Syndrom plný odpadků: Kdy se sběratelství mění v diagnózu?

Kdy je člověk ještě sběratel a kdy se hromadění bezcenné veteše mění ve skutečnou diagnózu? Shromažďování starých krámů, ale i sbírání všeho možného v nesmyslném množství vskutku mohou být projevem duševní poruchy, tzv. hoarding disorder (z angl. křečkování, hromadění zásob).

Co je Hoarding Disorder?

Ta se řadí do spektra obsedantně-kompulsívních poruch, které dosud patřily mezi úzkostné poruchy, protože vtíravé myšlenky bývají provázeny napětím a úzkostí, jež dotyčný zmenšuje vykonáváním rituálů. Nejnovější verze americké klasifikace duševních poruch, DSM 5, už definuje „hoarding“ jako samostatnou poruchu s výskytem asi 1,5 % v populaci.

U „hoardingu“ je takto osazeno právě ono křečkování, takže při hrozící ztrátě hromaděných věcí či odpadu se napětí stupňuje, což může vést až k fyzickým konfliktům. Hromadění věcí mají někteří lidé v povaze, protože se s nimi neumějí rozloučit, případně mají úzkostný dojem, že by se mohly ještě někdy hodit. Představa, že by měli vyhodit něco, co už řekněme deset let nepotřebovali, je pro postižené nemyslitelná („nejvíce milujeme to, co ztrácíme“).

Na rozdíl od sběratelství u hromadění jde vesměs o bezcenné krámy. Nutkavé chování shromažďovat nepotřebné věci (Diogenův syndrom, křečkování) zanedbatelné hodnoty se podle psychologů objevuje u lidí, kteří jsou osobnostně zvláštní.

Příznaky Hoarding Disorder

Ke hlavním příznakům této poruchy patří přetrvávající neschopnost cokoli vyhodit, přesvědčení, že „se to ještě bude k něčemu hodit“, spojené s hrůzou, že by se s tím měl dotyčný rozloučit. Krámy zaplňují celý prostor, často i nerozbalené, takže se stejně nedají používat. To všechno působí potíže v sociálních, studijních, pracovních a volnočasových aktivitách.

Čtěte také: Soused hromadí odpad: Co s tím?

• Přetrvávající neschopnost vyhodit věci.
• Přesvědčení, že se věci budou hodit.
• Strach z rozloučení se s věcmi.
• Zaplňování prostoru krámy.
• Potíže v sociálních a pracovních aktivitách.

Zvláštním podtypem je „animal hoarding“, tj. hromadění zvířat, například králíků, koček, psů, ale i dobytka, jež jsou často v zuboženém stavu, na nějž nemá jejich „chovatel“ náhled. Hromadění spojené s osobní zanedbaností se někdy chybně označuje jako Diogenův syndrom. Lidé s Diogenovým syndromem reagují na pocit zoufalství, který mají. Cítí, že pro ně na světě není místo, proto se od něj a reality chtějí izolovat. Potřebují si vytvořit vlastní svět, kde jim bude bezpečno. Hromada věcí jim vytváří ochranný štít přede všemi, kterým nevěří.

Nověji se diagnostikuje i tzv. e-hoarding, což je hromadění a neschopnost vymazání nepotřebného elektronického materiálu, jenž už pro držitele nemá žádnou cenu. Dnes se také už označuje digitální hromadění (e-hromadění nebo cyberhoarding), což je neschopnost vymazat nepotřebné elektronické informace z počítače. Zahrnuje ukládání digitálních výtvorů a uchovávání zbytečných elektronických dat. Na rozdíl od věcí jsou přebytečné digitální položky označovány jako „digitální haraburdí“.

Genetika a Mozek

Porucha je částečně dědičná a vyskytuje se mnohdy u dětí rodičů, kteří sami trpěli něčím podobným. Jsou známy oblasti mozku (přední cingulum a inzula), jež u jedinců s touto poruchou, kteří mají také pomalejší a proměnlivější reakční časy, zvýšenou impulsivitu a sníženou prostorovou pozornost, fungují odlišně. Hromadění zpravidla začíná okolo puberty, průměrný věk nástupu onemocnění je 13 let.

Dopady a Rizika

Toto hromadění starých věcí, veteše i odpadků může být patologicky vystupňováno až do podoby poměrně závažné duševní poruchy, jíž postižení velice obtěžují své okolí, příbuznými počínaje a sousedy konče. Kompulsívní hromadění ve svých důsledcích představuje značné bezpečnostní (požáry) a zdravotní (infekce, paraziti, roztoči) riziko pro postižené a jejich okolí.

V zahraničních publikacích se můžeme dočíst, že hromadění patří mezi časté příčiny ukončení nájemní smlouvy a vystěhování. Většina lidí, kteří hromadí, hromadí tajně, se za své chování stydí nebo se bojí reakcí svého okolí. Proto se o něm často dozvídáme skrze sousedské stížnosti. Ačkoliv se hromadění liší od sběratelství a nepořádku, může s nepořádkem a špínou v závažných případech souviset.

Čtěte také: Život v nepořádku: Diogenův syndrom

Sousedi si mohou stěžovat na zápach, či na množící se hlodavce a hmyz. Lidé, kteří hromadí, nehromadí pouze věci, ale mohou hromadit i zvířata, to může být rovněž důvod k sousedským stížnostem. V domovech hromadících lidí zvířata často žijí v nevyhovujících podmínkách.

Většina osob, které patologicky shromažďují, nechce pouštět jiné lidi do svého bytu, proto často neřeší, když se jim rozbije nějaký spotřebič, nebo něco v bytě přestane fungovat (nechtějí pozvat opraváře). Protékající záchod, dřez, odpad, sprchový kout apod.

Varovné Signály

Mezi varovné signály, které poukazují na to, že by někdo mohl mít problém se shromažďováním patří to, že dotyčná osoba:

1. má ve svém domově místnost, kam nikoho nechce pouštět (nebo vás vůbec nebude chtít pustit domů),
2. neustále a dlouho mluví o svých věcech,
3. má problém se předmětů zbavovat,
4. přináší domů příliš často nové věci,
5. má svůj byt natolik přeplněný, že je problém se v něm volně pohybovat, sednout si na židli, využívat kuchyň k vaření nebo koupelnu k hygieně.

Jak se s tím vypořádat?

Problém je, že na kompulsívní hromadění neexistuje dostatečně účinná léčba. Léky proti úzkosti mohou sice poněkud zmírnit úzkostné obavy ze zbavení nějakých věcí, ale v zásadě problém nevyřeší. Patologické shromažďování je duševní nemoc, která se odhadem týká 2 až 5% populace. Často je spojena s jinými duševními obtížemi, s prožitým traumatem a se samotou.

Léčbou je kognitivně-behaviorální terapie. O něco účinnější je kognitivně-behaviorální psychoterapie, která je cosi jako „učením naruby“ čili odnaučováním hromadit věci, ale potíž je v tom, že postižený musí mít na své postižení náhled a musí k takové léčbě být sám motivován, což není častý případ. Mnohdy se důsledkům hromadění musí zabránit násilím (asanace bytu, odebrání zvířat apod.). Že to je pro okolí emočně náročné, to je nabíledni.

Čtěte také: Problémy s odpady: Opava

Jako snadné řešení těchto případů přeplněných bytů by se mohlo zdát vyvezení věcí/odpadu a uklizení bytu. Tento krok by však měl být až poslední možností a přicházet ve chvílích, kdy nahromaděné věci již ohrožují zdraví hromadící osoby nebo jejího okolí (či vedou k ničení cizího majetku).

Pro lidi, kteří hromadí, nejsou jejich věci odpad, ale bohatství, ke kterému mají často sentimentální vztah. Jejich věci jim mohou připomínat minulost, jejich blízké, být součástí jejích identity. Mohou v nich vzbuzovat jistotu spojenou s budoucností, že jsou připraveni přežít, nebo někoho potěšit. Mohou je považovat za cenné a krásné. A to i přesto, že většinou přesně neví, co vše vlastní.

Při nedobrovolném vyklizení věcí z bytu mohou tito lidé svůj majetek bránit, mohou si ublížit nebo ztratit důvěru vůči těm, kteří se do úklidu pustili. Navíc je zde vysoká míra recidivy a v poměrně velkém množství případů, lidé, kteří shromažďovali, vyčištěné byty opět zaplnili novými věcmi. Stres, který osoby, jenž hromadí zažívají při vyklízení jejich bytu, může jejich tendence k hromadění ještě zvýšit.

Pokud by sociální pracovník s klientem usilovali pouze o rychlé vyklizení bytu (což nemusí být dlouhodobé řešení), mohl by se pravděpodobně zeptat: „Proč máte tuto věc?" (nechcete se jí zbavit?).

V zahraničí existují služby, které jsou zaměřené na podporu lidí, kteří patologicky shromažďují. Jejich činnost se skládá většinou ze tří částí: 1. výzkumná (snaží se zjistit co nejvíce informací o lidech, kteří hromadí a ověřují účinnost metod užívaných při práci s těmito lidmi), 2. vzdělávací (snaží se informovat rodinné příslušníky, majitele bytů, policii, hasiče, sociální pracovníky, úředníky a soudce o této duševní nemoci, aby co nejvíce předcházeli nuceným vystěhováním a retraumatizaci osob s tímto onemocněním), 3. Podpora osob, které hromadí, je zpravidla postavena na dvou pilířích: 1. Harm Reduction přístup, 2. kognitivně behaviorální terapie a medikace.

Každý klient má svého case managera, který pracuje s ním a jeho podpůrnou sítí. Jak bude podpora pro konkrétního člověka vypadat, záleží na několika faktorech. Mezi nejzákladnější patří závažnost situace, která se posuzuje zejména podle toho, do jaké míry je daná osoba schopná si uvědomit a pochopit problematičnost svého chování a dále na tom, jak má dotyčný člověk domov zanesený věcmi (do jaké míry jeho věci omezují standartní funkce bytu - vaření, hygiena, odpočinek).

Rovněž špína je ukazatel toho, že problematičnost hromadění je závažnější. Dalšími faktory, které mohou ovlivňovat typ podpory jsou věk, psychické a fyzické zdraví, zdali hromadící člověk žije sám nebo s rodinou, typ a velikost bytu, co hromadí a kde to hromadí, velikost sociální sítě klienta apod.

Na zjištění míry rizika u patologického shromažďování existuje několik psychometrických škál. Pro zmenšení hromadících návyků klientů a zlepšení jejich situace je nejdůležitější práce s motivací, bez ní je jen malá šance na úspěch.

Můžete se setkat s tím, že lidé, kteří hromadí, budou odmítat vaši nabídku podpory. Někteří z nich nebudou své chování považovat za problematické, jiní nebudou věřit, že se mohou skutečně změnit. Někdo nebude souhlasit s tím, jakou mu nabízíte podporu při řešení jeho problémů, nebo vám nebude věřit, či se vás bude bát.

Proto je práce na motivaci klienta úzce spojena s prací na společném vztahu vzájemné důvěry. Až když vám bude klient důvěřovat, můžete s ním smysluplně hovořit o tom, že změna jeho chování je nejen důležitá, ale také možná. Pracovat s ním na touze po změně, na přesvědčení, že změna je dosažitelná, že má smysl, že je potřebná, že je kvůli ní potřeba plnit některé závazky a podnikat konkrétní kroky.

Po navázání vztahu můžete s klientem probírat jaký má život teď a v čem všem by mohl být jiný, kdyby jeho domov nebyl plný věcí nebo zvířat. Jaký život by chtěl a jak mu v tom jeho shromažďování brání. Taková motivace může být spojena s touhou znovunavázat narušené vztahy s rodinou, možnost zvát si domů rodinu a přátele, najít si partnera/ku, nepřijít o bydlení, možnost zlepšit si zdravotní stav, lépe se vyspat, dělat znovu aktivity, které v zaplněném bytě nebyly doposud možné, ušetřit peníze apod.

Aby taková motivace vydržela a byla dlouhodobá, tak je třeba postup a cíle nastavovat společně s klientem. Společné cíle musí být realistické a dosažitelné (drobné kroky). Je důležité pracovat i na jiných problémech klienta, které mohou být přednější, než problém se shromažďováním a mohou být příčinou hromadění. Dále je nutné slavit i malé úspěchy, netrestat neúspěchy a je třeba dávat více šancí. Klíčové je rovněž to, aby vaše podpora klienta zplnomocňovala, dodávala mu sebedůvěru, rozvíjela jeho schopnost rozhodování.

Proto by podpůrní pracovníci měli být trpěliví, flexibilní, kreativní, vtipní a vzbuzovat v lidech sympatie. Nechte se vést vaším klientem, on je expert na svůj život a na své potřeby. Pokud se návštěvy obáváte, nejděte na ní sami (ale čím méně lidí, tím lépe). Při příchodu ke klientovi mu poděkujte za to, že vás pozval do jeho domova. Požádejte ho, jestli by vás svým bytem neprovedl. Vysvětlete mu, proč tam jste.

Návštěva slouží zejména k zhodnocení rizika, zda by se mohl klient v bytě zranit, nebo dojít k nějaké havárii. Vezměte si s sebou pevné desky, abyste si mohli dělat poznámky i ve stoje, něco k pití, své věci můžete dát do ledvinky, abyste nemuseli baťoh nebo tašku nikde odkládat. Počítejte s tím, že si možná nebudete moci odskočit na toaletu. Můžete si sebou vzít plastové rukavice, respirátor, vlhčené ubrousky, pracovní oblečení apod. Můžete se klienta zeptat, zdali by mu nevadilo, kdybyste v bytě fotografovali. Fotografie mohou sloužit k tomu, že si zaznamenáme místa a objekty, které jsou nejvíce rizikové.

Klient se vás může během návštěvy jeho bytu ptát na řadu věcí, snažte se odpovídat přímo a pravdivě. Během první návštěvy se snažte zjistit závažnost situace a klientovy potřeby. Na základě rozhovoru s klientem a toho, co jste v bytě viděli, vyplňte nějakou z psychometrických škál, která vám s tím pomůže. Nebo nějaký formulář, např. Na dalším setkání společně vytvořte individuální plán (krátkodobé a dlouhodobé cíle, plán na další návštěvu apod.). Proberte nejrizikovější oblasti. Pobavte se o možnostech individuálních nebo skupinových terapií.

Přístupu Harm Reduction (minimalizace škod) můžete využít i u těch klientů, jejichž motivace je nižší a méně si uvědomují problematičnost svého chování. Základem tohoto přístupu je zabránit největším rizikům, aniž by muselo dojít k velkým změnám v životě klientů. Klient nemusí přestat hromadit, a i přesto se může jeho situace podstatně zlepšit.

Na základě těchto informací tým podpory stanoví s klientem cíle (jasné a realistické, u nichž jde zaznamenávat úspěšnost naplňování),) a plán jejich dosažení, např. přeuspořádat věci v bytě tak, aby kolem topení, kamen, sporáku vznikl volný a uklizený prostor. Přeskupit věci tak, aby neblokovaly okna a dveře. Uklidit stůl v kuchyni, aby vzniklo místo pro třídění věcí. Uspořádat věci tak, aby byla úniková cesta z bytu. Vyhodit zkažené jídlo a odpadky, které by mohly být obživou pro škůdce. Naučit se pár věcí vyřadit a vyhodit, nebo darovat někomu jinému. Oddělit důležité dokumenty od těch méně důležitých a zřídit pro ně složku. Zajistit dovoz jídla (klienti, co mají kuchyni plnou věcí mohou trpět podvýživou). Zajistit opravu sprchy nebo záchodu.

Tyto cíle by měly být flexibilní a měnit se podle situace klienta, je dobré si je společně sepsat, aby si je klient mohl připomínat a při návštěvách s klientem pracovat na tom, aby se na ně více soustředil (lidé s patologickým shromažďováním, kteří patologicky shromažďují, mívají problémy s koncentrací.). Pokud klienti nejsou motivovaní a nedaří se s nimi žádný cíl stanovit, je důležité s nimi nejdříve řešit uvědomění si problematičnosti stavu jejich bytu, rizika, která jsou s tím spojená a pracovat na jejich motivaci.

Tato témata se mohou probírat na individuální či skupinové terapii nebo se reflektují během nácviků přímo u klientů doma. Klientům se zadávají domácí úkoly na další setkání, které se pak společně reflektují.

Skupinová Terapie

Skupinová terapie: Klienti přinesou tašku nebo krabici, v které je pár věcí z jejich domova. Jsou vyzváni, aby jednu z jejich věcí umístili na stůl uprostřed místnosti. Věci na tomto stole nejsou ještě vyřazené, ale už ani nejsou plně ve vlastnictví jejich majitelů. V tomto cvičení klienti reflektují, jaké pocity a emoce v nich rozhodnutí o vyřazeni jedné jejich věci, vyvolává. Pak všichni znovu zváží, jestli vybrali vhodně objekt k vyřazení. Terapeut sleduje reakce klientů a skupina se vzájemně podporuje. V tomto cvičení jde zejména o to, aby si klienti a terapeut uvědomili, na jakých přesvědčeních je založena jejich snížená schopnost se věcí vzdávat.

Skupinová terapie: Každý si představí místo nebo situaci, kde nejčastěji získávají nové předměty, které si pak nosí domů. Popíše, jak se cítí, když věc, kterou chce, vidí. Jak moc ji chce a následně se pokusí představit si, že si danou věc jen prohlídne, ale nezíská ji a nechá ji na místě. Tyto situace pak mohou klienti společně sehrávat a cvičit schopnost odejít bez chtěného předmětu. Následuje reflexe, jak se při tom cítí a jaké jsou výhody a nevýhody toho, když danou věc nezískají.

Skutečně tuto věc potřebujete? Jaký je rozdíl mezi potřebovat a chtít? Vyjasněte si, co znamená potřebovat, jaký je rozdíl mezi potřebnou a krásnou věcí. Jak je daná věc pro vás důležitá? Když si dané věci zbavíte, co vám to může přinést a co vám to sebere?Kolikrát danou věc máte? Potřebujte ji mít vícekrát? Není prošlá nebo rozbitá? Potřebujete danou věc vy? Je nutné sbírat věci, které nepotřebujete, ale mohl by je potřebovat někdo jiný? Nechcete danou věc darovat do charity nebo recyklovat? Máte nějaký konkrétní úmysl, co s danou věcí chcete dělat? Myslíte si, že danou věc užijete v nějaké dohledné době? Kdy naposledy jste danou věc použil?

Během nácviku rozhodování, třídění a vyřazování si nastavujte jasná pravidla, podle kterých budete věci třídit (např. všechny věci, které neoblečete, tak vyřadíme, noviny starší, než tři měsíce vyřadíme). Tyto činnosti mohou být náročné, nepřepínejte se s klientem a z počátku klidně věnujte práci klidně jen 15 minut (můžete si nastavit i kuchyňskou minutku nebo odpočet na mobilu). Před prací můžete vyzkoušet techniky mindfulness.

Diogenův Syndrom

Možná je to váš soused nebo babička, kdo je přímo posedlý sbíráním jakéhokoliv majetku. V domě, garáži a na zahradě se jim kupí masy nepotřebných věcí, které někde našli a přivlastnili si je. V extrémních případech nedbají o vlastní hygienu, neuklízí si a nevadí jim ani plesnivé jídlo v lednici či na zemi. Jsou to lidé s Diogenovým syndromem. Co je to Diogenův syndrom?

Jedná se o duševní poruchu spočívající v nadměrném shromažďování věcí, a dokonce i zvířat. Lidé, kteří trpí tímto onemocněním, nemají schopnost posoudit správnou míru toho, co potřebují vlastnit a nějakým způsobem sbírat. Nepotřebné věci si majetnicky skladují po celém domě, bytě, zahradě a garáži. Lidé s touto diagnózou často do své péče přijímají také psy, kočky a jiná zvířata, o něž se ale následně nedokáží zodpovědně postarat. Onemocněním jsou většinou zasaženi lidé nad 60 let, muži i ženy. Mírně vyšší výskyt byl zaznamenán u žen. Ve většině případů jsou to nadprůměrně inteligentní lidé. Syndromem trpí zhruba 1 člověk z 2 000 lidí.

Příznaky Diogenova Syndromu

Toto onemocnění není mezi lidmi příliš známé. Často jsou to naši sousedé nebo blízká rodina, u nichž vidíme, jak rádi sbírají a shromažďují věci. Nehodnotíme to jako problém a ani nás nenapadne, že by to mohl být příznak nějaké nemoci. Máme pocit, že jsou tito lidé jakýmsi způsobem šťastní a spokojení, protože mají novou věc či milé zvířátko. Pokud se ale hranice zdravého sběratelství zvrhne v abnormální „křečkování”, je většinou pozdě.

Všechny věci, které nutně potřebuje, mohou být poházené po celém jeho bytě a zahradě. Zanedbává sám sebe. Může mít blechy, vši, zacuchané vlasy, neostříhané nehty a neumývá se. V těch nejhorších případech je podvyživený a dehydratovaný. Tito lidé často žijí sami, sociálně se izolují, nemají rádi kontakt s lidmi. Někdy jsou agresivní, tvrdohlaví, emočně nestabilní a nedůvěřiví. Po domě jim mohou kvůli nepořádku a nečistotám běhat hlodavci. Souvislost s jinou nemocí - může to být doprovodný příznak např.

Léčba Diogenova Syndromu

Ve většině případů si nemocní lidé nedokáží sami přiznat, že mají problém. Neléčí se a žádnou pomoc nevyhledávají. K identifikaci Diogenova syndromu proto často dochází až v nejhorší fázi nemoci a iniciují ji blízcí lidé či známí. V případech, kdy se Diogenův syndrom začíná léčit až ve fázi, kdy dochází k tělesnému zubožení zasaženého člověka, nelze počítat s pozitivními výsledky léčby. Nemocní lidé se často dostávají až do nemocnice, a tam z nich polovina umírá. Čtvrtina odchází do ústavní léčby a druhá čtvrtina se léčí v domácím prostředí.

Diagnózu stanovuje psycholog či psychiatr. Ten předepisuje také léky, avšak nejdůležitější je psychoterapie. Jedná se o komplexní psychiatrickou léčbu, která se zaměřuje především na příčiny vzniku této nemoci. Nejlepších výsledků vykazuje, pokud se jí účastní také nejbližší členové rodiny či přátelé nemocného člověka. Může probíhat v ústavu, ale také v domácí péči, která je pro pacienta samozřejmě nejefektivnější. S léčbou může pomoct také speciální pečovatelka.

Skládky Odpadu a Problémy s Obcemi

Podle dat Českého statistického úřadu vyprodukují Češi stále více komunálního odpadu. Loni to bylo pět a půl milionu tun. Někteří hromadí velké množství nepotřebných věcí i odpadků na svých pozemcích, kde tak vznikají privátní skládky. Ty vadí zbytku obyvatel obce, zejména sousedům. Problém se ale radnicím nedaří řešit.

Skládku v Kramolně řeší i odbor životního prostředí radnice v Náchodě několik let. Ani ten dosud nepochodil.

Podle mluvčí Městského Úřadu v Náchodě Niny Adolf problémový muž vždy přijde na výzvu, uskuteční se šetření, dotyčný ale pokutu nikdy nezaplatí. „Pokutujete dokola, a to nikam nevede,“ dodává Adolf.

Právník upozorňuje, že se nejmenovaný muž dopouští několika přestupků, například narušení vzhledu obce, za které hrozí až půlmilionová pokuta. Advokát a odborník na veřejnou správu Jan Šťastný připomíná, že obec i sousedé se mohou bránit. „Pokud přestupce nezaplatí, lze sáhnout až k exekuci nemovitosti,“ říká. Zároveň ale varuje, že žalobce musí být důsledný, spor se totiž může táhnout dlouho. Dodává, že v případě, že má sběratel přílišného množství věcí psychické problémy, se většinou do sporu nikdo pouštět nechce.

S chorobným hromaděním se psychiatr Martin Matějka setkává často. Odborníci poruchu označují jako Diogenův syndrom. Lékař Matějka tvrdí, že i když člověka například právně donutíte, aby stav v bytě změnil, není to úplné řešení, protože v hromadění bude pokračovat jinde. Největší smysl má podle něj léčba.

Psychiatr radí nekomunikovat s takovým člověkem konfliktně, spíše hledat společná témata, přes ně se dostat k problému a poté případně zkusit nabídnout kompromis. „On vlastně nechápe, jak je to pro okolí obtěžující. Chybí mu emoční vhled nebo empatie, často jsou ti lidé vnitřně zoufalí,“ přibližuje. Většinou se jedná o samotáře, kteří si k věcem vytvářejí vztahy.

Češi Produkují Více Odpadu Než Dříve

V českých domácnostech obecně vzniká čím dál víc odpadu. Podle dat českého statistického úřadu Češi za rok vytvoří téměř pět a půl milionu tun komunálního odpadu. Ještě před deseti lety to bylo o víc než dva miliony tun méně.

tags: #byt #plny #odpadku #syndrom

Oblíbené příspěvky:

• Praktické koše
• Účinné a bezpečné vytápění s plynovými kotli
• Kelímky na pivo šetrné k životnímu prostředí
• Frekvence svozu odpadu v ČR
• Výhody a nevýhody drtičů odpadu