Básník ukrajinské přírody: Ivan Franko a jeho dílo

U příležitosti 150 let od narození Ivana Franka a 90 let od básníkova úmrtí vydalo nakladatelství BBart v edici VERSUS samostatně Frankovu básnickou sbírku Uvadlé listí v překladu Jana Vladislava. Postava ukrajinského básníka, spisovatele, esejisty, organizátora kulturního života, výstředního politika, občana Rakousko-Uherka, haličského rodáka Ivana Franka není českému čtenáři úplně neznámá.

Do češtiny se jeho dílo začalo překládat ještě během autorova života, na konci 19. století. Další vydání Frankových prozaických a poetických výtvoru následovaly během období První republiky. Sociálně laděné prózy a básně nebo pohádky pro děti, tedy ideologicky blízké nebo ideologicky nezávadné texty se hojně vydávaly v letech 50. a 60. Loňské vydání Uvadlého listí tak navázalo na po několik desetiletí přerušenou tradici vydávaní díla Ivana Franka na území Česka.

Frankova česká stopa ale tady nekončí. Při své návštěvě Prahy v roce 1891 básník a politik-revolucionář vystoupil s projevem na sjezdu progresivní slovanské mládeže, jak hlásá pamětní deska na pražském Žofině. Podílel se na sporu o pravost Rukopisů Zelenohorského a Královédvorského, které dokonce zčásti přeložil do ukrajinštiny. Ve své stati Deščo pro rukopyś Koroledvorsku (Něco o rukopisu Královédvorském) Franko jako romanticky založený básník obhajoval pravost rukopisů.

Kromě jiných autorů světové literatury Franko překládal do ukrajinštiny i české básníky: Karla Havlíčka-Borovského, Jana Nerudu nebo Josefa Svatopluka Machara. Mezi případné Frankovy vzory tak můžeme zařadit i české modernisty.

Výjimečné postavení sbírky Uvadlé listí

Jedná se o šťastně vybraný titul, neboť sbírka Uvadlé listí zaujímá výjimečné postavení v ukrajinské literatuře. Někteří literární badatelé o ní mluví jako o první sbírce ukrajinské poezie, napsané pod vlivem evropského modernismu a dekadence.

Čtěte také: Příroda a zahrada v české literatuře

Sám autor dál svému dílu podtitul „lyrické dráma o třech částech“ (První hrst, Druhá hrst, Třetí hrst) a v předmluvě k prvnímu vydání z roku 1896 uvedl, že se jedná o intimní deník člověka, který kvůli nešťastné lásce spáchal sebevraždu. Jednoznačně tím odkázal na wertrovské téma. Už v druhém vydání ale tuto svou mystifikaci popřel.

Podobně jako v básni Dekadent popřel jakoukoliv svou spřízněnost s tímto „úpadkovým, buržoazním“ směrem. Dekadence ve zmíněné sbírce opravdu není mnoho a jenom pro nedostatek reprezentativnějších děl v ukrajinské literatuře je Frankovo lyrické drama takto označované. Neznamená to, že dekadentní motivy zde nejsou přítomné vůbec. Už jenom sám název vyvolává pocit tlení, hniloby a rozkladu. Suicidalní tendence lyrického hrdiny koresponduji s romanticko-dekadentním literárním diskurzem.

Motivy v díle Ivana Franka

Ambivalentní pojetí erosu, lásky coby zdroje slasti, ale i utrpení, které je přítomné ve Frankově sbírce, najdeme např. v díle jeho současníka, o generaci staršího haličského rodáka Leopolda von Sacher-Masocha, ale také v próze jiného současníka, tentokrát o generaci mladšího rakouského občana Ladislava Klímy. (Mimochodem, vnější podoba všech tří umělců je zarážející.) Dále to jsou civilizační a urbanistické motivy, jejich stinné stránky.

Vlak, bezcílně ženoucí se krajinou („Bez cíle, jak vyděšená / pod nohama běží mi/ černá zem a sloupy, stromy / letí za ní v hloubi tmy.“ - Ve vlaku, str.47). To není oslava technické civilizace; vlak svým pohybem vnáší do krajiny chaos, zmatek. Autorův básnický protějšek hledá řád v sobě a ve hvězdách na obloze, avšak uznává marnost svého počínání. V mikrokosmu své duše, podobně jako v makrokosmu nebeských těles není schopný tento řád objevit.

Jindy zase popisuje zmatek v citlivé, emotivní duši svého lyrického hrdiny, který na jedné z městských ulic, uprostřed drožek, luceren, „cylindrů pánů, kožešin dám / a cárů chudáků…“ (Přízrak, str. 27) potkává prostitutku, v níž poznává objekt svého bezmezného, ušlechtilého milostného citu.

Čtěte také: "V altánu za sedmi paravány": téma přírody

Určitým protikladem k dekadentním, romantizujícím motivům ve Frankově intimní lyrice je vrstva motivů a formálních prostředků, vypůjčených z lidové slovesnosti. Jsou to přírodní, animální a vegetační epitety, kvítí a hrdličky, dialogy stromů, atributy a činnosti, typické pro agrární společnost, užité v metaforách (orba, setba), nebo jednoduchá, nerafinovaná refrenovitost. Časté je oslovení personifikované matky-země, u které lyrický subjekt hledá útěchu a pomoc.

Zdá se, jako by autor hledal lék na civilizační choroby lidstva právě zde, ve folkloru, v evropské archaické kultuře, zachovalé pouze mezi lidem obecným. Franko měl blízko k folkloru nejenom proto, že sám pocházel „z lidu“. Mezi jeho společensko-vědeckou činnost patřila práce pro Etnografickou komisi, kde řídil filologickou sekci. Pod vedením věhlasného vídeňského slavisty chorvatského původu Vatroslava Jagiće obhajuje dizertaci.

Čtěte také: Botanik Jiří Sádlo

tags: #básník #ukrajinské #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Výběr pozemku pro ekologické stavby
• Emise oxidu uhelnatého v ČR
• Turnov: Poplatky za odpad
• Brandit oblečení: Kvalita a styl
• Více o typech úložišť