pozdrav noci, oživující vánek. Konečně! Tolik hladu zažila. Dusila se. Žíznila. Uzavřená v kleci. V každém místě, kam za dne pohlédla, stál, s mlčenlivou přísností nějaký MUSÍM. Tichý a nekompromisní strážce. Odporný svou šedou tváří, v bledých pařátech svíral ŘÁD. Kdykoliv přiblížila třesoucí se ruku k mřížím své klece, vztyčil varovně dlouhý ukazovák a počal knihou listovat. Co strana, to bolestné sevření srdce. Odolávala dlouho. Mnoho hrozných dní lomcovala mříží, v touze uniknout. Trestem jí byly monotónní hlasy Musímů, citujících ŘÁD. Co slovo, to méně vzduchu. Mnoho nocí proležela polomrtvá na dně klece a lapala k ránu do žíznivých úst kapky rosy. Zbavena jen na chvíli přítomnosti strážců, jež noc děsila svou neovládnutelnou tajuplností. Bytost se zastavila na kraji lesa. Velkýma očima přehlédla vyšlapanou cestičku, překročila ji a vnořila se do hustého houští nízkých smrků. Jehličí jí škrábalo holé vyhublé paže a bosé nohy zakopávaly o kořeny. Usmívala se. Tady za ní žádný Musím nepřijde. Šedivý zastánce ŘÁDU nikdy nesejde z cesty ani cestičky. Představovala si své strážce, jak horečně listují nekonečně tlustou knihou a nenacházejí způsob, jak ji polapit. A už ho nikdy nenajdou. Má teď VLASTNÍ řád, Zákon. Začala si ho spřádat ve chvílích ticha, v chladných tajemných nocích, kdy svět nepřeje Musímům, kdy v horečném blouznění, celá bolavá pozorovala oblohu. Její knihu zákonů psalo srdce. S každým slovem mohla lépe dýchat. Každá napsaná kapitola zeslabila mříže klece, až zmizely docela a ona prostě odešla. Stromy se trochu rozestoupily. Zastavila u bahnité tůňky. Tmavá hladina odrážela nekonečné hvězdnaté nebe. Vstoupila bolavýma nohama do ledové vody, bořila prsty v jemném blátě. Sklonila se a nabrala do dlaní kus noci, jedna blýskavá hvězda jí protekla mezi prsty a v stříbrném pláči dopadla do tůně. Bytost se dlouze napila. Voda chutnala po jehličí, bahně, po životě. Tušila kolem sebe šedé stíny. Ploužily se po vyšlapaných cestách, mumlaly slova ŘÁDU. Ztratily však nad ní moc. Mohla teď vše. Létat nebo se belhat, jíst nebo hladovět, milovat i nenávidět.

Čtěte také: Přírodní lyrika

Tento úryvek popisuje cestu k osvobození a nalezení sebe sama v přírodě. Bytost, která se vymanila z okovů konvencí a pravidel, nachází v přírodě útočiště a svobodu. Kontakt s přírodou jí umožňuje znovu se nadechnout, naslouchat svému srdci a žít podle vlastních pravidel.

Vzpomínky na léto

A to jsem si šla zrovna cachtat nohy do potoka, protože po práci dostanete zkrátka chuť na trošku toho osvěžení, které Vám dopřeje proudící voda. Jenže tu náhle se tam objevili mladíci ze vsi! „Ahoj, Andulo!" volali na mě už od lesa, který obkličoval potok z levé strany. Abyste tomu rozuměli, my bydleli na opačné straně, přes louku. Původně jsem si myslela, že se v ten den budu koupat, ale s chlapci za zády to jednoduše nešlo. Hlavně před mladým Vencou od mlynáře Junka. Ten za mnou pálil už od dětství. Se smíchem a zvednutou sukní jsem se rozběhla k domu. Nastalo zrovna jaro a příroda byla v rozpuku. Bylo nádherné pobíhat bosýma nohama po louce plné kvítí. Já měla nejradši chrpu a vlčí mák. Chrpu pro její zvláštní květ a vlčí mák proto, že když jste mu obrátily okvětní lístky, utvořily jakousi sukýnku. Tatínek mi jako malé vyprávěl pohádku o princezně zakleté v tuto rostlinku. Vždycky mě tyhle vzpomínky z dětství donutily zastavit a jen vdechnout vzduch. Ta čerstvost a svěžest jarního vánku Vás zaručeně probrala po zimním dřímání. Vybavuji si, že mi ten běh vlil do tváře trošku růžové barvy, a s nadšeným výskotem jsem vtrhla do chléva, kde už čekal můj táta. Zavalitý a vousatý, postarší pán. Bylo potřeba dohlédnout na porod jedné krávy. Že prý právě mladý Junek je volný a moc by mě chtěl. Argument, že by to pro náš statek bylo výhodné, jsem tenkrát vnímala, jen jako další důvod proč tento svazek nedopadne. Moje duše toužila po něčem úplně jiném. Však mi bylo pouze 19! Dokážete si to představit? Chtěla jsem zažít vášnivé zamilování, které Vám otočí život naruby a né manželství z rozumu. Navíc jsem si dala předsevzetí na Nový rok, že tohle období Vesny bude mé. Na mě se teď upírají dětské oči plné očekávání, co se stalo dál. A tak bez pobízení pokračuji ve svém příběhu. Z jakéhosi zamyšlení o mé budoucnosti mě vytrhlo až to, když se na svět dral náš malý býček, kterého jsem později pojmenovala Tonda. Co Vám budu říkat, je to radost, když kolem sebe vidíte mladé a jejich chuť do života. I jejich pokroky si užíváte plnými doušky. Ani mi nevadilo tehdy vstávání s kokrháním kohouta za svítání, což bylo kolem páté hodiny ráno. „Babi a to jste nebyli unavení? Já vstávat takhle brzy, tak asi jsem." přiznává se malý Kuba a přerušuje tím mé vyprávění. „Ale to víš, Kubíčku. Tenkrát by nás ani nenapadlo být unavený. Zvířata musela jíst a my zase chodili spát dřív než Vy teď." vysvětluji trpělivě. „A teď už tiše. Za chvíli se setkám s Vaším dědou, tak aby Vám nic neuniklo." nabádám hlouček svých vnoučat před sebou. Ti hned tichnou a já mohu pokračovat. Po narození našeho Tondy jsem zaběhla k jedné staré paní, která se vyznala v bylinkách. Nechala jsem si namíchat směs, která mi měla zaručit, že k sobě přitáhnu tu pravou lásku. To víte, tenkrát moje mladá a beznadějně romantická duše tomu uvěřila. A tak jsem šla domů, kde jsem si hned udělala z namíchaných bylin čaj. Táta s mámou se mně tenkrát vysmáli, že prý jsem byla blbá. „To se přeci o nikom neříká!" ozývá se pohoršeně z kouta místnosti dívčí hlásek „Máš pravdu, Anetko. Ale přeci jen na tom kousek pravdy byl." přitakávám s úsměvem Tu bylinnou směs jsem tenkrát pila poctivě každý den. A taktéž jsem denně poctivě čekala na svou lásku. Dokážete si představit, že každá dívka měla jasnou představu o svém pravém princi a já nebyla jiná. Ten můj měl být vysoký brunet, urostlý, aby zastal dost práce, které na statku bylo vždycky dost. Ale hlavně měl mít smysl pro humor. Vždy jsem se ráda smála. A tak se stalo, že jsem se snažila být součástí klučičích kolektivů. Můj den od té chvíle vypadal vždycky tak nějak podobně. Vstát se slepicemi, pomoct se zvířaty a šup do jabloňového sadu, kde se setkávali kluci. Tam jsem Vám zažívala dobrodružství! Třeba když si Karel Bartoňů rozbil čumec, při přelézání plotu ke starostovi, aby nějakému děvčeti utrhl tu nejšťavnatější hrušku, jak tvrdil. Myslím ale, že chtěl spíše jen zapůsobit, protože naše hrušky byly chuťově úplně stejné. Místo děvčete kolem krku, měl pak z ostudy kabát. Nebo když se kluci spolu rvali o nějakou holku. To jsem se za břicho popadala. Nějak jsem nechápala to jejich soutěžení mezi sebou. Později jsem přišla na to, že je to mezi chlapci normální. No a pak tu byl Hynek. „To je přeci náš děda, že jo, babi?" ozývá se sborově několik dětských hlásků. S úsměvem souhlasně přikyvuji. „Máte pravdu. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude zrovna on." prohlašuji se zasněným pohledem. Ale abych Vám to řekla popořadě. Hynek Vlach byl ze všech hochů v okolí nejkulatější. Chudák díky tomu byl neustále v pozadí skupiny. Děvčata ho brali jen jako vrbu na povídání, ale žádná o něj neměla zájem, co se týkalo vdávání. Já jsem nebyla výjimkou. On byl v té době zakoukaný do mé sousedky Dany Krejčí, která jeho city neopětovala. Já zase byla zahleděná do kluka jménem Rudolf. Byl z celé naší party nejhezčím mládencem. Dokonce odpovídal mým představám o vysněném princi. Děvčata si rozhodně mohl vybírat dle libosti a samozřejmě, že mě si ani nevšiml. A to jsem se tak snažila! Nutno podotknout, že jsem v těch letech byla děvče fortelné. Ani štíhlá, ani tlustá a kaštanové vlasy mi sahaly až po pás. Vše dovršovaly pomněnkově zbarvené oči. Zkrátka žádná ošklivka jsem nebyla a nejeden mladík se za mnou ohlédl. Trošku se "vyprsuji" pýchou nad svým tehdejším já. Jé, co já byla schopná udělat, aby mě Ruda vůbec zaznamenal. Jednou jsem dokonce své mamince, Vaší prababičce, vzala pudr na tváře a snažila se nalíčit. Dopadlo to tak, že tváře jsem měla červené jako to nejčervenější jablíčko, které si dokážete představit. Dojem jsem tedy udělala, ale opačný než jsem chtěla. Vysloužila jsem si za to akorát posměch ostatních. Teď by se dalo díky tomu všemu říci, že s Vaším dědou jsme měli štěstí v neštěstí. Ani jeden z nás ovšem to štěstí tehdy ještě neviděl. Abych to uvedla na pravou míru. Tím jak jsme totiž oba byli nešťastně zamilovaní, nacházeli jsme spolu spoustu témat ke společné diskuzi. A tak se mé dny pomalu přeměnily na obstarávání zvířat a mluvení, tedy spíše vylévání si srdce s Hynkem. Dávali jsme si také vzájemně lekce o chování druhého pohlaví. Rozumějte tomu tak, že já jsem mu prozrazovala, co má ráda Dana a on zase popisoval mně, co imponuje Rudolfovi. Jednoho dne jsme se dohodli, že v den lásky se jim vyslovíme. "Babi, kdy je ten den lásky?" ptá se jeden z chlapců přede mnou. "Inu poslouchej. Hned se to dozvíš, nedočkavče." maličko ho kárám za vyrušení. Duben nám navzájem utíkal jako voda až nastal den, kdy jsme měli zapůsobit na své vyvolené. Jak možná někteří z Vás tušíte, byl to první máj, lásky čas. Vzala jsem si tehdy na sebe nejhezčí šaty a celý den tak nějak vymýšlela, jak si zaplést vlasy. Díky Hynkovi jsem totiž věděla, že Rudolfovi se líbí copánky. Hynkovi jsem na oplátku pomáhala se vystrojit do kroje a složit báseň, kterou měl zapůsobit na Danu. Měla totiž vizi, že jí bude mít ten, který si získá její srdce slovy. Ale spíše si myslela na Rudyho, který před ní klečí a vyznává jí lásku, tak jako snad každá z nás. Kdybych jen tušila, jak to dopadne, nikdy by ale ta báseň asi nevznikla.. „Až budete v postýlkách, tak Vám tu básničku povím." umlčuji případné dotazy dřív, než nastanou. Se skleněným výrazem v očích upírám zrak před sebe. Nádech, výdech a pokračuji dál. Není snadné vzpomínat. Občas to k Vám zavane hořkosladkou atmosféru Odbila osmá večer a dle domluvy jsem nalákala Danu k rybníku. Váš děda přivedl Rudu. Později se mi Hynek přiznal, že ho to stálo tři cínové vojáčky, které sbíral. To mně s Danou to tak zabrat nedalo. Moje sbírky zůstaly nedotčené a až na pár zvědavých otázek to šlo hladce. Tak se stalo, že jsme tam trapně stáli ve čtveřici. Nastalo mezi námi hrobové ticho. Ti dva byli samozřejmě zmatený. Nevěděli vůbec, o co v tu chvíli šlo. Já využila okamžiku a popadla Rudolfa za ruku. Zavlékla jsem ho do nejbližšího křoví, abychom se ztratili všem z dohledu. Měla jsem pocit, že jsem tu noc neporazitelná. Však jsem pila ten čaj fakt poctivě! Vrtím nevěřícně hlavou nad svou tehdejší hloupostí. Než se Ruda nadál, měl na své puse tu mou. Do dnes nemohu pochopit, že jsem to udělala. Některé děti přede mnou se začínají chechtat, ale pár z nich se zase tváří pohoršeně. Nutí mě to k smíchu. Po krátké pauze pokračuji. Jasně, že se mi vyvlíkl a utekl, bůh ví kam. Já tam zůstala stát jako opařená. Propukla jsem v pláč. Tohle měl být můj večer a zároveň i první polibek v životě. Svět se mi v ten moment celý zhroutil. Sedla jsem si na zem, brečela a nevěděla, co dělat. Domů jsem nechtěla, protože jsem už v hlavě slyšela, co by mi řekli rodiče. Ani jít zpět k rybníku by nebyla ta pravá volba. Tam bych zase mohla potkat někoho jiného. Drby na sebe moc dlouho nenechávaly čekat, vzhledem k velikosti naší obce. To jsem nemohla riskovat. Náhle jsem zaslechla kroky blízko mého úkrytu. Rychle jsem si utřela slzy a snažila se nedýchat. Nechtěla jsem být vyrušena. K mému zklamání si ale cizinec našel cestu přímo ke mně. „Babi, ale náš děda přeci nebyl žádný cizinec, ne?" táže se Anna, má nejstarší vnučka, která tento příběh musí znát už z paměti. Rodiče jí dali jméno po mně. Asi proto, že mělo v rodině tradici. Nikdy jsem do toho žádné ze svých dětí netlačila, ale nebudu zastírat, že mi to udělalo radost. „Není, ale jak byla tma, neviděla jsem mu do tváře. Proto jsem ho nazvala cizincem." říkám na vysvětlenou, aby všichni pochopili. Bála jsem se, že Ruda poslal nějakého svého kamaráda, aby se mi mohl vysmát. „Ahoj, Ančo." ozvalo se. V té chvíli jsem pocítila nesmírnou úlevu, protože hlas jsem ihned poznala. Patřil Hynkovi. „Ahoj." odpověděla jsem zajíkavě přes zadržované slzy. V tichosti si ke mně sedl. Netuším, jak dlouho jsme tam takhle spolu seděli. Ani jednomu se očividně nechtělo mluvit. Náhle jsem ucítila kolem ramen ruku. Ochotně jsem se k Hynkovi z boku přitulila. Poprvé jsem nasála jeho vůni. Bylo mi u něj dobře. Cítila jsem pokoj a mír. Dokonce i mé slzy tím zastavil. Jako na povel jsme se na sebe koukli ve stejný moment. Sklonil se ke mně blíž, vzal mě pod bradou a jemně mě políbil. Bylo to tu. Cítila jsem ony pověstné motýlky v břiše! Vášeň se mezi námi stupňovala. Nebudu zde rozebírat detaily, ale tu noc nejspíše vznikl náš první syn. Kdyby to tak tušila má máma, možná by si nechala pro sebe tolik přednášek o dítěti a svatbě. Ostatně ani já sama bych nikdy nehádala, že se to stane takhle rychle a nečekaně. „Osud si to zkrátka zařídí vždy po svém. To si pamatujte." pronáším moudro ke svému publiku. A takhle jsme se s Vaším dědou dali dohromady. Prostě jsme se našli, aniž bychom věděli, že jsme jeden pro druhého ten pravý. Do měsíce od té noci byla svatba a my už tušili, že se můžeme těšit na našeho raubíře, Hynka juniora. „To je náš t…

Tento příběh vypráví o tom, jak se v letní přírodě rodí láska. Vzpomínky na první lásku, na rande u rybníka a na první polibek jsou neodmyslitelně spjaty s letním obdobím. Příroda je svědkem těchto intimních okamžiků a dotváří jejich romantickou atmosféru.

Tabulka: Proměny přírody v průběhu roku

Čtěte také: Příroda v poezii Dickinsonové

tags: #basne #o #prirode #letni

Oblíbené příspěvky:

• Odpadkový koš Jena: Recenze
• Vše o celiakii
• Železniční kontejnery ADR
• Rozmanitost letní přírody
• Výběr správného koše do pokoje teenagera