Biocentrická ochrana přírody: Principy a hluboká ekologie

Při posuzování otázek, které se týkají životního prostředí, se velmi často potýkáme s problémem střetu zájmů, postojů a zejména hodnot. Tradičně je v otázkách životního prostředí rozlišován antropocentrický a biocentrický přístup.

Zatímco antropocentrický přístup staví do popředí člověka a jeho potřeby, v biocentrickém pojetí je člověk stavěn minimálně na úroveň ostatních živých tvorů. V evropské a severoamerické civilizaci s křesťanskou tradicí donedávna zcela jednoznačně (až téměř dogmaticky) převládal přístup antropocentrický, v posledních letech však dochází u mnoha lidí k určitému posunu v myšlení, takže tento přístup postupně ztrácí své výhradní postavení. Dělení na uvedené dva přístupy je však velmi zjednodušené a ve skutečnosti existuje přístupů celá řada.

Hluboká ekologie

Pojem hluboká ekologie zavedl v roce 1973 norský filozof Arne Naess. Pokusil se popsat hlubší, více duchovní přístup k Přírodě. Podle Naesse tento hlubší přístup je výsledkem citlivé otevřenosti vůči nám samým a vůči mimolidskému životu kolem nás.

Podstata hluboké ekologie je o lidském životě, společnosti a Přírodě klást otázky pronikavější a více zkoumavé, jako je běžné v západní filozofické tradici. Ekologické vědomí a hluboká ekologie jsou v ostrém rozporu s převládajícím světonázorem technokraticko-průmyslové společnosti, která považuje člověka za úplně odděleného od ostatní Přírody a za nadřazeného ostatním stvořením. Takovýto pohled na člověka je jen součástí rozsáhlejších společenských vzorců.

Arne Naess dospěl na základě intuice k dvěma základním normám hluboké ekologie. Nemožno je plně uchopit rozumem, ale dají se procítit, jsou výsledkem zkušenosti:

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

• Seberealizace
• Biocentrická rovnost

Seberealizace

Podle moderního západního ponímání se pod ‚sebou‘ rozumí izolované ego - úzko chápaný jednotlivec. Duchovní růst nastává ve chvíli, kdy přestáváme vnímat lidi jako oddělené soupeřící jednotlivce a začínáme se ztotožňovat s ostatními - s rodinou, s přáteli, ba dokonce s celým člověčím druhem.

Hluboká ekologie chápe princip seberealizace ještě širší. Vyžaduje ještě větší zralost a další růst, ztotožnění přesahující lidstvo a zahrnující mimolidské bytosti. Vtedy seberealizace znamená uskutečnění našeho já v Ja, kde Ja představuje organickou jednotu všeho života.

Biocentrická rovnost

Biocentrická rovnost znamená, že všechny entity v biosféře mají rovnaké právo žít a rozvíjet se. Všechny organizmy jako součásti většího celku - ekosféry - mají rovnakou vnitřní hodnotu bez ohledu na to, či jsou užitečné z hlediska člověka. Biocentrická rovnost je úzko spjatá se všezahrnující seberealizací v smysle, že ak škodíme Přírodě, škodíme tím aj sami sobě.

Každá živá bytosť má vnútornú hodnotu, ktorá nezávisí od toho, či je daná forma života užitočná z ľudského hľadiska. Prospievanie ľudského života a kultúr je nerozlučne späté s podstatným znížením počtu ľudských obyvateľov planéty. Táto zásada je nutnou podmienkou pre život ostatných mimoľudských foriem. Preto sa musí zmeniť spoločenské zriadenie a globálna politika.

Hlubokou ekológiu najlepšie charakterizujú slová A. Naessa. „(…) Podstata hlbokej ekológie spočíva v kladení hlbších otázok. Prívlastok ,hlboký‘ zdôrazňuje, že sa pýtame prečo a ako tam, kde to iní nerobia. Napríklad ekológia ako veda neskúma, aký typ spoločnosti by bol najlepší pre zachovanie daného ekosystému - to sa považuje za problém z oblasti teórie hodnôt, politiky, etiky. Pokým sa ekológovia striktne držia svojho vedného odboru, nemôžu prísť na také otázky. V dnešnej dobe potrebujeme rozvíjať ekologické myslenie - ekozofiu. Grécke slovo sofia znamená múdrosť a vzťahuje sa na etiku, normy, pravidlá a prax. (…) Musíme si napríklad klásť otázky typu: Prečo si myslíme, že ekonomický rast a vysoká úroveň spotreby sú také dôležité? Bežná odpoveď by poukázala na ekonomické dôsledky zastavenia rastu. Z pohľadu hlbokej ekológie sa však pýtame, či súčasná spoločnosť napĺňa základné ľudské potreby ako je láska, pocit bezpečia, možnosť priameho kontaktu s Prírodou. Tieto otázky spochybňujú základné predpoklady našej spoločnosti. Pýtame sa, aký typ spoločnosti, aká výchova, aká forma náboženstva je prospešná pre život na našej planéte ako celok a ideme ďalej, aby sme zistili, čo máme urobiť, aby nastali nevyhnutné zmeny. (…) Vo vzťahu k základným pravidlám a zásadám je každá veda čiastková a neúplná. Preto je veľmi krátkozraké nazdávať sa, že veda môže vyriešiť naše problémy. (…) Pre stúpenca hlbokej ekológie je to ľahšie ako pre ostatných ľudí, pretože my sa riadime určitými základnými hodnotami a názormi na to, čo je v živote podstatné a čo hodno zachovať. Preto je úplne prirodzené, že sa staviame proti ďalšiemu rozvoju zameranému na rastúcu nadvládu nad ľuďmi i nad ostatnou Prírodou a na zvyšovanie materiálnej úrovne života. Treba značne znížiť hmotnú spotrebu a zvýšiť kvalitu života v zmysle uspokojenia najhlbších potrieb srdca a ducha. Tento pohľad je intuitívny ako všetky dôležité názory, teda nedá sa dokázať. Podľa Aristotela snaha všetko dokázať svedčí o nevzdelanosti. Vždy musí jestvovať nejaký počiatočný bod. (…) Teda ľudia môžu vystupovať proti atómovej energii bez toho, aby prečítali hrubé knihy a aby ovládali množstvo faktov z novín a časopisov. Musia nájsť iných, ktorí cítia rovnako a vytvoriť spoločenstvo priateľov, ktorí si navzájom dodávajú odvahu a podporujú sa v spôsobe života, aký ostatní považujú za divný, naivný, nerozumný a prostoduchý. Ale to môže človek spraviť až vtedy, keď má dosť sebadôvery, aby sa nechal viesť vlastnou intuíciou. Žiaľ táto schopnosť u širokých vrstiev obyvateľstva chýba. (…) V hlbokej ekológii existuje základné tušenie, že nemáme právo ničiť ostatné živé bytosti bez dostatočného dôvodu. Ďalšia zásada spočíva v tom, že čím je človek zrelší, tým väčšiu radosť pociťuje, ak iné formy života prežívajú radosť, a rovnako s nimi zdieľa aj smútok. Netýka sa to len žiaľu našich bratov, psa či mačky, ale budeme smútiť aj vtedy, keď budú ničené akékoľvek živé bytosti, teda aj krajina. V našej civilizácii disponujeme obrovskými ničivými možnosťami, ale v citovom živote sme krajne nezrelí. (…) Ľudia by si mali ujasniť, čo je skutočne potrebné pre život so skromnými prostriedkami a bohatými cieľmi. (…) Keď sa sám seba opýtam, kedy som naozaj šťastný a aké prostriedky potrebujem na udržanie tohto pocitu, zistím, že sú omnoho jednoduchšie a dosiahnuteľnejšie ako učí naša spoločnosť.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Environmentální výchova

Životní dílo Hany Librové nesestává jen z originálních sociologických výzkumů, množství publikovaných článků, řady pozoruhodných knih, přednášek a besed. Byť její vrcholný profesní počin bezesporu představuje ustavení oboru a Katedry environmentálních studií (1999), další z mnoha oblastí cílevědomého působení profesorky Librové je dlouhodobá soustavná podpora environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty (EVVO).

Její blahodárný vliv se mimo jiné projevil v silných inspiracích k dalšímu vzdělávání pedagogů základních a středních škol, zejména v rámci specializačních studií pro školní koordinátory EVVO, ale i k sebevzdělávání ekopedagogů středisek environmentální výchovy z celé České republiky. Zásadní význam pro tyto účely měly a dosud mají především knihy Hany Librové v trilogii Pestří a zelení, Vlažní a váhaví a Věrní a rozumní, které se staly vyhledávaným a oceňovaným studijním materiálem a inspiračním zdrojem pro pracovnice a pracovníky těchto vzdělavatelských profesí.

Pokud jde o poskytnutí opory v nejasnostech kolem správného názvu našeho poměrně mladého oboru, byly velmi užitečné argumenty Hany Librové vztahující se k pojmenování jí vytvořeného oboru humanitní environmentalistika.

Proto považuji za nutné uvést, v zájmu ujasnění vhodnosti pojmů, že původní (dlouhá léta a namnoze i v současnosti užívaný) pojem „ekologická výchova“ je značně nepřesný. Environmentální výchova, respektive environmentální vzdělávání, výchova a osvěta, jsou proto mnohem přihodnějšími pojmy, neboť přesněji vystihují cílevědomou snahu o zlepšování vztahů a přístupů lidí k přírodě a životnímu prostředí, a to i na základě zvýšené citlivosti i ohleduplnosti a vnímání jejich nenahraditelných hodnot i stupňujícího se poškozování.

Snahou environmentální výchovy je příprava na smysluplný život v rychle se proměňujících makro- i mikroekonomických, sociálních i politických podmínkách. Přesto (anebo právě proto) se pokoušíme přenášet do současného světa aspoň něco přirozeného a člověčího ze světa odcházejícího a zdánlivě dosluhujícího, to, co rychle upadá v zapomnění a dostává přídech čehosi kuriózního, muzeálního, ba dokonce už těžko uvěřitelného: umět si rozdělat oheň z nejtenčích větviček smrkové souše, uvařit bylinkový čaj v kotlíku, přenocovat v přírodě jen s dekou a kusem igelitu, celý den a noc samostatně pozorovat přírodu jen s dalekohledem, tužkou a kreslicím blokem.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

V záplavě moderních pedagogických pojmů a přístupů bude možná znít poněkud naivně i volání po obnově donedávna obyčejných dovedností jako ořezat nožem tužku, správně sestavit a stlouct ptačí budku, ukrojit si krajíc chleba, naštípat sekerkou smrkové třísky, rozdělat oheň v kamnech, zrýt záhon, pokosit louku kosou, postarat se o čerstvě vylíhnutá kuřátka, zasadit brambory, vyčistit studánku a umět z ní správně nabrat vodu.

Neustále se snažme ubránit a uchovat dětem lidský rozměr světa, který by i v nových časech nebyl jen staromilským křísením něčeho neoživitelného. Možná, že i výše popisované dovednosti a postoje jsou oněmi kýženými kompetencemi, jejichž prostřednictvím lze krůček po krůčku, nepojmenovaně a neokázale posouvat děti k osvojování environmentálně odpovědnějšího jednání jako něčeho samozřejmého,normálního, běžného.

Ekologická etika

Pojem ekologická etika definuje Kohák (2000) jako „soubor zásad a pravidel, která člověku naznačují, jak by se měl chovat ve svém obcování se vším mimolidským světem“ a smyslem ekologické etiky je podle zmíněného autora „stanovení takové strategie lidského pobývání na Zemi, aby život byl dlouhodobě možný a přitom stál zato“.

S podobným přístupem se setkáváme také u Máchala (2000), který ekologickou etiku vnímá jako „souhrn mravních norem resp. dobrovolných sebeomezení, směřujících k odpovědnému přístupu člověka k přírodě, ke všem jejím obyvatelům a zdrojům“.

Přehled nejvýznamnějších podob ekologické etiky podává Kohák (2000), v upravené podobě také Máchal (2000):

• Arogantní antropocentrická „etika“
• Etika teocentrická (etika bázně boží)
• Etika antropocentrická (etika vznešeného lidství, mělká ekologie)
• Biocentrická etika - (etika úcty k životu)
• Ekocentrická etika - (etika Země, hluboká a hlubinná ekologie)
• Evoluční etika (etika záchranného člunu)

Biocentrická etika - (etika úcty k životu) - přiznává živým organismům samostatnou vnitřní hodnotu nezávisle na lidských potřebách. Formuloval ji Albert Schweitzer (německý teolog, filozof, lékař, varhaník, nositel Nobelovy ceny míru). Podle jeho přesvědčení je etické prokazovat životu jiných tvorů stejnou úctu jako životu vlastnímu. V souladu s principy biocentrické etiky je také princip ahimsá ve východních filozofiích, který spočívá v neubližování žádným živým tvorům. Tento přístup je typický např. pro sikkhismus. Do této kategorie bychom také zařadili různé formy vegetariánství, pokud jsou motivované neubližováním živým tvorům.

Ekocentrická etika - (etika Země, hluboká a hlubinná ekologie) - za zakladatele tohoto směru neantropocentrické etiky je považován americký lesník a filozof Aldo Leopold. Podle jeho názoru je základní hodnotou rovnováha celého ekosystému. Otázky dobra a zla řeší vzhledem k celému biotickému společenství, tedy s ohledem na jeho ekologickou stabilitu. „Určitá věc je správná, když směřuje k zachování celistvosti, stability a krásy biotického společenství. Směřuje-li jinam, je špatná.“ (Leopold, 1999). Známým výrokem tohoto autora je „myslet jako hora“ - tzn. myslet a jednat tak, aby dostatečné podmínky k přirozenému fungování měla „celá hora“, tj. všechny její ekosystémy od úpatí po vrcholové louky.

tags: #biocentrická #ochrana #přírody #principy

Oblíbené příspěvky:

• Klíčová slovní zásoba pro lesníky
• Ekologické aktivity
• Ohrožené rostliny Krkonoš
• Zpracování višní a odpad
• Angažované umění