Člověk je součástí přírody: Fakta a souvislosti

Příroda je chápána ve dvou významech: jako to, co jest, veškerenstvo, vesmír; a jako to, co není vytvořeno lidmi, co se vytvořilo samo (na rozdíl od kultury, civilizace). V evropských jazycích mají výrazy odpovídající českému slovu „příroda“ také další význam, který lze vyjádřit českým slovem přirozenost, tj. povaha věci.

Člověk je částí přírody a zároveň více než pouhou její částí, protože překračuje přírodu cílevědomou činností, svobodným utvářením sebe sama a svého prostředí. To, co patří do sféry kultury, bývá označováno jako „druhá příroda“ (resp. přirozenost) člověka.

V dějinách vystupuje příroda jako základ a rámec života lidské společnosti, jako původní domov i jako cizí nepřátelská mocnost, s níž je nezbytné zápasit. Lovecko-sběračské kultury jsou zpravidla součástmi přirozených ekosystémů a lze je charakterizovat rovnovážným vztahem k přírodě. Ničení původních stanovišť rostlinných a živočišných druhů nabývá na rozsahu s rozšiřováním pastevectví a zejména zemědělství, kdy dochází k vytváření stálých lidských sídel, k nahrazování původních ekosystémů umělými zemědělskými ekosystémy.

Odlesňováním byla již zpustošena rozsáhlá území (např. oblast Středozemního moře, Blízký východ). V některých oblastech se podařilo dosáhnout nové, trvalejší rovnováhy mezi zemědělskými ekosystémy a přírodním prostředím (západní Evropa).

Historický vývoj vztahu člověka a přírody

Počátky vytváření antického pojetí přírody jako toho, co roste samo ze sebe, jako všeobsáhlého celku zahrnujícího procesy vznikání a zanikání, byly spojeny s přechodem od mytického k rozumovému přístupu ke světu, se vznikem filozofie. Středověké filozofické myšlení navázalo na antické pojetí přírody jako oživeného celku, pojmem boží milosti zdůraznilo však podřízenost přirozeného nadpřirozenému.

Čtěte také: Proč by se člověk neměl považovat za pána přírody?

Novověké filozofické myšlení, jež se opíralo o autonomii poznávajícího a jednajícího subjektu, přineslo pochopení přírody jako matematizovatelného předmětu poznání a materiálu lidské praxe (G. Galilei, I. Newton, R. Descartes). Moderní přírodověda se tak mohla rozejít s teleologickým pojetím přírody. Jako reakce na toto rozdvojení subjektivního a objektivního se rozvinula filozofie přírody, která na rozdíl od kvantitativního, mechanistického pojetí zdůrazňovala její kvalitativní aspekty (G. W. Leibniz, J. W. von Goethe, F. Schelling, G. W. F. Hegel).

Odkaz na přírodu byl v novověku oporou kritiky společnosti a byl ideovým základem emancipačních snah měšťanstva. Vývoj přírodních věd přinesl důkazy o dějinné povaze přírody.

Zatímco v agrárních společnostech převládal vztah k přírodě daný úctou k řádu přírody, jak o tom svědčí dějiny náboženství, v novověku se stal určující vztah k přírodě jako k věci, k mechanismu. Matematizovaná věda umožnila praktické ovládání přírody, průmyslová revoluce si vynutila rozsáhlé zásahy do pozemské přírody, pro které vytvářela technické prostředky.

V novověku, s rozvojem industrializace, urbanizace a kolonizace, zejména pak ve 20. století, byl do krajnosti doveden vztah k pozemské přírodě jako k pouhému prostředku, jako k předmětu neomezeného využívání, nezničitelnému předpokladu výroby, nevyčerpatelnému zdroji surovin a zároveň jako k bezedné skládce odpadů.

Současná ekologická krize a potřeba změny

Současná ekologická krize ukazuje z nového úhlu dějinnost pozemské přírody: jeví se nyní jako křehký, jedinečný a ničím nenahraditelný základ lidské společnosti, o jehož zachování je nutno trvale pečovat. Lidé mají velmi omezené možnosti napravit to, co v přírodě poškodili. Není v jejich silách obnovit vyhubený rostlinný či živočišný druh, původní přirozený ekosystém, biosféru, rozvrácenou v jaderné válce.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Otázka, co je nutno učinit, aby byla uchována životaschopnost a rozmanitost pozemské přírody, patří mezi hlavní otázky posledních desetiletí našeho století. Nezbytností se stává vytváření harmonické jednoty člověka a přírody. Je nutné restrukturovat společenskou reprodukci se zřetelem k jejím ekologickým předpokladům a následkům, rozvinout ekologické dimenze technologií, politiky, změnit způsob života a hodnotové orientace.

Na nezbytnost i na možnosti této přeměny poukázaly zejména zprávy Římského klubu, dále např. práce H. W. Gruhla, E. F. Schumachera, T. Roszaka, A. Naesse, F. Capry. V souvislosti se současnou ekologickou krizí vystupuje rovněž otázka podílu vědy na devastaci přírody, zda je nutné změnit její paradigma. Na nezbytnost překonání mechanistického paradigmatu ukázal F. Capra. Možností ekologického paradigmatu sociologie se zabývali W. R. Catton jr. a R. E. Dunlap.

Souhrn těchto změn je někdy označován jako ekologická revoluce (environmental revolution). Zatímco zemědělská revoluce začala zhruba před 10 tisíci lety a průmyslová revoluce před 200 lety, kvalitativní změny v životě lidstva označované jako ekologická revoluce jsou uskutečnitelné vzhledem k růstu populace a zostřující se ekologické krizi v průběhu nejbližších desetiletí.

Soudobé pojetí ochrany přírody je určeno koncepcí trvale udržitelného rozvoje. Cílem ochrany přírody je zajistit, aby biosféra poskytovala maximální prospěch současným generacím a aby si zároveň uchovala svůj potenciál uspokojovat potřeby budoucích generací.

Výrazu „conservation“ odpovídá slovo „uchování“; znamená nejen ochranu v úzkém slova smyslu, ale trvalé využívání přírodních zdrojů, které není v rozporu s jejich zachováním, a rovněž obnovu a zlepšování přírodního prostředí. Ochrana přírody je v tomto smyslu součástí sociální reprodukce.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

V posledních desetiletích se rozšiřuje přesvědčení, že přírodu je nutné chránit nejen proto, že je užitečná, ale také proto, že si zaslouží obdiv a úctu, že je hodnotná nejen jako prostředek k dosahování cílů, ale také tím, že je a jak je. Uznání vnitřní hodnoty přírody a jejích přirozených práv lze považovat za rozvinutí a stvrzení lidské přirozenosti, humanity. V novém světle se tak ukazuje význam naturalistických směrů v dějinách sociologického myšlení.

Vzdělávací oblast Člověk a příroda

Vzdělávací oblast Člověk a příroda hraje klíčovou roli v poznávání přírody a světa kolem nás. Navazuje na vzdělávací oblast Člověk a jeho svět, která na elementární úrovni přibližuje přírodovědné poznávání žákům 1. stupně.

Obsah vzdělávací oblasti je na 2. stupni základního vzdělávání rozdělený do vzdělávacích oborů Fyzika, Chemie a Přírodopis, které se dále člení na tematické okruhy představující klíčová témata přírodovědného vzdělávání. Cílem výuky je to, aby byl žák schopný klást otázky a formulovat hypotézy k pojmenování a objasňování vztahů mezi zkoumanými přírodními jevy.

Výuka vede žáka k porozumění světu kolem sebe s důrazem na propojení s běžným životem, na provázanost přírody a člověka a na uvědomění si a přijetí spoluzodpovědnosti za stav přírody v nejbližším okolí i na celé planetě.

Vzdělávací oblast Člověk a příroda směřuje především k rozvoji přírodovědné gramotnosti a technického myšlení, a to ve všech aspektech osobnosti žáka - kognitivním, afektivním a psychomotorickém. Žák se učí vyhodnocovat a interpretovat svá zjištění a vyvozovat z nich závěry, které poskytují důkazy pro vysvětlení nebo řešení zkoumaných jevů.

Je veden k pochopení základních přírodních dějů a jejich zákonitostí a k využívání těchto znalostí. Používá při tom především empirické metody a postupy poznávání světa, jako jsou pozorování, měření, experimentování, ověřování hypotéz a využívání modelů.

Žák je podporován v tom, aby navrhoval řešení na základě využívání více zdrojů v souladu s vědeckými principy a postupy. Učí se argumentovat na základě důkazů, kterými podporuje nebo vyvrací daná tvrzení či řešení zkoumaných jevů. Učí se také využívat a propojovat poznatky z oblasti přírodních věd a technologií s dalšími oblastmi lidského poznávání a jejich praktickými aplikacemi v každodenním životě.

Ekosystémové služby

Přírodu ale člověk potřebuje, což lze hezky ukázat na konceptu tzv. ekosystémových služeb. Ty představují přínosy, jež příroda člověku poskytuje. Může to být utržené jablko u klubovny, les zmírňující odtok vody na naše tábořiště při velké bouřce nebo západ slunce na puťáku. Navíc se koncept ekosystémových služeb snaží o vyčíslení hodnoty přírody řečí peněz, což může být pro někoho srozumitelnější.

Ekosystémové služby se dělí na:

• Poskytovací - díky přírodě získáváme z ekosystémů např. vodu nebo potraviny.
• Regulační - procesy v atmosféře vedoucí ke stabilitě klimatu, koloběh vody, kontrola eroze apod.
• Kulturní - přinášejí estetické, rekreační nebo vzdělávací hodnoty.
• Podpůrné - např. tvorba půdy nebo koloběh živin a fotosyntéza.

Tento pohled na přínosy, které nám příroda a krajina poskytují, může být užitečný a návodný pro vědomé rozdělení toho, jak na ně během naší činnosti nahlížíme. V následujících odstavcích jsou popsány možné způsoby, jak k přírodě zaujmout stanovisko - a to buď pasivně, v roli pozorovatele, který na sebe nechává přírodu působit, nebo aktivně, s vlastními zásahy do ní.

Aktivní vztah k přírodě

Přírodu můžeme poznávat různými způsoby a zároveň se k ní při naší činnosti postavit aktivně. Příroda je hodnotou sama o sobě, kterou bychom měli chránit. Je pro nás nezbytná a už jen z tohoto pragmatického důvodu si zaslouží naši pozornost a nebýt ničena. Proto je dobré ostatním vysvětlovat, jak se v přírodě chovat a být ohleduplní, což vyžaduje potřebné znalosti.

V dalších krocích lze přiložit ruku k dílu a zapojit se do aktivit, které přírodě pomáhají. K tomu jsou zapotřebí hlubší znalosti (např. v jakých lokalitách má smysl sázet konkrétní dřeviny, kde jsou naopak nežádoucí, nebo jaká opatření jsou potřeba ke zlepšení vodního režimu či fungování krajiny).

tags: #člověk #je #součástí #přírody #fakta

Oblíbené příspěvky:

• Požadavky na lednice pro infekční odpad
• Emise CO2 v Kalifornii
• Ceník likvidace odpadu Dačice
• Řešení pro napojení odpadu na kanalizaci a septik
• Zpracování stavebního odpadu