Psychosociální vývoj člověka podle Erika H. Eriksona

Původní a nesmírně vlivné myšlenky Erika H. Eriksona jsou základem většiny našeho chápání lidského vývoje. Erik H. Erikson (1902-1994) byl německý a později americký psychoanalytik, zástupce ego psychologie. Proslul svou teorií psychosociálního vývoje, která rozšiřuje klasické psychoanalytické pojetí o vliv kultury a prodlužuje ho až do stáří. Známé jsou i jeho rozbory slavných osobností (Einstein, Gándhí, Ježíš apod.). Byl dvanáctým nejcitovanějším psychologem ve 20. století.

Eriksonova vývojová teorie

E. H. Erikson významně přispěl psychologii osobnosti svou teorií „osmi věků člověka“. Každé stádium je popsáno v podobě psychologické krize, která obsahuje dva konfliktní póly (pozitivní a negativní komponenty). Tato „krize“ znamená určitý bod obratu - obsahuje možnost růstu, ale i prvky ohrožení. Růst nastává tehdy, kdy je konflikt vyřešen - jeho vyřešení dodává novou sílu a je zajištěn další zdravý růst = pozitivní (např. důvěra). Jestliže je konflikt řešen neuspokojivě, je vývoj Ega (vlastní Já) poškozen = negativní (např. nedůvěra, stud..). Výsledky řešení jsou tedy závislé na předchozích stádiích a spoluurčují výsledky v těch následujících.

Stádia psychosociálního vývoje

1. Stádium „orálně smyslové“ (období do 1 roku): důvěra vs. nedůvěra

   V prvním roce života je úkolem dítěte získat základní důvěru v život a svět, která je obrní proti prožívaným nejistotám. Vztahem, v němž probíhá řešení konfliktu, je vztah k matce nebo ji zastupující osobě. Stálost a účinnost péče, kterou od ní dostává, umožňuje kojenci ustavení naděje, že život je, přes přechodné utrpení a neuspokojení, v podstatě dobrý. Její nedostatek vede u dítěte zcela závislého uspokojováním svých potřeb na okolí k ustavení základní, v dalším životě přetrvávající nedůvěry k okolí jako ke zdroji ohrožení.

   Množství této důvěry tedy závisí na kvalitě mateřského vztahu - matky ve svých dětech vytvářejí pocit důvěry tak, že kombinují a spojují citlivou péči o individuální potřeby dítěte a upevňování vědomí dítěte o jeho hodnotě.

2. Stádium „muskulárně anální“ (období 1-3 roku): autonomie vs. stud, nejistota

   Ve druhém roce života je úkolem dítěte osvojit si sebedůvěru v možnost úspěšné vlastní volby i vůči požadavkům okolí. Vztahem, v němž především řešení jádrového konfliktu probíhá, je vztah s rodiči nebo je zastupujícími osobami. Je-li samostatná volba potvrzována jako úspěšná, upevňuje se cit samostatnosti a nezávislosti, schopnosti sebevlády a vynakládání volního úsilí. Nežádoucí zkušenosti se samostatnou volbou napomáhají upevnění pocitů zahanbení a pochybnosti vůči sobě ve vztahu k okolí.

   Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

   Jestliže je pocit autonomie u dítěte popřen, obrátí se proti sobě - bude samo sebe diskriminovat, mít špatné sebevědomí.

   Je-li samostatná volba dítěte potvrzována rodiči jako dobrá, upevňuje se v něm cit samostatnosti a nezávislosti, schopnosti sebevlády a vynakládání volního úsilí. Jestliže je pocit autonomie a možnosti volby u dítěte popírán, dítě se „obrátí proti sobě“, bude samo sebe zavrhovat a manipulovat. Rozvine se u něj předčasné špatné svědomí. Místo aby se snažilo vlastnit věci proto, aby je mohlo testovat jejich účelným opakováním (hrou), stane se ono samo posedlé vlastním opakováním (myšlenkovými automatismy). Touto posedlostí se samozřejmě učí získávat sílu tvrdohlavou kontrolou tam, kde nemůže nalézt širokou škálu vzájemné regulace. Vnější kontrola v tomto stadiu by měla být pokud možno co nejvíce konejšivá, uklidňující. Dítě by mělo cítit základní víru v existenci. Mělo by pocítit, že jeho záměr "já chci" je v pořádku a mělo by být podporováno ve volném nakládání s věcmi ve svém okolí. "Toto stadium se proto stává rozhodujícím pro poměr lásky a nenávisti, spolupráce a svéhlavosti, svobody sebevyjádření a jejího potlačení.

3. Iniciativa vs. vina (3-5 let)

   Ve třetím až pátém roce života je úkolem dítěte osvojit si základní postoj zodpovědnosti za své činy. Svou iniciativu by mělo vnímat jako dobrou a mělo by v ní být okolím podporováno.

4. Píle vs. méněcennost (6 let - puberta)

   Mezi šestým rokem a počátkem dospívání je úkolem dítěte osvojit si dovednosti cílevědomě a úspěšně zacházet s předměty hmotného světa. Úspěšné dosahování praktických cílů vlastní snahou v tomto období je základem rozvoje kompetence, sebedůvěry a sebeprosazení v praktické činnosti ("umím to, jsem šikovný"). Předtím než se dítě stane biologickým rodičem, musí se začít stávat pracovníkem a potencionálních ochranitelem a poskytovatelem péče (zkouší si hrát na tatínka a maminku, pečuje o své sourozence). S přicházejícím latentním obdobím dítě normálně se vyvíjející zapomíná nebo spíše sublimuje nezbytnost ovlivňovat lidi přímým (na ně adresovaným) útokem (či přáním). Nyní se učí získávat uznání produkováním věcí. Rozvíjí výkonnost, stává se dychtivým aktérem a tvůrcem situací. Nebezpečí v tomto stadiu spočívá v pocitu neadekvátnosti a méněcennosti.

   Jestliže dítě ztratí naději na dosažení vlastní výkonnosti, vede to u něj k tendenci se izolovat. Může se objevit snaha o rivalitu, soupeření s okolím nebo naopak pasivita v chování nebo mutilace (oněmění). (Může být důsledkem příliš autoritativní nebo rejektivní výchovy).

   Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

5. Identita vs. zmatení rolí (adolescence)

   Ústředním tématem vývojového procesu je zde utváření osobní identity, které úzce souvisí s vývojem "Ega". Nesoudržná, rozporná zkušenosti s tím, jak se jeví sobě a ostatním, vytváří neurčitou, nejednotnou a zmatenou strukturu sebevymezení - tzv. V pubertě a rané dospělosti se vše, co bylo v dětství přirozené, vyřešené a volně plynoucí, opět vynořuje jako problém. Rostoucí a vyvíjející se mladý člověk tváří v tvář své vlastní fyziologické revoluci nyní konfrontuje to, čím se zdá být v očích druhých lidí s tím, čím se cítí být sám. Ptá se sám sebe, jak spojit role a dovednosti, které si vytvořil dříve - s profesionálními prototypy, které vyžaduje jeho současné postavení (zvládání nových profesních a sociálních rolí). Adolescence představuje tedy hledání sebeidentity.

   Erikson věří, že rituály dospívání a nejrůznější obřady - jako například biřmování - jsou nástroje, kterými se potvrzuje získání identity a integrace Ega. Nebezpečím tohoto stadia je zmatení rolí (jak různé role skloubit?). Může dojít ke zmatení sexuální identity, delikvenci, výjimkou nejsou ani psychotické incidenty. Vývoj jáství směřuje k propriu, intimnímu jádru já, které se stává hlavně zdrojem učení. "V žádném jiném stadiu životního cyklu... nejsou si tak těsně blízké příslib objevení sebe samého a hrozba ztráty sebe samého". Dá se říci, že hledání identity je proces, který málokdo bravurně zvládne ještě na konci (i tak náročné) adolescence - většinou tento proces pokračuje celou první polovinu života.

6. Intimita vs. izolace (mladá dospělost)

   Erikson vypočítává nároky úspěšného důvěrného vztahu jako „1. společný orgasmus, 2. s milovaným partnerem, 3. opačného pohlaví, 4. s nímž je člověk schopen a ochoten vzájemně si důvěřovat a 5. s nímž je schopen a ochoten sladit rytmus práce, rozmnožování a zotavování 6. Úspěšné ustavení životního partnerství vyžaduje vydat se druhému v situacích, v nichž se člověk vzdává záruk bezpečí (otevřít se s důvěrou blízké osobě, učinit se zranitelným).

   Byl-li dosavadní vývoj málo úspěšný, člověk nemá odvahu podstoupit riziko utrpení, kterým hrozí případné selhání pokusu navázat důvěrný vztah (neunese riziko rozpadu vztahu), a místo toho směřuje k uhýbání před ním a ke společenské izolaci. Není schopen se zranitelným způsobem otevřít, a proto spíše žije dlouhodobě bez partnera - anebo "vedle" případného partnera, namísto "s ním" - tzv. "izolace ve dvou".

7. Generativita vs. stagnace (střední dospělost)

   Úkolem zralé dospělosti je přispívat druhým. A to především péčí poskytovanou vlastním dětem ve své nové rodině, dále i ve společenství, v němž člověk žije, vytvářením něčeho užitečného. Člověk je produktivní, něco vytváří, je nápomocný a užitečný pro druhé. - Překračuje tak svůj egoismus, sebestřednost a pasivitu. Má pocit životní dynamiky a relativního růstu. Neúspěšný vývoj se projevuje neschopností být takto prospěšný svému okolí, prožíváním životního ochuzení a ztrátou činného kontaktu s druhými lidmi.

   Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

   Objevuje se pocit stagnace, že život nemá smysl, nic se nikam nevyvíjí, člověk předčasně uvažuje o jistotách stáří, důchodu, pojištění - stává se předčasně příliš rigidním a nejistým. Přijímá konformní vzorce chování (když nevím co se sebou, udělám to, co se ode mě očekává).

8. Integrita ega vs. zoufalství (pozdní dospělost)

   Smysl svého jedinečného a konečného života může najít pouze ve vztazích, které jej přesahují - transcendence sebe sama. "V takovém konečném vyrovnání ztrácí smrt svůj osten. Nedostatek nebo ztráta rostoucí integrace "já" se ohlašuje strachem ze smrti: jedinečný životní běh není přijímán jako poslední možnost života. Neúspěch při zvládání této vývojové krize se projevuje strachem z konce osobního života, nespokojeností s jeho prožitím a zoufalstvím z toho, že již nelze začít znovu a lépe (frustrace, zlost, sebelítost, nenávist "k mládí").

tags: #clovek #a #priroda #erikson

Oblíbené příspěvky:

• Harmonogram svozu
• Investice Billa Gatese do umělého jídla
• ČVUT a obnovitelné zdroje
• Národní Pokladnice: Co to je a co dělá?
• Dopravní uzel Florenc