Konfucius a lidská přirozenost v neokonfucianismu

Konfucius, žijící asi v letech 551 - 479 př. n. l., zůstává klíčovou postavou čínské filosofie. Nade vše miloval studium a starověk.

Zdůrazňoval, že ušlechtilý člověk se nehryže tím, že je zneuznáván: „Ušlechtilý (vznešený) člověk trpí vlastní neschopností; netrpí tím, že ho lidé neznají.“ Ne to, že ho lidé neznají, ale to, že on nezná lidi, mu dělá starost. Stejně tak řekl - a jistě nejen řekl, ale i zakoušel: „Ráno naslouchat Cestě - večer uklidněn zemřít.“ A naříkal i nad svým dílem: „Všechno to nemá žádný smysl. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by uznal vlastní chyby.“ „Nebylo mi dosud dopřáno potkat skutečně dobrého člověka. Byl bych spokojen, už kdybych jen našel někoho, kdo se o to usilovně snaží.“ Miloval krásu a zejména hudbu.

Konfucius nebyl ovšem ve své době jediným vzdělaným člověkem v Číně, ba ani jediným učitelem, ani jediným filosofem. Jenže o ostatních máme minimum zpráv. Na svém putování se nejednou setkal s pracujícími lidmi, kteří se současně zabývali filosofií. Byli to buď samotáři, ale i rolníci, nebo dokonce i prostí řemeslníci, kteří někdy zřejmě měli i žáky. Většinou Konfuciovi dost posměšně předhazují, že se chce zabývat praktickou politickou filosofií, tedy něčím, o čem přece normální člověk ví, že je to jen svinstvo nebo aspoň blbost.

Již Konfucius se na svém strastiplném a tvrdohlavém putování několikrát s nimi setkal. Na rozdíl od Mencia hovořil o nich Konfucius většinou s upřímnou úctou. Je to zvláštní a ojedinělý kulturní úkaz!

Konfucius potkal jednoho, který na něho zdálky volal: „Zadrž, zadrž!“ - a že špatně skončí, kdo se zabývá věcmi kolem politiky. Jiný pracoval klidně na poli i se svými žáky - a že prý se starají jen o sebe. Jiní mu krátce odpověděli, že svět je všude a vždycky ve zmatených poměrech, kdo by ho měl měnit?

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Dodnes mu předhazovaná péče o vlastní osobnost, o já, o danou přirozenost, vlastní život a tělesnost, aby nedoznaly úhony, má však svoji paralelu přímo u Konfucia. Když prý se kdysi nemocný Konfucius bál, že zemře, svolal žáky a ukazoval jim, jak má ruce bez mozolů a jizev - jako důkaz toho, jak dobře žil. To je archaický pozůstatek šamanistických představ o nutnosti zachování nepoškozeného těla, má-li člověk s úspěchem komunikovat s duchy - což se koneckonců předpokládá po smrti.

Ačkoli jako politik nebyl Konfucius příliš úspěšný, jako učitel byl schopen vyučovat prakticky všem oborům - představoval universitu v jediném člověku. Byl otevřený názorům žáků; nepovažoval se za mudrce, neboť - jak tvrdil - “Moudrost spočívá v chování, nikoli ve získaných znalostech.”.

Jednou z nejdůležitějších činností Konfuciových byla snaha řešit problém sociální anarchie. Hroutí-li se přirozená tradice, je třeba ji zpevnit tradicí vědomě vytvořenou a dodat jí promyšlené podpory.

Prvním ideálem je “žen”. Zapisuje se pomocí spojení dvou znaků, z nichž první označuje “lidskou bytost” a druhý “dva”, nejvýstižnější překlad tohoto spojení je “lidskost srdce”, která byla pro Konfucia vrcholem ctností. Druhý ideál “t’¨un-c’” je v překladu “ušlechtilý muž” nebo také “zralá osobnost” a je nositelem ideálu žen. Je protikladem osoby malicherné, člověk t’ün-c’ je ušlechtilý a vyrovnaný, člověk, který dospěl k názoru, že v celém vesmíru je doma, a že vesmír je “ideální hostitelka”. Má úctu k sobě, z níž se pak rodí úcta k druhým; k lidem přistupuje nikoli z pozice “Co od vás mohu získat?”, nýbrž “Jak vám mohu pomoci?”.

Podle Konfucia by tito lidé měli vytvořit národ, protože “Je-li v srdci spravedlnost, pak bude i krása v povaze. Je-li krása v povaze, bude v domě harmonie. Je-li v domě harmonie, bude pořádek v národě.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

Z filosofie konfucianismu vyplývá, že umění má moc povznést lidského ducha. “Poesie probudí mysl, hudba ji vede k dokonalosti. Básně okouzlují mysl. Podněcují sebe-kontemplaci. Učí umění citlivosti. Pomáhají potlačovat zášť.

Podle filosofie konfucianismu je život nekonečná možnost stávat se lepším. V Konfuciově chápání je dobrý ten člověk, který se snaží stát se ještě lepším - to vede k cíli stát se t’ün-c’, tedy plně rozvinutou osobností prostřednictvím nekonečného rozšiřování empatie. Tento “program” se neuskutečňuje ve vakuu (viz. jogíni), ale na poli lidských vztahů. Vztahů mezi “já” a ostatními.

Konfucius obrátil pozornost Číňanů od nebe k zemi, avšak nebe zachoval a nezrušil ani obřady; nemluvil o duších, neboť podle něj “Vědění je uznat, když něco víš, že to víš, a když něco nevíš, že to nevíš.

Už Mencius musí mnoho polemizovat. Mencius zřejmě nebyl v Číně ani sám ani první, kdo vznesl otázku o lidské přirozenosti.

Mencius dodává (resp. v textu předesílá): „Člověk vždycky musí něco dělat, ale aniž by očekával splnění nějakých svých vyhlídek.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Nejde nezmínit v tomto zkratkovitém průřezu čínskou filozofií Místra Xuna a s ním ostatní legisty, protože to právě oni zavedli do obrozeného Konfucianismu nosné prvky dalších staletí. Sice skládá hold Konfuciově prostotě mravů a jeho metafyzické humanitě, uznává právo na život Menciově mravní doktríně a kladné povahy lidského srdce, toho srdce/mysli, jež se měla hledat, aby pak vedla člověka, ale ve svém realismu viděl, že člověk není nejspíše od přírody dobrý ani harmonický, spíše naopak.

V mnoha kapitolách se Lao-c’ stále vrací k tomu, jaké naprosto negativní, morálně devastující účinky má státní organizace. „Kde je opuštěno svrchované TAO, objevuje se lidumilnost a spravedlnost. Společenský ideál Lao-c’ův je ovšem konzervativní. Ve zmatcích a útlacích své doby obracel pohled k mýtickému dávnověku - zlatému věku folklórní fantazie. Nejenže mudřec má hledat správnou a včasnou uměřenost, má přímo vždy ustupovat, neboť poddajnost je podle Lao-c’a větší silou než tvrdost. Voda, nejměkčí ze všech věcí, prorazí nakonec nejtvrdší kámen.

Sjednotit se s přírodou, resp. s TAO, šlo poměrně dobře, neboť žádnému Číňanovi nebyl překážkou v klidně blažené kontemplaci nějaký dědičný hřích, zpytování svědomí, pokání, strach před Posledním soudem, peklem, očistcem atd., ani úzkost nad osudem hříšného světa apod. apod. Nic takového v Číně neznali, zvláště ve vzdělaných kruzích.

Dialektika je o tom, že vše souvisí se vším, navzájem se ovlivňuje, v rozporech se rodí nové kvality. Nic není černé ani bílé, nic netrvá věčně, vše je dočasné, vzniká a zaniká, mění se, přetváří, zmítá se v rozporech.Již staří Číňané přišli na to, že žádná skutečnost není jednoznačná, a vysvětlení (shrnuté v Knize proměn) k tomu našli ve stanovení dvou abstraktních, navzájem protikladných kosmických principů, jež nazvali jin a jang. Z této konstrukce vychází taoismus i konfucianismus, avšak spíše než o náboženství jde tu o dobrý postřeh starověkých pozorovatelů přírody. Aktivní jang (podstata) a pasivní jin (forma) do sebe organicky zapadají a jsou základem veškerých jevů. Všechny věci mají oba dva stavy v rozličných poměrech a tyto stavy jsou v neustálém pohybu.

tags: #clovek #je #od #prirody #dobry #neokonfucianismus

Oblíbené příspěvky:

• Stříbrné mince z České mincovny
• Pěstování kamčatské borůvky
• Drátěné sklo a recyklace v ČR
• Praxe a stáže v ekologii
• Škola v Přírodě pro ženy: Semináře s prožitkem