Historie stanovišť protiletadlové obrany v Československu

Radiotechnické vojsko slaví v roce 2000 padesáté výročí svého vzniku. Toto významné jubileum si připomínáme 1. září. V souvislosti s tímto ojedinělým výročím si připomínáme celou řadu událostí, které se váží k uplynulým létům a k práci, vykonané především na úseku ostrahy vzdušného prostoru naší vlasti.

Na dobrém jménu, které radiotechnické vojsko vzdušných sil Armády České republiky dnes má, se podílelo a dodnes podílí mnoho schopných a odpovědných lidí. Bez jejich každodenní náročné práce, ať už v pohotovostním systému či mimo něj, by účinné působení letectva i protiletadlového vojska a později protiletadlového raketového vojska nebylo možné. Současní příslušníci radiotechnického vojska jsou důstojnými pokračovateli tradic, které založili naši předchůdci.

Počátky protiletadlové obrany

První snaha o ovládnutí třetího rozměru bojiště - výšky - byla úzce spjata s prvními krůčky rozvoje letectví. V souvislosti s objevem letadel lehčích než vzduch byly prvními využívanými prostředky balony, které se nejdříve používaly pro pozorování bojiště a zaměřování dělostřelecké palby. Tyto balony měly však obrovskou nevýhodu. Nebyly řiditelné. Proto se hledaly metody a cesty, jak dokázat letadla lehčí než vzduch řídit. Nastala éra rozvoje řiditelných vzducholodí.

V souvislosti s rozvojem vědy a techniky se počátkem 20. století objevila první letadla těžší než vzduch, která však byla v armádách využívána pouze pro fotografický průzkum. Postupem času se letouny staly základními prostředky vzdušného napadení, které vedly ke vzniku protiletadlového dělostřelectva a nutnosti organizovat protivzdušnou obranu.

Ke včasnému zjišťování přibližujících se letounů nepřítele se používaly naslouchací zaměřovací přístroje, jejichž dosah a přesnost byly ve srovnání s dnešními přístroji nepatrné a závislé na pozorovacích podmínkách. Přítomnost rušivých hluků znemožňovala pozorování, a proto v bojové situaci jejich použití bylo omezené. Později, v polovině 30. let, se objevily optické zaměřovače, postupně kombinované s analogovým počítačem (PUAZO, ÚZ vz. 40N). Všechna tato zařízení byla začleněna do výzbroje protiletadlových baterií a oddílů. Tyto prostředky však byly limitovány dosahem slyšitelnosti a viditelnosti vzdušných objektů. Slyšitelnost byla omezena hlukem paleb a viditelnost počasím.

Čtěte také: Vývoj protiletecké obrany na Vysočině

Vývoj radiolokace

Základní fyzikální princip radiolokace - odraz elektromagnetické energie od změny prostředí - byl objeven v roce 1897 ruským vědcem A. S. Popovem, který při pokusech v Baltském moři navazoval spojení mezi dvěma loděmi a v okamžiku, kdy mezi nimi proplula jiná loď, ztratil spojení. V roce 1919 dospěl skotský fyzik sir Robert A. Watson-Watt k poznatku, že odraz elektromagnetické energie od změny prostředí lze využít k měření vzdálenosti objektů.

První měření vzdálenosti pomocí rádiových vln uskutečnili roku 1924 fyzikové Appleton a Barnett při měření výšky ionosféry pomocí systému s kmitočtovou modulací. Roku 1925 vyvinuli obdobnou metodu pro měření výšky ionosféry Breit a Tuve z Carnegiova ústavu ve Washingtonu. Roku 1928 byl zkonstruován první praktický radiolokační systém. Byl jím rádiový letounový výškoměr, pracující s kmitočtovou modulací a založený na odrazu vln od zemského povrchu letounem. Toto zařízení bylo v USA patentováno pod číslem 2011392 k 10. 8.

Do roku 1930 nebylo známo, že i malé objekty mohou dát měřitelné odrazy. V roce 1931 pozorovali poštovní inženýři v Anglii odrazy od letounů, avšak považovali je za rušení. Podobné výsledky o odrazu rádiových vln od letounů byly publikovány roku 1933 ve Spojených státech. Zjistilo se, že letouny dávají slabé odrazy, které lze detekovat citlivým přijímačem.

V roce 1934 předal skotský fyzik sir Robert A. Watson-Watt podrobně propracovaný projekt přístroje na zjišťování letadel impulzní metodou. Použití radaru pro obranu země bylo vyvoláno mezinárodní politickou situací. Výsledkem bylo, že na jaře 1938 byl vybudován řetězec britských výstražných radiolokátorů CH sloužící pro obranu Londýna a ústí Temže i pro navádění nočních stíhačů na nepřátelská letadla.

Nejdůležitějším předpokladem pro úspěšnou technickou realizaci radaru byla konstrukce vysokofrekvenční výkonové elektronky pro konstrukci vysílače. Tím se stal magnetron, který se podařilo vyvinout v roce 1932 v Anglii, a majáková trioda, vyvinutá v polovině 30. let v Německu. Je zajímavé, že magnetron, sestrojený na Birminghamské univerzitě, nebyl bezprostředně využit pro rozvoj radiolokace v Anglii, ale byl později předán Spojeným státům, kde zapůsobil jako revoluční konstrukční prvek. Dostal tak americkou radiolokaci v období 2. světové války na světovou úroveň.

Čtěte také: Jezero Sadská: Původ a vývoj

Do roku 1940 byly sjednoceny práce amerických a britských techniků v oboru radiolokace. Americký vývoj byl zaměřen na konstrukci centimetrového radaru pro protiletadlové dělostřelectvo. V krátké době se ukázalo, že volba centimetrového pásma byla výhodná. V roce 1941 byly provedeny první úspěšné zkoušky s centimetrovým palubním radarem. Tento systém byl určen pro řízení střelby z palubních zbraní a osvědčil se též při vyhledávání lodí a vynořených ponorek (ASU).

V roce 1937 byl dokončen první sovětský radar pro zjišťování letounů, pracující se stálou vlnou RUS-1. Výsledkem prací skupiny inženýra Kobzareva započatých v roce 1935 byl první impulzní radar pro zjišťování letounů, který byl vyzkoušen v roce 1938. Tento radar typu REDUT (RUS-2) měl na svou dobu velmi dobré taktické vlastnosti a byl prvním průmyslově vyráběným radarem pro systém protivzdušné obrany SSSR. Měl dosah 110-130 km, přesnost určení azimutu Ż3 a přesnost určení dálky 2 km.

Významnou úlohu sehrály tyto radiolokátory zejména v letech 1941-1942 při obraně Moskvy, kde vytvořily základní předpoklady pro efektivní bojové využití sovětského letectva. Vývojem a zdokonalením radarů REDUT vznikla řada radarů PEGMATIT P-1, P-2, P-2M, P-3A a P-8, které hrály důležitou úlohu v protivzdušné obraně v období druhé světové války.

Na počátku války měly armády a loďstvo všech velmocí pouze několik typů radiolokátorů. Ke konci války však počet typů a množství radiolokátorů podstatně vzrostly. Použití radiolokačních prostředků podstatně zvýšilo účinnost mnoha druhů zbraní a v jádru změnilo způsob vedení války. To mělo za následek, že se objevila řada prostředků boje proti radarům.

Protiletadlová obrana po roce 1945

Tradice radiotechnického vojska Československé armády sahají do prvních poválečných let, kdy krátce po osvobození vlasti, v rámci formování naší nové armády, vzniká i protiletadlová obrana. Na základě zkušeností z 2. světové války se PVO reorganizovala ve většině států podle osvědčených vzorů vítězných armád. Po osvobození v roce 1945 byla i naše tehdejší protiletadlová obrana budována podle vzoru vítězných armád.

Čtěte také: Historie jezera Sadská

Po únoru 1948 je náš stát orientován výrazně prosovětsky. Proto bylo přikročeno k budování nové struktury PVO podle sovětského vzoru. Byla provedena důkladná přestavba organizace protiletadlové obrany a rovněž byla vyřešena organizační struktura hlásné služby. Státní území bylo organizačně rozděleno na 4 hlásné oblasti (Praha, České Budějovice, Olomouc a Zvolen).

V roce 1949 provedlo velitelství letectva nábor důstojníků pro hlásnou službu. Vybraní důstojníci absolvovali krátký kurz a pak řídili výcvik hláskařů--vojáků základní služby. Na základě těchto poznatků byl 1. září 1950 v rámci protiletadlové obrany státního území (PLOSÚ) vytvořen v Čechách první hlásný pluk se 2 stanicemi (rotami) hlásné služby a celkem 25 hláskami. Stanoviště hlásek byla rozmístěna podél západní hranice. U velitelství útvaru byla zřízena ústředna hlásné služby a propojena s leteckým operačním sálem.

Rozhodnutím ministra národní obrany bylo dnem 15. 12. 1950 zřízeno Velitelství protiletadlové obrany státního území (PLOSÚ) a nově vytvořený hlásný pluk mu byl podřízen. Velitelství bylo vytvořeno pro zabezpečení jednotného velení vojskům, k zabezpečení jeho rychlé výstavby a vybudování systému protiletecké obrany.

V roce 1951 byly zřízeny další dva hlásné pluky - na Moravě a na Slovensku. Tyto útvary při rozvinování hlásné sítě využívaly zkušenosti získané zejména při výstavbě stanovišť. Rovněž bylo více času na všechny přípravy a samotné hlásky se zřizovaly v příznivějších podmínkách než na Šumavě.

V roce 1952 náš stát nakoupil na tehdejší dobu velmi moderní proudové letouny sovětské výroby MiG-15. Spolehlivé zabezpečení jejich provozu si nutně vyžádalo i novou radiolokační techniku. Hlásný útvar dostal několik radiolokátorů typu P-20 a P-3a, které kromě polohy měřily i výšku cílů a měly 5-10krát větší dosah než předchozí typy. Na počátku byly rozmístěny na hlavních příletových směrech u osad Kříženec, Švábův Hrádek u Českých Budějovic, Syrovice a v Šuranech. Kromě bojových úkolů tyto prostředky plnily i úkoly výcvikové.

Postupem času došlo k vybavování hlásných pluků radiolokační technikou, která stále účinněji zabezpečovala průzkum vzdušného prostoru. Radiolokační průzkum se stal hlavním druhem průzkumu vzdušného prostoru a radiolokátory hlavním druhem výzbroje hlásných pluků. Kvalitativní změny průzkumu vzdušného prostoru, postupný přechod od vidového průzkumu jako hlavního druhu průzkumu vzdušného prostoru k průzkumu radiolokačnímu, to vše postupně vedlo k tomu, že se hlásné pluky v roce 1955 přejmenovávají na radiotechnické pluky.

V roce 1956 došlo v rámci zdokonalování systému PVO ke spojení stíhacího letectva, PL dělostřelectva a RTV v jeden celek. Velitelství PLOSÚ bylo transformováno na Velitelství letectva a PVOS. Radiotechnické vojsko přebralo plnění úkolů...

Protiletadlové raketové vojsko

Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století se jasně ukázalo, že dosavadní protiletadlové dělostřelecké jednotky už svůj zenit překonaly, a na scénu vstoupili „rakeťáci“, absolutní elita našich ozbrojených sil. Je všeobecně známo, že až do Gorbačovovy glasnosti se vedení východního bloku žárlivě bránilo zveřejňování jakýchkoli číselných údajů týkajících se jejich armád. Znal je pouze úzký okruh vyvolených.

Co se týče dodávek protiletadlových raketových kompletů, Československo stejně jako ostatní státy Varšavské smlouvy a mnoho a mnoho dalších zemí vcelku nepřekvapivě plně záviselo na dodávkách ze Sovětského svazu. V letech 1959 až 1962 odtud přicházely protiletadlové raketové komplety (PLRK) SA-75 Dvina (v roce 1959 jeden, roku 1960 tři, následujícího roku čtyři a v roce 1962 osm), od roku 1964 pak PLRK S-75M Volchov (v roce 1964 deset, roku 1968 tři, v letech 1969 a 1970 po pěti a v letech 1971, 1973 a 1975 po jednom). Modernizace PLRK Dvina proběhla v letech 1969 až 1975 a Volchov po etapách v letech 1970 až 1984. V letech 1971 až 1972, tedy za nejtužší normalizace, SSSR dodal do Československa první tři oddíly PLRK S-1245 Něva a následující dodávky PLRK S-125M/M1A se uskutečnily v roce 1975 (dva oddíly) a v letech 1977, 1979, 1980 a 1981 (po čtyřech oddílech ročně).

Celkem Československo obdrželo 689 protiletadlových řízených střel pro PLRK SA-75M, 1077 pro PLRK S-75M Volchov a 812 pro PLRK S-125M/M1A Něva.

Úpadek protiletadlové obrany po roce 1989

Během zhruba třiceti let vznikl v okolí tak důležitých měst, jako jsou Praha, Brno, Ostrava a Bratislava, systém raketových základen doplněný linií základen v západních Čechách, kam se z pochopitelných důvodů soustředilo hlavní úsilí namířené proti potenciálním protivníkům z NATO. První jednotky obdržely protiletadlové raketové komplety SA-75 Dvina, později přibyly PLRK S-75M Volchov, S-125 Něva a S-200 Vega.

Ovšem to, co následovalo, se vymyká chápání jakéhokoli aspoň trochu příčetného člověka. Během „devadesátek“ totiž došlo ke zrušení většiny českých raketových jednotek protivzdušné obrany státu (PVOS)! Na ně se přitom žádné odzbrojovací limity Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) nevztahovaly, neboť jde o ryze obranné prostředky. Po roce 2004 již Armáda České republiky nepoužívala žádnou z původních základen a protiletadlové raketové vojsko v ní představuje pouze 25. protiletadlový raketový pluk „Tobrucký“ (v letech 2003 až 2013 ještě brigáda) ve Strakonicích.

Rozmístění a útvary protiletadlové obrany

Praha

Od roku 1961 byla pro ochranu vzdušného prostoru hlavního města vyhrazena 71. protiletadlová raketová brigáda. Obrana se vyvíjela v několika krocích. Nejdříve byly postaveny čtyři obranné jednotky na západě města a pak další čtyři na východě. Později přibylo dalších osm jednotek, které Prahu obklopily druhým kruhem obrany. Posledními byly tři jednotky skupiny Vega a jedna jednotka vybavená systémem S-300. V roce 1985 se velitelství přesunulo mimo Prahu, do Drnova. V roce 1994 se jednotka změnila na 41. brigádu a fungovala do roku 1999. Od roku 2000 do 2003 chránila město 441. protiletadlová skupina se sídlem v Dobříši.

Útvary 71. protiletadlové raketové brigády (1961-1993)

Útvary 41. protiletadlové raketové brigády (1994-1999)

Západní Čechy

Od roku 1962 chránila vzdušný prostor západních Čech 185. protiletadlová raketová brigáda, se sídlem v Kralovicích. Původně byla tato jednotka dělostřelecká a přešla na raketovou výzbroj v 60. letech. V roce 1969 se přejmenovala na pluk a byla zrušena na začátku 90. let. V roce 1993 se přesunula do Pezinku na Slovensku, kde působila do roku 1995.

Útvary 185. protiletadlové raketové brigády / 185. protiletadlového raketového pluku (1962-1995)

tags: #byvala #stanoviste #protiletecke #obrany #historie

Oblíbené příspěvky:

• Seznam znečišťujících látek
• Recyklace tiskáren Příbram
• Česká ochrana přírody a památek
• Poloha autobusového nádraží v Lázních Bělohrad
• Sběrný dvůr Vyškov a jeho pravidla

Kontakt

Zelaná Hrebová, z.s.

[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000

Bc. Jana Veclavaková, DiS.

tel. 774 454 466
[email protected]

Jaena Batelk, MBA

tel. 733 595 725
[email protected]

Jméno

E-mail

Zpráva

Δ