Územní systém ekologické stability (ÚSES) v České republice

Slyšeli jste někdy o územním systému ekologické stability, zkráceně ÚSES? O existenci chráněných území jako přírodní památky nebo chráněné krajinné oblasti ví každý, ale tato další forma ochrany přírody není již tak známá.

Územní systém ekologické stability (ÚSES) je nástrojem ochrany krajiny k udržení a posílení její ekologické stability a tím i jejího trvale udržitelného využívání. Je to vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu.

Hlavním smyslem ÚSES je působit jako základní prvek ekologické sítě, posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb.

Územní systém ekologické stability má v České republice již dvacetiletou historii; v roce 1992 byl včleněn do zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a stal se tak jedním z hlavních pilířů obecné ochrany.

Zákon o ochraně přírody a krajiny definuje ÚSES v § 3 odst. 1, písm. a) jako „vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability“.

Čtěte také: Územní plánování a ÚSES

Vytváření územního systému ekologické stability (ÚSES) je podle § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát.

Smyslem vytváření a ochrany ÚSES je zajištění základních prostorových, resp. územních podmínek pro dlouhodobé udržení a posílení ekologické stability.

ÚSES jako nástroj obecné ochrany přírody a krajiny lze považovat za prostorový plán pro zachování a obnovu přirozených společenstev v krajině, a to to především v krajině, která není ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny zvláště chráněná.

Struktura a hierarchické úrovně ÚSES

Základními skladebnými částmi systémů ekologické stability jsou biocentra a biokoridory. Jednotlivými skladebnými částmi ÚSES jsou biocentra, biokoridory a interakční prvky.

• Biocentra jsou oblasti v krajině, u kterých chceme zachovat současný stav nebo zde vysázet novou zeleň. Biocentrum - biotop, nebo soubor biotopů, který svým stavem a velikostí umožňuje existenci přirozeného nebo přírodě blízkého ekosystému. V rámci ÚSES se vymezuje několik úrovní: místní biocentra menší rozlohy, regionální biocentra zahrnující větší území a nadregionální biocentra ještě větší rozlohy.
• Biokoridory jsou široké pásy zeleně, které tato biocentra propojují. Biokoridor - propojuje biocentra a umožňuje a podporuje migraci, šíření a vzájemné kontakty organismů. Pro biokoridory platí to samé, jejich šířka se odvíjí od toho, do jaké úrovně náleží. Nadregionální biokoridor - údolí řeky Dyje v NP Podyjí.
• Interakční prvky jsou hierarchicky na nejnižší úrovni a nemusí být propojeny s ostatními skladebnými částmi ÚSES. Jedná se o krajinný segment, který na lokální úrovni zprostředkovává příznivé působení základních skladebných částí ÚSES (biocenter a biokoridorů) na okolní méně stabilní krajinu do větší vzdálenosti. Interakční prvky často umožňují trvalou existenci určitých druhů organismů, majících menší prostorové nároky (vedle řady druhů rostlin některé druhy hmyzu, drobných hlodavců, hmyzožravců, ptáků, obojživelníků atd.).

Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability.

Čtěte také: Územní systém ekologické stability

ÚSES často zahrnuje zákonem chráněné lokality, ale především je vymezován tam, kde je potřeba podpořit ochranu území.

ÚSES a územní plánování

ÚSES je zaznamenán v územním plánu, který tato místa chrání před výstavbou. Když už víte, co je to ÚSES, podívejte se do územního plánu. Zkuste najít, kde se nachází nejbližší biocentrum od vašeho domova. A co všechno na pozemku ÚSES územní plán povoluje? V textové části územního plánu je vše vysvětleno v podmínkách využití území. Dům si v biocentru rozhodně nepostavíte.

Orgány ochrany přírody jsou ve smyslu § 54 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona (NSZ), dotčenými orgány v procesu územního plánování. V něm uplatňují požadavky na závazné vymezení ÚSES v územních plánech obcí ve svém správním území zpravidla formou plánu (místního) ÚSES. Podstatné je, aby podmínky využití ploch, které jsou vydaným územním plánem vymezeny pro plnění funkce ÚSES, byly stanoveny tak, aby při rozhodování v území nedošlo ke snížení jejich ekologické stability, resp.

Plány ÚSES jsou podkladem pro vymezení ÚSES v územně plánovacích dokumentacích (ÚPD) a jsou zpracovávány v měřítku a v podrobnosti odpovídající příslušné ÚPD. Plány místního ÚSES obsahují všechny hierarchické úrovně ÚSES a jsou podkladem pro vymezení ÚSES v územních, případně regulačních plánech obcí.

Skladebné části ÚSES jsou vymezovány na základě potenciálních ekosystémů ve vazbě na abiotické podmínky a aktuální stav krajiny v podrobnosti plánu ÚSES podle prováděcí vyhlášky k zákonu č. 395/1992 Sb. Takto zpracovaný ÚSES je převzat jako podklad pro zpracování územního plánu a představuje jeden z limitů využití území, který musí být při zpracování územního plánu respektován a uveden do souladu s ostatními funkcemi daného území.

Čtěte také: Více o ÚSES

Po schválení vymezení ÚSES v územně plánovací dokumentaci nastupují další, zejména motivační nástroje (dotace a osvěta) podporující jeho realizaci v krajině.

Strategie a politiky pro ÚSES

Posílení ekologické stability krajiny je v praxi složitý proces, kde na sebe navazuje řada nástrojů nejen resortu životního prostředí, ale i z oblasti územního plánování a zemědělské či lesnické politiky. Nástroje proto musejí být vzájemně účinně koordinovány, k čemuž významně přispívají zejména strategické dokumenty.

Z hlediska ÚSES jsou zásadní strategické dokumenty MŽP, konkrétně Strategický rámec udržitelného rozvoje, Státní politika životního prostředí, Strategie ochrany biologické rozmanitosti ČR a Státní program ochrany přírody a krajiny.

Uplatnění ÚSES předurčuje zázemí, ve kterém může fungující ekologická síť vznikat a prosperovat. Tyto obecné předpoklady se pak spojují v jednotlivých cílech strategických dokumentů a ty jsou velmi podobné. Jedná se o podporu a uchování ekologické stability, vytváření a péče o ÚSES a o vytváření ekonomických nástrojů k podpoře realizace ÚSES.

Strategický rámec udržitelného rozvoje

Dokument je průřezový a počítá s implementací do dílčích resortních strategiích, aby i v nich byly obsaženy principy udržitelného rozvoje. Strategický rámec, který nahradil v roce 2010 dosavadní Strategii udržitelného rozvoje (2004-2009), chápe ochranu krajiny jako předpoklad pro ochranu druhové diverzity.

K jejímu zajištění definuje dva základní cíle: Udržení a zvýšení ekologické stability krajiny a podpora jejích funkcí. Tohoto cíle lze dosáhnout zejména udržitelným hospodařením v krajině, které minimalizuje negativní zásahy do krajiny, podporou vegetačních opatření v krajině, především výsadby a obnovy remízků, alejí, solitérních stromů, větrolamů, vodních prvků, a prostřednictvím ÚSES, a to i formou podpory pozemkových úprav, které jsou jeho základním nástrojem. V případě ÚSES nabádá k zapojení vlastníků a jejich motivaci formou dotací a příspěvků a v neposlední řadě ke zvýšení osvěty.

Ochrana volné krajiny prostřednictvím využívání zastavěných území pro další rozvoj uvnitř sídel, jako jsou „brownfields“ apod. Cílem je zamezit výstavbě „na zelené louce“, v důsledku čehož by mělo dojít ke snížení fragmentace krajiny a ekosystémů, a tím i k posílení biodiverzity a ekologické stability v krajině.

Státní politika životního prostředí

V oblasti ochrany krajiny dokument konstatoval, že se k datu jeho schválení krajina v ČR stále potýká s nízkou ekologickou stabilitou, a je proto nutné zajistit její podporu důslednou realizací ÚSES. Mimo jiné SPŽP formulovala požadavek, aby se do roku 2003 uskutečnilo 50 % projektů ÚSES zpracovaných v rámci komplexních pozemkových úprav.

V následující SPŽP, schválené v roce 2004 (s platností do roku 2010), byly v oblasti ochrany přírody a krajiny stanoveny cíle týkající se zkvalitnění sítě ÚSES a podpora realizace skladebných částí ÚSES. V oblasti sektorových politik směřovaly cíle k posílení tolik potřebných komplexních pozemkových úprav a k podpůrným programům.

V současnosti je připravena navazující, verze SPŽP, která stejně jako předcházející uvádí, že přetrvává neuspokojivý stav krajiny v důsledku narůstající fragmentace, způsobené zejména budováním technické a dopravní infrastruktury. Zdůrazňuje, že je třeba zlepšit strukturu a stabilitu krajiny, aby byla schopná předcházet důsledkům extrémních klimatických jevů a poskytovat ekosystémové služby.

Na základě těchto doporučení formuluje cíle, jež jsou opět spojeny s posílením ekologické stability krajiny. Chystaná SPŽP rovněž klade důraz na koordinovaný meziresortní přístup, dostatečnou informační podporu na úrovni veřejné správy a na revizi nastavení jednotlivých legislativních a ekonomických nástrojů.

Státní program ochrany přírody a krajiny

V historii resortu životního prostředí jde o první strategický dokument zaměřený na ochranu přírody a krajiny. Státní program ochrany přírody a krajiny byl schválen vládou v roce 1998 a reagoval především na potřebu zajistit plnění závazků Úmluvy o biologické rozmanitosti (Rio de Janeiro, 1992), jejíž smluvní stranou se ČR stala v roce 1993.

SPOPK mj. zdůraznil nezbytnost zachovat území s vysokou ekologickou stabilitou v podobě zvláště chráněných území, biocenter a biokoridorů jako zdrojů diverzity a genofondu pro postupnou stabilizaci člověkem narušené krajiny. U hospodářsky využívaných ploch ve volné krajině se SPOPK zaměřil zejména na omezení eroze, obnovu vodního režimu a na nekontrolovatelné šíření škůdců.

Opomenuta nezůstala ani návaznost vznikající sítě ekologicky stabilních území na slibně se rozvíjející mezinárodní projekt Celoevropské sítě EECONET (dnes PEEN), jejímž hlavním smyslem je také stanovení péče o ni a mezinárodní spolupráce.

Cíle stanovené Úmluvou o biologické rozmanitosti se ve SPOPK promítly zohledněním podpory realizace ÚSES rozšířením nabídky finančních nástrojů a v zavedení přírodě blízkého hospodaření v lesních biocentrech.

Velká část úkolů SPOPK ve vztahu k obnově rozmanitosti a funkcí krajiny byla spojena s realizací komplexních pozemkových úprav, které ovšem za dobu jeho platnosti neprobíhaly v potřebné míře (do roku 2008 se uskutečnily pouze na 10 % území ČR). Naopak se podařilo ÚSES zařadit mezi nosné tituly podporované dotacemi z Programu péče o krajinu či Programu revitalizace říčních systémů s výší podpory až 100 % celkových nákladů vynaložených na opatření k budování ÚSES.

Upravený SPOPK (2009) nově zareagoval na potřebu aktualizace některých odborných podkladů, zejména na vymezení nadregionální úrovně (NR) ÚSES, který byl naposledy koncepčně stanoven na území celé ČR v územně technickém podkladu nad­regionálního a regionálního ÚSES ČR v roce 1996. Tento podklad je však nezbytné uvést do souladu zejména s vymezením v územně plánovacích dokumentacích krajů a obcí, ale také s aktuálními požadavky ochrany přírody.

SPOPK rovněž zdůrazňuje potřebu zajistit dostatečnou rezervu státní půdy pro realizace skladebných částí ÚSES nebo pro případnou směnu pozemků (po­dle § 59 ZOPK). Takto účelově vázaná rezerva je dlouhodobě chybějícím článkem systému, který má usnadnit realizaci ÚSES. Tento úkol má významný ekonomický dopad na státní rozpočet, neboť v případě, že státní půda nebude pro tyto účely rezervována, bude nutné ve státním rozpočtu hledat prostředky na její výkup.

Od strategií k výsledkům

Uvedené strategie a politiky usilují o zajištění vhodných podmínkek pro zkvalitnění a dopracování systému ekologické stability na území ČR. Praxe v oboru však naráží na mnoho komplikací, které vycházejí mimo jiné i z faktu, že ÚSES je v systému ochrany přírody a krajiny jediným nástrojem ochrany krajiny, který je zakotven v předpisech územního plánování, pozemkových úprav a lesního hospodářství.

Právě tato sdílená kompetence je citlivým místem celého systému, neboť jak na úrovni státní správy, tak na odborné úrovni jsou nuceny spolupracovat odlišně orientované subjekty, což s sebou (podobně jako v ochraně vod nebo půdy) nese zvýšené nároky na komunikaci a koordinaci.

Velkým nedostatkem ve vymezování ÚSES je stále chybějící informační systém, který by umožňoval ucelený přehled o vymezení a realizaci ÚSES v jednotlivých úrovních v rámci ČR a rovněž by bylo možné nahlížet do historie úprav vymezení.

Nezbytné je sjednotit nejen přístup k vymezování ÚSES, ale také k jeho realizaci. Protože ÚSES je v ideálním případě především sukcesí dosažené ekologicky stabilní společenstvo, lze u mnoha skladebných částí ÚSES nechat realizaci na přírodě, tedy na postupné sukcesi (případně řízené sukcesi) lokalit. To se ovšem bude týkat především ÚSES, které jsou například částečně funkční. V případě realizací nefunkčních částí (např. na orných půdách) je vhodné přírodní procesy podpořit.

K překážkám realizace skladebných částí ÚSES patří i již zmiňovaná nedostatečná rezerva státní půdy, nevyřešené majetkoprávní vztahy a nezajištěná správa pozemků ÚSES včetně stále se vyskytujících hrubých nedostatků v projektech pozemkových úprav.

Opomenout nelze ani nedostatečný systém hodnocení ÚSES. Kontroly v rámci hodnocení je potřeba zaměřit především na konečné vymezení v ÚPD dotčenými orgány, stejně tak musí revizí projít zastaralé a metodicky nesprávně zpracované dokumentace ÚSES, které jsou používány jako podklady pro územně plánovací procesy.

tags: #i6 #335 #uzemni #system #ekologicke #stability

Oblíbené příspěvky:

• Studie o vlivu zvěře v Krušných horách
• Ochrana přírody v Brdech
• Legislativa EU ohledně odpadu
• Udržitelný život
• Informace o životním prostředí