Česká environmentální cena v mezinárodním kontextu

Pojem environmentální bezpečnost začíná v České republice v posledních letech nabývat na významu, což dokládá nárůst odborných publikací i výzkumných projektů na toto téma.

Zájem však vyvolává environmentální bezpečnost nejen u odborné veřejnosti, ale také u politiků na všech úrovních státní správy a samosprávy, u médií a v neposlední řadě také u laické veřejnosti.

Není to překvapení - za poslední dekádu jsme zažili přívalové deště a záplavy, sucha, extrémní výkyvy teplot či extrémní vítr (orkány a vichřice). Patrná je zhoršená kvalita ovzduší zejména na severní Moravě, ale i v řadě malých obcí, v důsledku dlouhodobých inverzí, které mají přímý dopad na zdraví a kvalitu života občanů.

Česká republika se také potýká v některých regionech a v určitých obdobích roku s nedostatkem vody, zhoršuje se kvalita zemědělské půdy. Všechny tyto události, které mají bezprostřední dopad na ekonomickou stabilitu země, kvalitu života občanů a jejich zdraví a životní prostředí, můžeme nazvat environmentálněbezpečnostními tématy.

Cílem tohoto článku je přinést informaci o konceptu environmentální bezpečnosti. Článek se proto zabývá pojetím environmentální bezpečnosti v moderní historii, přináší informaci o různém zaměření environmentálněbezpečnostních studií, které byly za posledních pět dekád vytvořeny, i o přístupech k vymezení problematiky environmentální bezpečnosti v nich.

Čtěte také: Česká příroda očima Jakuba Vágnera

Historický exkurs začíná již před tisíci lety, aby ukázal, že environmentálněbezpečnostní problémy provázejí člověka dlouhodobě, přičemž s rozvojem společnosti jsou tyto problémy více monitorovány a také řešeny zavedením různých opatření.

Moderní historie pak ukazuje, jak se mezi vědci a experty v oblasti bezpečnosti, lidské bezpečnosti, resp. environmentální bezpečnosti proměňovaly pohledy na danou problematiku.

Domníváme se, že řada environmentálních problémů má dlouhodobý, přetrvávající charakter a že z historických událostí - byť lokalizovaných do malých oblastí - je třeba se poučit i v současnosti.

V druhé části článek popisuje přístup autorů k tvorbě obecného rámce environmentální bezpečnosti pro evropské vnitrozemské státy a dále návrh, který považujeme za potřebný pro strukturování diskuze na toto téma v České republice. Domníváme se, že i přes nesporné přínosy publikací zde stále chybí podrobnější pohled na danou problematiku a že tato práce tak přispěje ke stanovení rámce environmentální bezpečnosti v ČR.

Historický kontext environmentální bezpečnosti

Bez nadsázky lze říci, že environmentálněbezpečnostní témata provází člověka odpradávna. Historici přišli s řadou hypotéz o zániku celých civilizací (např. sumerské či mayské) v důsledku environmentálních katastrof, které mohly mít příčinu přírodní nebo antropogenní.

Čtěte také: Greenpeace a biomasa

Objevují se hypotézy o rozsáhlých migracích velkých skupin obyvatelstva z důvodu degradace prostředí (zejména kvůli znehodnocení půdy a vodních zdrojů) a následných válečných konfliktů o zdroje vody (např. v Mezopotámii okolo r. 4500 př. n. l.). [5]

Mezi roky 1300 až 1000 př. n. l. došlo na severní polokouli ke změnám klimatu. Výzkumy ukazují, že hladiny řek Nilu, Tigridu i Eufratu byly ve 12. stol. př. n. l. na svém minimu a např. dochované letokruhy stromů dokládají velká sucha v Anatolii (současné Turecko) ve 12. století př. n. l.

Záznamy z té doby zmiňují neúrodu a hladomor na řadě míst. Nedostatek potravy, sucha a častá zemětřesení mohla vést ke konfliktům mezi lidmi, k revoltám, loupení, stěhování a nakonec ke kolapsu celých kultur. [6]

Podobný osud zažili lidé na americkém kontinentu: Mayská civilizace po 1200 let dominovala Střední Americe, než se krátce po dosažení vrcholného rozkvětu v 9. století zhroutila.

Mayové pravděpodobně vykáceli lesní porost a zničili nenapravitelně krajinu natolik, že nebyli schopni přečkat těžké časy, a naopak umocnili dopad dočasné klimatické změny v podobě sucha. Kombinace regionální změny klimatu s přelidněním vedla k hladomoru, válkám a konečnému kolapsu. [7]

Čtěte také: Příroda v designu interiéru

Environmentálněbezpečnostní témata však nemusí vždy přinášet katastrofy. Historických dokladů o tom, že lidé se dlouhodobě věnovali problematice dopadů své činnosti na přírodní prostředí a zabývali se z toho plynoucími bezpečnostními tématy, je celá řada.

V české historii se jedná zejména o problematiku špatného lesního hospodaření. Regulace ve využívání lesa se snažil zavést již Karel IV. pomocí zemského zákoníku Maiestas Carolina (1350-1351)., opravdovou revoluci v lesním hospodaření však zavedla Marie Terezie v polovině 18. stol. tzv. Tereziánským lesním řádem, který určoval pravidla a návody k pěstování, zvelebování a zachování lesů. V roce 1852 pak vznikl Lesní řád, který platil plných 108 let až do roku 1960. [8]

To jsou však jen střípky událostí, které mají poukázat pouze na fakt, že s kulturním a ekonomickým rozvojem byla příroda stále více vnímána jako důležitá součást lidské společnosti a že hospodaření s jejím bohatstvím postupně začínalo dostávat řád, a to i s ohledem na poučení se z neúspěchů kultur předchozích.

V moderní historii se komplexnější úvahy o tématech environmentální bezpečnosti začaly objevovat od poloviny 70. let 20. století. Zájem o danou problematiku byl vyvolán jednak ropnou krizí (1973), která ukázala zranitelnost zemí a jejich hospodářství v případě nedostatku energie. Dále pak studií autorského kolektivu pod vedení D. Meadows (1972) [9], která na základě nového modelu poukázala na fakt, že neobnovitelných zdrojů je na Zemi konečné množství a při tehdy známých technologiích dobývání a zpracování a při tempu jejich spotřeby řada surovin nemusí být dostupná již na začátku 21. století.

Víme, že tento model měl své nedostatky, ale ve své době - a ve spojení s následky ropné krize - přitáhl zájem politiků i laické veřejnosti. Zahájila se tím debata o environmentální bezpečnosti, která byla vnímána zejména jako bezpečnost surovinová, resp. energetická.

Jednotlivé státy i nadnárodní uskupení na proklamovanou hrozbu reagovaly opatřeními jako např. podporou výzkumu týkajícího se nahrazení stávajících zdrojů (zejména energetických) jinými alternativami, výzkumem nových těžebních technologií či hledáním nových nalezišť strategických surovin.

Vzrůstající zájem o environmentální bezpečnost - už i v jiných dimenzích než jen surovinové a energetické - pak lze pozorovat v polovině 80. let minulého století. Za průlomové lze považovat práce R. Ulmana (1983), [10] J. Mathews (1989), [11] které upozorňují na nutnost redefinování národních bezpečnostních strategií právě s ohledem na environmentální bezpečnost.

Mathews např. poukazuje na (z hlediska environmentální bezpečnosti) doposud opomíjenou problematiku obnovitelných zdrojů - vody, půdy a potravin, a na fakt, že špatné přírodní prostředí a znehodnocení služeb ekosystémů může vyústit v rozsáhlé bezpečnostní problémy.

Na studii navazují práce dalších autorů (viz např. Lipschutz, 1990, [12] Gleick, 1993 [13] a Arun, 1999 [14]). Kromě zájmu o surovinovou, resp. energetickou bezpečnost se tak začíná postupně projevovat zájem i o bezpečnost ekologickou a biologickou, zaměřenou zejména na význam ekosystémových služeb pro zachování kvality života na Zemi.

V současnosti bývá přístup Mathewsové některými autory kritizován jako příliš široký. Např. R. Floyd (2008) [15] uvádí, že pojetí environmentální bezpečnosti dle Mathewsové by mohlo být spíše zasazeno do konceptu lidské bezpečnosti než do bezpečnosti národní. To nakonec není daleko od reality, neboť UNDP (Program OSN pro rozvoj) v roce 1994 environmentální bezpečnost skutečně pod koncept lidské bezpečnosti zařadil (viz dále).

Zásadní obrat ve vnímání environmentální bezpečnosti přichází na počátku 90. let minulého století s koncem studené války. Na scénu se začínají dostávat nová, do té doby z bezpečnostního hlediska méně akcentovaná témata jako drogy, spontánní rozvoj a šíření nových onemocnění nebo státy na pokraji ekonomického a politického zhroucení.

Program OSN pro rozvoj (UNDP) přichází ve své zprávě z roku 1994 s kritikou úzkého vymezení pojmu lidské bezpečnosti zaměřeného jen na vnější agresi nebo globální jadernou hrozbu a mezi sedmi tématy nově definované lidské bezpečnosti explicitně zmiňuje environmentální bezpečnost. Ta je vnímána mj. jako ochrana před znečištěním prostředí a vyčerpáním zdrojů.

UNDP kromě toho zdůrazňuje také nutnost zajištění potravinové a ekonomické bezpečnosti zemí. Obě tato témata úzce s environmentální bezpečností souvisejí.

I když tento sedmibodový návrh UNDP na vymezení lidské bezpečnosti nezískal širokou podporu a následně uplatnění, téměř žádné další definice lidské bezpečnosti problematiku environmentální bezpečnosti již neopominuly. [16] Ekologická a biologická bezpečnost se tak začaly více dostávat do hledáčku tvůrců bezpečnostních strategií, politiků i laické veřejnosti.

V současnosti je zájem o problematiku environmentální bezpečnosti do značné míry vyvolán globální změnou klimatu.

Její projevy, tedy zejména extrémní klimatické jevy a s nimi související nejširší dopady na lidskou společnost, jsou řadou odborníků v oblasti bezpečnosti a tvorby bezpečnostních strategií vnímány jako jedno z největších ohrožení lidské společnosti současnosti.

Například Spojené státy řadí klimatickou změnu na úroveň terorismu či problematiku šíření nových nebezpečných onemocnění. [17] Nejen klimatická změna je však v ohnisku zájmu odborné veřejnosti. [18]

Politici i odborníci stále více berou na zřetel další environmentální hrozby, jako je nekontrolované šíření invazivních druhů rostlin a živočichů nebo hrozby plynoucí z užívání nebezpečných chemických látek, jejichž vliv na zdraví lidí i jiných organismů jsou doposud neprozkoumané.

V současnosti tedy již platí, že surovinová, ekologická i energetická bezpečnost zaujímají v řadě bezpečnostních strategií zemí stejně silnou pozici a těmto typům bezpečnostních témat je věnována stejná pozornost i ve tvorbě a implementaci bezpečnostních opatření.

Pojem environmentální bezpečnosti v mezinárodních studiích

Jak uvádí Martinovský (2011), [19] pokusů o vymezení pojmu environmentální bezpečnosti bylo učiněno mnoho, ale mezi odborníky na danou problematiku prozatím nedošlo ke konsenzu týkajícího se definice pojmu samotného.

Environmentální bezpečnost, jak je většinou pojímána, je totiž multidimenzionální koncept, který obsahuje řadu vzájemně provázaných témat z různých oblastí života. Samotné vymezení problematiky (i pojmu) souvisí i s typem analyzovaných studií, které, jak dále ukážeme, mohou mít velice odlišný charakter.

Obecně lze konstatovat, že studie environmentální bezpečnosti využívají dva různé přístupy. První typ studií se zabývá příčinami poškození prostředí lidskou činností (včetně poškození prostředí vlivem válečného konfliktu).

Následně je analyzováno, jaká bezpečnostní rizika z tohoto poškození pro člověka plynou a jaké jsou důsledky daných rizik pro lidskou společnost. Někdy v těchto studiích absentuje první krok - analýza poškození životního prostředí lidskou činností - a výchozím bodem je již popis konkrétních bezpečnostních rizik.

Příkladem jsou např. studie popisující vznik ničivých povodní (pravděpodobný důsledek globální změny klimatu) a dopady těchto povodní na lidskou společnost i ekosystémy.

Druhý typ studií se zabývá přirozenými (přírodními) procesy, např. zemětřesení či přírodní radiace, a z nich vyplývajícími bezpečnostními riziky (viz obr. 1).

Existují však i jiná, podrobnější členění. Graeger (1996) [20] například rozlišuje čtyři kategorie studií environmentální bezpečnosti (a s nimi související vymezení environmentální bezpečnosti):

• První koresponduje s naším prvním shora uvedeným typem. Jde o studie, ve kterých se autoři zabývají zejména popisem působení člověka na prostředí a popisují z toho plynoucí bezpečnostní rizika. Ve studiích je často zdůrazněna nutnost ochrany přírodního prostředí. Studie se zpravidla zaměřují na lokální problémy v nějakém relativně omezeném území (státu či menším uskupení států).
• Druhý typ studií úzce souvisí s typem prvním, soustřeďuje se ale na globální problémy, které vznikají v důsledku působení člověka na okolní prostředí a s ním související rizika. Typickým příkladem je globální změna klimatu.
• Třetí typ studií se zabývá vznikem ozbrojeného konfliktu v důsledku nějaké environmentálně neuspokojivé situace (např. v důsledku vyčerpání nebo výrazného zhoršení kvality pitné vody v dané lokalitě), nebo se zabývá poškozením prostředí jako důsledku válečného konfliktu (podobně operuje s pojmem např. Barnett, 2007 [21]). Hlavním námětem jsou tedy ozbrojené konflikty.
• Čtvrtý typ studií se zaměřuje na to, jak jsou témata environmentální bezpečnosti zprostředkovávána politické sféře. Environmentální bezpečnost je zde formulována v politických a diplomatických termínech.

Je obtížné říci, který z přístupů k vytyčení environmentální bezpečnosti je nejlepší či nejvhodnější. Má se environmentální bezpečnost definovat spíše na základě rizik charakteru lokálního či globálního? Musí být přítomen ozbrojený konflikt, či nikoli? Má se v definici zdůrazňovat institucionální zázemí pro řešení dané problematiky?

Studie ukazuje, že evropské státy ve snaze chránit vlastní ekosystémy a zlepšovat domácí environmentální bilanci čím dál více „outsourcují“ odlesňování do zemí mimo EU. Přestože například lesní pokryv v České republice roste, země se významně podílí na globálním odlesňování prostřednictvím své spotřeby.

Spotřební odlesňování EU převyšuje úroveň v nejchudších zemích a dokonce i průměr nejbohatších států světa, což ukazuje na strukturální problém v nastavení globálního obchodu a odpovědnosti. Česko se v rámci EU nachází v pásmu střední zátěže, ale překračuje predikce.

Po pandemii COVID-19 došlo v Česku k prudkému nárůstu spotřebního odlesňování, a to jak na obyvatele, tak v přepočtu na HDP. Studie potvrzuje existenci environmentální Kuznetsovy křivky - s růstem příjmů dochází nejprve k růstu odlesňování, ale po určitém bodě tlak na přírodu klesá. To se projevuje tak, že vyspělé státy mají lepší domácí bilanci, ale jejich spotřeba vyvolává negativní dopady jinde - produkčně jsou „čisté“, spotřebně však „špinavé“.

V současnosti však většina lidí netuší, že i běžné zboží, jako je čokoláda, káva, nábytek nebo papírové obaly, může být spojeno s ničením tropických lesů. Zvýšení transparentnosti, ekologického značení a vzdělávání veřejnosti je tak nezbytným doplňkem legislativních opatření.

Jedním z důležitých faktorů pro navýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů (OZE) je minimalizace administrativních bariér, a tedy optimalizovaný legislativní základ.

Ač klimatická změna negativně působí na lidskou populaci obecně, je známým faktem, že některé skupiny obyvatel jsou vůči jejím důsledkům náchylnější. Mezi takové skupiny patří i osoby se zdravotním postižením, jejichž specifické potřeby v některých případech komplikují jejich adaptaci na měnící se podmínky.

tags: #česká #environmentální #cena #mezinárodní #kontext

Oblíbené příspěvky:

• Studie o ekologii myček
• Integrované Povolení: Vysvětlení
• Problémy s emisemi? Zkuste emulátor OBD
• Právní důsledky klimatických protestů
• Výběr hnědého koše