Historie československé ochrany přírody: od prvních snah po současnost

Česká krajina prošla v nedávné historii velkými zátěžemi, jako je kanalizace vodního režimu, systematické ničení ekologické infrastruktury při socialistickém zemědělství a vysoká imisní zátěž většiny našich pohoří. Nově je doplňuje postupující urbanizace, fragmentace krajiny dopravními stavbami či obtížně odhadnutelné dopady klimatické změny. Náš současný systém ochrany přírodního a krajinného prostředí patří i přes některé slabiny k těm nejvyspělejším na světě.

Počátky historie československé a později české státní ochrany přírody jsou spojeny se založením samostatné republiky v r. 1918. Usnesením ministerské rady nově vzniklého Ministerstva školství a národní osvěty (MŠANO) v Praze z 20. 11. byla působnost tohoto úřadu i podřízených orgánů rozšířena také na přírodní památky. Tento významný krok byl učiněn z iniciativy Zdeňka Wirtha, významného historika umění, povolaného na MŠANO na pozici sekčního ředitele, odpovědného za organizování a řízení památkové péče. Již v roce 1919 byli jmenováni konzervátoři pro ochranu přírody (jak pro celý stát, tak pro jednotlivé okresy), a to na dva roky. Ve stejném roce jmenoval Z. Wirth externím expertem MŠANO pro ochranu přírody Rudolfa Maximoviče a pověřoval ho úkoly při ochraně objektů zasluhujících si ochranu při provádění pozemkové reformy. V roce 1920 je schválen tzv. přídělový zákon, který předznamenal vznik řady dnešních zvláště chráněných území.

Za první republiky probíhaly intenzivní snahy o přijetí speciální legislativy pro ochranu přírody, všechny pokusy, často dovedené až do meziresortního projednávání, však byly neúspěšné. V roce 1922 nastupuje R. Maximovič na ministerstvo jako referent pro ochranu přírodních památek, kde pracoval do r. 1942, bohužel až do r. 1939 byla rozšířena působnost říšských předpisů v oblasti ochrany přírody na Sudety a při úřadech „vládních presidentů“ v Karlových Varech, Ústí n. Labem a Opavě vznikají „vyšší úřady pro ochranu přírody“.

Po osvobození se státní ochrana přírody vrací zpět na MŠANO, kde ji R. Maximovič opět vede, a to až do roku 1948 jako generální konzervátor ochrany přírody. Po jeho odchodu do důchodu se vedoucím pracovníkem pro ochranu přírody na MŠANO stává Maximovičův žák a spolupracovník Jaroslav Veselý. V roce 1946 byli ministrem znovu jmenováni konzervátoři, začal vycházet věstník státní ochrany přírody a krajiny „Ochrana přírody“ a na tehdejším Státním památkovém úřadu v Praze bylo v r. 1951 zřízeno oddělení (později odbor) ochrany přírody, které vedl až do r. 1956 je konečně přijat zákon č. 40 o státní ochraně přírody a v r. 1958 byl zřízen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP).

Štěstím pro ochranu přírody bylo, že prvním ředitelem SÚPPOP se stal Jaroslav Veselý, profesionální ochránce přírody. Veškerá činnost v ochraně přírody byla v rámci SÚPPOP zpočátku zajišťována útvarem o počtu 14 pracovníků. Ten postupně vedli Jan Tříska, Zdeněk Vulterin a František Skřivánek. Kromě veškeré posudkové činnosti pro rozhodování Ministerstva kultury se počáteční úsilí tehdy soustředilo na vyhlášení Krkonošského národního parku a ve spolupráci KSSPPOP na hodnocení a doplňování soustavy CHKO i maloplošných chráněných území. Byla zahájena inventarizace maloplošných zvláště chráněných území a nastaven systém prověrek jejich stavu, postupně byly položeny základy monitoringu a dokumentace.

Čtěte také: Characteristics of Czechoslovak stamps

V osmdesátých letech byly zahájeny programy aktivní druhové ochrany ve spolupráci s krajskými středisky, ČSOP ad. a vystavěna první zařízení péče o zraněné volně žijící druhy živočichů. Zapojením do státního programu elektronizace byla budována laboratoř dálkového průzkumu země, která se později stala základem pro dnešní útvar Informačního systému ochrany přírody AOPK ČR. Na počátku osmdesátých let také začal SÚPPOP pracovat na novém zákoně o ochraně přírody. Určitým problémem byla nevyjasněnost kompetencí mezi samostatně působícími SÚPPOP a KSSPPOP, kterou se ústav snažil kompenzovat metodickými poradami a konzultacemi.

V krajích byly výkonnými státními orgány ochrany přírody odbory školství a kultury krajských národních výborů. Příslušný pracovník (zpravidla jeden v kraji) se nazýval inspektor ochrany přírody. V letech 1958-1961 postupně vznikala KSPPOP, jejíž součástí se staly i správy CHKO. Ve své činnosti byla krajská střediska metodicky vedena SÚPPOP a primárně zajišťovala odbornou podporu pro rozhodování krajských a okresních národních výborů, realizovala přírodovědné průzkumy a hodnocení stavu přírody, spolupracovala na přípravě nových chráněných území vč. CHKO.

Složitá cesta ke konsolidaci státní ochrany přírody V roce 1990 vzniká MŽP a útvar ochrany přírody SÚPPOP se stává základem Českého ústavu ochrany přírody (ČÚOP). ČÚOP byl ustaven k 1. 7. 1990 a ke stejnému datu do něj byly začleněny útvary ochrany přírody rušených KSSPPOP vč. správ CHKO. K 1. 1. 1991 byly do nově konstituované struktury státní ochrany přírody zařazeny také všechny tehdy existující správy zpřístupněných jeskyní, trochu v rozporu s původní představou, že po vzoru Slovenska vznikne v resortu samostatná správa jeskyní.

Zásadní změna přichází s novým zákonem o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb, který s platností od 1. 6. 1992 zavedl institut speciální státní správy v ochraně přírody vč. stanovení kompetencí pro správy CHKO a NP. Přijetí nové moderní právní normy v ochraně přírody a krajiny by nebylo možné bez předcházejících více než deset let trvajících příprav a bez celkové připravenosti státní ochrany přírody k prosazování rozsáhlých změn v zajišťování ochrany životního prostředí. I když tím dříve ustanovené správy CHKO a NP nezanikly, stalo se jejich ukotvení ústavně nekonformní a vyžadovalo revizi. Ta měla nastat v „přiměřené době“.

Nejprve byl v roce 1995 oddělen úsek řídící na ČÚOP správy CHKO do nově vzniklé organizace - Správy chráněných krajinných oblastí ČR (SCHKO), ostatní část ústavu se stala základem pro Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR, která zajišťovala odbornou podporu pro výkon státní správy. Pro SCHKO byla připravena novela zákona o ochraně přírody a krajiny, ta však ani přes dva pokusy legislativním procesem neprošla. V této souvislosti byla počínaje r. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR V roce 2006, v návaznosti na změny v ochraně přírody po ustavení vyšších samosprávných celků (1. 1. 2000) a po vstupu ČR do EU (1. 5. 2004), byly zahájeny kroky k ustavení speciálního orgánu státní správy v ochraně přírody s celostátní působností.

Čtěte také: Podnebí Československa

Cílem bylo posílit státní ochranu přírody jako instituci obsahující všechny potřebné pilíře - tedy odborné zázemí vč. monitoringu a dokumentace, kompetence k přímému výkonu státní správy a zajišťování péče vč. financování a v neposlední řadě osvětu veřejnosti. Nejprve v r. 2006 došlo rozhodnutím ministra životního prostředí ke spojení obou organizací státní ochrany přírody do jedné organizační složky státu AOPK ČR. Zároveň provozování veřejně přístupných jeskyní vč. jejich výzkumu a dokumentace bylo svěřeno nově založené příspěvkové organizaci Správa jeskyní ČR. Až v souvislosti s projednáváním dvanáct let odkládaného služebního zákona (č. 234/2014 Sb.) již muselo padnout rozhodnutí, jaké bude definitivní postavení speciálních orgánů státní správy v ochraně přírody. V případě správ národních parků převážily provozně-ekonomické důvody a tyto zůstaly mimo režim služebního zákona, v případě AOPK ČR byla volba jasná.

V roce 2017 se podařilo projednat tzv. parkovou novelu zákona o ochraně přírody a vyhlásit všechny naše čtyři národní parky zákonem. Společně s uzákoněním AOPK ČR tak bylo po čtvrtstoletí završeno vytrvalé úsilí mnoha profesionálních i dobrovolných ochranářů a přírodovědců o dlouhodobě stabilizované institucionální zabezpečení ochrany přírody v České republice. Je dnes dobré si připomenout, že na počátku, před šedesáti lety, měla státní ochrana přírody štěstí na několik osobností a kolektivy ochrany přírody v ústředí i krajských střediscích přesvědčené o nezbytnosti své práce a zanícené pro její plnění. Připravenost státní ochrany přírody k prosazení změn po roce 1989 by nebyla možná bez existence společných odborných institucí s památkovou péčí. V období budování socialismu neměly oba obory na růžích ustláno, přesto pracovníci SÚPPOP a KSSPPOP dokázali ochránit značnou část našeho kulturního a přírodního dědictví.

Snahy na počátku 20. století

Po přechozích individuálních snahách osvícených vlastníků o ochranu cenných přírodních památek se na přelomu 19. a 20. století objevují první snahy o systematickou legislativní ochranu přírody. V roce 1894 je v návrhu zákona o ochraně uměleckých a historických památek v monarchii již patrná ochota uznávat za veřejný zájem i ochranu památek přírodních. V roce 1901 předložil ve vídeňské Poslanecké sněmovně G. Nowak návrh na vydání zákona k ochraně a udržování přírodních památek. Nařízení královského uherského ministra zemědělství Daranyiho z roku 1900 „o soupisu památných stromů a o povinné ochraně přírodních památek významu vědeckého a uměleckého“ bylo zřejmě v r. 1902 pohnutkou pro akci vídeňského Ministerstva kultu zahájit přípravné práce na evidenci a ochraně přírodních památek.

Proto c. k. místodržitelství v Praze vydalo oběžník a uložilo zpracovat soupis přírodních památek. Byly zapojeny i školy. Ve stejném roce poslanec Bachmann předložil Českému zemskému sněmu „návrh v příčině zachování přírodních a historických památek v Království českém“. Následně v r. 1903 vídeňské Ministerstvo kultu a vyučování vydalo předpis o ochraně přírodních památek z důvodů vědeckých a estetických ukládající provést jejich soupis a doporučující zřizovat přírodní rezervace. Tento byl dále prováděn i zemskými úřady (vytvoření komplexnějších soupisů však bylo přerušeno první světovou válkou).

O zákonnou ochranu přírody a krajiny se v té době významně zasazoval poslanec Českého zemského sněmu Luboš Jeřábek, pozdější zakladatel a přednosta Státního památkového úřadu. Hned v prvním roce svého zvolení poslancem (1908) předložil osnovu zákona na ochranu přírodních a krajinných památek. Když byla 21. prosince 1910 na popud Svazu okrašlovacího ustavena Komise pro zachování památek, která měla za úkol prosazovat také jejich legislativní ochranu, stal se L. Jeřábek jejím předním členem a 20. září 1911 znovu předložil návrh zákona na ochranu přírody, ale opět bezúspěšně.

Čtěte také: Climate in Czechoslovakia (1971)

Období první republiky

Po roce 1918 pokračovaly intenzivní snahy o přijetí legislativy pro ochranu přírody, například za součinnosti ornitologa Jiřího Jandy byl zpracován návrh zákona „na ochranu ptactva a slavíka zvlášť a zřízení ptačích útulků“. Zůstal však pouze ve fázi návrhu. V roce 1919 Ministerstvo školství a národní osvěty (MŠANO) sbíralo podklady pro zákonnou ochranu přírody. V roce 1922 předložil první komplexní návrh zákona na ochranu přírodních památek poslanec Národního shromáždění J. V. Stejskal spolu s dalšími 22 poslanci. Na návrhu spolupracoval zejména s botanikem Josefem Podpěrou. Tento návrh však nakonec „spadl pod stůl“.

K nepřijetí přispěla i snaha MŠANO připravit kvalitnější předlohu řešící uceleně ochranu památek kulturních i přírodních. MŠANO nedoporučovalo oddělení ochrany přírodních památek od ochrany památek historických a uměleckých, kritizovalo také vadnou terminologii. V roce 1921 (8. 12.) oficiálně požádalo MŠANO (Z. Wirth) historika J. Emlera a Jana S. Procházku, prvního vysokoškolského lektora ochrany přírody u nás, aby vypracovali návrh památkového zákona. Tito úkol přijali a po roce práce a projednávání (1. 12. 1922) odeslali návrh nového zákona, který již částečně respektoval tehdy nový celostní koncept ochrany přírody, zohledňoval zkušenosti ze zahraničí, např. předpisy na ochranu přírody přijaté v USA, Rakousku či Švýcarsku.

Část zákona věnovanou ochraně přírody J. S. Procházka konzultoval s mnoha dalšími odborníky. Zároveň s návrhem zákona předložili návrh statutu pro zřízení a správu národních parků a rezervací a návrh statutu Státního památkového úřadu, přírodovědecké sekce, výlučně zaměřené na ochranu přírody. Nadčasový návrh zákona se stává základem pro pozdější legislativní návrhy, z nichž některé se sice dostaly až do meziresortního projednávání, ale jejich projednávání se stále protahovalo. V roce 1926 kritizuje Jan S. Procházka neustálé odkládání přijetí zákona a konstatuje, že by bývalo bylo lepší projednat návrh Stejskalův: „… přes jeho mezery a nedokonalosti, když oficielní předloha tak dlouho na sebe nechává čekati“.

V roce 1931 následoval návrh zákona na ochranu památek přírodních, historických a uměleckých J. Wirtha, v letech 1937-1938 je meziresortně projednáván návrh osnovy zákona V. Palečka (z r. 1934). Do začátku 2. světové války se však žádný z těchto návrhů nepodařilo realizovat. V období první republiky tak byla přijata jen dílčí legislativní opatření k ochraně přírodních památek, jako např. zákon o státní podpoře při zahájení soustavné elektrizace č. 438/1919 Sb., podle kterého „vedení musí být v souladu s krásami přírodních, krajinných a historických památek a uměleckých staveb a okleštění stromoví je přípustné pouze v nezbytné míře, která je nutná ke zřízení a udržování rozvodných sítí“.

Z důvodu absence zákona o ochraně přírody mohla být za první republiky chráněná území zřizována pouze dohodou s vlastníkem, zejména při provádění pozemkové reformy. Např. již zmíněný L. Jeřábek tuto právní úpravu označil za „vzácnou a vítanou příležitost“, aby i v České republice byla zřízena soustava chráněných území péčí státu a nejen, jako do té doby, pouze snahou osvícených vlastníků. V souvislosti s územní ochranou přírody je třeba zmínit Výnos MŠANO z 31. 12. 1933, tzv. Silvestrovský výnos připravený R. Maximovičem. Přestože Silvestrovský výnos je „pouze“ úředním soupisem chráněných území existujících k datu jeho vydání určeným „k informaci profesorských a učitelských sborů“ pro tehdejší výuku ve školách, jde o významný krok v územní ochraně přírody na území ČR, kdy se podařilo v jediném aktu uvést přehled všech chráněných území do té doby zřízených (a zjevně i několik dalších, které byly v době vydání výnosu „v jednání“).

Období druhé republiky a protektorátu

Projednávání památkového zákona přesvědčilo pracovníky ústředních úřadů o potřebě oddělit ochranu přírody od ochrany památek, avšak okupace a odtržení pohraničního území vše změnilo. Veškerá opatření přijímaná v protektorátu podléhala kontrole a schválení okupantů, musela býti zpracována analogicky podle předpisů v Říši a odpovídat nacistické ideologii. Přesto ani v tomto období pokusy o přijetí legislativní úpravy neustaly a zejména z iniciativy R. Maximoviče vzniklo postupně v letech 1940-1943 hned několik návrhů vládních nařízení o ochraně přírody a domoviny a v r. 1943 i návrh osnovy zákona o ochraně přírody. Samozřejmě na území Sudet po jejich připojení k říši platil až do osvobození a obnovy československého státu říšský zákon na ochranu přírody z r.

Období komunistického režimu

Ani v poválečných letech se nepodařilo legislativní úpravu ochrany přírody prosadit a tak hlavní oporou byla Ústava z r. 1950 konstatující ochranu kulturních památek, trestní zákoník správní ze stejného roku, který pamatoval i na ochranu přírody a krajiny, zvláště přírodních památek a rezervací, a zákon z r. Státní i dobrovolní ochránci přírody se přijetí zákona o ochraně české přírody dočkali až 1. srpna 1956 (č. 40/1956 Sb.), kdy ho jednomyslným usnesením schválilo Národní shromáždění.

Přijetí zákona předcházelo zpracování návrhu a vytrvalé úsilí Jaroslava Veselého, prvního ředitele Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. Při tvorbě zákona se čeští ochranáři inspirovali nejen staršími návrhy, ale také v té době již platnou polskou normou. Zákon platil až do 1. 6. 1992 do přijetí současného zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy 36 let, a dočkal se jen pěti novelizací. Nejzásadnější změnu představoval tzv. sankční dodatek, konkrétně zákon č. 65/1986 Sb., doplňující dva paragrafy upravující přestupky a možnost uložení sankcí a nápravných opatření. Zákon o státní ochraně přírody, tzv. čtyřicítka, byl jednoznačně významným věcným a právním počinem.

V osmdesátých letech dvacátého století se začalo pracovat na přípravě novelizace zákona o ochraně přírody. Tyto přípravy umožnily po r. 1989 státní ochraně přírody rychle připravit návrh nové moderní právní normy v ochraně přírody a krajiny, současného zákona č. 144/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Zákon o ochraně přírody a krajiny, který byl přijat před pětadvaceti lety, vnesl do tohoto oboru zásadní změnu. Vedle vymezení kompetencí obecní státní správy (tehdy pro okresní a obecní úřady) byla nově založena i speciální státní správa pro národně významná chráněná území a do ochrany krajiny byly také nově zahrnuty územní systémy ekologické stability. Zákon prošel během let řadou dílčích změn, zejména po našem vstupu do Evropské unie. Pro ochranu přírody byly rovněž velmi důležité poslední dva roky, protože byla legislativně jasně upravena správa národních parků, chráněných krajinných oblastí (CHKO), národních přírodních rezervací (NPR) a národních přírodních památek (NPP) vykonávaná správami národních parků a Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR.

Od začátku devadesátých let se téměř dvojnásobně zvýšil počet chráněných území a zvětšila se i jejich plocha. Vyhlášení části nových chráněných území bylo odborně připraveno už na sklonku socialismu, takže určitý boom následoval hned po sametové revoluci. Podobný jev nastal i v souvislosti se začleněním evropské legislativy, která vytváří soustavu Natura 2000. Přestože systému české ochrany přírody k úplné dokonalosti stále mnohé chybí, celkově lze jeho vývoj a stav po čtvrtstoletí hodnotit pozitivně.

Ochrana přírody není ze své podstaty (přírodo)vědeckou disciplínou, ale společenským oborem, který musí využívat výsledky výzkumu. Před rokem 1989 i těsně poté byla ochrana přírody na celkem přijatelné odborné úrovni, ale chyběla funkční legislativa. Zákon o ochraně přírody č. 40/1956 Sb. byl obsahově na dobu svého vzniku moderní, ale v praxi téměř nepoužitelný. Po roce 1989 byla proto prioritou příprava legislativy, která se bude opírat o nové poznatky a propojí odborné zázemí a výkonné kompetence. Kromě vlastních zkušeností byl určitým vodítkem i dlouhodobě funkční a propracovaný americký systém ochrany přírody [1]. Nový legislativní rámec byl zásadní, ale sám o sobě by na lepší péči o přírodu nestačil.

Postupně se začaly objevovat účelově vázané dotační programy, zpočátku skromné, ale postupně se množství financí zvyšovalo a do ochrany přírody začaly také pronikat nestátní zdroje. Například v roce 1990 bylo v CHKO Jizerské hory k dispozici na praktickou ochranu přírody pouze tristních deset tisíc korun. V roce 1995 to byly v souhrnu už tři miliony korun. Kromě národních, tzv. krajinotvorných programů (většinou se pohybují do 200 milionů Kč ročně) se objevily se vstupem do Evropské unie finanční zdroje řádově vyšší - Operační program Životní prostředí.

Na velmi slušné úrovni je sběr dat - probíhá pravidelný monitoring stavu evropsky i národně významných druhů a stanovišť. AOPK ČR provozuje Informační systém ochrany přírody, jehož součástí je veřejně přístupná nálezová databáze, která obsahuje už přes dvacet milionů záznamů. Státní ochrana přírody v současné době překonává velký dluh v dlouhodobě zanedbávané práci s veřejností. Je jasné, že bez její pomoci - počínaje vlastníky pozemků a hospodáři přes samosprávy až po turisty - přírodu účinně chránit nelze. Až v posledních letech vzniká ve větším měřítku návštěvnická infrastruktura od naučných stezek, ptačích pozorovatelen až po návštěvnická centra v chráněných územích.

Jedním ze zásadních koncepčních problémů, na které naše ochrana přírody naráží, je oborový resortismus, vzájemná nedůvěra a nízká úroveň spolupráce. Příkladem může být Státní program ochrany přírody a krajiny nebo Národní lesnický program. Oba schválila vláda, oba měly poměrně ambiciózní cíle a u obou plnění úkolů kvůli nedostatečné spolupráci mezi resorty značně pokulhává. Obdobné je to při snaze zlepšit vodní režim krajiny a ideální není ani propojení vědy a ochrany přírody. Přitom jeden z nejpalčivějších problémů současnosti - klimatická změna a výzkum jejích dopadů - prostupuje mnoha obory. Zásadní je nejen pro ochranu přírody, ale i pro lesnictví, zemědělství, vodohospodářství a vědu.

Význam spolupráce vidíme i na stavu našich lesů. Ty pokrývají třetinu státu a nejsou jako celek v dobré kondici. Řešením není zázračná dřevina, která by nahradila smrk, nebo včasná indikace škůdců, ale spíše přírodě blízké lesní hospodaření respektující rozmanité přírodní podmínky a pečlivě prováděný výzkum. Značnou rezervu má i rozvoj ekonomických nástrojů, mezi které patří ekologizace daňové soustavy či evaluace ekosystémových služeb. Ale ani stávající dotační programy nejsou komfortně nastavené a přehledně uspořádané. Problémy přináší třeba fakt, že většina činností ochrany přírody sice vyplývá z platné legislativy, avšak peníze se hledají v rozmanitých finančních zdrojích namísto toho, aby byly dlouhodobě alokovány jako mandatorní výdaje ve státním rozpočtu.

Bez problémů není ani nastavení zemědělských dotačních programů a jejich dopad na přírodu a krajinu. Naopak dobrým nástrojem jsou určitě kompenzace vlastníkům a hospodářům za omezené hospodářské využívání krajiny kvůli ochraně přírody či proplácení škod způsobených některými chráněnými živočichy. Pro ochranu přírody totiž budou vlastníci a hospodáři vždy klíčovými partnery. V České republice však existuje celoevropský a možná celosvětový „unikát“. Stát vyplácí náhradu újmy nejen privátním a samosprávným subjektům, ale i sám sobě na státních pozemcích.

Také je třeba přiznat, že ne vždy se profesionálním ochranářům daří rozlišovat mezi podstatným a marginálním. Prioritou ochrany přírody je zvýšení kvality péče o stávající chráněná území a krajinu obecně. Do budoucna však nelze vyloučit doplnění dalších velkoplošných chráněných území, která u nás pokrývají 16 % rozlohy státu (zhruba evropský průměr). O některých kandidátech - například o národním parku Křivoklátsko - se už koneckonců několik let veřejně diskutuje. Při dotváření sítě se musí zohlednit odborné aspekty, jako je zachovalost přírodního prostředí a jeho celková reprezentativnost.

Z hlediska reprezentativnosti krajinných ekosystémů jsou prioritou zejména níže položené typy přírodních stanovišť. Zcela zásadní pak je, že pro případný vznik jakýchkoliv chráněných území jsou vedle ekologických aspektů stejně důležitými faktory společenská objednávka a přijatelnost pro veřejnost.

tags: #ceskoslovenska #ochrana #prirody #casopis #historie

Oblíbené příspěvky:

• Výzkum hudebního klimatu
• McDonald's a životní prostředí v Česku
• Charakteristika užovky podplamaté
• Recenze houbiček na nádobí
• Licence pro likvidaci elektroodpadu v ČR