Bůh, cíl a příroda v myšlení Tomáše Akvinského

Dnes patrně nejznámější výkon středověké filosofické teologie představuje pět cest (quinque viae) sv. Tomáše Akvinského (1225-1274), obvykle nepřesně nazývaných pěti důkazy Boží existence. Shrnující verzi pěti cest svatý Tomáš podává ve své Teologické sumě, konkrétně ve třetím článku druhé otázky jejího prvního dílu. Suma používá formu scholastické disputace, tj.

Otázka ateismu, kterou Suma na příslušném místě řeší, měla v době Tomáše Akvinského v protikladu k dnešku spíše jen akademický význam, protože pro středověkého člověka byl skutečný ateismus sotva představitelný. Přesto je i v dnešní velmi odlišné situaci Tomášův výklad stále aktuální, protože vypočítává námitky proti existenci Boha, k nimž ani dnešní ateisté nic zásadního nepřidali. V tomto kontextu zaznívá oněch pět důkazů.

Pět cest Tomáše Akvinského

1. Prvním z nich je důkaz z pohybu (ex parte motus). Latinské slovo motus v aristotelském a scholastickém pojetí neznamená jen pohyb z místa na místo, ale především uskutečnění nějaké možnosti (např. neučený se stává učeným). Každý pohyb má předem určené východisko, cíl i původce („hybatele“).
2. Druhá a třetí cesta, důkaz z účinné příčiny (ex ratione causae efficientis) a důkaz z možného a nutného (ex possibili et necessario), jsou s první bezprostředně spjaty. Tak jako v případě pohybu není možné připustit nekonečnou řadu jej působících hybatelů, nelze ani souvislý řetěz kauzálních závislostí mezi jednotlivými jsoucny prodlužovat do nekonečna. Není možné, aby něco bylo účinnou příčinou sebe sama, poněvadž pak by muselo být dříve, než samo je. Je tedy nezbytné předpokládat, že existuje nějaká sama ničím nezapříčiněná první příčina (prima causa) - Bůh. Podobně by nebylo možné, aby existovala jednotlivá jsoucna, kdyby tu nebyl Bůh coby jsoucno, pro něž je vyloučena neexistence. Pokud jde o nutná jsoucna, jež mají příčinu své nutnosti v jiných nutných jsoucnech, nelze u nich postupovat do nekonečna.
3. Čtvrtou cestu představuje důkaz ze stupňů, které se nacházejí ve věcech (ex gradibus, qui in rebus inveniuntur). Opírá se o nalezení stupňů dokonalosti či dobrosti ve světě. Zjišťujeme ve věcech něco více či méně dobrého, pravdivého, ušlechtilého atd. Více či méně se však o různých věcech říká podle toho, jak se rozličným způsobem blíží něčemu, co je maximem. Existuje tedy něco, co je nejpravdivější a nejušlechtilejší a v důsledku toho v nejvyšší míře jsoucno (maxime ens), tj.
4. Tomášových pět cest pak končí důkazem z řízení věcí (ex gubernatione rerum) neboli teleologickým argumentem, který vychází z pozorování účelného uspořádání celé přírody. Říká, že řád a účelnost, které vidíme ve vesmíru, nemohou být náhodné. Podle svatého Tomáše můžeme pozorovat, že některé věci, které postrádají poznání, tj. přírodní tělesa, jsou činná pro nějaký cíl. Je to zřejmé z toho, že vždy nebo velmi často jsou činná takovým způsobem, aby dosáhla toho, co je pro ně nejlepší. Z toho je patrné, že nikoli v důsledku nějaké náhody, ale podle záměru (ex intentione) docházejí k cíli. Jsoucna, která nemají poznání, by však nemohla směřovat k cíli, kdyby nebyla řízena něčím myslícím a rozumným, jako šíp lučištníkem.

Závěrem je ještě třeba uvést, že Tomáš Akvinský o svých pěti „cestách důkazu“ (viae demonstrationis) sám konstatoval, že se nemusejí vždy sbíhat s cestami, jimiž lidé fakticky docházejí k přesvědčení, že Bůh existuje (viae inventionis - cesty nalézání). Faktická cesta nalezení Boha u konkrétního člověka zpravidla není ryze akademická, ale spíš spojená s jeho životem. To ovšem její racionalitu neruší, ale naopak prohlubuje.

Přirozenost podle Tomáše Akvinského

Přirozený, přirozenost… tato slova se používají různě. Co se tím myslí a co se tím dříve myslelo? Myslíme dnes totéž co sv. Tomáš Akvinský, když hovoříme o přirozenosti?

Část významu tehdejšího a dnešního slova přirozenost je podobná. I dnes se říká o něčem, že je to přirozené v souvislosti s lidskými sklony, s tendencemi, které jsou nějak biologicky naprogramované. Často jsou vysvětlovány evolučně, v evoluční biologii nebo sociobiologii. Speciálně u Tomáše se přirozeností míní lidská esence, tedy to, co dělá člověka člověkem, nejvnitřnější konstitutivní složka, nakolik je principem, tj. zdrojem činnosti člověka. A z této přirozenosti vyplývají různé schopnosti, mohutnosti, tendence, sklony, které člověk vykazuje a které realizuje. Mezi přirozené sklony - inclinationes naturales - patří třeba pud sebezáchovy, pud rozmnožovací atd.

Čtěte také: Zdeněk Neubauer: Bůh a příroda

Z morálního hlediska jsou u Tomáše nejdůležitější rozum a vůle. To jsou dvě schopnosti, kterými se člověk liší od ostatních živočichů. Rozum, tj. schopnost myslet, a vůle, schopnost chtít rozumem poznané, představují specifickou vrstvu lidské bytosti - jsou vlastní jen člověku. S tím souvisí také to, že svoboda vůle je nutná podmínka k tomu, aby jednání bylo mravně hodnotitelé. Tomáš rozlišuje actus humanus a actus hominis, tedy lidský čin ve smyslu lidského jednání, které je dobrovolné, oproti charakteristickému chování člověka, například zívání při únavě. Mohli bychom zavést pojmovou distinkci jednání a chování.

Svobodná vůle a rozumové poznání, které jí předchází, hrají velkou úlohu v Tomášově etice nebo vůbec v etice, která se opírá o pojem přirozeného zákona. Takže kde je ta obdoba? V dnešní sociobiologii, evoluční biologii apod. se také hovoří o tom, že nějaká lidská činnost je přirozená, většinou v souvislosti s tím, že člověk se až tak neliší od ostatních živočichů. Různost ovšem spočívá v tom, že se v evolučních výkladech těchto věd dostatečně nerespektuje uvedená distinkce chování-jednání a také to, že pojem přirozenosti je ve scholastice chápán jako něco základnějšího než přirozené sklony a činnosti, které z ní vyplývají.

Určité výrazné posuny v chápání přirozenosti zde ale jsou. Rozlišil bych asi dva výrazné koncepty: koncept scholastický a koncept osvícenský. Scholastický koncept sféry přirozené a nadpřirozené je mi velmi sympatický také proto, že v něm vidím určitou paralelu k rozlišení moci světské a církevní, moci papežské a císařské, ke kterému došlo ve sporu o investituru. Tím vyvrcholila "první evropská revoluce" - "papežská revoluce": papežství tehdy zlomilo monopol moci císaře a tím de facto vznikla důležitá dualita, pluralita západní společnosti (na rozdíl od Byzance s jejím cézaropapismem). To je podle mého názoru také jeden z hlavních prvků, jimiž se evropská civilizace liší od islámské.

Islám - s výjimkou několika slavných období islámské filozofie - je vybudován jako civilizace "lidu jedné knihy". Korán je tam základem veškerého práva, politického, filozofického i náboženského myšlení. Právě scholastický koncept přirozenosti velmi přispěl k tomu, že křesťané se nechápou jako lidé jedné knihy a že cítí potřebu kompatibility rozumového poznání a víry. Čili zde se otevírá možnost dialogu, což je dodnes nosné a velmi sympatické. Koneckonců v židovství něco podobného přichází s Maimonidem, který chce také ukázat, že je možné obhájit základní principy víry i rozumem.

Důvodem důrazu na "přirozený rozum" - jak vidíme u Anselma z Canterbury a potom u Tomáše Akvinského - bylo rovněž umožnit křesťanům dialog s nekřesťany, především s židy a muslimy. Mají-li se někde sejít a spolu diskutovat, tak tou platformou nemůže být Písmo a nauka církve, neboť tu židé a muslimové neuznávají. To všem společné - a tedy přirozené, tvrdili scholastikové - je lidský rozum. Anselmovi velmi záleželo na tom, aby ukázal, že víra není něco, co odporuje rozumu. Chtěl i těm, kteří nesdílejí křesťanskou víru, nabídnout alespoň jakousi vzdálenou participaci na světle Boží pravdy - a nabízí jim rovinu rozumu.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Anselm vidí, že víru nelze předávat čistě mechanicky, má-li být přesvědčivá, nýbrž že musí být prosvětlena filozofií. Rozlišuje víru, která je nereflektovaná, jen mechanicky předávaná, a víru, která je reflektovaná. To je ono fides querens intelectum, které rozvíjí už dřívější (Augustinovy) motivy.

Pak dochází v osvícenství k velikému posunu v chápání přirozenosti. Rád cituji mého oblíbeného staršího kolegu a přítele, cambridžského profesora Nicholase Lashe, který protestuje proti tomu, aby se Bůh spojoval s pojmem nadpřirozena. Tomáš přece ukazuje, že nadpřirozené je to, co je darem a co přesahuje přirozenou kapacitu té které bytosti. Lash uvádí roztomilý příklad: když vidíte králíka hrajícího na housle, tak si můžete být jisti, že se jedná o jev nadpřirozený, protože v přirozenosti králíka není hrát na housle. Když vidíte člověka, který je neobyčejně trpělivý, velkorysý, štědrý, klidný za všech situací, můžete si být jistí tímtéž, protože v naší padlé přirozenosti není zvykem být tak ušlechtilými. Čili předpokládáme tady dar milosti, který je "nadpřirozený" (obohacuje, překračuje přirozenost).

Ale u Boha není možné mluvit o něčem, co by přesahovalo jeho přirozenost, protože on je naplněním veškerých potencionalit, veškerých možností. Bůh v tomto smyslu není žádná nadpřirozená bytost. V osvícenství podle Lashe však došlo k zásadnímu posunu v okamžiku, kdy byl pojem natura aplikován na souhrn veškerenstva - s naivní představou, že tomu veškerenstvu rozumíme, můžeme ho nějak popsat, zkoumat všechny zákruty přírody. Za hranicemi "přirozenosti", "přírody" pak zůstaly prakticky jen okultní jevy či pohádkové bytosti.

Ovšem jestliže je Bůh zařazen mezi víly, skřítky a vodníky - jakožto v tomto smyslu "nadpřirozená bytost" -, tak z toho samozřejmě logicky vyplynulo, že vztah k takové bytosti je vyhrazen pouze prosťáčkům, hlupáčkům a dětem. Takže při zkoumání pojmu přirozenost je nutné se vždy podívat na kontext. Vybavuje se mi známé dictum gratia supponit naturam - milost předpokládá přirozenost.

Přirozené jednání

Když říkáme "přirozenost" a "přirozené", tak myslíme přirozené jednání nebo chování. Jedním z možných opaků je "protipřirozené". Pro Tomáše je například protipřirozené jednání to, které není v souladu s tím, o čem nás informuje rozum, že bychom měli dělat - krátce, není v souladu s rozumem. Nicméně přirozenost tuto možnost nevylučuje. Přirozenost dovoluje určitou variabilitu v jednání. Protipřirozené jednání je to, které nerespektuje cíl jednání, nakolik je rozumem poznán.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Například přirozenost sice dovoluje promiskuitní jednání, toto jednání však nerespektuje cíl jednání v oblasti sexuálních vztahů, nakolik je rozumem poznán. Potom bych odlišil mimopřirozené jednání. Například právě když králík hraje na housle Mozarta nebo člověk létá. Mimo přirozenost je to, co lidská přirozenost nedovoluje, neumožňuje. Něco jiného je protipřirozené, něco jiného je mimopřirozené. Domnívám se, že právě dnes dochází k míšení těchto dvou významů.

Častá je argumentace typu: Střídám partnery, protože to je přirozené, jinými slovy to dovoluje přirozenost a můžeme to vidět i u jiných vyšších živočichů v živočišné říši. Ale ve skutečnosti toto je podle Tomáše protipřirozené. Ti, kteří dnes takto argumentují pro to, že nějaké jednání je přirozené (a tudíž ne mravně nesprávné), používají slova "přirozené" v širším smyslu a v kontrastu k "mimopřirozené". Naproti tomu etik nebo moralista argumentující z pozic přirozeného zákona užívá slova "přirozené" v užším smyslu v protikladu k "protipřirozené". V tomto smyslu pak promiskuitní jednání není přirozené.

Potom samozřejmě určitým opakem "přirozeného" je "nadpřirozené". Nadpřirozené není protipřirozené ani mimopřirozené ve výše uvedeném smyslu. Nadpřirozené je v souladu s přirozeností. Jedná se o stav či prostředky k jednání, které si člověk sám dát nemůže. Prostředky, které přirozenost přesahují, ale neodporují jí. Nějakým způsobem ji povyšují, uschopňují, doplňují, aby došla své realizace. Asi tak jako když horolezec není schopen vylézt na nějakou osmitisícovku, pokud si nepomůže kyslíkem. Dotýkáme se zde určitého paradoxu: v lidské přirozenosti je zakotveno, že její naplnění, její realizace je vlastně nadpřirozená, něco, k čemu ze svých sil nemůže dospět. Proto je zapotřebí něčeho nadpřirozeného - milosti. Alespoň takto to laicky chápu, neboť nejsem odborností teolog.

Přirozený zákon

Přirozený zákon, lex naturalis. Klíčovým místem u Tomáše pro studium tohoto a spjatých pojmů je Teologická suma, část I-II, otázka 94 a otázky bezprostředně předcházející a následující. Tyto pasáže byly nedávno zdařile přeloženy do češtiny dr. Šprunkem a vyšly v Krystalu pod názvem Tomáš Akvinský o zákonech v Teologické sumě.

Přirozený zákon bych definoval jako soubor pravidel, která řídí lidské jednání, lidské činnosti. Je to soubor pravidel, který je uspořádán do určité logické struktury. Pravidla se liší co do obecnosti: jsou pravidla obecnější, nadřazená, a pravidla méně obecná. Ta méně obecná vyplývají z těch obecnějších. Pravidla jsou normativní deontické věty. Říkají, jak má člověk jednat. Stručně řečeno, člověk má jednat ve shodě s přirozeností. To znamená realizovat své sklony, své schopnosti, aby byl sledován vlastní cíl každé činnosti.

Příklad z jiného oboru: člověk má schopnost vidět. Něco jiného je schopnost, tedy zrak, něco jiného je její realizace - vidění, a něco jiného je vlastní cíl zrakové schopnosti - viděná barva. Tento teleologický aspekt (řec. telos - cíl) má kořeny u Aristotela a v antické etice a vůbec v antické filozofii. Příklad: Když byste našel nějaký neznámý přístroj či mechanismus, můžete položit otázku "co to je?", nebo se můžete ptát, "co ta věc dělá?". Nepochopíte, co to je za přístroj, pokud nepochopíte, k čemu slouží. Velmi podobně tomu je u člověka.

Člověk má nějaké schopnosti tendující k cílům. Tím, že člověk realizuje schopnost směřující k cíli, tak tím se jakoby naplňuje a zdokonaluje svou přirozenost. Lidská přirozenost není hotová, ale realizuje se prostřednictvím sledování cílů. Cíl jednání má podle Tomáše charakter dobra. Dobro je klíčovým pojmem v Tomášově etice.

Přirozený zákon je soubor pravidel, které řídí lidské jednání. Ale u Tomáše nalézáme určitou dichotomii: přirozeným zákonem myslí primárně soubor pravidel, která řídí jednání, aby směřovalo k svému cíli, k dobru. Ale myslí tím také soubor sklonů, tendencí a schopností, které směřují k cílům. To bychom mohli označit jako materializaci pravidel, jakýsi materiální aspekt přirozeného zákona. Oběma aspektům říká přirozený zákon.

Když to shrnu: přirozený zákon, to jsou pravidla, která říkají, co má člověk dělat, aby dělal to, k čemu je Stvořitelem určen. A tady můžete vyslovit určitou pochybnost, protože se zde hovoří o určení člověka Stvořitelem. Otázka zní, zda lze teorii přirozeného zákona vyjmout z tohoto teologického rámce. Přirozený zákon poznávám rozumem.

Přirozené právo jako participace na věčném

Přirozený zákon je chápán jako participace na věčném zákoně. U Tomáše je třeba rozlišit čtyři pojmy: přirozený zákon - lex naturalis, věčný zákon - lex aeterna a potom lex divina - božský zákon a lex civilis - zákon občanský. Na základě charakterizace těchto typů zákonů a jejich vzájemných vztahů člověk přesně pochopí, co to je podle Tomáše přirozený zákon.

Věčný zákon - lex aeterna - to je idea v Boží mysli. Je to vlastně soubor pravidel, která řídí činnost každého tvora. A určitou podmnožinou těchto pravidel jsou pravidla, která řídí jednání člověka. Pravidlům, která řídí jednání člověka a která člověk poznává rozumem, říká Tomáš přirozený zákon. Moderně řečeno, když přírodovědec zkoumá zákonitosti fyziky, chemie, biologie, tak zkoumá nebo přesněji řečeno odhaluje části věčného zákona. Přírodní zákony jsou vlastně částí věčného zákona. A stejně tak etik, když zkoumá pravidla, která řídí lidské jednání, tak také odhaluje část věčného zákona.

Zde je ale velký rozdíl. Nutné funkce a činnosti tvorů - tak jak se chová například nějaký kámen, když ho vložíme do určitého chemického prostředí, jestli se bude rozpouštět nebo ne, jak bude reagovat na nějaké tlakové zatížení a jiné mechanické zkoušky - všechny tyto nutné zákonitosti odhaluje spekulativní neboli teoretický rozum. Zatímco pravidla přirozeného zákona, která řídí, jak má člověk jednat - nikoli jak nutně jedná - odhaluje rozum v praktickém modu své činnosti. Praktický rozum odhaluje tato pravidla jako závazná. Teoretický a praktický rozum jsou dva kognitivní mody či funkce lidského rozumu, jejichž činnost jde ruku v ruce.

Paralelně. První odhaluje fakta a druhý odhaluje hodnoty. Praktický rozum - v situaci pochopené teoretickým rozumem - pozná něco jako cíl hodný následování, uskutečnění - stručně, jakožto dobro. To je důležité, protože tomu není tak, že bychom z nějakých faktů odvozovali nějaké hodnoty, ale ty hodnoty jsou jakoby přímo a automaticky (praktickým rozumem) viděny. Toto "vidění" náleží obecně každému člověku a je kulturně nepodmíněné.

Každý z modů rozumové činnosti odhaluje svůj formální princip (a řídí se jím), který je podle Tomáše zcela evidentní. Nejobecnější princip teoretického rozumu je princip sporu: věc nemůže zároveň být i nebýt v témže ohledu. Naproti tomu ten nejobecnější princip praktického rozumu je, že dobro je třeba konat a aktivně o něj usilovat, avšak zlu je třeba se vyhýbat. Tyto principy jsou na stejné úrovni obecnosti. Princip sporu garantuje či zajišťuje racionalitu veškerého lidského myšlení a řeči, jež si nárokují poznávací hodnotu.

Tento princip můžeme obhajovat nepřímo, poukazem na to, že kdyby byl popřen, tak by se veškeré naše myšlení a komunikace rozpadla. Nebudeme si rozumět, když budu zároveň něco říkat a zároveň to popírat. A stejně tak racionalitu našeho jednání garantuje uvedený princip praktického rozumu. Veškeré naše jednání se řídí principem, podle něhož je třeba sledovat dobro a vyhýbat se zlu. Chci-li pochopit jednání druhého, opřu se ve výkladu tohoto jednání o daný princip. Bez něj jednání ztrácí smysluplnost.

Teoretický, spekulativní rozum je zaměřen na poznání pravdy o bytí, praktický rozum je zaměřen na poznání dobra - na cíle, které je třeba uskutečňovat ve shodě s přirozenými sklony a tendencemi. Dále, Boží zákon - lex divina - to jsou příkazy, které člověk rozumem neodvodí. (Ale to neznamená, že jsou proti rozumu!) Nejsou to tedy příkazy přirozeného zákona. Člověk je potřebuje k tomu, aby dosáhl svého nadpřirozeného cíle - spásy. Tzn. třeba, že se má světit neděle apod.

Vztah Boha a stvoření

V Tomášově metafyzice je nejvyšší dokonalostí bytí jako takové, které je ztotožněno s Bohem. Všichni tvorové jsou (existují) proto, že v různých stupních a různou měrou participují na tomto nejvyšším bytí. Ze strany Boží lze totéž popsat tak, že Bůh jako výchozí a první příčina své bytí různými způsoby a různou mírou sděluje tvorům, a tak s nimi vstupuje do vztahu.

Tento vztah Boha a tvorů na rovině bytí je trojí: přímé uvedení něčeho do bytí (tj. stvoření z ničeho - creatio); uchovávání stvořené či přirozeně vzniklé věci v bytí (tj. udržování v bytí - conservatio); součinnost při působení jedné věci na druhou (tj. spolupůsobení - concursus).

Shrnuto, Bůh tvoří věci z ničeho, poté je udržuje v bytí díky účasti na svém bytí, tj. na bytí Božím, a rovněž je doprovází svým spolupůsobením při jejich kauzální činnosti. Někteří starověcí filosofové řízení světa odmítali s tím, že vše je dáno náhodou. Tento postoj se však ze dvou důvodů ukazuje jako nemožný: za prvé to ukazují věci samotné. Vidíme, že ve věcech přírody se vždycky nebo většinou děje to, co je nejlepší, což by nenastávalo, kdyby věci přírody nebyly jakousi prozřetelností přiváděny k cíli dobra - což je řízení.

Za druhé je to zjevné z úvah o božské dobrotě, skrze niž byly věci uvedeny do bytí, jak plyne z toho, co bylo uvedeno výše. A protože „dílem nejlepšího je to nejlepší“, Boží dobrotě by neodpovídalo tvoření nedokonalých věcí. Poslední dokonalost každé věci však spočívá v dosažení cíle. K božské dobrotě proto patří nejen uvést věci do bytí, ale také je přivést k cíli.

Celé stvoření se k Bohu vztahuje podobně, jako se vztahuje vzduch k osvěcujícímu Slunci. Slunce totiž svítí přirozeně, zatímco vzduch se stává světlým účastí na světle Slunce, nikoli však účastí na přirozenosti Slunce. A podobně jediný Bůh je jsoucnem skrze svou vlastní esenci, neboť jeho esence je jeho bytím, zatímco každý tvor je jsoucnem na základě účasti, nikoli proto, že by jeho esence byla jeho bytím.

A proto, jak říká Augustin ve 4. knize Doslovného výkladu Genesis, „Kdyby síla Boží přestala řídit stvořené věci, zmizely by s tím i druhy těchto věcí a veškerá přirozenost by skončila.“

tags: #bůh #cíle #příroda #Tomáš #Akvinský

Oblíbené příspěvky:

• Recenze batohů do přírody
• Problém odpadu na mořském dně
• Věra Havelková a škola v přírodě
• Legislativa v oblasti znečištění vody
• Životní dílo Ivana Holoubka