Vztah člověka a přírody ve společenských vědách

Vztah člověka k přírodě je tématem povýtce aktuálním již proto, že dopady našeho zacházení s přírodou pociťujeme čím dál silněji.

Na otázky „Jak byste za sebe definovali pojem vztah k přírodě, jak tomuto sousloví rozumíte?“ a „2. Krajhanzl, J. (2007). Rozmanitost, a společné motivy v odpovědích ankety „pojem vztah k přírodě“. Envigogika, 2(1).“

Etické aspekty vztahu k přírodě

Skutečné morální jednání nemůže být založené pouze na prospěchu či ekonomických důvodech. O jaké důvody by mělo jít, to je tématem knihy Etika a příroda. Autorka představuje přístupy zdůvodňující úctu k přírodě a její ochranu dobrem člověka i přístupy, které akcentují svébytnost přírody a potřebu chránit ji kvůli ní samé.

Spolu s nimi tak otevírá celou řadu otázek:

• Je lidská perspektiva limitující pro dostatečnou ochranu a respekt vůči přírodě?
• Vede antropocentrický postoj nutně k představě nadřazenosti nad přírodou?
• Máme mít morální ohledy vůči přírodě samotné?
• Znamená neantropocentrický přístup popření lidské výjimečnosti?
• Dovoluje nám upřednostnit zvíře před člověkem?
• Má příroda sama svoji vlastní hodnotu nezávislou na našem hodnocení?
• Co by bylo nositelem této hodnoty: cítící zvířata, jednotlivé organismy nebo celek přírody?

Autorka představuje přehledně jak jednotlivé pozice, tak také námitky vůči nim. Přesvědčivě dokládá, že etika ve vztahu k přírodě je celým komplexem problémů, které zřejmě nelze vyřešit přijetím jediného přístupu. Odpověď na otázku, proč brát morální ohledy na přírodu, může mít tedy nakonec více řešení, stejně jako rovnice kořenů.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Filosofický pohled na konflikt kultury a přírody

V situaci, kdy lidská kultura (civilizace) dobyla a obsadila Zemi a kdy její systém, podřízený dominantním hospodářským regulativům, ohrožuje lidskou budoucnost, problémem, o který běží, již není příroda. Tímto problémem je kultura. Ústřední zájem filosofie a politiky se proto musí posunout od věd o přírodě k vědám o kultuře.

Dnešní globální ekologická krize souvisí sice s lidskou přirozeností, ale není konfliktem člověka a přírody. Protože je podmíněna predátorským duchovním paradigmatem kultury, je konfliktem dvou onticky opozičních systémů: mladé nesvébytné kultury se starší svébytnou přírodou.

Stále více je proto zřejmé, že právě evropská kultura nese největší díl odpovědnosti za globální krizi a že potřebujeme nejen jiné duchovní paradigma, nýbrž i jinou duchovní kulturu včetně nových společenských věd. Kdysi oprávněný důraz těchto věd na člověka a lidské zájmy je totiž v dnešní situaci nepřímou podporou neudržitelné ofenzivní kulturní strategie. Je souhlasem s nevyhlášenou válkou kultury se Zemí.

Za volanty osobních automobilů, ke stolům s počítači a do pohodlných křesel pro sledování televize "posadily" stamiliony lidí všech kontinentů. Nabídly jim pohodlné automobily, osobní počítače, neodolatelný internet, spolehlivé fotoaparáty i polyfunkční mobilní telefony. Podílejí se nejen na vysoké úrovni blahobytu, ale i na tom, že dnešní kultura je výrazně abiotická, protipřírodní i svými spotřebními produkty.

Vysoce sofistikované přírodní vědy, jakkoli respektují princip plurality poznatků a dbají na jejich logické uspořádání i požadavek stavby teorie na správných základech, nemohou být ani svým předmětem, ani jeho interpretací určujícím typem racionality pro 21. století. Jejich předmětem jsou různé úrovně a aspekty přírodního bytí, ale nikoli umělé, kvalitativně odlišné bytí kulturní. Dominantním způsobem jejich interpretace je úzká přírodovědecká racionalita. Abstrakce této racionality jsou sice oprávněné, ale uspořádanost přírody v jejím evolučním procesu nerespektují. Deformují ji jak biologickým nastavením lidského neuronálního aparátu, tak skrytým duchovním paradigmatem kultury, které protipřírodní orientaci umělého kulturního systému znovu a znovu reprodukuje.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

K pochopení kultury v jejím systémovém konfliktu s přírodou, které je jednou z podmínek pro vytváření kultury dlouhodobě možné, úzká přírodovědecká racionalita nevede. Proto také dílčí vědecké poznání, jehož předmětem je příroda a které po průmyslové revoluci nejvíce ovlivnilo podobu nynější kultury, nemůže být základem adekvátní světonázorové orientace veřejnosti.

Všeobecně srozumitelné pochopení kultury, které by zahrnulo i roli vědy v kulturním systému, můžeme očekávat pouze od nové ontologie a reformovaných věd o kultuře. Poznatky přírodních věd se totiž v rámci vládnoucího duchovního paradigmatu nekriticky spojují s obyčejnými názory lidí, vytvářejí nabídku parciálních pravdivých zjištění, která je obtížné integrovat a z nichž může vznikat názorový i hodnotový chaos v lidském nitru.

Jsou to důvody, proč by nejen filosofové, ale i kritičtí vědci měli vystoupit ze své slonovinové věže a jasně a zřetelně veřejnosti, prezidentům bank, kapitánům průmyslu i politikům povědět, že nynější teoretické poznávání Země je nejen nepřiměřené a neúplné, ale predátorským způsobem abstrakce deformované. Je na čase přiznat, že s aktivní podporou přírodních věd jsme planetu rozdělili na dvě opoziční sféry bytí, a že je nebezpečné globální kulturu rozvíjet pouze na jejich základě.

Protože vedle původní svébytné přírody vznikla na přírodě závislá, ale její systém poškozující kultura, je nezbytné vážně studovat umělý systém, který v nenahraditelné pozemské biosféře vzniká. A přestože tento systém životu ubližuje, nikdy se nestal plnohodnotným předmětem teoretické reflexe.

Veřejnosti bude třeba srozumitelně říci, že tuto jedinečnou živou planetu jsme nevytvořili, tj. že jsme ji zdědili jako oživenou a obyvatelnou. A přestože jejímu celku dosud nerozumíme, její přirozené informační bohatství nesmíme poškozovat už proto, že jeho hlubší kulturní pochopení může být vodítkem pro vytváření kultury dlouhodobě možné, kultury biofilní.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Dále je třeba jasně a nedvojsmyslně povědět, že pouze člověku jako jedinému biologickému druhu se v rámci přirozené evoluce podařilo zapálit ještě jednu evoluci: onticky opoziční evoluci kulturní. A právě tato evoluce transformuje část původně jednotného přírodního bytí na opoziční bytí kulturní.

Speciální přírodní vědy, jejichž vzájemná spolupráce (konsilience) se slibně rozvíjí zejména v oblasti medicíny a technického konstruování, by spolu s filosofií a vědami společenskými mohly konečně vyjasnit i problém lidské odpovědnosti za kulturu.

Hájím názor, že lidé nemohou převzít odpovědnost za přírodu, kterou nevytvořili, tj. za systém, který je svým stářím, kosmickým rozsahem i komplexitou přesahuje a jemuž svým neuronálním aparátem (původně určeným k přežití v přirozených ekosystémech) nemohou nikdy plně porozumět. Ve fázi globalizace máme naopak blíže neupřesněnou druhovou odpovědnost za kulturu, za své dílo, kterým člověku i Zemi z vlastní neznalosti ubližujeme.

Spolu s vědami musí tedy filosofie usilovat o to, aby Země, nesoucí život i s člověkem a jeho kulturou, byla uznána za nejvyšší nepodmíněnou hodnotu vůbec. Měla by připomínat, že Země lidem nepatří, že je člověku i kultuře nadřazená, na ničem pozemském existenčně nezávislá, a proto ani kulturou nepodmíněná.

Evolučně ontologický koncept tohoto konfliktu bude nezbytné ve společenských vědách kriticky prosazovat a dále rozvíjet. Tento koncept, který odmítá falešný novověký dualismus člověka a přírody, totiž ukazuje, že člověk jako produkt a součást přirozené evoluce k planetě somaticky i psychicky náleží a že teprve svým výtvorem, protipřírodní kulturou, Zemi rozděluje a pustoší.

Pro překonání krize však potřebuje i dnešní filosofie procitnout z "dogmatického spánku" lidské nadřazenosti nad přírodou. Musí se vzdát iluze, že jsme vyvoleným druhem a že jako bytosti nadané řečí, vědomím a odpovědností už do přírody nepatříme. Je třeba se rozloučit s předsudkem, že planetě rozumíme natolik, abychom ji mohli uvážlivě spravovat.

Naše výchova, vzdělání i socializace v nás formovaly nekritický obdiv ke všemu lidskému a kulturnímu, a proto nechápeme, že rozpoznání podřízeného vztahu člověka k Zemi nebude návratem k minulosti, nýbrž začátkem nové éry lidských dějin: sebezáchovné transformace nynější globalizované podoby kultury.

Podobně jako věda vycházela z predátorského duchovního základu kultury, byla antropologicky útěšná, a proto se v novověku postupně vzdávala své dominantní světonázorové funkce. Nakonec uznala autoritu přírodních věd a dobrovolně se podřizovala jejich pravdám. I když si zachovala svou vlastní svébytnost, spolu s vědou se podílela na nekritickém uctívání člověka, na rychlém rozmachu protipřírodní kultury. I v novověku sice řešila zajímavé gnoseologické, lidské i sociální otázky, ale rezignovala na obecnou teorii vnější skutečnosti vůbec, na teorii vyššího řádu, na ontologii.

Teprve evoluční ontologie, která se hlásí k odpovědnosti za lidskou budoucnost, se od tradičních problémů bytí a jsoucna obrací k Zemi, k přirozenému domovu člověka. Obrací se k systému, který v závislosti na svém poškození kulturou bude rozhodovat o lidském osudu. Ve snaze ukázat informační kořen dnešního existenciálního konfliktu se snaží rehabilitovat tvořivost a subjektivitu přírody, její evolučně vzniklou uspořádanost, paměť, přirozenou informaci.

S odkazem na nejnovější poznání přírodních věd připomíná, že na Zemi, formované nejprve jen přirozenou evolucí, platí sice fyzikální zákony zachování látky a energie, ale uspořádanost se tu může samovolně zvyšovat nebo snižovat. Neplatí tu tedy žádný zákon zachování uspořádanosti. Ale to na druhé straně neznamená, že na Zemi může neomezeně růst kultura.

Rozšiřování kulturního bytí nutně vyvolává ztrátu bytí přirozeného, omezuje a rozvrací biosféru. A protože člověk je biologicky sourodý pouze s přirozeným bytím, neúměrným rozšiřováním kultury se stává ohroženým druhem.

Ontologickou reflexí vztahu přirozené a kulturní evoluce (přírodního a kulturního bytí) dospívá k zjištění, že kultura jako umělý systém uvnitř biosféry nemůže být ani pokračováním přirozené evoluce jinými prostředky, ani kultivací Země. Jako rychle rostoucí nebiologický systém, který vzniká lidskou aktivitou, musí mít kultura svou vlastní nebiologickou orientaci, svou jinou vnitřní informaci (kulturu duchovní), své vlastní předmětné formy (např. sídla a techniku), vlastní reprodukci a evoluci. A proto se uvnitř přirozeně uspořádané přírody může rozšiřovat pouze na úkor přirozené uspořádanosti, na úkor úbytku přírodního bytí.

Biosféra naší planety je velkým přirozeně vzniklým systémem, který vyživuje sluneční energie a který si příznivé podmínky svého vývoje reguluje do značné míry sám. Živé systémy, jejichž bakteriální formy jsou přibližně tak staré jako skály a jejichž dnešní druhy hubí globalizující se kultura více než desettisíckrát rychleji, než by vymíraly přirozeně, mají pro kulturu nenahraditelnou existenciální hodnotu. Všechny jsou spojeny s počátkem života, vznikaly dlouho, v podmínkách, které již neexistují. Pokud je my lidé zničíme, ve stejné podobě už ni...

Rozpor přírodních a humanitních věd

Jestliže dnes někdo hovoří o dualitě, o protikladu anebo o propasti mezi přírodními (exaktními) vědami a vědami humanitními, pak je třeba pokusit se tento možná zdánlivý rozpor vystopovat historicky. Kolébkou současných věd je nepochybně láska k přemýšlení, láska k moudrosti, lidská zvídavost, touha a nekonečné kladení otázek a hledání odpovědí na ně. Je to tedy nepochybně filozofie.

Zdrojem veškerého filozofování je předvědecká každodenní zkušenost ve smyslu původního bytí na světě. Tato zkušenost se má k metodicky určité vědecké zkušenosti asi tak, jako se má přirozený jazyk k odborným jazykům věd. Filozofické tázání začíná tehdy, když svět naší zkušenosti ztratí svou samozřejmost a důvěrnou známost. Na počátku je tedy údiv: tváří v tvář smrti, utrpení, boji, obvinění apod. Druhým podnětem k filozofickému tázání je pochybování.

Na rozdíl od empirických věd filozofie a priori nic nepředpokládá. Již u Spinozy (1632-1677; viz obr.), který se, zaujat exaktností matematiky, pokoušel filozofovat more geometrico (na způsob geometrie), objevuje se ovšem prvek axiomatického přístupu, jaký je vlastní reálným vědám. Také Leibniz snil o mathesis universalis (exaktní jednotné vědě).

Vidíme, že v těchto kulisách se nám již formují novodobá věda a filozofie tak, jak rozličně je chápeme dnes. Skutečně, filozofie a teologie se obvykle od ostatních věd odlišují. Těm ostatním se pak říká vědy speciální.

Reálné vědy jsou vždy empirické. Jejich předmětem je dílčí oblast zkušenostního světa. Von Weizsäcker formuluje vztah filozofie a pozitivní vědy takto: Podmínkou úspěchu vědeckého postupu bylo, že nekladl otázky, které si klade filozofie.

Kant říká, že filozofie se ptá na podmínky umožňující zkušenost. Tak jako reálné vědy vychází i filozofie ze zkušenosti, ale pak se, podněcována údivem a pochybováním, ptá: jak je zkušenost vůbec možná?

Již ze srovnání těchto tří pojetí můžeme nahlédnout, že pro filozofy je scientistická snaha označit je za vědce zkrátka nepřijatelná. Když je filozofie označována jako věda, pak nejde o určitý pojem vědy, který by jí byl předem dán jinými vědami. Metoda filozofie je problémem filozofie a nemůže jí být naroubována zvnějšku. Nazývá-li někdo filozofii vědou, pak tak může činit pouze ve velmi širokém a velmi neurčitém smyslu.

Podle Immanuela Kanta lze filozofii charakterizovat těmito otázkami:

1. Co mohu vědět?
2. Co mám konat?
3. V co smím doufat?
4. Co je člověk?

Na první otázku odpovídá metafyzika, na druhou etika, na třetí náboženství a na čtvrtou antropologie. Jak vidno, pouze antropologie může být chápána jako přemostění k reálným vědám.

Z filozofie se během celého jejího vývoje stále oddělovaly praménky sytící čím dál tím větší a čím dál tím úspěšnější řeku reálných věd. K těmto pramínkům můžeme počítat Aristotela, Descarta a v našem století potom pozitivisty (Wittgensteina), Vídeňský kroužek a kritické racionalisty reprezentované zejména Karlem Popperem.

Tyto pramínky se často vymezovaly v opozici vůči filozofii, zavržením filozofie, asimilací vědecké metodologie. Nesnažily se - až na výjimky - reflektovat to, čím filozofie obohacuje reálné vědy, ale naopak se snažily filozofii obohatit metodikou věd přírodních. Výjimkou je snad kritický racionalizmus reprezentovaný Karlem Popperem, který mnoho znamenal pro sebeuvědomění reálných věd, jejich definici, jejich metafyziku a metodologii. Nicméně tok těchto praménků historicky v podstatě mnoho neznamenal.

Ve snaze udělat si všeobecnou představu o filozofii můžeme dojít velkého zklamání a zmatku. Můžeme stanout před nepřehledným, složitým množstvím myšlenkových proudů a filozofů, kteří si donekonečna protiřečí. Můžeme být zklamáni zjištěním, že filozofie po dvou a půl tisíciletích neobjevila nic užitečného. A přece neexistuje k filozofii podle Anzenbachera žádná alternativa. Velké otázky filozofie jsou zároveň velkými otázkami člověka, tohoto stále se proměňujícího problému.

Někdy se mluví také o skandálu filozofie s poukazem na to, že speciální vědy (reálné vědy) dosahují ohromného pokroku a úspěchu, zatímco na filozofii je všechno zmatené a působí jen zklamání. Někdy před touto situací rezignují dokonce i mnozí filozofové, zříkají se filozofie jako první vědy a stávají se scientisty. To jest, nenesou již prapor před speciálními vědami, nýbrž vlečku za nimi.

Filozof, který překonal povrchní dojem skandálu, se pokusí o toto: bude si kriticky osvojovat aspekty vyskytující se v tradici a bude je systematicky uvádět do vzájemného vztahu. Bude udržovat horizont diferencovaného vědomí problémů otevřený a bude umět prohlédat a odhalovat plochost hesel, zjednodušení, mód a ideologií. Bude umožňovat rozumovou orientaci ve smyslu celku. Pokrokem filozofie je pokrok v uvědomování si problémů. Tento pokrok není snad tak hmatatelný jako rozluštění lidského genomu nebo přistání na Měsíci. To souvisí s tím, že filozofie se nerealizuje tematicky redukovaně a metodicky abstraktně jako speciální vědy. Jde jí o pravdu celku, která není sice tak efektní, ale je existenciálně významná.

Základní způsob, jímž filozofie chápe problém, najdeme u Platona. Platon nás upozorní, že to, co vnímáme, je proměnlivé, a přesto vztahovatelné k svému zdroji, který nazývá esencí a který jsme s to rozpoznat, ačkoli nemůže být předmětem našich smyslů. Oblast pravého bytí je tedy oblastí duchovního světa. Očima ducha se uskutečňuje vlastní poznání - noesis epistéme.

Hlavní směry filozofického tázání odtud směřují k filozofii bytí (k ontologii - nauce o jsoucnu), k filozofii já (transcendenci) a k filozofii ducha. Z pozic fenomenologických (klasická fenomenologie, existencializmus a hermeneutika).

Hlavními představiteli fenomenologie jsou Edmund Husserl, u nás Jan Patočka, existencializmus představují Søren Kirkegaard, Karl Jaspers, Martin Heidegger, Jean-Paul Sartre, Albert Camus ad. Hermeneutika, (od Herma, přinášejícího lidem poselství bohů) umění zvěstovat, tlumočit a vykládat (ř. herold - tlumočník). Představitelem je například H. G. Gadamer. Ten říká, že filozofická hermeneutika má za to, že porozumění je možné jenom tak, že ten, kdo se snaží porozumět, vnáší do hry své vlastní předpoklady.

Zbývá přistoupit k druhému kroku a podívat se na rozpor přírodních a humanitních věd uvnitř věd, necháme-li filozofii stranou. Připusťme v souladu s Popperovým kritickým realizmem, že ve vědě induktivní metoda nefunguje a že vede dříve nebo později do slepé uličky. Jinými slovy, obecné teorie nemohou být odvozeny z jednotlivostí. Nicméně mohou být jednotlivostmi vyvráceny, neboť mohou být v rozporu s fakty. To znamená, že prediktivní síla indukce je omezena časem.

Popper se snažil najít demarkační čáru mezi vědou a pseudovědou, nebo - jinak řečeno - mezi kritickým a dogmatickým myšlením. Byl inspirován Einsteinem, který na své slavné vídeňské přednášce v květnu 1919 řekl, že by musel vzdát svou teorii relativity, kdyby se pozorováním nezjistily gravitací dané změny v rudém posuvu světla, které predikoval. Einsteinova přednáška byla Popperovou hvězdnou hodinou.

Věda formuluje hypotézy, které je možno testovat. V Popperově terminologii „testovat“ znamená možnost vyvrátit, možnost falzifikovat. Jestliže někdo např. řekne, že všechny labutě jsou bílé, a já mu ukážu černou, tak má dvě možnosti: buď opraví své původní tvrzení, což představuje vědecký přístup, nebo řekne, že černá prostě není labuť, což představuje dogmatický přístup. Ten, kdo imunizuje své hypotézy oproti jakémukoli druhu vyvrácení, může vždycky tvrdit, že má pravdu. Avšak právě proto Popper cituje Einsteinův výrok „proč odmítnout hypotézu“, aby ukázal, co znamená vskutku vědecký přístup.

Vědec je podle Poppera ten, kdo je schopen a chce popsat okolnosti, za nichž by jeho hypotéza měla být odmítnuta. Psychoanalýza je naopak příkladem pseudovědy. Podobným způsobem se imunizoval marxizmus, když zůstával neotřesen poté, co historie vyvracela jeden jeho postulát za druhým.

Hypotéza, že všechny labutě jsou bílé, může být nahlížena jako pravdivá až do doby, než někdo ukáže černou. Proto Popper namítá, že vědecká metoda je neustálou konfrontací teorií s fakty. Jinými slovy, věda pracuje soustavnými pokusy o vyvrácení (falzifikaci). A falzifikace se objevuje jako výsledek deduktivní, nikoli induktivní inference.

Časový horizont vědeckého přístupu

Vědecké pokusy uspořádané tak, aby mohly falzifikovat hypotézy, jsou proveditelné pouze v časovém měřítku, které je srovnatelné s délkou lidského života. Přijmeme-li Popperovo odmítnutí indukce jako vědecké metody, tak můžeme uzavřít, že vědecký přístup není uskutečnitelný na dlouhodobých časových škálách.

tags: #clovek #a #priroda #spolecenske #vedy #vztah

Oblíbené příspěvky:

• Emise LPG a STK
• Výběr HDD
• Umělecké ztvárnění přírody
• Odstraňování těžkých kovů z půdy a vody
• Moderní recyklační technologie