Ekologie: Význam a definice pojmu

Ekologie je věda, která se často pokládá za základ nového názoru (Weltanschauung). Její význam coby spojující a syntetizující síly přesahuje přírodní vědy a zahrnuje i vědy sociální a humanitní. S pomocí ekologie se má zastavit postupující fragmentace vědních oborů.

Slovo ekologie je odvozeno z řeckého "oikos", což znamená domov; má tedy být studiem "domácího života organismů". Ekologie si uvědomuje životně důležité vazby mezi organismy a jejich prostředím (rostliny, na nich závislí živočichové, s nimi spojené toky chemických látek a působení fyzikálních faktorů prostředí nebo biotopu).

Jako první definoval ekologii jako vědní obor Ernst Haeckel v roce 1866. Název pochází z řeckého "oikos", tj. domov, obydlí, a "logos", slovo ve smyslu věda. Haeckel charakterizoval tuto disciplínu jako "podstatnou část vědomostí, které se týkají hospodářství přírody".

V pravém slova smyslu slova je ekologie exaktní vědní disciplínou, studující vztahy živých organismů a jejich prostředí, včetně vztahu živých organismů navzájem. Je součástí komplexu biologických věd, využívá však i poznatky dalších vědních disciplín: matematiky, fyziky, chemie, geologie atd.

Ekosystém: Základní jednotka v ekologii

Oživená příroda se přibližně od druhé poloviny 20. století pojímá v celé složitosti vzájemných vztahů v čase i prostoru; tento mnohorozměrný přístup odráží pojem ekosystém. V současném slovníku a teorii přírodních i aplikovaných věd je pojem ekosystém považován za termodynamicky otevřenou soustavu, v níž jsou živé organizmy interaktivně propojeny navzájem mezi sebou i se svým fyzikálním okolím.

Čtěte také: Český Těšín: Dopravní uzel

Podle původního pojetí, jež zavedl anglický ekolog H. G. Tansley, je ekosystém strukturním a funkčním celkem, složeným ze všech živých organizmů a abiotického prostředí v daném časoprostoru.

Slovo ekosystém vzniklo spojením slov "ecological" a "system" - znamená soubor prvků a procesů, které tvoří a ovládají chování určité definované části biosféry. Pro účely analýzy a hodnocení ekosystémů je třeba vymezit jejich hranice (to do jisté míry závisí na druhu pokládaných otázek). Dobře definovaný ekosystém je charakterizován silnými interakcemi mezi svými komponenty a slabými interakcemi přes „hranice“.

Hranice ekosystémů je tedy užitečné stanovit tam, kde se vyskytuje mnoho nespojitostí, jako například nespojitost v distribuci organismů, typech půdy, povodích nebo hloubce vodních nádrží.

Ekosystémem je soustava alespoň jednoho živého prvku a jeho vztahů k okolí. Nezáleží na velikosti; ekosystémem je jak kaluž, která se čas od času vytvoří v dutině stromu, tak i oceán. Podle toho je tedy ekosystémem již izolovaná kolonie houby na mikroskopické misce nebo lidský „jedinec“ s návaznými saprofytními, symbiotickými a parazitickými synuziemi uvnitř i na povrchu těla a v jeho nejbližším fyzickém prostředí. Ve středu zájmu je především strukturní uspořádání prvků; organizace celku, který vytvářejí.

Ve speciálním případě se v ekosystému zdůrazňují strukturní a funkční hlediska, a to z hlediska časového a prostorového. Prostředí a jeho "obyvatelé" se zjednodušeně ukazují jako abiotické zdroje a biotičtí aktéři (v podobě dílčích bloků, kompartmentů); zájem je soustředěn na funkci jednotlivých prvků. Jde tedy především o podchycení vstupů a výstupů látek a energie, potravních řetězců, produkce biomasy, přeměny vázané energie, návaznosti životních cyklů, procesů sukcese (postupných změn v druhovém složení), vytváření stability i dynamické rovnováhy struktur, jejich současného trvání; patří sem také zkoumání důsledků lidských zásahů.

Čtěte také: Český Brod hledá vedoucího životního prostředí: Co obnáší tato role?

Různé definice ekosystému:

• def. č. 1: funkční soustava živých a neživých složek zahrnující všechny organizmy na určitém území (biocenóza) v jejich vzájemných vztazích a ve vztazích s fyzikálními a geochemickými činiteli prostředí (ekotop).
• def. č. 2: obecné označení pro ucelenou část přírody (biosféry), která ovšem není uzavřená a komunikuje s ostatními částmi přírody. Příkladem je např. ekosystém listnatého lesa nebo vlhké nekosené louky.
• def. č. 3: tvořen společenstvím organismů spolu s abiotickým prostředím. Všechny složky ekosystému jsou vzájemně propojeny koloběhem látek, tokem energie a předáváním informací.

Potravní řetězce a trofické vazby

V každém ekosystému je možno rozlišit výrazné potravní (trofické) a energetické vazby. Všechny složky ekosystému jsou vzájemně propojeny výměnou, respektive koloběhem látek, jednosměrným tokem energie (od sluneční energie, přes autotrofní organizmy až po dekompozitory) a předáváním informací. Živé organizmy v ekosystému lze podle jejich převažující úlohy (funkce) rozdělit na producenty, konzumenty a dekompozitory.

Potravní řetězec popisuje potravní vztahy mezi druhy v ekosystému, tj. které druhy požírají které. Obvykle se vztah mezi sežírajícím a sežíraným organismem v diagramu znázorňuje pomocí šipky, která reprezentuje přenos biomasy. Organismy jsou seskupeny do skupin (tzv. trofických úrovní) podle toho, jak jsou vzdáleny od primárních producentů.

Primární producenti, autotrofní organismy, dokážou vyrábět složité organické látky (tedy vlastně „potravu“) jen ze zdrojů energie a anorganického materiálu. Organická hmota vytvořená zelenými rostlinami slouží jako potrava býložravcům a ti jsou opět konzumováni masožravci. Takový sled několika postupně se konzumujících organismů nazýváme potravní řetězec. Například housenka obaleče požírá listy dubu a sama je potravou sýkory.

Prvním článkem každého potravního řetězce je tedy autotrofní organismus nazývaný producent (P). Zpravidla je jím rostlina, ale může to být i foto- nebo chemotrofní baktérie. Od producenta vede řetězec přes fytofágy a bakteriofágy, tj. konzumenty 1. řádu (primární konzumenti, K1) k několika úrovním zoofágů, konzumentů vyšších řádů (sekundární konzumenti, K2, K3 atd.).

V případě predátorů se obvykle na dané trofické úrovni zvětšuje velikost těla a počet jedinců klesá, pokud je konzumentem parazit, velikost těla bývá menší než na předešlé úrovni a jedinců je často více. Mrtvá těla organismů na všech úrovních (P, K1 až Kn) jsou konzumována saprofágy a dekompozitory v tzv. dekompozičním řetězci. Ten vede zpravidla k menší velikosti jedinců, ale jejich vysokým počtům.

Čtěte také: Květnaté louky Bílých Karpat

Vzhledemk tomu, že každá následující úroveň využívá jen malou část biomasy úrovně předcházející a k dalším ztrátám dochází při vlastním metabolismu na každé )rovni, jsou potravní řetězce jen výjimečně tvořeny více než 4 až 5 články a biomasa každé vyšší úrovně je vždy výrazně menší. V ekosystémech s vyšší primární produkcí je úměrně vyšší i sekundární produkce na všech úrovních, ale průměrná délka potravních řetězců se nemění. Zdá se, že délka potravních řetězců je tedy omezena množstvím energie. Přes logické zdůvodnění je toto vysvětlení řadou ekologů odmítáno, i když jiný pádný důvod omezené délky potravních řetězců nebyl předložen.

Za omezující faktor délky řetězců je některými ekology považována s délkou rostoucí křehkost a klesající pružnost, tj. Existence izolovaně, lineárně probíhajících potravních řetězců je spíše teoretickou představou pro snadnější pochopení trofických vztahů. V reálných ekosystémech je většinou každý článek součástí většího počtu potravních řetězců. Tentýž druh se může uplatňovat na více trofických úrovních, může být zapojen do dekompozičního řetězce a součastně být potravou parazitů i predátorů.

Důležitou roli hraje šíře potravních nároků přítomných druhů (monofágové až pantofágové), střídání potravy (hostitelů) v průběhu jejich vývoje a existence potravních cechů (guild). Obecně obvykle převládají druhy oligo- až úzce polyfágní, směrem k monofágii i široké polyfágii až pantofágii druhů ubývá. Výjimkou jsou dekompoziční složky potravních sítí, které zpravidla vykazují převahu pantofágů.

Potravní řetězce probíhají jak dlouhodobě, tak mohou mít jednorázový charakter. Potravní vztahy v ekosystému jsou často velmi spletité a díky nim vzniká tzv. trofická (potravní) síť neboli trofická struktura ekosystému.

• Pastevně-kořistnický - vede od rostlinných producentů přes fytofágní konzumenty k zoofágním predátorům, popř. k člověku. U živočichů se velikost těla zvětšuje, jejich populační hustota naopak zmenšuje. Čím větší je živočich, zejména masožravec, tím větší je jeho revír.
• Parazitický - zdrojem potravy parazitů je jejich hostitel, rostlina nebo živočich. Následným článkem je hyperparazit, konzumující tělo parazita. Velikost těla parazitů se zmenšuje, jejich početnost naopak zvětšuje. Potravní vazby parazitů jsou často složité, někdy dochází ke střídání hostitelů, nebo i rozdílným hostitelům u samců nebo samic parazita.
• Dekompoziční (rozkladný) - vede od odumřelé rostlinné nebo živočišné hmoty přes četné návazné dekompozitory až k mikroorganizmům, kteří mrtvou organickou hmotu zcela rozkládají a v konečné fázi mineralizují, poskytujíce tak živiny pro blok producentů. Velikost jejich těla se postupně zmenšuje, početnost naopak zvyšuje až k neobyčejně vysokým hodnotám. Iniciálními (počátečními) dekompozitory jsou živočichové, finálními (koncovými) rozkladači jsou mikroorganizmy.

Ekologie jako věda, hnutí a postoj

V současné době je ekologie chápána také v širším smyslu slova jako ochrana životního prostředí, čili světonázor, v jehož popředí stojí starost o přírodu a její poklidné soužití s člověkem (resp. naopak). Ekologii lze podle Jaceka Lejmana z Filozofické fakulty Brněnské univerzity rozebírat na třech úrovních: jako hnutí, postoj a vědu.

Ekologové jsou vědci, kteří studují ekosystémy. Z definic vyplývá, že používání pojmu ekologie je dnes špatné. Už v prvním semestru vysoké školy zabývající se nejen ekologií, ale i jinými přírodními vědami, jsou předměty typu obecné ekologie. Jedna z prvních přednášek se zabývá právě tím, co je a není ekologie.

Ekolog je především člověk, který se zabývá výzkumem vzájemných vztahů organismů k jejich prostředí, tak jak zaznělo v definicích. Znamená to tudíž, že jakákoliv péče o životní prostředí, která pochopitelně úzce souvisí také se všemi živými organismy, poněvadž ve špatném prostředí se špatně žije, je nauka o životním prostředí nikoliv však ekologie. Zkrátka ekonom také není prodavač.

Ekologický vs. Environmentální přístup

Zdá se, že užívání daných slov není prozatím v českém jazyce pevně stanoveno. V některých studiích je užíváno těchto slov jako synonym, jiné slovníky užívání slova environmentální v českém jazyce odmítají či považují za nešťastné, jiné slovníky vycházejí při užívání slov ekologický (ecological) a environmentální (environmental) v jednotlivých slovních spojeních z jejich užívání v anglickém jazyce.

Environmentální - týkající se životního prostředí. Odvozeno z angl.

Praktické aplikace ekologických poznatků

Praktickou aplikací ekologických poznatků se zabývají různé směry aplikované ekologie. Zde je možno rozlišit dva základní směry: oblasti, kdy je ve středu pozornosti organismus, zejména člověk, a vlivy prostředí na něj působící. Do této kategorie patří hygienické a příbuzné obory, ale také sociální ekologie.

Kromě člověka může být objektem aplikovaně ekologického studia tohoto zaměření kterýkoliv pro nás významný druh nebo společenstvo; disciplíny, kde je v centru pozornosti prostředí (člověka, popř. dalších organismů) jako takové. Do této skupiny aplikovaných ekologických věd lze zařadit krajinnou ekologii, do jisté míry i urbanistiku, a vlastní nauku o ochraně životního prostředí (environmentalistiku).

tags: #ekologie #vyznam #slova

Oblíbené příspěvky:

• Nebezpečný odpad z bitumenové střechy
• Případová studie: Dobrovolnictví a ekologie v Africe
• Příroda, Vesmír, Umění a Člověk
• Odpadové hospodářství Příbor
• Škrdlovice ubytování