Brezové Atributy v Přírodě: Památné Stromy a Jejich Význam

Mimořádně hodnotné stromy, jejich skupiny a stromořadí jsou v České republice chráněny nástrojem zvláštní ochrany přírody v kategorii památných stromů/památného stromu. Jde o speciální kategorii zvýšené právní ochrany dřevin, zejména stromů, které splňují podmínku mimořádné významnosti nebo jedinečnosti nad rámec parametrů a vlastností „běžné“ dřeviny. Památný strom podle § 46, zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., může být vyhlášen na základě vlastností, které určují jeho jedinečnost, výjimečnost či vzácnost.

I když zákon nedefinuje konkrétní hodnoty, kterými památný strom musí vynikat, v praxi se lze často setkat s mylným přesvědčením, že památný strom je vázaný výhradně na vysoký věk a nadstandardní vzrůst dřeviny. Kromě velikosti, vzrůstu a věku může mimořádná hodnota spočívat v aspektu ekologickém, estetickém, historickém, kulturním či duchovním a často se důvody ochrany mohou (ale nemusí) kombinovat. Památné stromy tak tvoří přesahové téma ochrany přírody a krajiny, které se dotýká řady navazujících oborů.

V současnosti je v Ústředním seznamu ochrany přírody, který vede Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, evidováno více než 5300 objektů památných stromů. Jelikož lze památným stromem kromě solitérů vyhlásit i jejich skupiny a stromořadí, celkově požívá zvýšený stupeň právní ochrany přes 25 200 jedinců.

Z hlediska zastoupení dominují domácí druhy lip a dubů, buky a jasany. Z cizokrajných druhů se nejčastěji setkáme s jírovci, platany a jinany. Výjimkou nejsou ani cedr libanonský, cedr atlaský, sekvojovec obrovský, liliovník tulipánokvětý, nahovětvec dvoudomý, korkovník amurský, ojedinělý je ořechovec pekanový.

Až 20procentní podíl mají skupiny stromů a stromořadí. U skupin jde často o ucelený soubor stromů, který doplňuje a rozvíjí významné sakrální stavby a památkově chráněné objekty, včetně historických zahrad a parků. Jejich mimořádný význam tkví v historické, kulturní a duchovní hodnotě, na které se podílejí s vlastní stavbou, a podtrhují tak jedinečnou autenticitu prostoru. Celková hodnota většinou spočívá ve skupině jako celku, jednotlivé stromy nemusí samy o sobě vykazovat zvláštní parametry. Časté jsou i komponované skupiny stromů v parcích a historických zahradách, kde zpravidla dochází k souhře hodnot dendrologických, estetických, historických a biologických.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Stromořadí pak nejčastěji zastupují lipové a dubové aleje, představující poslední stopy barokní krajinné struktury, ať už v podobě starých kočárových alejí, nebo jako doprovod křížových a poutních cest. V podhorských a horských oblastech tuto roli přebírají aleje javoru klenu a jasanu ztepilého. Mimořádný význam alejí často spočívá i v aspektu ekologickém, kdy v intenzivně využívané krajině představují jedinečné ostrovy biodiverzity. Příkladem jsou alej na Uhlířský vrch v Bruntále, Klokotská alej v Táboře nebo alej ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Dolní Hedeči u Králíků.

Odlišným typem je březová Alej Maxe Švabinského v Podorlicku spojující Českou Třebovou a Kozlov. Pětikilometrová alej je výjimečná z hlediska kulturního. Připomíná pobyt a tvorbu významného českého malíře a grafika Maxe Švabinského, jenž se ve svých dílech inspiroval místní krajinou a souběžně reprezentuje ojedinělé stromořadí složené z břízy bělokoré, které zde dalo postupně vzniknout specifické mykologické lokalitě. Výběr druhu tady nejspíše nebyl náhodný, bříza se v dílech Švabinského objevuje často (např. Chudý kraj, rok 1900) a zároveň v období secese a symbolismu na přelomu 19. a 20. století.

Stromy úctyhodného stáří a vzrůstu se nejvíce přibližují vžité představě, jak má památný strom vypadat. Převážně jde o solitérní jedince, jimž volný prostor a nízká konkurence sousedních dřevin umožnily plně rozvinout habitus, dorůst mimořádných rozměrů a dožít se vysokého věku až k hranici biologické existence. Obzvláště stromy autochtonního původu (nejčastěji lípy a duby), jsou tak cenné i z důvodu uchování genetického bohatství. Častá bývá nižší výška než v lesích či porostech, ale o to větší mají mohutnost a rozložitost. Typické jsou rodové, hraniční a návesní stromy, stromy u starých hospodářských stavení, dále krajinné dominanty, zdůrazňující významný bod nebo rozcestí, či významné stromy v hradních a zámeckých areálech.

Ukazatelem mohutnosti stromů je obvod kmene měřený ve výčetní výšce 130 cm, který u těch nejmohutnějších přesahuje 10 m. Na prvních třech příčkách kralují lípy velkolisté, a to Vejdova lípa v Pastvinách u Žamberku s obvodem kmene 1355 cm při výšce 14 m, Lukasova (Zpívající) lípa v Telecí u Poličky s obvodem 1197 cm při výšce 21 m a Sudslavická lípa ve Vimperku s obvodem 1188 cm při výšce 20 m. Z dalších druhů, které vynikají velikostí, lze uvést Žižkův dub v Náměšti nad Oslavou s obvodem 1028 cm, jasan v Budkově s obvodem 802 cm, bartošovický platan u Studénky s obvodem 842 cm, topol černý u Nymburka s obvodem 766 cm nebo jilm v Bukovci u Jablunkova s obvodem 785 cm.

Mimořádně mohutní jedinci jsou v menší míře zastoupeni i mezi ovocnými stromy, často ve vazbě na konkrétní odrůdu s vysokým kulturním a regionálním významem. Tak je tomu např. u Adamcovy oskeruše ve Strážnicích (obvod 472 cm), u Niklojc hrušky u Starého Plzence (obvod 463 cm) nebo také u Michlovy jabloně v Běstvinách nedaleko Dobrušky (obvod 277 cm).

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Z hlediska stáří, které se jen obtížně určuje, dosahují mezi památnými stromy nejvyššího věku především tisy, lípy, duby a nejstarší se přibližují věku až 1000 let. Výjimečné jsou tisy, např. pernštejnský, v Zubří, Chudenicích, v Praze (v zahradě u P. M. Sněžné) a v Krompachu (CHKO Lužické hory).

Staré a mohutné stromy často skrývají nenahraditelnou biologickou a ekologickou hodnotu, která u nich bývá, vedle velikosti a stáří, jedním z hlavních předmětů zvýšené právní ochrany. Představují unikátní biotop, na který jsou vázány organismy od hub a lišejníků přes rostliny až po bezobratlé i obratlovce, kterým stromy poskytují základnu pro zachování a rozvoj. Podstatná je přítomnost „mikro“ stanovišť v podobě dutin, trhlin, ploch se strženou kůrou, zlomů, pahýlů, silnějších suchých větví i mrtvého dřeva v různém stupni rozkladu.

Vzhledem k nestabilní nosné struktuře bývají tyto stromy častěji ohrožovány rozpadem a pro jejich udržení a zachování výjimečných hodnot se přistupuje ke specifickým způsobům ošetření a zásahům, které jednak zajistí stabilitu a provozní bezpečnost a současně respektují vysoký biologický potenciál dřeviny. Jednou z technologií péče, obzvláště pokud jde o jedinou alternativu ke kácení stromu, je stabilizace do podoby torza a ojediněle i zabezpečení a bezzásahový režim již rozlomeného či padlého jedince, kdy výjimečná biologická hodnota i nadále přetrvává. Jde o křehká přírodní stanoviště, která představují jednu z nejohroženějších složek naší přírody, obzvláště pak v intenzivně využívané zemědělské krajině či v hospodářských lesích, kde je přirozená kontinuita biologicky cenných stromů problematická.

Příkladem je skupina památných stromů Kaštanka v Chomutově, o které se zmiňuje už Bohuslav Balbín a která sestává z více než 130 jedinců, z nichž značná část je ve stadiu přirozené senescence, v různém stupni rozpadu a tvoří tak významný biotop pro bezobratlé, zejména pro zvláště chráněného páchníka hnědého. Do Kaštanky, která je součástí zooparku, je z uvedených důvodů omezený přístup veřejnosti. Z biotopového hlediska je třeba opět zmínit „tisíciletou“ Klokočovskou lípu v Železných horách, která obsahuje řadu biotopů (dutiny všech rozměrů, odhalené dřevo, zátrhy kůry, rozpadlá dřevní hmota atd.), na které jsou vázány různé druhy bezobratlé fauny a houbové organismy, a to i přes vyšší nadmořskou výšku, která jinak bývá významným limitujícím faktorem.

Mnoho památných stromů je spojeno s příběhem, ať už historicky doloženým, nebo jen tradovaným. Téměř vždy to ale dává stromu na jedinečnosti a originalitě, která ho odlišuje od ostatních dřevin, a i tím je splněná podmínka mimořádné významnosti. Památné stromy s počátky spadajícími do středověku jsou často spojovány s významnými osobnostmi, ponejvíce s Janem Žižkou nebo Karlem IV. Například Žižkův dub v Náměšti nad Oslavou je tak nazýván proto, že se zde údajně Jan Žižka se svým vojskem připravoval k útoku na zdejší hrad. U Klokočovské (Královské) lípy měl v roce 1370 s družinou odpočívat Karel IV. a Svatováclavský dub ve Stochově byl prý zasazen přímo kněžnou Ludmilou při narození sv. Václava. Další stromy jsou spojeny s českou mytologií (např. Oldřichův dub v Peruci s příběhem o Oldřichovi a Boženě), bájeslovím, případně i ústní lidovou slovesností.

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

Jiné památné stromy připomínají naše spisovatele (Svatopluk Čech, Adalbert Stifter, Karolina Světlá), malíře (Mikoláš Aleš, Max Švabinský), nebo politiky. Zajímavostí jsou rovněž stromy, které se staly svědky zániků či vysídlení obcí, v nichž byly někdejšími obyvateli vysazeny nebo zde přirozeně vyrostly z náletu a dnes jsou často jedinou připomínku již neexistujícího osídlení. Takový je příběh i nedávno vyhlášeného památného stromu v CHKO Slavkovský les Lípa v Krásné Lípě. Mohutná senescentní lípa s nízko nasazenou korunou připomíná zaniklou obec, která byla po druhé světové válce vysídlena. Ani zde ale není podmínkou, že strom - nositel příběhů - musí být nutně starý veterán. I stromy mladší mohou být výjimečně hodnotné z hlediska historie.

V průběhu 20. století, ponejvíce v letech 1918/19 a 1968, byly hojně vysazovány stromy na paměť vzniku Československé republiky a k připomenutí demokratických hodnot. Zejména za výsadbami stromů kolem roku 1968 se leckdy skrývá silný lidský příběh, a to příběh o statečnosti, hrdinství a velké touze po svobodě. Na mnohé z nich se postupně zapomnělo, často došlo i k jejich pokácení. Ty nejvíce perspektivní ze znovuobjevených lze vyhlásit i jako památné. Bylo tomu tak např. v loňském roce u stromořadí České republiky v Říčanech u Prahy - sedm lip zde bylo vysazeno v roce 1968 k padesátiletému výročí vzniku Československé republiky a zároveň na protest proti obsazení Československa cizími vojsky 21. srpna 1968.

Ochrana mimořádně významných pamětihodných stromů má u nás dlouhou tradici, první obsáhlejší soupis takových stromů publikoval Jan Evangelista Chadt-Ševětínský už v roce 1913. Významnou roli měly dobrovolné a spolkové iniciativy (okrašlovací spolky) a spolupracovníci ochrany přírody v návaznosti na zákon o státní ochraně přírody č. 40/1956 Sb.

V současné době zájem o problematiku památných stromů značně vzrostl, především pro jejich biologický a ekologický význam v krajině i v sídelních útvarech, vedle významu památných stromů jako esteticky hodnotných solitérů, úctyhodných starých velikánů či živých svědků minulosti a naší historie. Při výběru památných stromů a navrhování jejich ochrany je třeba postupovat velice uvážlivě a zhodnotit veškerá kritéria i širší souvislosti.

Bříza: Pionýrská Dřevina s Mnoha Výhodami

Bříza je úplně běžným stromem, který roste v celé republice. Je to pionýrská dřevina, která se dokáže obnovit téměř všude. Z našich dřevin má největší ekologickou plasticitu, to znamená, že se dokáže uchytit a růst na všech možných stanovištích - na mokrých, suchých, na skalách nebo na lepších půdách a hlavně se rychle rozmnožuje a poměrně rychle roste. Produkuje spoustu semene, které se roznáší vzduchem a velice dobře se zachycuje na nějakých minerálních půdách nebo na místech, kde ostatní dřeviny špatně klíčí, tak jí to jde dobře.

Přitom bříza byla ještě v nedávné minulosti z lesnického hlediska doslova zatracována a považována za až škodlivý plevel. Jenže v současnosti, kdy je většina lesů v republice zdecimována kůrovcem, se výhody břízy ukazují naplno. Kromě toho, že rychle dokáže kolonizovat ty vytěžené plochy, tak zároveň má příznivý opad. To listí, které každoročně opadává, hodně zlepšuje půdu a i ta produkce dřeva není zanedbatelná. My jsme na to, jako lesníci, nebyli zvyklí, ale dnes se ukazuje, že v mnoha případech může být z pohledu produkce hodně významná.

Bříza přitom dokáže nabídnout útočiště a potravu mnohým ptákům - třeba velmi ohroženým tetřívkům obecným nebo chráněným jeřábkům lesním. Mimo to, se na ní dokážou napást i včely.

Březová Míza: Elixír Života

Bříza je odpradávna symbolem čistoty, světla a nového začátku. Jarní březová míza je skutečným životabudičem: obsahuje aminokyseliny, antioxidanty, vitamíny (zejména vitamín C) a vysoké množství minerálů (např. hořčík, vápník, železo, zinek, mangan, měď a fosfor). Příjemným bonusem je přírodní cukr (fruktóza). Míza má díky němu lahodnou chuť a dopřát si ji mohou i diabetici a lidé na hubnoucích dietách. Oblíbené jsou tonizující oplachy unavených, lámavých vlasů a povadlé, nepružné pleti. Určitě to vyzkoušejte - březová péče vyživí vaše vlasy i kůži, dodá jim lesk, pružnost a krásný mladistvý vzhled.

Stejně jako listy působí i míza na oblast ledvin a močového ústrojí. Ledviny dokáže dokonce i očistit od ledvinového písku a menších kamenů. Významně podporuje normální funkci močového měchýře a je skvělou prevencí při opakovaných infekcích močových cest. Kdo trpí na časté záněty se všemi jejich nepříjemnými příznaky (neustálé nucení na močení, řezání a pálení, bolesti v podbřišku), měl by zkusit vyrazit na čerstvou mízu nebo alespoň popíjet kupovanou březovou šťávu (která ovšem nikdy nebude tak účinná, jako ta čerstvě "stočená").

Míza dále ulevuje od bolestí kloubů a tradičně se doporučuje při revmatismu. Prospívá oběhovému systému - obsahuje látky snižující hladinu cholesterolu v krvi. V ruském přírodním léčitelství se proto říká, že kdo chce mít srdce jako zvon, pije jarní šťávu z břízy. Osvědčuje se i jako úleva při žaludečních křečích - koho trápí bolesti žaludku a špatné trávení, může sáhnout po březové šťávě. V neposlední řadě je úžasným nástrojem k detoxikaci jater a přispívá tak ke zdraví celého organismu.

Ideální je míza ze stromu, kterému se teprve začínají nalévat pupeny. Svou šťávu nám ale břízy mohou dávat až do konce jara. Zvolte si pěknou, spíše mladší břízu, u které máte pocit, že vám ráda pomůže. Nesmí být moc tenká, v obvodu by měla mít alespoň 25 cm. Ve výšce půl metru až 1 m opatrně vyvrtáme do kmene malou dírku (do hloubky asi 5 cm) směřující mírně vzhůru (tak, aby šťáva mohla vytékat a kapat dolů). Vhodnou pomůckou na vyvrtání otvoru je vrták, cca 6 - 7 mm. Do otvoru pak vsuneme jakoukoli trubičku a upevníme ji k nádobě, do které necháme mízu kapat. Po vyjmutí trubičky je potřeba bříze za vzácný dar poděkovat a zaléčit jí ránu, kterou jsme odběrem způsobili.

Podle keltského "stromokruhu" je bříza stromem naděje a lehkosti bytí. Svým světlým kmenem vnáší do krajiny radost a do srdcí lehkost. Je ovšem i velmi mateřská, konejšivá a podporuje plodnost. V některých kulturách se dívky mladými proutky šlehaly po nohách, což mělo pomoci lepšímu prokrvení a snadnějšímu početí. Ze světlého březového dřeva se pak vyráběly kolébky.

tags: #brezové #atributy #v #prírode

Oblíbené příspěvky:

• Studie emisí hybridních vozidel
• Sběr odpadu v ČR
• Přístup k životnímu prostředí
• Průvodce pro ztracené turisty
• Rozdělovací kapsa pro trampy - recenze