Podmaňování přírody: Recenze knihy Davida Blackbourna

10.11.2025

David Blackbourn ve své knize "Podmaňování přírody: voda, krajina a vytváření moderního Německa" zkoumá, jak se v Německu během minulých 250 let „podmaňoval“ jeden ze základních živlů, voda.

Autor se zaměřuje na odvodňování močálů - pozůstatků doby ledové -, úpravy toků řek a stavby velkých přehrad. Ukazuje, že tato činnost nepochybně přinášela lidem velký prospěch, často však na úkor přírodního prostředí a ke škodě lidskému životu.

Podmaňování přírody charakterizuje řadu dramatických změn ve fyzickém (přírodním a životním) prostředí. Autor ukazuje, jak korespondovaly s absolutismem éry Fridricha Velikého, s revolucí a nacionalismem, komunismem a demokracií i s válkou téměř v každém období. Všímá si přitom, jakou společenskou odezvu negativní stránky tohoto procesu vyvolávaly a jak tato odezva vyústila v hnutí ochránců přírody.

Autor věnuje důslednou pozornost širokému rámci celého tohoto čtvrttisíciletého procesu, jeho ekonomickým a společenským souvislostem i jeho často problematickým cílům ve službách politiky, zejména zahraniční a vojenské. Jak se přístup k podmanění přírody v průběhu let měnil? Od radostného osvícenského optimismu 18. století přecházel k víře 19. století ve vědu a pokrok a potom k technokratickým „jistotám“, jimiž se tolik vyznačovalo století dvacáté. Nic z toho se ovšem neodehrávalo ve vakuu.

Je to kniha o přetváření německé krajiny a zároveň o tom, jak se v jeho průběhu přetvářelo Německo samo. Všímá si přitom, jakou společenskou odezvu negativní stránky tohoto procesu vyvolávaly, jak tato odezva vyústila v hnutí ochránců přírody a jak se posléze jejich zásady staly součástí regulativní činnosti státu.

Čtěte také: David BlackboPodmaňování přírody: Voda, krajina a moderní Německo

Co se týká samotné přírody, přistupuje k ní autor navýsost vyváženě: není nadšeným obhájcem technického pokroku ani aktivistou Greenpeace. Jestliže podle něj apoštoly pokroku až příliš často zaslepovala přítomná řešení "jednou provždy", environmentalističtí kritici zase příliš často malovali nerealistický obraz minulosti, přisuzujíce přírodnímu prostředí původní vlastnosti, ačkoli už dlouho neslo stopy lidského používání.

Pozoruhodné jsou v této souvislosti pasáže věnované Hitlerovu vztahu k indiánům. Autor uvádí Hitlerův výrok z roku 1941 o tom, že "existuje jen jeden úkol: "pustit se do germanizace východních zemí tím, že přivedeme Němce, a na původní obyvatele musíme pohlížet jako na indiány".

Jedním z autorových hlavních cílů je dokonce ukázat právě to, jak "podmaňování přírody v Německu bylo až příliš úzce spojeno s podmaňováním jiných".