Biologie člověka, ekologie a jejich vzájemný vztah

Ekologie je věda, která se zabývá studiem vztahů mezi organismy navzájem a mezi organismy a jejich prostředím. V obecném slova smyslu je ekologie vědou o vztazích mezi živými organismy a prostředím. Poprvé byl tento pojem použit německým biologem a filosofem E. Haecklem. Název ekologie je odvozen z řeckého slova ekos, které znamená prostředí.

Základem biologického pojetí ekologie je Darwinova teorie tzv. spleti života (web of life), která předpokládá, že mezi prostředím a organismy na jedné straně a mezi jednotlivými organismy na straně druhé existuje dynamická rovnováha, jejíž součástí je přizpůsobování organismů prostředí a bohatá škála vzájemných vztahů mezi organismy, sahající od symbiózy až po boj o výživu, světlo a prostor.

Často bývá termín ekologie nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí, ale nejde o jedno a to samé. Ekologie se zabývá vztahy v přírodě. Zkoumá vztahy mezi organismy navzájem i mezi organismy a prostředím.

„Prostředí, funkce a organismus tvoří základní biologickou trojici. Tato triáda musí být studována jako celek, a právě tento druh zkoumání nazýváme ekologií“ (J. W. Obtížnější je vymezení předmětu a metod ekologie člověka. Per analogiam s biologickým pojetím by se dalo říci, že ekologie člověka je zkoumáním vztahu mezi člověkem a jeho prostředím, mezi lidskými individui a také mezi lidskými skupinami. V tomto smyslu by byla ekologie jakousi syntézou všech věd o člověku, využívající výsledků biologie, geografie, psychologie, antropologie i sociologie.

V sociologii se rozumí ekologií člověka nejčastěji zkoumání vzájemných vztahů jednak mezi lidmi, jednak mezi sociálními institucemi v rámci určitého prostoru. Zdůrazňování prostorové složky odlišuje ekologii od ostatních sociologických přístupů k studiu společnosti a vyskytuje se téměř ve všech definicích.

Čtěte také: Environmentální výchova

N. P. Gist a L. A. Halbert ji definují jako „studium prostorového rozložení osob a institucí ve městě a procesů, které k tomuto rozložení vedou“, J. H. Quinn: „Ekologie člověka se zaměřuje na studium vztahů mezi člověkem a prostředím,“ E. E. Bergel ji označuje za „teorii vzájemných vztahů mezi prostředím a člověkem“.

Ekosystémy a jejich charakteristika

Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy.Přirozené ekosystémy vznikají (víceméně) bez zásahu člověka (např. tropický deštný les, korálové útesy, přirozený lesní porost). Naopak umělé ekosystémy musí člověk udržovat a dodávat do nich energii (např. hnojení, orba a osévání pole, sečení či spásání louky). Ekosystémy jsou různě stabilní, neboli snášejí jen určitou míru narušení.

Postupně se vyvíjejí, to se označuje jako sukcese (např. hromada zeminy postupně zaroste bylinami, keři, nastěhují se sem živočichové aj.). Pro ekosystémy je důležitá i přítomnost „mrtvé“ organické hmoty: např.Organismy jsou přizpůsobené na určité podmínky (adaptace) a snášejí jen jejich určité rozpětí (ekologická valence). Organismy snášející jen úzký rozsah podmínek se považují za bioindikátory (např. Areál splňuje ekologické požadavky organismu, je to území, kde se vyskytují jedinci určitých druhů.

Organismy mohou být na určitém místě původní (mít zde tzv. primární areál). Také mohou žít na místech, kde se původně nevyskytovaly (sekundární areál, např.Ekologie se v posledních třiceti letech velice rychle vyvíjela a měnila, její vývoj byl však v jistém ohledu opačný než u mnoha jiných věd. Zatímco například některé společenské vědy se problematikou ohrožení přírody zabývají až v poslední době, ekologie se snažila v těchto otázkách zaujmout jednoznačné a rozhodné stanovisko v letech šedesátých a dnes od toho upouští. V šedesátých letech se ekologie snažila vědecky zdůvodnit, proč je ničení přírody špatné a proč je ochrana přirozených celků nutná a dobrá.

Čtyři pojetí ekologie člověka

Prvním a pravděpodobně nejméně úspěšným pokusem je přímé nebo jen málo pozměněné použití principů animální a rostlinné ekologie na lidskou společnost. R. E. Park, který je pokládán za zakladatele tzv. chicagské sociologické školy, která byla úzce spojena s rozvojem ekologie ve 20. letech, považoval soutěžení za primární faktor, který vytváří jak animální, tak lidské společenství.

Čtěte také: Podrobnosti o studiu biologie

Druhým - a dosud živým pojetím - je názor, že ekologie člověka studuje jen určitou, i když velmi důležitou stránku vztahu prostředí-organismus, a to vztah mezi přírodními zdroji a jejich využitím. Prostředí je spojeno se sociálním systémem pojmem zdrojů. Každá hospodářská soustava je organizací lidské činnosti, zaměřenou k využití zdrojů a předpokládá dělbu práce v takovém rozsahu, aby bylo dosaženo cíle soustavy, tj. udržení její existence nebo jejího rozvoje.

Třetí skupinou ekologických studií jsou monografické výzkumy jednotlivých sociálně kulturních oblastí měst. Existovaly již před tím, než se pro ně začal používat pojem ekologie; jejich klasickým příkladem je Engelsova kniha Postavení dělnické třídy v Anglii. Do jisté míry a s jiným zaměřením navázaly na tyto studie anglické průzkumy měst, které jsou spojeny se jménem Ch. Boothe, a také práce chicagské sociologické školy, usilující o formulaci zákonů prostorového rozložení obyvatelstva na území měst.

Čtvrté pojetí chápe ekologii a sociální organizaci jako kolektivní přizpůsobení populace prostředí. Ekologie člověka zkoumá společnost jako funkční organizaci obyvatelstva, usilující a dosahující adaptace k svému prostředí. V tomto smyslu jsou hlavními prvky ekologické teorie: obyvatelstvo, prostředí, technologie a organizace, které tvoří tzv. ekologický komplex (O. D. Duncan, L.

Do jisté míry lze říci, že je rozvíjením tzv. sociální morfologie, kterou rozpracoval francouzský sociolog M. Halbwachs. Ekologie člověka se vždy zabývá populací v určitém prostoru. Zkoumá míru růstu nebo úbytku obyvatelstva, která umožňuje rozumět lépe využití prostoru. V rámci rozboru obyvatelstva jako jedné ze složek ekologického systému studuje ekologie hustotu obyvatelstva, jeho územní rozložení a různé stránky jeho prostorové distribuce.

Součástí všech těchto sociálních organizací je určitá míra dělby práce, v závislosti na stupni společenského rozvoje. Součástí ekologického komplexu, kterému je věnována v poslední době stále větší pozornost, jsou sociálně psychologické prvky, jako např. postoje vůči místu bydliště, názory na vhodnost a kvalitu prostředí, momenty prestiže, jistoty apod.

Čtěte také: Podrobnosti o systematické biologii a ekologii

Základní ekologické pojmy

• Jedinec: Schopen samostatného života
• Druh: Jedinci, kteří se mohou mezi sebou plodně rozmnožovat
• Populace: Soubor jedinců daného druhu v daném čase na daném místě a v rámci populace se rozmnožují
• Společenství (biocenóza, fytocenóza): Všechny organismy provázané určitými vztahy na daném místě
• Ekosystém: Společenstvo + neživá příroda
• Biomy: Soubor ekosystému na určitém území pod vlivem obdobného podnebí
• Ekologická nika: Souhrnné prostorové a funkční zařazení organismu do ekosystému (úloha organismu ve vztahu k jiným druhům a faktorům životního prostředí). Zahrnuje soubor všech faktorů prostředí, které daný organismus využívá pro průběh svých životních funkcí
• Stanoviště (biotop): Prostor, který obsazuje určitý organismus
• Naleziště (lokalita): Biotop, kde byl organismus konkrétně prokázán
• Areál výskytu: Soubor biotopů s ekologicky vhodnými vlastnostmi pro daný druh

Kosmopolit: Široký areál výskytuEndemit: Malý areál výskytu

Vztahy mezi organismy a prostředím

Organismus je otevřený systém (výměna energií, látek, informací). Důležitá je schopnost adaptace = přizpůsobování se novým podmínkám. Tolerance = schopnost daného organismu vyrovnávat se s působením ekologických činitelů.

Liebigův zákon minima: „Organismus není silnější než nejslabší článek v řetězci jeho ekologických požadavků.“

Shelfordův zákon tolerance: „Každý druh toleruje určité rozpětí libovolného faktoru a nejlépe v prostředí prospívá, působí-li vnější vlivy v rozsahu optimálních hodnot.“ (viz ekologická valence)

Životní podmínky:

• Abiotické: Světlo, teplo, voda, vzduch, horniny/půda
• Biotické: Ostatní organismy a vztahy s nimi

Abiotické podmínky života organismů:

• Světlo: Zdroj slunečního záření, význam - fotosyntéza (rostliny spotřebují 1% světla, které na ně dopadá k fotosyntéze, část se odráží, přeměňuje v teplo).
• Teplo: Optimum 15-30° pro většinu organismů, zdrojem tepla je slunce, geotermální energie (teplo) ze vnitř Země.
• Voda: Je pro život nezbytná, je součástí těl organismů, zajišťuje transport látek v těle, účastní se všech biochemických reakcí v organismu, umožňuje tepelnou regulaci, je také životním prostředím organismů, většinu tvoří slaná voda, sladká voda 3% (z toho 2% z ledovců), zdrojem vody v přírodě jsou hlavně atmosférické srážky.
• Litosféra: Svrchní pevný obal země, nejsvrchnější vrstva je pevninská kůra (oceánská 6-15 km, pevninská až 80km), nejtenčí v hlubokomořských příkopech, nejsilnější na horách.

tags: #biologie #člověka #ekologie #vztah

Oblíbené příspěvky:

• Kontejnery na tříděný odpad
• Statistiky komunálního odpadu
• Postupy pro napojení na litinový odpad
• Výroba kompostéru
• Ochrana přírody ve Velkém Březně