Časový faktor v ekologii

Nynější zápas mezi organismy a jejich prostředím i hranice tohoto zápasu vymezují organismu žít jen v úzkém rozmezí těchto podmínek, v přítomnosti nebo budoucnosti. Prostředím, např. organismu nízkým teplotám. Demografický proces je proces schopný měnit velikost populace, tj. prvek náhody nebo pravděpodobnosti.

Proměnlivost podmínek, např. v prostoru nebo čase bez jakéhokoli uspořádání, se označuje jako Proměny /kolísání/ v čase. Faktory prostředí ovlivňují organismus či druh a umožnňují přežití, růst a reprodukci organismu nebo druhu.

Důležitým aspektem je produktivita, tedy rychlost produkce biomasy na jednotku plochy. Vztahy mezi populacemi konzumentů a konzumovaných, např. predátorem, parazitoidů, jsou klíčové pro dynamiku ekosystémů.

Symbióza je úzké spojení jedinců dvou druhů, mutualismus je pevné mutualistické spojení mezi kořeny rostliny a houbou (Mykorhiza). Organismy různých velikostí, skupin pevně připojených vysokoenergetickými vazbami, plochy nebo objemu, stonku či listu, nebo hub, které vnikají do tkáně nebo buněk hostitele, jsou nedílnou součástí ekosystémů.

Krajina má pro lidskou společnost řadu nezastupitelných funkcí, přičemž tyto funkce se s rozvojem lidské společnosti mění svými prioritami. Funkce výrobní a obytná, jsou od sebe neoddělitelné, např. zemědělská výroba a vesnická sídla dávají krajině určitý vzhled, obdobně koncentrace průmyslu podmiňuje vznik městských aglomerací resp. i konurbací.

Čtěte také: Faktory prostředí: ovzduší

Člověk využívá krajinu vícenásobně, např. horské krajiny mohou mít funkci vodohospodářskou, produkční a zdravotně - rekreační aj. Mezi druhotné funkce krajiny patří kulturní (ochrana přírody a historických cenností např. UNESCO, estetická funkce, psychologická funkce - "duch místa", folklór ...). Koncepce krajinného potenciálu vyjadřuje vhodnost krajiny k určitému využívání, ale zároveň i míru tohoto využívání, která pak vyplývá z poznání stability krajiny.

Ta vyjadřuje schopnost krajinného systému snášet určité zatížení antropogenní činností, aniž by se nevratně rušila jeho stabilita. Vyjadřuje míru tohoto využívání - určuje přijatelnou míru intenzity využívání, při níž nedochází k poškozování přírodního prostředí, nebo vyjadřuje limity rozvoje, který v území probíhá. Krajina je v současnosti převážně kombinací přírody a kultury, v různém stupni přeměny. Proces přeměny přírodní krajiny směrem ke zcela urbanizované krajině je plynulý.

Limity využití území omezují, vylučují, případně podmiňují umisťování staveb, využití území a opatření v území. Jde především o limity zatížení území z hlediska ochrany složek životního prostředí a zachování ekologické stability. Krajinnoekologické limity vyplývají z vlastností krajinných prvků sledovaných v zájmovém území. Při hodnocení se stanovuje abiotické, biotické (ekologické) a socioekonomické (ekosozologické a hygienické) limity.

Vhodnost využívání území vyplývají z reálných typů abiotických komplexů tvořených reliéfově-geologicko-substrátově-půdně-hydrologicko-klimatickými prvky krajiny. Ekologické limity plynou z ekologické významnosti prvků krajiny resp. ekosystémů. Socioekonomické limity vyplývají z výskytu kulturně-historických památek a z jejich kulturně-historické významnosti. Jsou limity vyplývající z ochrany přírody a přírodních zdrojů, jde především o legislativní předmět limitů a omezení na území, ale i o limity a omezení vyplývající z dalších norem a předpisů. Hygienické limity jsou dané různými normami a předpisy, které určují přípustný obsah škodlivé látky v jednotlivých složkách životního prostředí (resp. přípustnou intenzitu působení stresového faktoru) např. CO2 v ovzduší, fenolů ve vodě, hluku v prostředí apod.

Stres je stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahující obvyklé rozpětí homeostázy. Organismus je ve stresu pod vlivem podnětů přesahujících svou velikostí nebo trváním kapacitu homeostatických mechanismů. Stresorem se pro ekosystém (jako pro živé organismy obecně) může stát jakákoli látka, energie, organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí anebo trváním svého působení překročí kapacitu jeho homeostatických mechanismů. Rozlišujeme stresory dlouhodobé a krátkodobé.

Čtěte také: Environmentální důsledky stresu

Rozlišujeme tři typy kompenzačních reakcí: poplachová reakce, habituace a vyčerpání. S využitím teorie homeostázy a stresu jdou pak definovat jako mez adaptace, kdy se adaptační schopnosti živého systému přibližují dosažitelným mezím, a mez biologické reprodukce, kdy nejsou splněny elementární potřeby živého systému a jeho ekologická valence je překročena do té míry, že podmínky biologické reprodukce systému zanikají.

Udržení ekologické stability krajiny pak předpokládá minimalizaci civilizačních stresorů. Disturbance je narušování, znepokojování jakýchkoli systémů, zejména ekosystémů (dočasná změna podnebí, výbuch sopky, lesní požár aj.). V rostlinné ekologii disturbance znamená ničení (destrukci) vytvořené biomasy (pastvou, hmyzem, člověkem, erozí, ohněm záplavami...).

Mírné disturbance značně zvyšují heterogenitu krajiny, silné ji mohou zvyšovat i snižovat. V současnosti je hlavním původcem disturbance člověk. Disturbance mohou pozitivně ovlivňovat přírodu, přímo likvidují jednotlivé organizmy a snižují tak populační početnosti těch druhů (nebo životních forem), které by jinak ve společenstvech převládly a zatlačily ty ostatní. Jedním z těchto důležitých typů disturbancí jsou požáry. Pro každý typ prostředí existuje určitý optimální rozsah disturbancí.

Typickými disturbancemi pro kulturní krajiny jsou těžba, výstavba a budování "umělých" objektů v krajině a tvorba "umělého" prostředí sídel, selektivní podpora některých nepůvodních druhů organismů a masivní introdukce nepůvodních druhů (pěstování vybraných zemědělských a lesních ekosystémů), fosilní (paliva, pohonné hmoty) a chemické energie (hnojiva) do zemědělských a lesních ekosystémů. Významnou vlastností disturbance je její šíření v prostoru a čase.

Za ekologické faktory považujeme jakékoli činitele, kteří nějak ovlivňují organismy. Ekologické faktory můžeme rozdělit na faktory abiotické a biotické. Mezi abiotické faktory patří fyzikální a chemické faktory ovzduší, půdy a vodního prostředí. Biotické faktory představují nejrůznější vztahy auvnitř populace (vnitrodruhové vztahy) i mezi populacemi různých druhů (mezidruhové vztahy). Za samostatnou skupinu faktorů bývají považovány faktory protravní (trofické).

Čtěte také: Prevence Rizik Lidským Faktorem

tags: #časový #faktor #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Mapy klimatických oblastí
• Environmentální vzdělávání a dotace
• Udržitelnost a Nivea: Snížení odpadu
• Měření emisí - podmínky
• Nepřátelé ve Skyrimu